Už ty mlýny doklapaly

V sobotu 28.8. jsem chtěl udělat nějakou naučnou stezku. V okolí mám ale všechno projité, volba tedy padla na Velkou Bíteš. Naučná stezka po místních mlýnech, a to já můžu. Je to autobusem kus, s jedním přestupem, ale dalo se. První autobus tradičně nestíhám. Komu by se chtělo vstávat v šest v sobotu, na to už jsem asi starej. Jedu až dalším: přestup ve Vel. Meziříčí v pohodě, i objížďku tam máme zařazenou.

Radnice Velké Meziříčí

Radnice Velké Meziříčí (dvě kašny, to by v Třebu nerozdejchali)

V deset cca vyrážím hledat začátek stezky. Není to moc zřejmý, tak začínám od dvojky,  nevadí. Po cestě ještě míjím nově opravený opevněný kostel. To mě zaujalo, sice boží bojovníci, ale co kdyby měl nepřítel katapulty 🙂

Kostel

Opevněný kostel sv. Jana Křtitele

Na konci nové čtvrti se konečně odpoutám od města. Je to jen kousek přes pole k prvnímu rybníku. Sečené podmáčené kluky, takže Pcháče, a spoustu dalšího vodomilného rostlinstva. Jen jsem tam nenašel žádnou informační tabuli. Jdu ale dál, přecházím silnici, a další rybníček – Skříňka. Kolem rostou přímo okrasné bodláky.

Bodne

Bodne

Cesta dál je mizerně značená, několikrát sejdu. Nakonec nachází, slibované pozůstatky rybníku. Jako pěkný, ale cos tím. Zase jdu ale blbě, a musím se dost vrátit. Ještě že mám tu navigaci, že. Kousek za silnicí začíná chatová osada Královky. Moc pěkný, a na kraji tomu vévodí rybník s výhledem na obec Vlkov.

Vlkov

Vlkov

Je tu i jedna keška. Snadno nalézám a pro dnešek mám splněno, už se věnuju jen trase. A že je to potřeba! Zpáteční cesta z Královky vede přes soukromé pozemky 🙁 Neriskuju to a vracím se, kolem poslední chaty. Svačina (bůčková), oddech, musím promyslet plán. Posilněn, za chatou nalézám nějakou cestu dál, tak se jí držím. Ale  po chvíli zase vedou značky dokamsi, kde je jen polom a strž k potoku. Beru to cestou nejmenšího odporu, za chvíli jsem zhruba na trase. Ale hned to zase nesedí s cestou, prostě naučná stezka základní školy. Lokalita Radostínský mlýn. Fotit moc nejde, navíc je to kolem zapáskováno červenobíle. Našel sem i zmiňovanou tůňku po vybuchlé munici. Taky lákavé místo – vyschlá nevábná kaluž. Odbočku k prameni vynechávám, stejně tu opět není značená cesta (prostě po dvou značkách konec?). Pieta na Prajzích má smůlu, pažím ji a jdu prostě po zelené, aspoň je tu nějaká cesta. Je to teda pěkný prales, kopřivy po ramena. V lokalitě Ve Žlíbku se motám, ani zelená tu už není v pořádku, protože je tu postaven nový silniční nadjezd. Naštěstí kus podle navigace a po 50 metrech jsem zpět na trase. Jde se po louce, kolem pěkné skály. Kokořínsko to neni, ale dá se. Sluníčko bylo ale proti abych tu fotil. Cesta pěkně ubíhá, a tak  jsem za chvíli v bodě, kdy to budu muset otočit, nebo dojít druhý okruh. Moc sem toho neviděl, mám toho celkem dost, tak jdu dál. A po chvíli se ukázalo, že jsem volil správně. Cesta se zvedá nad vesničku Křoví. Po chvíli bloudění nacházím lavičku.

Reklama

Reklama na čučení do krajiny

Jmenuje se to tu Reklama na čučení do krajiny. Znaven sedám a teda čučim. Lavička je pod stromem, tak si utrhnu jabko a zas čučim. Kolem projel traktor, pán mě pozdravil.Ta reklama nekecá, fakt pohoda. Rozhodně je to nejlepší místo trasy! Až se nabažím a něco nafotím, scházím do vesnice. U kostela je i Coop, doplňuju vodu a tatranku. Dneska docela spotřeba. U bezejmenného rybníčku opět odpočinek. Nejsem tu sám. Nějaký tatínek s dětma tu zaparkoval karavan a jsou se naobědvat.

Rybnk

Rybník Odpočívák, jak jsem si ho nazval

Už mě celkem začíná ale tlačit čas, musím to tedy bohužel zrychlit. Panovský mlýn – radši se nepřibližuju, fotím jen z dálky. Mlýn je to ale hezký, a to se počítá.

mlyn konecne

Konečně mlýn

Cesta je tu pěkná, tak nějak jsem si to představoval. Kolem potoku, občas v lese. Fotím i vybavení mlýna po proudu. Dlouhým obloukem se dál obchází Křoví. Pase se tu stádo koní. Na rozcestníku Pod horkou (kamenolom) se vydávám na zpáteční cestu do Bíteše.Prostřední mlýn obcházím z druhé strany než vede naučná stezka. Jdu po modré, je dobře značená a kratší.Krátké stoupání k rybníku Dolní koupelna (vtipnej název) a zase dolů kolem polí a dalších koní. Druhý okruh je tedy jednoznačně lepší a ten dám někdy v klidu znova.

vybaveni

Vybavení mlýna

Beru to fakt v rychlém tempu, abych stihl bus. Jsem tam za tři minuty odjezd, ale . pochopitelně to má 15 min. sekeru 🙂 Ve Velmezu naštěstí přípoj stihneme, uf.

Prošlá trasa - 26km

Prošlá trasa – 26 km

Odkaz na webové stránky naučné stezky: https://nsbites.webnode.cz/

Sázava – Kácov

V sobotu 10. 6. mě kolega, který jel do Prahy vyhodil na sjezdu z dálnice u vsi Šternov. Napřed jsem se dost motal, než jsem našel značku, ale za chvíli to šlo. V lese bylo vlhko a chladno. Šternovské kaskády byl slabý čůrek co nestál ani za focení. Hrad Český Šternberg jsem si obešel z druhé strany až na most. Dole pod mostem už vodáci chystali loďky. Udělal jsem fotku a vrátil jsem se zpět na rozcestník u hradu. Cesta pokračovala prudce do kopce až k hradní bráně, kde jsem si chvíli sed a dal snídani. Podle cedule se hrad otevírá v devět, takže v osm tu nebyla ani noha, na pohodu.

Hrad Český Šternberk

Hrad Český Šternberk, HDR

Cesta dál vedla po vrstevnici po kraji lesa, takže tam nesvítilo a bylo příjemně až k Brtnickému rybníku. Tam se mě jakási paní pokoušela navigovat. ale řekl jsem že nepotřebuju. Když už jsem byl tak blízko dálnice, vylez jsem se podívat shora na mostek nad dálnici. Dál to šlo skopce lestní cestičkou až na silnici ke Krupičkovu mlýnu. Překročil jsem řeku Blanici po mostku s budkou (?) a vylezl jsem trhákem pod Radonice. Další kus cesty zase v lese po vrstevnici, prostě paráda. Dál to šlo dolů k vesnici Soběšín, kolem kempu, na mostě jsem neodolal a udělal fotku šlajsny. Další úsek vedl konečně kolem Sázavy tak, aby byla taky vidět řeka. na ní i pár lidí na loďkách.

Jez Mazourov

Jez Mazourov

Očima jsem stále hledal koleje na druhé straně, že bych se pokochal Posázavským pacifikem, ale měl jsem smůlu, několikrát projel vždycky ve chvíli kdy vůbec nebylo vidět. U Pelíškova mostu se cesta stočila opět od řeky. Od Sporthotelu Kácov už to byly do samotného Kácova jen dva kilometry. GPS hlásila že brzo kleknou baterky, takže jsem koupi náhradní sadu u vietnamce na rohu, a hned potom jsem hledal ten místní pivovar.

Zámek Kácov

Zámek Kácov pamatuje lepší časy

Pivovar Kácov

Pivovar Kácov, hned pod zámkem

Pivovarská restaurace velice pěkně zařízená. Menu asi deset druhů na výběr, pivo 10 a 12. Dal jsem si desítku, abych to na tom slunci došel. K tomu roštěnku na houbách s rýží. Dobré to bylo, tak 4/5, ovšem pivo hrozně bublinkovaný, Druhý jsem dal jen malý a vypadl z přeplněné hospody k jezu, posedět chvíli pod strom. Za mostem čekala keška, ale bohužel to bylo pod tratí, bez baterky a dlouhých kalhot a rukavic to nešlo. Aspoň jsem udělal fotku pivovaru z druhé strany.

Kácov z mostu

Kácov z mostu

Další část cesty není o čem psát, protože cesta vedla pořád po asfaltu, kromě jedné odbočky, kdy jsem to schválně vzal přes golfový resort. Nevím, koho to v KČT napadlo, ale tohle je trasa za trest.

Golf resort Zliv

Golf resort Zliv

Za Chabeřicemi, po osmi kilometrech asfaltu se konečně cesta odpojila od silnice. Sedl jsem si na vyhlídce a odpočíval, měl jsem toho plný brejle.

Chabeřická vyhlídka na Zruč

Chabeřická vyhlídka na Zruč

Naštěstí už mě čekal jen kousek z kopce, přes zámek, a pak najít nějakou hospodu, kde mě kolega vyzvedne. Tož zámek pěkný, zámecká restaurace čepovala Klášter, to jsem měl využít si zpětně říkám.

Zámek Zruč nad Sázavou

Zámek Zruč nad Sázavou

Bylo tu i spousta dalších atrakcí. Muzeum panenek a tak. Ve městě podle mapy.cz vypadala slušně restaurace Na ostrově. No to jsem si dal. V lokále nikdo, venku pár ožralů, a baba ve čtyři že zavírá. To nepochopím, v neděli zavírat ve čtyři odpoledne hospodu když je takovej hic. No dal jsem si jeden staropramen, fuj teda. Vrátil jsem se asi 300 m do hospůdky U Gatěho, kde točili aspoň Kozla, dobrej byl. Přidal jsem to na gůgl mapy. Celkem našlapáno 28,8 km. A dalo to zabrat.

Posázavská trasa

Posázavská trasa

Krumlovská 36 (2017)

Letošní Krumlovskou 36 se povedlo domluvit jako pánskou jízdu. S dětma jsme se sjeli na hrad do Ivančic, ale dál jsme měli svůj program. Beďa řídil Mercedes do Krumlova, protože si chtěl vyzkoušet automat, mě by to ani nenapadlo 🙂 Rychlá registrace všetně nákupu placky a 9:40 vyrážíme jako prakticky poslední. Za Rakšicema otvíráme PETku piva Hauskrecht, je naprosto vynikající 🙂 Za křížkem doleva, to už známe, a stoupáme krajem pole. Po cestě vymejšlíme, co tady asi děti hrály za hru, že je tady tolik papírků vod bombónů. Na mostku se fotíme a chvílku sedíme.

Na mostku

Na mostku (Fuji C200)

Dál se jde podél trati až na nádraži. Zrovna přijela lokálka ze Střelic, přijemné oživení. Na nádraží trochu bloudíme, kudy že je to letos jinak, ale vracíme se jen kousek k fabrice. Změna je v tom, že na dalším mostku přecházíme trať zpátky, a pokračujeme podél lesa. Dřív se chodilo dolů k hájovně a tunelem pod vlakem. V protisměru jdou taky bloudící, kteří to vzdali. Ohlášený pomníček partyzánů nikde, za chvíli ani cesta nikde, jdeme v koleji po traktoru až nad sráz nad Rokytnou. Je to prostě v mapě špatně zakreslené i špatně popsané. Přece se ale nebudeme vracet kilometr. Doslova to surfujeme dolů po prachu a listí a jsme na modré TZ. K první lávce je to jen kousek, ale letos musíme až k druhé lávce u chat, je tam provizorní občerstvení, protože hospda v Budkovicích asi nefunguje. Po cestě míjíme kešku ale necháváme na zpáteční cestu, už nás žene vidina uzeného cigára a pivka.

Polovina trasy, pivko a uzené cigáro

Polovina trasy, pivko a uzené cigáro (Fuji C200)

Krmivo tedy slušné, cigáro 50,- pivo 25,- Dopíjíme Hausknechta a protože je pořár žízeň dáváme si i žlutou limo za 15,-! Po půl hodině se zvedáme a vracíme. Kešku nalézá Beďa celkem snadno, a je v ní skutečně kubánská mince jak bylo avizováno. Dál je to příjemná procházka lesem kolem vody, a hlavně po rovině a pořádné cestě. Kaštanovou alej před Krumlovem jsme neviděli, buď je zlikvidovaná nebo zarostlá. V Krumlově nejdem klasicky tunelem u zámku, ale zatáčíme vlevo ke hřišti. Tady jsem se toho něco nachodil, vzpomínám na mladické nerozvážnosti.

Niva Rokytné pod Floriánkem

Niva Rokytné pod Floriánkem

Jdeme pod Floriánkem stále kolem řeky, kolem bývalého Lacrumu a zkratkou před sídliště do cíle. Řeka tu prakticky stojí, chvílemi to vypadá že teče do strane nebo pozpátku. S 18 km v nohách a celkem uvaření jsme v cíli u Kolise. Párek a pivo měníme za Míšu a limo. Kdo by takovej párek taky jedl, navíc v tom teple. Dostáváme diplomy a vracíme se na hrad na buřtguláš. Ten ale nikde není k nalezení, takže jíme zeleninovou polívku a sekanou. K tomu máme druhou petku Hausknechta, takže dobrý. Koukáme u žabičky na televizi, než dorazí ženy s dětma z dětského dne v Senoradech. Super to bylo. Další fotky z kinofilmu vložím, až to vyvolám.

Prošlá trasa

Prošlá trasa

 

 

Hrotovická „5“

Správně by mělo být Hrotovická „20“, ale protože jsme se rozhodli dát to s klukem na odrážedle, volili jsme trasu pro děti. Počasí v sobotu neslibovalo nic moc, ale nemělo pršet a tak jsme vyrazili. Filda mě vystrnadil z postele se slovy „Hele táto,  nasaď si brejle a deme na to“. Stihli jsme to teda akorát před devátou na start, zapsali se a vyrazili. Dostali jsme popis trasy a z druhé strany bylo místo na razítka. Trasa byla pěkně značená červenými krepovými fáborky, takže jsme nikde nebloudili a vyrazili od zámku mezi řadovkami k rybníku. V Jednotě nezbytné doplnění zásob, a za deset minut už jsme pokračovali. Měl jsem strach, že se půjde normálně po silnici, ale trasa byla zvolena lesem, což bylo opravdu parádní. Po hrázi, dál křivolakými uličkami a zkratkami až na konec vesnice, kde na nás čekalo první zastavení s úkoly pro děti. Vůbec jsme to nečekali, ale přes houf dětí a kočárků jsme ze zapojili, razítko si musíme přece zasloužit. První disciplína bylo nesení komínu z kostek v jedné ruce po čáře. Rodiče oba zvládli přenést osm kostek, Filípek zvládl tři a nespadlo mu to. Druhá disciplína bylo složení puzzle a třetí navléhání korálků. Ty nám moc nešly, třepil se nám konec provazu. Tak aspoň tři. Za splnění úkolů jsme dostali razítko houby a pitíčka. Dál cesta vedla lesní cestičku, akorát tak na odrážedlo nebo kočárek.

Rodinný pochod

Rodinný pochod

Mírně zvlněný terén byl akorát. Filip brzdil až se mu dělala u nohy hromada spadané holistí. Máma si měla vzít lepší kočárek do terénu, ale i tak to krásně zvládala se skládacím. Přešli jsme most, vedle kterého se pásli koníci a už nás čekalo druhé zastavení. Byl tu slalom na koloběžkách, chůdy a poznávání květin. Fildu slalom moc bavil:) chůdy z kbelíků mu ale nešly, na to je ještě malej. Z květin poznal pampelišky, kopřivy a sedmikrásku, slušný výkon. Děti tu dostávali tatranky, ale my jsme nebrali, měli jsme svoje „psy“ – kakaové věnečky, ty já rád. Ještě se tu dalo zkusit si přejít po obrovském padlém kmeni, ale byl na nás moc vysoko. Razítko nám dala malá  pomocnice paní učitelky. Já dostal auto a Filda šmoulu. Dál trasa vedla prudce do kopce, ale naštěstí se po asfaltu zase vracela, takže jsme to vzali obráceně a za chvíli jsme byli u druhého rybníka.

Nejhezčí část

Nejhezčí část

Tady už se opíkaly špekáčky, které jsme ovšem neměli, ale nevadí, příště vezmeme. Filda dostal cucavý kyselý pendrek a omalovánky, a oba razítko prasátka. Moc se na ten pendrek netvářil,ale stejně půlku snědl. Brumík z jednoty byl ale daleko lepší občerstvení. Chvíli jsme poseděli, Míša potřeboval nakrmit a polovina výpravy, tedy já a Filda jsme vyrazili dát to přes ten kopec. Ukázalo se, že to byla nejhezčí část cesty, kolem lesa všude pěkně značené.

Keblínek na jaře

Keblínek na jaře

Jen lidi se divili, že to jdeme obráceně 🙂 Prudký sjezd u druhého stanoviště jsem vzal raději odrážedlo do ruky, byl to ale jen kousek. Opět jsme se vrhli na slalom na koloběžce, i já jsem si ho projel s kočárkem 🙂 FIlda se od toho ovšem nemohl odtrhnout, neustále střídal koloběžku a vozejček s kostkama a jezdil tam a zpátky. Nakonec se ale povedlo a vraceli jsme se stejnou cestou zpět. Bylo to přece jen víc do kopce, kus před městečkem už chtěl do náruče, ale nakonec to statečně zvládl po svých.

Filda jede

Filda jede

Na kraji lesa druhé krmení, čůrání a jdeme opět uličkami kolem rybníku až k zámku. Tady jsme dostali všichni čtyři diplomy a jeli jsme.

Diplom

Diplom

Na rozhlednu Babylon. Zbaběle jsme dojeli autem až k ní, ale už jsme byli všichni dost uťapaní. A hlavně mámě se nechtěl vytahovat znova kočárek. Platíme 20 kč vstupné, děti zdarma. Filda kupodivu krásně vylezl, koukali jsme ze všech okýnek, hlavně na zaparkované auto. Nahoře jsme moc ale nepobyli a už mě hnal zase dolů. To jsem ještě netušil, že u vchodu si to rozmyslí a půjdem to ještě jednou nahoru a dolů. Prej se mu šlape dobře s taťkou za ruku.

Babylon zevnitř

Babylon zevnitř

Venku jsme museli opět vytáhnout odrážedlo a Filda kroužil po tanečním pódiu jako by byl k neutahání, ani domů se mu nechtělo. Trochu se nám nalepily na kola a boty odpadlé pupeny z kaštanů, doma jsem to těžce sundával lihem. Protože už byl hlad, padla volba na to zajet do Mohelna a pomoct dědovi se zásobama. Dobře jsme udělali, byla rajská polévka a řízky, chlebíčky a štrůdl. Filda řízky může, snědl celej, jak pro chlapa, a bez brambor. Moc jsme si to všichni užili, a já doufám, že takových pochodů bude ještě víc, a že bude přibývat i délka.

Trasa z Garmina

Trasa z Garmina

Závěr roku 2015

Asi už to nestihnu dopsat podrobně, tak alespoň heslovitě, abych uzavřel rok.

13.9. Rudíkov – Třebíč

Po keškách, vlakem do Rudíkova, přes pastviny u Horních Vilémovic, velký javor, Okřešice – 26 km

Jeden z rybníků na Oslavičce

Jeden z rybníků na Oslavičce

28.9. Brtnice – Okříšky

Lesní studánky, rybníky, Bílá skála, Střeliště (tentorkát se dalo projít přes pole),
šaškárna s WIGO na Jalovci, v Okříškách speciální pivo –  22 km

Pastviny za Radonínem

Pastviny za Radonínem

10.10. Pocoucov – Třebíč

Jen pro podzimní fotku, která nakonec nebyla – 12km

17.10. Pocoucov-Budikovice

Šoulačka po okolních pahorcích zakončená jitrnicí v hospodě u Lenina (Budíkovice) a domů – 19 km

Pocoucov

Pocoucov

V listopadu jsem díky pracovnímu vytížení opravdu nestihl nic 🙁

19.12. Náměšť kolečko

Vlakem do Námeště, nahoru na zámek, zase dolu až k Vlasákovi, po lávce na druhou stranu, čertův můstek, a přes vícenický žleb zpět. U Cafoura pár piv. Fotil jsem hlavně na kinofilm, snad tam něco bude.

Oslavka v "zimě"

Oslavka v „zimě“

24.12. Běh terryho Jelena, IV ročník

Podařená akce, i když bylo jen 5 běžců. Myslím, že panáků měl pak každý taky pět.

Čtyři běží, jeden to musí ještě stíhat fotit

Čtyři běží, jeden to musí ještě stíhat fotit

Třeba se koncem roku podaří ještě nějaká pořádná procházka, uvidíme.

Jihlava-Třebíč, pěšky po červené

Spojitá červená značka na Moravě měří přes 300 km. Z Radostic vede přes Ivančice, Třebíč, Jihlavu, vrchol Čeřínek, Pelhřimov, Počátky, Telč a končí v Jaroměřicích nad Rokytnou. Nápad projít Část NS Otokara Březiny jsem začal realizovat nedávno. Projít zajímavý úsek z Jihlavy podél řeky až do Třebíče je ale mnohem starší nápad. Jsou zde úseky shodné s cyklotrasou Jihlava-Raabs, ale také zrádné podmáčené louky a pěšinky těsně vedle hladiny řeky. Po cyklotrase je to nějakých 40 km, zato červená turistická značka je podle mapy přes 45 km. A to je výzva. Je to jen o kousek kratší než taková moje tajná meta – padesátka. Praha-Prčice, Náměšť-Čucice, Oslavanská 50, všechny tyhle pochody obsahují 50 km trasu. Ještě nedávno jsem si říkal, jak to ti turisti můžou ujít, a ještě navíc v podstatě v časovém limitu tak, aby stihli dostat v cíli diplom? Moje nejdelší tůry měly vždycky kolem 30km, vzalo to celý den od tmy do tmy, a měl jsem toho pokaždý plný brejle. Ale nedávno jsem to zkusil postupně prodlužovat, a zdá se, že to půjde! Ale vezmu to pěkně od začátku.

Jihlava

Jihlava

V pátek mě jen tak napadlo, že by se dala jít Jihlava, a tak jsem nabalil batoh. Postupně jsem to upřesňoval, a večer už byl plán jasný. V sobotu žena odjede na kurz do Brna, měl jsem tedy mít celý den pro sebe. A ještě mě nabádala, že mám někam vyrazit, tak jsem vyrazil. Počasí mělo být celkem v pohodě, maximálně menší přeháňka. První bus, podle plánu 5:05, jsem nestihl. Žádný zle, řekl jsem si, a ještě si hodinku pospal. V 7:05 už jsem nervózně postával u Atomu, jesti to pojede. Zadařilo se, a po osmé jsem byl v JIhlavě. Po cestě byla celkem šílená objížďka, ty úzké silnice mezi malými vesnicemi nejsou dělané na zájezdový autobus, ale zvládli jsme to překvapivě na čas. Než jsem se zorientoval, už jsem šlapal po Helenínské silnici. Míjím železniční most v Heleníně a zahrádkářskou kolonii. Most má svoji krabičku, praděda jednoho z kačerů ho za války vyhodil do vzduchu i s vlakem plným wermachtu. Je to ale velký kus od trasy a navíc multina, jdu dál.

Most v Heleníně

Most v Heleníně

Pod Henčovem lovím jednu krabičku. Jako na potvoru je nahoře na skále, pohodlně dostupná shora, ale zespoda je to teda mazec. Dal jsem to, ale zpocenej jak dveře vod chlíva. Takhle by to nešlo. Příště jen krabky po ruce. Míjím továrny rozeseté podél řeky. Všechno vypadá docela opuštěně, kromě ČOVky. Taky zkoumám místní cyklo značení, a uznávám, že v tom se snad nevyzná ani prase. V Malém Beranově se kochám obrovským komínem. Je to komín bývalé textilky, a musel být díky havarijnímu stavu koruny zkrácen. Proto ta neobvyklá šířka u paty a malá délka. Udělám tady pár fotek a pokračuju.

Komín textilky v Malém Beranově

Komín textilky v Malém Beranově

Na konci vesnice slyším z jednoho stavení podezřelé pravidelné šplouchání. Jakoby mlýn, a v provozu. To musím prověřit! Podle katastru je to skutečně průmyslový objekt. Kousek za Beranovem, u odbočky na Bradlo, sedám na klády a vytahuju svačinu. Chleba s turistickým salámem, aby to bylo stylové. Sváča v deset mi umožní odložit oběd až na půl třetí, a tím pádem bych skutečně mohl dojít až domů. Že to dojdu jsem moc neveřil celou cestu, ale dalo se vždycky po pár km to vzdát a sednout na vlak. Zatím se ale šlo dobře.

Němá barikáda

Němá barikáda

Obešel jsem barikádu pana Prokeše, který se svého lesa opravdu nehodlá vzdát. V podstatě ale cyklistům pománá, protože auto se za kameny nedostane, a cyklista to jednoduše objede.Po cestě jsem minul chatovou osadu s jedinou lávkou přes vodu.

Soukromé povodí

Soukromé povodí chatařů

Za Petrovickým mlýnem se nabízí výhled na kostel. Protože je na konci Petrovic, vypadá, jakoby stál sám na pasece a nikde nic kolem. Začíná trochu pršet, ale nic co by nezvládla tenká větrovka. Za chvíli jsem v Lukách nad Jihlavou a přecházím řeku. Začíná pršet víc, schovávám se na deset minut pod železniční mostek. Přešlo to rychle, jdu dál. Za nádražím lovím velmi vtipně provedenou krabičku věnovanou papírně, a v zápětí marně kompaktem fotím veverku. Jak mi na to trochu napršelo, nechtělo to zaostřit. To sou krámy tohleto.

železniční esíčko u Bítovčic

Železniční esíčko u Bítovčic

Cesta odtud pokračuje po asfaltové cyklodálnici. Zatím se ale střídají zpevněné a nezpevněné cesty, tak si celkem nestěžuju. Procházím pod dalším mostkem z roku 1948 a cesta jde stále více do kopce. Úplně nahoře se otevírá nádherné panorama, pohled na Bítovčice.

Bítovčice, s motoráčkem

Bítovčice, s motoráčkem

Scházím do vesnice, pěšinou přes koleje a doprava po silnici, za chvíli jsem u Vilémovského mlýna. Před ním mě zaujala autoopravna, kde dávali dokupy i historické kousky. Ve stodole byl čerstvě nastříkaný autobus RTO, a venku toto:

Bítovčice, nebo už Rozseč?

Bítovčice, nebo už Rozseč?

Šlapu dál, stále po cyklostezce, o půl jedné jsem v Přímělkově. Protože mi hladina pití docela poklesla, zaujal mě poutač na mostě na místní hostinec. Už z dálky jsem se radoval, že si dám jednoho ježka. Hostinský, který zrovna kontroloval udírnu mě ale zchladil jinak než pivem. „Dneska otvíráme ve dvě, ještě je brzo.“ No toto.

Jez Přímělkov

Jez Přímělkov

Nedá se nic dělat, hned jsme šlapal dál. Třeba si dám jedno dvě piva v Bransouzích. Na slunci jsem se slušně zapotil. Navíc do toho lítal jakýsi černý blanokřídlý hmyz, kterého jak vyšlo slunce bylo všude plno. Minul jsem mostek přes řeku Brtničku, oblíbené trampské místo. Dolní Smrčné působilo poněkud mrtvě, jen jsem chvíli poseděl a spěchal dál, do Bransouz. Ukazatel totiž vypadal dost hrozivě: Jihlava 20 km, Třebíč 21,5 km. Uf, to bude ještě fuška.

mostek přes řeku Brtničku

Mostek přes řeku Brtničku

Shora Bransouze vypadaly jako malá vesnice, navíc navigace žádnou hospodu nenabízela. Vypadalo to dost beznadějně. Až u koupaliště jsem došel partu cyklistů, které jsem předtím potkal někde u Petrovického mlýna. Z toho že jsem je došel až teď bylo jasné, že se tu nestavili jen „na jedno“. Bufet U koupaliště působil v dnešním dni jako oáza. Cyklisti zrovna odjeli, slečna v okýnku to tím pádem měla načepované rychle, a už jsem ho tam sunul. Za chvíli dojel nějaký tatínek s klukem, a taky si dali pivo a limonádu, a začlo zase kapat. Nad námi velký tmavý mrak. Ale shodli jsme se, že to za chvíli přejde.

Koupaliště Bransouze

Koupaliště Bransouze

Koupaliště bylo vcelku vybavené. V samotném bazénu tedy ještě nebyla voda, ale myslím tím příslušenství. Skluzavka, pískoviště, trampolíny, udírna, dostatek lavic s deštníkem. Dobře zařízené. Dal jsem si ještě jednoho Ježka (za příjemných 22,-), a sledoval co tu vše pro návštěvníky mají. Koukám na ceduli znova – Kozel za 21,-, Plzeň 32,-. Dokoupil jsem pro jistotu jednu limonádu v petce, mají ale jen 0,5 L. Protože přestalo za chvíli pršet, vyrazil jsem dál. Ještě jednou v duchu děkuji za tento bufet, který tu křísí padlé cyklisty a turisty. Cesta do Číchova a dál se mi celkem táhla, navíc to bylo do kopce, a k vidění nic moc.

Řepka a pampelišky

Řepka a pampelišky nad Číchovem

Traverzem sestupuju k Fretychově mlýnu. Jak foukl vítr, z lesů podemnou se uvolňují žlutá oblaka pylu. Dál přes „soukromou lávku“ na chatařský ostroh. Cesta je tu naštěstí dobře značená, takže se nikomu nemotám moc kolem chaty, a hned opouštím osadu. U splavu Kratochvílova mlýna začíná pravá divočina. Je potřeba přejít ke „zbytečnému“ cyklomostu, a to po skalní pěšině nad vodou. Je něco po třetí hodině, a začínám toho mít dost. Musím ale opatrně. Cyklomost dosažen, a dál stoupám pod kopec Hajný. Krabičku u Kratochvílova mlýna jsem ani neměl sílu kontrolovat.

Kratochvílův mlýn

Kratochvílův mlýn

Po 400m stoupání naštěstí cesta odbočuje z asfaltu na polní cestu a dál k chatové osadě. Asfalt už mě vyloženě nebaví. Cesta dál vede místy až nad hladinou, někde je vyspravená prkennými podlážkami. Na louce si na mě dovolují tři psi, naštěstí je paní majitelka na poslední chvíli okřikne. Hop a skok a jsem v Přibyslavicích.

Přibyslavice

Přibyslavice s nepřehlédnutelným kostelem

Opět přejdu most, kus po silnici, a po pár metrech se opět cesta odpojuje po cyklotrase. Je přede mnou třetí dnešní krabička u prastarého stromu. Rychle nalézám podle geodálníce a odpočívám. Mám poslední 3 deci limonády a jednoho psa. Tož sním psa. Vyšlapávám trhák do Petrovic (shoda názvů) a sleduju co to tam ti lidé sbírají. Obloha se temní, ale vypadá to, že mě to mine.

Petrovice

Petrovice

Pokukuju na hřiště, zanedlouho se tu má hrát firemní fotbálek. Otcovská deformace – sleduju jak je vybaveno dětské hřiště. Mladí hasiči trénují požární sport. U další skupinky sběračů nad červeným mlýnem jsem poznal co sbírají – hluchavku. Myslím na hospodu u mlýna v Sokolí, a tajně si přeju aby měla otevřeno. Poslední roky tam ale dělali nějakou rekonstrkci a tak bylo pořád zavřeno. U rozcestí pod besídkou ale visel první leták, lákající na dnešní slavnostní otevření s živou hudbou – v 18:00. Sakra, bylo pět, přece tam nebudu hodinu čekat. Nemusel jsem. Zatímco chystali stoly na večer, dostal sem svého Ježka.

Jezdecká vinárna u Padrtova mlýna

Jezdecká vinárna u Padrtova mlýna – OTEVŘENO!

Ježek tam jen zasyčel, spokojenost. Teď už to dojdu i kdybych se měl plazit. Přepínám navigaci na navigování DOMŮ. Doteď jsem to vždycky nechal navigovat a hlavně měřit jen k nejbližšímu mlýnu nebo vesnici. Těch zbývajících 40 km apod. by mě totiž asi děsilo. Vyšlápnu to nad mlýn z posledních sil, a zase dolů scházím do Řípova. Už je to makačka a záležitost vůle. Zahlédnu tady motorovou koloběžku, no to jsou mi věci, snad už nevidím přeludy. Podél Polanky už jdu co noha nohu mi a sedám si na lavičku. Vymýšlím trasu co nejjednodušší, taky mě napadlo dát poslední pivo v Ježkovně, byl by to takovy ježkovitý pochod. Ale nakonec to vzdávám a jdu nejkratší cestou domů. Je po půl sedmé večer. Navigace se zastavila na 47,2 km. No ty kráso. Puchejř na patě je jen takové malé smítko na tomhle osobáku. Zdrávi došli!

Dalešice – Třebíč, cestou necestou

Počasí se umoudřilo, ve čtvrtek odpoledne bylo doslova slunečno, a tak jsem doufal, že to vydrží i v pátek, a já vezmu roha z práce dřív. Nakonec jsem nevyrazil nejdřív, ale stihnul jsem to celkově v pohodě. Autobus řídil Mluvka, který na můj dotaz „Stavíte i v Dalešicích?“ obrátil oči v sloup, což asi znamenalo „Ježíšmarjá proč se ptáš na takovou samozřejmost“. Prostě Mluvka. Vystoupil jsem správně, a hned jsem se vydal do vesnice, směrem k pivovaru. Čápi byli na hnízdě, v pořádku, říkal jsem si. Nedávno tu dokončili slavnou cyklostezku Odnikud nikam, a chtěl jsem ji vidět. Má to být součást cyklostezky Třebíč-Dukovany, ale tak jak to teď je, je to skutečně jen utrácení dotací z EU. Pro cyklisty to nemá efekt žádný. Traktoristi to ale určitě uvítali, místo děravé polňačky mají asfalt až k polím 🙂

Traktoristo sesedni z traktoru

Traktoristo sesedni z traktoru! Nebo že by to byly blátěné stopy po cyklistech?

Asfalt vede až k rybníku, kde teď na jaře bylo živo. Vrby jívy hučely jak agregáty, to včely dělnice pilně se snažily všecičko posbírat. Už z dálky jsem vyplašil pár Lysek od břehu, a taky jednu labuť.  Potápka Roháč se ani neobtěžovala přiblížit ke hrázi. Zato statný žabák dlouhými tempy připlul až k rákosí a poulil na mě oči.

Vrba jíva na hrázi rybníku Bezděkov

Vrba jíva na hrázi rybníku Bezděkov

Dál mě čekal neveselý úsek do Valče, po silnici 351, Silnici smrti. Už moc nechybí, a bude na každém kilometru křížek u cesty. Zatím je poměr zhruba 23/30. Nalevo se navízela polní cesta k potoku, kde ale končila. Risknul jsem to a přešel pole obilí k lesu (lokalita Konín), kde měla být cesta k Valči. Chvíli jsem ji teda hledal, na Garminu byla asi o 30 m vedle. A hned jsem si vykračoval lesem, pak mezi poli, kolem čističky až na kraj Valče. Valeč jsem  proběhl, Jen u kostela a na hřbitově jsem se zastavil. Cesta na Dolní Vilémovice po silnici neutíkala. Naštěstí tudy jelo velmi málo aut, převážná většina spediční vozy UPS, DPD a PPL, WTF? V Dolních Vilémovicích jsem měl políčeno na kešku věnovanou Janu Kubišovi (atentát na Heydricha), který se zde narodil. Jednou jsem tu projížděl na kole, blesklo mi hlavou. Na obecním úřadě nalezena pamětní deska, ale že se tu narodil tam nějak zapomněli napsat. Nevadí, díky popisu keše snadno nalézám jeho rodný dům.

Rodný dům kpt. Jana Kubiše

Rodný dům npor. Jana Kubiše, je to ten vlevo

Vzorně opraven, a v okně byla cedulka, že kdo chce prohlídku, klíče naproti v č.p.17. Což jsem nevyužil, no snad někdy příště až bude víc času. Dále mě cesta zavedla za D. Vilémovice k rybníkům Panenka a Tatarák. (Standa medař znal chlapa, co ty rybníky v okolí stavěl, taková interní pozn.) Panenka malebná, ale protože stromy mají jen nalité pupeny, nefotil jsem. Zato Tatarák. Napřed to vypadalo, že to nepůjde obejít po břehu, ale na místě se naštěstí našla pěšinka. Tatarák má na břehu pár chat, nóbl výpusť s vlastním vodopádem (když je dost vody) a tak nějak celkově je to idylický rybníček na trávení letních víkendů.

Rybník Tatarák

Rybník Tatarák

Pokud jsem chtěl pokračovat dál, musel jsem se vrátit do vesnice. Škoda toho vodopádu, bylo na něj sucho. Ale na výpusti z rybníka to svižně poteče jen po prudkém dešti. Následoval další únavný kus cesty po silnici směrem na Klučov. Jedinou zábavou mi bylo pozorování zajíců, kteří dováděli v poli. Hodili se všelijak do kruhu, až jeden z té čtveřice to vzal pryč, přes silnici. Ostatní jen koukali, co se to děje, ale nenásledovali ho. V Klučově jsem chvilku poseděl na autobusové zastávce, na tom jarním slunci jsem byl pěkně propečenej, a s kůrčičkou. Před vrcholem jsem to vzal doleva na PP klučovský kopec, chtěl jsem vědět, jak je na tom koniklec tady. A skutečně jsem pár květů našel. Nebylo jich moc, a některé ještě zavřené.

Koniklec luční, PP klučovský kopec

Koniklec luční, PP klučovský kopec

Koniklec luční je, na rozdíl od svého známého brášky Koniklece velkokvětého, menší, užší a hlavně tmavší. Na vysočině je také mnohem méně zastoupen. Dál jsem se chtěl napojit na žlutou turistickou značku a sejít k rybníku Hodinovec. Jenže jsem z dálky uviděl, že Standa medař je na pozici, tak jsem na něj zahalekal. Jeho odpověď „Nazdar, dáš si pivo“ nezůstala bez odezvy. Poseděli jsme ve stínu chaty, poklábosili o životě na takové chatě, a vyrazil jsem dál. Po tom pivu jsem ale měl nohy těžké, na Hodinovec jsem se vyprd a vzal to přímo po žluté domů. Však už taky docházely baterky (mě i navigaci). Dnes 28 km, hezky pěkně!

V neděli jsem si udělal jen 45 km vyjížďku na kole, a protože to nestojí za samotný článek, zmíním to zde. Hlavně kvůli dvěma věcem. Ponorka a Koniklec velkokvětý pro srovnání. V neděli jsme ještě zvládli výlet na Mařenku, s kočárkem, ale to je už jiná story.

Koniklec velkokvětý, lokalita Kobylinec u Trnavy

Koniklec velkokvětý, lokalita Kobylinec u Trnavy

First Czech Submarine, ve skutečnosti vodojem, ale krásnej!

First Czech Submarine, ve skutečnosti vodojem, ale krásnej! Lokalita Rudíkov

Mrazivá procházka přes Sokolí

Vejšlap po pár keškách po okolí jsem v sobotu vůbec neměl v plánu. Venku bylo -4 a úplně jsem cejtil, jak krk ještě potřebuje teplo, abych znova nenachladl. Žena odjela s klukem na chalupu a já jsem chtěl zůstat doma s čajem a tak. Nakonec jsem to ale doma nevydržel a kolem poledne se autobusem poposunul na okraj Třebíče směrem na Račerovice. Vzal jsem to pěšky k bažantnici, tam si obešel půl naučného okruhu až k rybníčku a zkoumal podle mapy jak dál. Naštěstí to přes pole bylo kousek na cestu, která vedla k další výpadovce na Přibyslavice. Pole bylo vcelku zmrzlé, jen občas byla voda.

Namrzlá polní cesta

Namrzlá polní cesta

Polní cesty jsem se ale držel jen chvíli. Díky zamrzlým kalužinám se po ní šlo hůř, než po poli vedle. A protože jsem to chtěl vzít přes Sokolí, zkrátil jsem si to zas přes pole až skoro k cestě ze Sokolí, která vede kolem lokality „Na Hlíně“.

Retro

Retro

Vydupal jsem to od silnice až nad Sokolí, odlovil u lesa kešku a užíval si výhled. Tyhle krabičky mám rád. Člověka to vytáhne do míst, kam by se mu jinak nechtělo, nebo by ho ani nenapadlo tam jít.

Sokolí, panorama

Sokolí, panorama

Pak jsem zase sešel ten kopec přes Sokolí k řece, a kolem hřbitova, až k Padrtovu mlýnu – další krabička. Tady mě musel hodit nápovědu přítel na telefonu, kterému tímto děkuji. Mlýn samý jsem nefotil, to by vyžadovalo přípravu, a hlavně více času. (A v té zimě jsem se ani nepodíval, jestli už funguje místní restaurace.) Od mlýna vede hrbolatá, ale romantická cesta lesem nad Palečkův mlýn. Od křižovatky už je vidět Majestátní dub, píšu ho schválně s velkým písmenem. Za prvé je to opravdu obr, za druhé se tak jmenuje jeho krabička. Kolega Kapsa jej chce přihlásit jako státem chráněný strom, a to rozhodně schvaluji. Po nálezu piksly jsem si ho musel vyfotit, i když světlo nebylo kdovíjaké, a vlastně ani barvy, prostě únor bez sněhu.

Majestátní dub

Majestátní dub

Únor bílý, pole sílí. Máš ho vidět, a řepce je to stejně jedno. Prošel jsem Řípov, krátká zastávka u Lázní Polanka. Dýchla na mě skutečná plovárna. Musím si o tom něco zjistit. Krabičku jsem nedal, moc namrzlý svah. Ani u Baziliky se nezadařilo. Ale stejně se šeřilo a byla mi zima, tak jsem spíš spěchal domů.

Sv. Martine, kde máš ten sníh, ty hade!

Sv. Martine, kde máš ten sníh, ty hade!

Z navigace vypadlo, že jsem našlapal 17 km. To jsem ani nečekal. Dobrá procházka.

Z Brtnice do Okříšek přes skiareál Jalovec

Už byl zas delší dobu klid nohám, ani počasí výletům moc nepřálo. V pátek ale bylo dopoledne hezky, a Alladin sliboval ještě lepší počasí na sobotu. A tentokrát se kupodivu trefil. Dlouho jsem nevěděl, kam vyrazit, protože to chtělo něco kratšího, tak 10-15 km. V poledne se to mělo stejně pokazit. Večer padla volba na Brtnici, taky proto, že tam jede z Třebíče parádní autobusový spoj. Teda jede to Třebíč-Praha, a jede mi to skoro od domu. Jenže na to blbec vždycky zapomenu, a ženu se schvácenej na autobusák do města. Příště! Tím během jsem dostal pěknou žízeň, takže v Brtnici hned kupuju Poděsbradku, protože půllitr čaje v termosce by mi určtě nestačil. Sluníčko se právě vyhouplo na obzor, a já se zpocenej vyhoupnul nad Brtnici. Sto výškových na prvním kilometru je pěknej nástup, skoro jako v Tatrách. Na obloze se mi hned dělají i první mráčky, a nezůstanou nevyužity!

Bezejmenný rybník mezi kopci Strážka a Malín

Bezejmenný rybník mezi kopci Strážka a Malín

Na rozcestí Černé lesy to beru doprava a pochvaluju si zpevněnou cestu. Polňačky, které jsem minul, smrdí totiž bahnem po kolena, ne-li za ušima. Svatá Trojice má smůlu, že je hluboko uprostřed lesů. Tady světlo nikdy nebude na pořádnou fotku, leda by se to fest vykácelo. Fotím až za rozcestím zelené značky protisvětlo, které z podrostu vyhnalo poslední chuchvalce studené mlhy.

Ranní opar v závěru podzimu

Ranní opar v závěru podzimu

Na kraji lesa před Radonínem je malebný rybníček. Fotím si částečně zarostlou hladinu s odrazem modré oblohy, když mě za rybníkem upoutaly včelí úly. Teď tam jistě už včely nejsou, zkusím to vyfotit! No to sem si dal. Automatika neposlouchala, asi se to nechtělo chytit na objekt ve stínu. Proklel sem celej Nikon včetně českého servisu a udělal pár fotek na manuální ostření a clonu.

Rybníček u Radonína

Rybníček u Radonína

F jako Fčela

F jako Fčela

V Radoníně pěkný kostelík, ale nebylo odkud to vzít. Tu kabel, tu kabel !!! Za vesnicí si opět pochvaluju vyasfaltovanou cestu, když tu koukám, že modrá jde přes pole k lesu. Ajajaj, no zkusíme to. Ušel jsem asi 50 m, po kotníky v bahně, no nedal jsem to. Pohled do mapy jasně ukázal, že asfaltovaná cesta jde taky kolem zříceniny Střeliště, jen je to o pár set metrů delší.

Břízka těsně před odbočkou modré do bahna

Břízka těsně před odbočkou modré do bahna

Střeliště se ukázalo jako pěkná lokalita na sabat nebo čundr, ale nic k focení. Ohniště, dvě lavice, kolem brázda připomínající vodní příkop, toť vše. Mít psy, tak bych je tady snědl. Zkontroloval jsem sucho v botách, bylo to v pohodě. Kombinace neprodejných rádoby membránových Nike a reklamních trekových ponožek za 49,- je skutečně ultimátní. Fakt sem stál před chvílí po kotníky v naplaveném bahně, a v botě mám sucho. U rybníčku Vápenice se cesta trochu zhoršila. Čert ví, jestli to dřív skutečně byl malý lom na vápenec, nebo je to náhoda. Každopádně na břehu rybníka mě zaujal zvláštní kříž, s lebkou se skříženými hnáty a kovaným hadem. To jsem skutečně ještě neviděl. Dumám, jestli to má co do činění s otravou nebo s uštknutím.

Velmi zvláštní kříž

Velmi zvláštní kříž

Za usedlostí jsem nejprve šel kousek vpravo, ale nakonec přece jen zvítězila zvědavost, vrátil jsem se a šel vlevo na Jalovec. Už zbýval jen kousek. U odbočky turistické značky z asfaltu byla regulérní plavecká základna, koupaliště, šest drah pro sportovní plavání, vše v ruinách.

Zpustlý plavecký areál

Zpustlý plavecký areál

Na Jalovci 5 metrů sněhu! No abych nekecal, 5 x 10 m 😀 Děla nachystaný, ale nikde ani živáčka. Naobědval jsem se na lavičce před restaurací, prošel celý areál, něco málo nafotil. Našel jsem dokonce i Jalovec, který měl plody. Teď to můžu to odfajfknout, že jsem tu byl. Ale „Když to srovnám s tím výletem na Kokořín…“

Jalovec

Jalovec

Protože do Číchova to bylo slabé 3 km, ale bylo teprve podledne, rozhodl jsem se to trošku prodloužit. Zpátky k usedlosti/hájovně (jo, tady uměj žít, za Lesy ČR), a dál na Okříšky. V poledne se ovšem přesně podle předpovědi zatáhla obloha. V Okříškách mám asi 40 minut čas, než mi jede vlak, píšu kolegovi o souřadnice nedaleké kešky. Nalézám v pohodě, a hned tu máme vlak, ohlášený špatným titulkem – sranda největší, celej perón se chechtá. Vlak je příjemně vytopen. Jo, dobrejch 20 km!

Prošlá trasa

Prošlá trasa

Sobotní babí léto

V sobotu dopoledne se začaly mraky trhat a občas vylezlo sluníčko. To jsem musel využít, a vyrazil jsem na naučnou stezku Bažantnice. Slibovalo to pěknou kešku, a není to daleko. Dokonce jsem se kousek popovezl autobusem, abych stíhal. Bohužel přestup v Týně se mi moc nepoved, a běhal jsem za busem jak hadr na holi, až jsem to nakonec vzdal a šel dál pěšky. Naučná stezka opravdu stojí za to, je zde popsáno několik druhů neobvyklých stromů a taky třeba obří budka pro sovy, tzv. Sovník.

Bažantnice, naučná stezka

Bažantnice, naučná stezka

Okruh jsem si skutečně užil, což bylo korunováno krásnou pixlou. Tak tohle se vyloženě povedlo. Dokonce jsem stihl i být na dvanáctou doma.

Cestou zpět

Cestou zpět

Trasa Bažantnice

Trasa Bažantnice

Celkem 8 km, ale zase to bylo za dvě hodiny, takže spokojenost.

Později odpoledne (než jsem uvařil oběd atd.) jsme jeli do Litovan. To už byla obloha skoro vymetená a teplota na tričko. Vzal jsem to na Hrotovice, až ke Stinskému rybníku. Na hladině sice byly labutě, ale držely se pěkně vzadu. Rohlík nemaje, fotil jsem tedy spíš les. Přelézt výpusť na hráz jsem si v tom bahně ani netroufal.

Podzimní les

Podzimní les

Zpátky jsem to vzal podle GPS, cestou necestou až k poli. Ozimé obilí zde vytvářelo krásný kontrast k modré podvečerní obloze.

Ozimy

Ozimy

Zpátky jsme jeli přes Mohelno, a západ slunce kouzlil s barvama jak pominutej. Nedalo mi to a cvaknul jsem ten kýč aspoň z okýnka auta 🙂

Sobotní západ slunce

Sobotní západ slunce

Domů jsme dojeli samozřejmě až za tmy, no měl jsem toho dost. A co teprve to naše mimino. Až v neděli večer jsem se díval kolik jsem vlastně nacoural, bylo to přesně 10km.

Trasa

Trasa

Za celý den tedy 18 km…slušnej oddíl. A to mě v neděli čekalo 22 km. Pokračování příště.