Velký Hornek

V sobotu jsme byli nachystaní na Krumlovskou 36, ale počasí se nevyvedlo, takže jsme ji přeložili na později. V neděli byla v plánu návštěva kamaráda, nejen k vůli jasmínové rýži, ale i dcerce. Tak mě napadlo spojit to s menším výšlapem. že to byla chyba se ukázalo až při cestě domů. 14km, těžký terén,  mákli jsme si pěkně. V  posledním čísle časopisu Naše příroda byl poutavý článek o kopci v Moravském krasu, oplývajícím rozlišnou faunou a flórou. A protože to  je kousek od Brna, dali jsme to zároveň. Vstali jsme sice včas, ale odjezd byl cca 10:15 🙂

Mapka trasy

Mapka trasy

Zaparkovali jsme kousek od hřbitova, protože všechny čtyři (!!!) parkovací místa byly obsazené. Cesta začíná přímo podél hřbitovní zdi. Hned od začátku do konce pěkně rozbahněná. Ale nebylo to ten extrém, že by se to lepilo na boty, tak se šlo dál. V lese to bylo ale ještě horší. Jak tam nesvítilo slunce, a rozjezdily to traktory, cesta katastrofa. Nicméně jsme se doklouzali k první kešce Skalka. Rostly tu i pěkné hřiby. Keška odlovena snadno, obtížnost 2.5 se mi teda vůbec nezdála, spíš 1.5. Chvíli jsme poseděli a sklouzli zbývajících pár metrů k vodě. Vodní nádrž, česky bychom řekli rybník, „Pod Hrádkem“ měla opravdu krásný přepad, tomu jsem neodolal.

přepad vod. n. Pod Hrádkem

přepad vod. n. Pod Hrádkem

Asi po 300 m nás čekala hospůdka – Muchova bouda. Jak jsem koukal po netu, nemá to žádnou souvislost s malířem Alfonzem. Jedná se o pouhou shodu jmen, hospodu dostal jakýsi válečný veterán se stejným jménem. Pivo neměli, tak jsem si dal Starobahno, nejhorší pivo na celé Moravě. Žena si dala čaj, asi podstatně lepší volba. Po krátké pauze jsme pokračovali po překročení Říčky vlevo. Říčka zde prudčeji klesá, jsou na ní krásné kaskády. Toho využívala i skupinka fotografů/filmařů. měli v řece postavené i štafle. Až ke Koupališti byla cesta narušena pouze několika cyklisty. V sezóně to tady musí být jak na Václaváku… Překročili jsme vodu po pěkné lávce, a cesta začala stoupat strmě do kopce. jenže to nebylo všechno. V jednom bodě byla žlutá turistická značka odkloněna z pohodlné široké cesty )asi kvůli spadlým stromům). A to teprve byl krpál. Funěl jsem i já, natož žena. Po zdolání největšího převýšení se cesta stáčela vpravo, aby se opět napojila na původní, ale my to vzali rovně na Hornek, bylo to v té chvíli prostě kratší. Vyhlídka je skutečně pěkná, i když lesy byly naplno zarostlé.

Hornek

Hornek

Výhled z Horneku, vzadu Pálava

Výhled z Horneku, vzadu Pálava

Druhá keška se hledala hůř, ale po pár minutách taky neodolala. Poseděli jsme tu déle, udělali společnou fotku, příjemné místo bez lidí. K vidění tu bylo opravdu nadprůměrně velké množství květin a hmyzu. proto bych tuto lokalitu rád navštívil znova, z kratší strany, ale s delším sklem 🙂 Zpáteční cesta prakticky po rovině, zase ale hodně bahnitá. Poslední úsek dokonce po silnici! Naštěstí jen asi 400 m, takže jsme to zkousli. Alespoň se dalo oklepávat bahno z bot. Doba pokročila, takže jsme se pomocí navigace překodrcali do Bystrce. Na návštěvě káva, pálivé čipsy. Obalení nemluvněte, usazení do kočáru a jde se do místní obory zvané Holedná. Žena skoro celou cestu tam a část zpět tlačila kočár, ale zas nenesla batoh 🙂 Cvaknul jsem jen pár dokumentačních fotek, chce to taky nějaké tele, jsou tu daňci, divočáci (v oplocence), mufloni!

Muflon, obora Holedná

Muflon, obora Holedná

A to je celé. Domů jsme se vrátili v po osmé, hodně unavení. Ještě jsem vařil na druhý den oběd, a než jsem to dodělal, žena už spala…

Pohansko v zimě

Na tuto lokalitu jsem se chystal dlouho. Tedy ne že bych balil 3 týdny batoh. Prostě to bylo v plánu…až někdy. V google kalendáři mají tyhle vejlety připsáno Nemazat, posouvat. Sobota slibovala jakés takés počasí, když se zadaří tak i kus sluníčka, fak jsem to risknul. Ženě jsem navařil oběd, naoplátku mě dovezla na vlak, a už se jelo. Kudy přesně pojedu jsem předem nevěděl, takže sem ani nekupoval zpáteční lístek, no jsou ty vlaky pekně mastný. Šourák do Brna co projíždí jen Střelice Dolní, jinak staví u každýho patníku jel přesně, pohoda. V Brnisku trošku nervozita, EC mělo 15 min zpoždění, a ve stejnou chvíli jel na Břeclav i normální rychlík. Tož čím jet? Volám ženě, ptám se jakehosi průvodčího, nakonec jsem vyčkal ECčka a dobře jsem udělal. Než jsem se uvelebil v kupé už to stavělo v Břeclavě. Zapínám GPS, než se to chytí vydávám se instinktivně vlevo od nádraží, ukázalo se že správně. Po chvíli odbočka ze silnice, jsem tady správně, pod vlakem, a už jsem v oboře Soutok.  Rádoby entí názvy a obrázky na začátku mě moc nezaujaly, těším se na ty osamělé stromy. Pěkný mostek, a už se otevírá velká louka se zámečkem v pozadí. A vychází slunko! No já se snad po****.  Kvapně to beru po silnici k zámečku, zkoumám místní muzeum opevnění, zkrátka řopíček a kus zákopů, fotím co se dá.

Muzeum opevnění

Muzeum opevnění

Obcházím zámeček zadem a už vidím v dáli první opuštěný starý dub solitér. Nádhera, přátelé! Pobíhám kolem jako šílenec, nedbaje sněhu v botách. A támhle další, a další. Je na čase vymyslet trasu. Času cca 4h, no to půjde i 12-15km okruh! Jdu dlouhou rovnou cestou kolem oplocení a fotím si jednotlivé stromy a skupinky. Sem to chce zavítat ještě vícekrát!

Solitérní dub

Solitérní dub

Musím se začít vracet, Slunce padá k obzoru. Takže odbočka na lány. Fotky jsou čímdál vybarvenější a vyvedenější. Míjím lány, slunce už je skoro u obzoru. Narychlo ještě pár snímků meandru potoka a začne úprk na vlak. No jako na potvoru navigace neví o oplocení v oplocení a neustále mě táhne přes zamčenou oplocenku. Celý areál je neuvěřitelná rovina, cyklistický ráj!
Tam jsem prošel jen malý kousek (17km), příště to chce kolmo – žena se už těší, že pojede taky.

MeanMeandry potoka ve večerním slunci

Meandry potoka ve večerním slunci

Zpáteční cestu volím přes Znojmo, chci se alespoň projet přes stanice Novosedly a Jevišovka, kde jsem strávil část dětství. Ale už je tma jak v ranci, no něco málo snad je vidět. Znojmo se mi taky vybavuje z dětství, je to stále stejné. Dnes třetí šourák, tentokrát na Okříšky, děs bjes 🙂 V Okříškách, přejmenovaných interně na Papouškov mě vyzvedává žena autem, a jedeme domů. The end.

Jinošovská obora

Jezdím kolem celý roky (30?), a vždycky jsem si myslel, že patří k tomu zámečku (Schönwald) a že tam pobíhají choromyslní a hrajou si na babu a na schovávanou a tak. Tudíž že je zavřená pro veřejnost. Na blogu sceneryphoto.blog.cz jsem ale narazil na fotografie zevnitř, a po prohledání webu jsem zjistil, že obora je skutečně otevřená, proběhly zde rekonstrukce mostků atd. Hurá, tam se zajede!

Informační tabule u vchodu

Informační tabule u vchodu

Autobusem(!) do Náměště, na dopravní terminál(!!) a odsud za chvíli na Jinošov. Cesta tam hodinu, hodinu focení, a hodinu zpět. Lze zvládnout i v pracovním týdnu.

Obora je skutešně přístupná, cesty opravené. Místy ještě ležely poslední zbytky sněhu. Vyfotil jsem si několik místních staveb včetně zámečku a zase zpět. Branka v křižovatce, kudy by se taky dalo jít dovnitř je opravdu zavřená, musí se udělat okruh. Na zpáteční cestě jsem v Náměští sedl do špatného busu, takže místo abych jel přímo  přes Vladislav, byla to okružní jísda přes Pyšel, Smrk atd. No taky dobrý.

Odpočinkový altán zasvěcený bohyni lovu Dianě

Odpočinkový altán zasvěcený bohyni lovu Dianě