Tatry 2013 – den třetí

Třetí výšlap má být takové male otestování šerpy. Jak se ukázalo den poté, byl to neschopák co jeden den vyběhne na kopec, a druhej den blije.

Ale teď už k vlasnímu výletu. Vstáváme 4:10, vaří se čaj do termosky, 4:30 snídaně – šunka, sýr, máslo, rajče, paprika, rožky, vánočka, čaj. Balíme batohy a jedeme autem do Tatranské javoriny. 5:50 vycházíme na tůru. Je zataženo a chladno. GPS zápínám pozdě, tak nemám celý záznam, ale nevadí. Voda je tu pěkná, sem si musím udělat ještě výlet čistě kvůli fotkám. Šerpa v teniskách valí jak bežec, takže dělám rychle dvě fotky ze stativu, který si nesu sám. Šerpa má totiž nejmenší batoh z celé výpravy a nese si pro sebe 3l vody, takže stativ už nemá kam dát! To bylo keců jak to všechno ponese a bude nás zezadu jistit. Hovno.

Javorinka

Javorinka

Vidět je pekně, i když vrcholy jsou v mracích. Stoupání je pozvolné, cesta dobrá, takže 8:30 jsme na Kopském sedle. Teplota 10°C, fouká, ale taky nikde ani noha, máme celý hory pro sebe. V sedle společná fotka.

Kopské sedlo

Kopské sedlo

Šerpa snědl jeden chleba se šunkou, a šli jsme zase dál. Scházíme asi 150 výškových metrů na Veľke Biele pleso (1610m). Poznamenávám, že pořád jsme ještě výš, než je zaprděná Sněžka. Lovíme pohodovou kešku a obědvám i já (chleba se šunkou). Šerpa vylovil z batohu kilovou okurku, zlomil ji napůl, a sežral. Kolem prošli jen dva lidi se psem, a taky po cestě nikoho nepotkali. Pohoda jak to mám rád. Je kolem 9:15, koukáme dalekohledem na Svišťovku (vede tudy magistrála na Brnčalku). Je tam v traverzech štrůdl lidí, nebrat. Navíc šerpa má ty svoje tenisky. Rozhodujeme se podle ukazatele kam to vezmeme – Šalviový prameň (sem se později dostaneme) nebo Chata Plesnivec. Chata zní rozhodne líp (čapované pivko?) takže vybíráme delší cestu.

Velké Biele pleso

Veľké Biele pleso

Dolů jdeme stejně rychle. Šerpovi škobrtají a kloužou ty tenisky. Já si to užívám. Ne nadarmo se zlom pod plesem jmenuje Jeruzalém. Všude to krásně kvete. Slyšíme cinkání, jako kdyby tam byla zaběhlá ovce nebo pes. Později při cestě na Jahňací mě dojde, že to asi byl horolezec. Na chatě lidí jak psů, lahvový pivo 🙁 Dáváme si loka kalvádosu z vlastních zásob a přes ty davy se prodíráme dolu do pidlivizace. Na chatu dojde skutečně většina lidí – strašná promenáda, celý školní autobusy a do toho maminy s kočárkama. Jdeme rychle už ať to máme za sebou. Tyhle spodní úseky jsou odpoledne prostě náročný psychicky. Slezli jsme do Tatranské kotliny. Dojídáme co nám zbylo. Šerpa má z rajčat kečup. Bus nám jede asi za 15 min. platíme 0.70 € za lístek a ve 13:00 jsme zpět ve Ždiaru. Odpoledne stíháme ještě zajet na pohár a nákupy (+ suvenýry)  do Tatranské Lomnice.

Přechod hřebene přes Kopské sedlo, mapa z GPS

Přechod hřebene přes Kopské sedlo, mapa z GPS

graf teploty a převýšení

graf teploty a převýšení

Urazili jsme cca 21 km, převýšení 750 m. Šerpovi krokoměr ukázal 29 700.

A Bobr je pryč, ledňáčci taky

Tak jsem se po nějakém tom týdnu zašel jednoho dne, v neděli podívat znova po bobrovi, a je pryč. Je fakt, že to před tím dost spláchla voda, a teď je tam asi o 30cm menší stav, takže mu to asi nevyhovovalo. A hráz si nestavěl, to bylo zajímavý.

Ledňáčka taky nevidět. Jen halasný německý haranty v táboře. Na fašističtinu jsem prostě alergickej, zvlášť v PR a takhle nahlas 🙁

Nikkor 300/2.8

Nikkor 300/2.8, s foťákem rovný 4 kila váhy

No tak jsem aspoň cvak zas pár motýlic  a vážek tou třístovkou. Je to teda cvalda, se  pronese.

Motýlice, letovka

Motýlice, letovka

To zas musel bejt pohled, jak se tam snajper plazí u řeky s bazukou a fotí trávu 🙂

Vážka červená

Vážka červená

Návrat do Litovan tedy byl poněkud dříve. No co. Aspoň zkusím ty kosy fotit. V rohu zahrady, v bezovém keři si totiž udělala si hnízdo kosice. Jenže my potřebovali zrovna tudy vést nový plot, starý kamenný se pomalu rozpadal. V hnízdě měla holka pět vajec. Nakonec jsme se rozhodli pro přesun kmene, buď to dá, nebo nedá, není jiná možnost. Tři jsme drželi bezinku a tchán to podříz motorovkou. Pak jsme to posunuli asi o 2 metry vedle a obsypali kamením, aby kmen stál jako dřív. Ani ne za hodinu už kosice zase seděla spokojeně na vejcích. Tři vyseděla, dva sežrala kočka, no nic moc bilance.

Kosice

Kosice

Tož takle ta paráda foti .)

Tož takhle ta paráda fotí

Bobr na Rokytné

Šel jsem si takhle v neděli zkontrolovat ledňáčka, jestli přečkal tu potopu, a co nevidím – Bobr. Tedy přímo bobr evropský, mladý  kousek. Podle hlavy nad vodou jsem si říkal, že by to mohla být i vydra, ale ten ocas ho prozradil. Zabydlel se tu ve stojaté vodě, ani hráz nemusel stavět.  Chvíli jsem ho pozoroval, nevypadalo že by mu to nějak moc vadilo. Udělal svoje dvě kolečka nad tůňkou a zalezl do nory.

Bobr?

Bobr?

Příště, bratře bobře, na tebe vezmu 300/2.8 a zamaskuju se tam na půl dne. Schválně tedy neprozradím místo aby mi ho někdo nevypudil. Už tak dost, že tam výrostci (asi z blízkého tábora) jezdí na motorce, hyml, v přírodní rezervaci!

Ano, Bobr Evropský

Ano, je to Bobr Evropský

Jo, a ledňáček to snad přežil. Hnízdo bylo dost vysoko nad hladinou povodně.

to by byla pokutička ...

to by byla pokutička …

Rokytná v létě

Delší dobu se mi v hlavě rýsuje plán projít všechny turistické trasy v okolí. Jedna velmi pěkná vede z Jaroměřic do Mor. Krumlova podél řeky Rokytné. Celá trasa měří přes 50 km, ale lze to krásně rozdělit na menší úseky. O víkendu bylo pěkně, takže jsem vyrazil. Trasu od Jaroměřic do Příštpa jsem již jednou šel, a protože cesta vedla přes soukromý pozemek, vede teď po silnici – není tedy o co stát.

Rokytná, část trasy

Rokytná, první trasa

V sobotu jsem se tedy nechal vyhodit v Příštpu, že dojdu až do Litovan. No nedošel jsem to v daném čase celé, protože to byl velice hutný výlet! Hned za Příštpem jsem objevil nad řekou doslova hejno motýlic. Měl sem jen základní objektiv, a hned jsem si řekl že sem co nejdřív musím vyrazit znovu s makrem (což se podařilo hned druhý den, viz dále).

Takže jsem se celkem pomalu sunul podél řeky, vedro hrozný, a toho hmyzu a jak mě žral 🙂 První keška u Justýnky k nenalezení bez fotohintu, sem musím znova. Lozit po skalách s gpskou když je 30 stupňů, to je teda fuška. Doplazil jsem se k rozcestí Tenátnice, je to v podstatě přes řeku proti PR V Jedlí.  Loučky na druhé straně řeky nabízejí skutečně makrofotografické žně. Sháním moskytiéru a silný repelent! Potkal jsem M. Vorla na kole, prej jeho oblíbená trasa na kole. No chtěl bych na vlastní oči vidět jak to přenáší přes ty padlý kmeny.

A jsem u druhé kešky –  Spálený dub. Taky nenalezena ani po vysilujícím půlhodinovém ohledávání pařezů. 🙁 Ten den se kešky skutečně nedařily, i to teplo na tom mělo zásluhu. Voda docházela a do cíle daleko. Míjím Pulkovský mlýn, pěkná lokalita, po mostku do kopce, opět chvíle bloudění, ta žlutá je fakt mizerně značená, a už mi volá žena, že musíme domů. Tak jsem se nechal naložit za Pulkovem, vypil sejm Budvar, protože pivo nebylo, a jeli jsme domů. Sežranej od hmyzu jak v tropech, přesto jsem se  rozhodl druhý den sem vyrazit znova, zvolit kratší trasu, a delší ohnisko 🙂

Pořádnej hřib

Pořádnej hřib

Druhý den jsem tedy začal od Hájovny v Radkovicích, hned kousek v lese jsem našel obrovský hřib, škoda že byl celý červivý, a 5m vedle byl další! Ten to chtělo sebrat o pár dní dřív, to by bylo na sušení. Vyfotil jsem ho pro porovnání s ofukovacím balonkem (cca 20cm). Keška opět nenalezena, přitom to má dvojku obtížnost. Trochu soudnosti do toho bodování, chlapci!

Počasí bylo v neděli slabší, nesvítilo tolik a byl větší vítr, přesto jsem nějaké motýlice našel. Nejlepší byl plácek na kamenech přímo ve vodě. Motýlice si tu lovily potravu a usedaly s ní na kameny a stromy nad vodou. Baví mě, jak jim všichni říkají „Vážky“ 🙂

Motýlice při svačince

Motýlice při svačince

Další zážitek bylo vidět živého ledňáčka, jak sedí na kmínku padlém přes řeku a kouká do vody. Je to ale plachá potvůrka, jak uslyšel závěrku byl hned pryč. Měl sem z toho ale radost, přece jen je to něco jiného než se na něj koukat na informační tabuli Přírodní park Rokytná. O kus dál jsem našel dokonce jeho hnízdo ve strmém břehu. Chtělo by to naproti postavit maskovaný úkryt se židličkou a stativem, třeba na to dojde.

Ledňáček na Rokytné

Ledňáček na Rokytné

A to je vlastně konec cesty. U Pulkovského mlýna jsem ještě cvakl motýlice nad náhonem. Bylo tam opravdu velké hejno, ale nedalo se  k nim tak pěkně dostat jako z těch kamenů ve vodě. Došel jsem do Rozkoše :), kde mě žena nabrala, a jeli jsme domů.

A ještě jedna

A ještě jedna

Vodojem Kostelíček

Na blogu paní Hanky, (kterou tímto zdravím) – sceneryphoto.blog.cz  se objevila jednoho dne informace, že se dostala k focení z vodojemu Kostelíček.

Fotka mě velice zaujala, protože šlo opravdu o pohled hodně z výšky pres celou Třebíč. Jen jsem u toho litoval, že já se tam jen tak  asi nedostanu. A hle, jednoho dne jsem se někde na netech dozvěděl, že zde bude oficiální týden otevřených dveří. Vodojem má projít rekonstrukcí, a tak je týden otevřen (polovina plošiny) pro veřejnost, pak už zas nebude snadné se tam dostat (pozn. ten pán vypadal, že by se s ním dalo mluvit). Konkrétně tady je pozvánka. To se prostě musí využít! Dal jsem vědět Yahymanovi, a předběžně jsme se domluvili hned na pondělí, proč to odkládat.

Yahyman fotí z vodojemu

Yahyman fotí z vodojemu

Dole u branky čekal pán z vodárenské společnosti a ptal se nás, na jakou hodinu jsme objednaní a kolik nás bude. To jsme pravda trochu podcenili, protože jsme si říkali že se prostě přidáme k nějaké skupině a podobně, termín jsme si nerezervovali, což se asi mělo. Byl by i nějaký výklad, ale jak pán správně tušil, nebyli jsme tam až tak kvůli vodojemu jako spíš kvůli fotkám z něho 🙂 Výhled je skutečně nádherný, škoda jen, že obloha  ten den byla hodně plochá, takžka bez mraků, co naděláme. Umlátili jsme to závěrkama ze všech stran, měl jsem i dalekohled, a za půl hodiny jsme lezli dolů. Nebudu čtenáře unavovat technickými daty, nemám na ně stejně paměť. Utkvělo mi v hlavě pouze to, že to je 100 schodů, vodojem je gravitační, sám tedy nateče vodou od Heratic! A teď už fotka!

Třebíč, pohled z vodojemu

Třebíč, pohled z vodojemu

Vycházky

Protože jsem strávil posledních 14 dní na kapačkách, měl jsem jen odpolední vycházky pár hodin denně, a tak jsem nedělal žádné větší výlety.

Shrnu tedy vše do jednoho příspěvku. Postupně jsem prošel jižní polovinu Třebíčského okruhu (žlutá TZ, mapa 1) a větší část trasy z Mor.Budějovic do Třebíče (zelená TZ, mapa 2).

Třebíčský okruh, žlutá TZ

Třebíčský okruh, žlutá TZ

Budějovice - Třebíč, zelená TZ

Budějovice – Třebíč, zelená TZ

Na cestách bylo vidět velké rozdíly ve značení – některé úseky jsou značeny dobře, jiné ale mnoho turistů asi nenavštěvuje, nejsou prochozené pořádně a i značení je mizerné. Odlovil jsem celkem 8 kešek, jednu jsem nenašel ani po hodinovém hledání (GCXFE2). Jednoznačně nejhezčí úseky tras jsou tyto (podle pořadí):

1)  Kojetice – Pekelňák

2) Kojetice – Čechočovice

3) Mikulovice – Klučov

Celou dobu jsem nosil také analogový Nikon F80, který jsem potřeboval vyzkoušet na prvním filmu jak bude fungovat. Přece jen je to z druhé ruky starší stroj. Z toho fotky tedy budou později. Fotky z digitálu alespoň telegraficky…

PP Klučovský kopec

PP Klučovský kopec

Čáslavice

Čáslavice

Dlouhozobka svízelová, Ovčárka

Dlouhozobka svízelová, Ovčárka

Tesařík rudý, Klučovská hora

Tesařík rudý, Klučovská hora

Houby celkem rostly, dokonce při hledání jedné kešky u studánky jsem našel 6 bedel na jednom místě. Na kmíně skvělé. Ostatní jako babky, masáci a tak dost červivé, holt jsem přišel pozdě…

Velký Hornek

V sobotu jsme byli nachystaní na Krumlovskou 36, ale počasí se nevyvedlo, takže jsme ji přeložili na později. V neděli byla v plánu návštěva kamaráda, nejen k vůli jasmínové rýži, ale i dcerce. Tak mě napadlo spojit to s menším výšlapem. že to byla chyba se ukázalo až při cestě domů. 14km, těžký terén,  mákli jsme si pěkně. V  posledním čísle časopisu Naše příroda byl poutavý článek o kopci v Moravském krasu, oplývajícím rozlišnou faunou a flórou. A protože to  je kousek od Brna, dali jsme to zároveň. Vstali jsme sice včas, ale odjezd byl cca 10:15 🙂

Mapka trasy

Mapka trasy

Zaparkovali jsme kousek od hřbitova, protože všechny čtyři (!!!) parkovací místa byly obsazené. Cesta začíná přímo podél hřbitovní zdi. Hned od začátku do konce pěkně rozbahněná. Ale nebylo to ten extrém, že by se to lepilo na boty, tak se šlo dál. V lese to bylo ale ještě horší. Jak tam nesvítilo slunce, a rozjezdily to traktory, cesta katastrofa. Nicméně jsme se doklouzali k první kešce Skalka. Rostly tu i pěkné hřiby. Keška odlovena snadno, obtížnost 2.5 se mi teda vůbec nezdála, spíš 1.5. Chvíli jsme poseděli a sklouzli zbývajících pár metrů k vodě. Vodní nádrž, česky bychom řekli rybník, „Pod Hrádkem“ měla opravdu krásný přepad, tomu jsem neodolal.

přepad vod. n. Pod Hrádkem

přepad vod. n. Pod Hrádkem

Asi po 300 m nás čekala hospůdka – Muchova bouda. Jak jsem koukal po netu, nemá to žádnou souvislost s malířem Alfonzem. Jedná se o pouhou shodu jmen, hospodu dostal jakýsi válečný veterán se stejným jménem. Pivo neměli, tak jsem si dal Starobahno, nejhorší pivo na celé Moravě. Žena si dala čaj, asi podstatně lepší volba. Po krátké pauze jsme pokračovali po překročení Říčky vlevo. Říčka zde prudčeji klesá, jsou na ní krásné kaskády. Toho využívala i skupinka fotografů/filmařů. měli v řece postavené i štafle. Až ke Koupališti byla cesta narušena pouze několika cyklisty. V sezóně to tady musí být jak na Václaváku… Překročili jsme vodu po pěkné lávce, a cesta začala stoupat strmě do kopce. jenže to nebylo všechno. V jednom bodě byla žlutá turistická značka odkloněna z pohodlné široké cesty )asi kvůli spadlým stromům). A to teprve byl krpál. Funěl jsem i já, natož žena. Po zdolání největšího převýšení se cesta stáčela vpravo, aby se opět napojila na původní, ale my to vzali rovně na Hornek, bylo to v té chvíli prostě kratší. Vyhlídka je skutečně pěkná, i když lesy byly naplno zarostlé.

Hornek

Hornek

Výhled z Horneku, vzadu Pálava

Výhled z Horneku, vzadu Pálava

Druhá keška se hledala hůř, ale po pár minutách taky neodolala. Poseděli jsme tu déle, udělali společnou fotku, příjemné místo bez lidí. K vidění tu bylo opravdu nadprůměrně velké množství květin a hmyzu. proto bych tuto lokalitu rád navštívil znova, z kratší strany, ale s delším sklem 🙂 Zpáteční cesta prakticky po rovině, zase ale hodně bahnitá. Poslední úsek dokonce po silnici! Naštěstí jen asi 400 m, takže jsme to zkousli. Alespoň se dalo oklepávat bahno z bot. Doba pokročila, takže jsme se pomocí navigace překodrcali do Bystrce. Na návštěvě káva, pálivé čipsy. Obalení nemluvněte, usazení do kočáru a jde se do místní obory zvané Holedná. Žena skoro celou cestu tam a část zpět tlačila kočár, ale zas nenesla batoh 🙂 Cvaknul jsem jen pár dokumentačních fotek, chce to taky nějaké tele, jsou tu daňci, divočáci (v oplocence), mufloni!

Muflon, obora Holedná

Muflon, obora Holedná

A to je celé. Domů jsme se vrátili v po osmé, hodně unavení. Ještě jsem vařil na druhý den oběd, a než jsem to dodělal, žena už spala…

Vodní nádrž Mohelno – levý břeh

Dlouho je již tomu, co jsem se  jako malý kluk plavil po přehradě na nafukovacím člunu. Tenkrát jsme projeli opravdu všechny zákoutí a zátoky. Po těch letech jsem měl chuť alespoň suchou nohou navštívit některá místa znovu.
Počasí je stále vrtkavé jako v dubnu, ale sobotní dopoledne slibovalo celkem hezkou oblohu… Na rozdíl od meteorologických předpovědí, které jsou letos mimo jak revizor v letadle. Tradiční nákup paštiky a rohlíků, a už se může vyrazit. V plánu byl levý břeh nádrže, tzv. pod jazerem, odkud se právě kdysi pořádaly plavby.

Auto jsme nechali klasicky u labské zmole, pole vypadalo že půjde přejít, takže jsme se nemuseli vracet k jeřábu a pak dlouhou nudnou cestou jít k jazeru, ale vzali jsme to přes zmolu a dál přes pole k posedu.

Trasa, 7km

Trasa, 7km

Po cestě k prvnímu výběžku jsme potkali paní, která sázela stromky v oplocence. Dole na druhém výběžku seděl rybář. Zajímalo by mě, jak je to s tím zákazem lovu ryb na přehradě…

pohled na hráz

pohled na hráz

Na sluníčko jsme si chvilku museli počkat, ale naštěstí se v té oblačnosti našly díry kdy se dalo fotit. Od vody nahoru slušný kopeček, nechápu jak jsme to mohli vytlačit s kolem a naloženým člunem. Nahoře v houbařském trojújelníku už byly vidět babky (tedy ne ty s klestím, jdavše z lesa, ale babky jako houby). Z keškovacích skal byl nádherný pohled, chvíli jsme se tam usadili.

Vyhlídka pod jazerem

Vyhlídka pod jazerem, rybí oko

Další sestup k vodě byl  namířen pod čerpačku, podle předchozí obhlídky z pravého břehu to slibovalo pěkný výhled. A taky že jo. Zapomenutý kout. Bylo vidět jak moc se tu mění výška hladiny. Potkali jsme Dlouhozobky svízelové, jak se jako kolibříci vznášeli a nasávaly nektar, aniž by na květině přistály. Rostla tady i Podmrvka hadcová.

jaderný vodopád a čerpačka

jaderný vodopád a čerpačka

Na zpáteční cestě jsme se chtěli najíst u jazera, bývala tam chajda, posezení, ohniště… tak chajdu jsme našli, značně zpustlou, ale posezení fuč, takže jsme se najedli až na kládách u pole, přešli Labskou zmolu a hurá domů. Zítra nás totiž čeká další výlet, poněkud náročnější!

S Yahymanem na Rokytné

Domluvili jsme se, že je potřeba zrelaxovat chvíli procházkou v lese, fotky nejsou podmínkou. Původně se mělo jít na Rabštějn, ale to se nám nakonec zdálo jako příliš krátka procházka, takže jsme zvolili delší a atraktivnější variantu – projít se kus podél Rokytné.

trasa

absolvovaná trasa, 6 km

Cestou do Rešic jsme nemohli nevyfotit si elektrárnu…

Jaderka zezadu

Jaderka zezadu

Napřed jsme zajeli do Rešic ke kapli. Paní tu zrovna sekaly trávu. Tak jsme si chvilku zablbli a zas jeli dolů k zámku.

socha s vrtulí

socha s vrtulí

Na kraji lesa rostly nějaké ty houby, ale bylo vidět že vyrostly už dříve, hejblaly s tím červi. Fotek jsme nakonec moc neudělali, spíš se povídalo. A chvíli i bloudilo. Žluté značení je opravdu po celé délce Rokytné slabší. Ani počasí nebylo ideální, ale opravdu to nevadilo, procházka účel naprosto splnila. Jo, a zase jsem u Yahymana zapomněl polarizák 🙂

Rokytná pod Rešicemi

Rokytná pod Rešicemi

Svatební cesta – den 4. – Adršpašské a Teplické skály

Dnes počasí slibovalo alespoň trochu sluníčka, takže jako poslední celý den byly jako cíl cesty stanoveny Adršpašsko-teplické skály. Počasí se v poledne zlomilo, ale to už je osud. Z české skalice je to nějakých 40 km. Cesta ubíhala celkem v klidu, Náchod už jsme měli projetý, takže i bez navigace levou zadní, na konci města nás teda vedla trochu jinudy než měla, ale na Hronov jsme vyjeli dobře. Sezóna ještě nezačala, ale prakováci už vybírali jako vzteklí. Člověk zatočí doprava a hned po něm chtějí stovku. Příště to vezmem doleva, tam je to jen za 50,-. Přejdeme hlavní silnici a už nás vítá vstup do skal. Po zaplacení vstupného (70,-?) jdeme hned dovnitř. Turistickou známku koupíme až při odchodu.

Vstup do skal

Vstup do skal

Pár metrů za nimi je jezírko Pískovna, jehož název sám napovídá k čemu jáma dříve sloužila.

Pískovna

Pískovna

Po břehu jdeme jen kousek a vracíme se na rozcestí, ještě se sem vrátíme, kousek dál je totiž geocache. A už nás vítají strmé skály tyčící se kolem cesty. Hodně skalních útvarů je pojmenovaných, ale mě to vetšinou nebere, protože abych to v tom viděl musel bych mít o hodně víc promile. Něco ale bylo zřetelné pěkně i za střízliva, třeba Indián, Helma atd.

Skály všude

Skály everywhere

žena měla malinkou mapku s popisem útvarů, takže mi to hlásila a já se to poctivě snažil fotit, no ne vždy nám přálo slunce. Došli jsme až na rozcestí ke zkratce – protékal tu potůček, budoucí Metuje, a bylo tu posezení, nikde nikdo. jen drzé kachny knám přišly žebrat něco k jídlu. Nestyděly se přijít skutečně na metr. Idylka, takže jsme chvíli poseděli.

Kachna žebravá

Kachna žebravá

kousek dál už byla skalní branka, a začalo být pěkně chladno. Takže nasadit mikiny. Místy fakt ležel sníh, ale zdaleka ho nebylo tolik jako v Teplických skalách (viz dále).

Skalní branka

Skalní branka

Průchody jsou místy velmi úzké, stále se držíme Metuje. Potok je velmi oranžový, železitý, a jsou v něm vidět ryby! Jdeme kolem Hromového kamene, který údajně padl na nějaké angličany v 19. stol. kteří „šli pozorovat bouřku do skal“ 🙂 Chytří klucí. Následuje nezbytné focení malého vodopádu, včetně společné fotky.

Malý vodopád

Malý vodopád

Dokončujeme okruh kolem útvarů Milenci, Starosta a starostová, sluníčko už se ale schovalo. Schodů je hodně, cesta místy opravdu úzká a strmá. Po stranách je vidět kolik místy bylo sněhu v Adršpašských.

Skalní schody

Skalní schody

Po cestě zpět zkoušíme i Ozvěnu, no už je asi stará a nefunguje. U pískovny v pohodě odlovíme kešku. Být léto, tak je tu hlava na hlavě a rozhodně by to nešlo. vycházíme ze skal, kupujeme tu turistickou známku a obědváme paštiku a rohlíky na odpočívadle před vchodem. Po posilnění se rozhodujem, jestli zvládneme i Teplické skály. Ženě se moc nechce, přecejen doba pokročila, ale nakonec ji přemluvím, že zkusíme kam dojdem. Po dojezdu na místo a zaparkování,zjišťujem, že sezóna zde ještě nezačala, a vstup je na vlastní nebezpečí. Apoň se nemusí platit vstupné a parkovné. Cesta stoupá zhůru lesem, není to taková procházka po rovině jako v Adršpašských. Na odpočívadle, rozcestí „U Ozvěny“ se žlutou (cesta do Adršpašských) sníme psy. Je tu altánek, pěkne situovaný ve skalách, s výhledem do údolí. Ozvěna opět dost slabá. Míjíme první pojmenovaný sjkalní útvar – Sklad sýrů (nebo čehokoliv), a zastavujem u odbočky na skalní hrad Střmen. ženu nahoru nedostanu, ale já neodolám, a vylezu těch 300 schodů. Spodní patra celkem jdou, schody sou široké a pohodlné, ale nahoře na skále je to mazec. 50 cm úzké schody strmé více jak 45%, no hotový žebříky, a hned několik. U toho zábradlíčko 15 cm vysoké.  Nahoru to ještě jde, dolu to bude horší 🙂 Vyšplhal jsem ale i s báglem, a naskytl se mi překrásný rozhled. Jak ten ježíš v Riu! 360 panorama. Počasí nebylo nic moc, přesto sem aspoň dokumentačně natočil kruhový rozhled a udělal pár fotek. Sem to chce zajít znovu, až bude pěkně!

Pohled ze skalního hradu Střmen na budovu SOU

Pohled ze skalního hradu Střmen na budovu SOU

Celkem znechuceně pokračujeme dál. Teď už permamentně nadávám na počasí, ale šlapu vytrvale. Přicházíme ke vstupní bráně, pamětní deska, že zde byl Goethe nebo kýho šlaka. další kilometr a je zde zděná brána, za tí zbytky bývalé horolezecké chaty. Nádherné místo. na rozcestí nakukujeme napřed vprav proti směru prohlídky. Místy je to skutečně strašidelné, všude metr sněhu, skály pokryté vrstvou ledu. proto je tam ten vstup na vlastní nebezpečí. jak to taje, občas někde spadne kus sněhu…pryč odsud. Nakoukneme i na druhou stranu po směru prohlídky, ale celou trasu už bychom nestihli. Plánujem ale další výlet do těchto míst, za lepšího počasí. Návrat dolu je spíš rychlým ústupem abychom opět stihli večeři 🙂 Počasí se trošku zlepšuje, fotím tedy ještě budovy SOU, která byly vidět ze sklaního hradu a jedeme na základnu.

SOU hotelnictví a společného stravování

SOU hotelnictví a společného stravování