Už ty mlýny doklapaly

V sobotu 28.8. jsem chtěl udělat nějakou naučnou stezku. V okolí mám ale všechno projité, volba tedy padla na Velkou Bíteš. Naučná stezka po místních mlýnech, a to já můžu. Je to autobusem kus, s jedním přestupem, ale dalo se. První autobus tradičně nestíhám. Komu by se chtělo vstávat v šest v sobotu, na to už jsem asi starej. Jedu až dalším: přestup ve Vel. Meziříčí v pohodě, i objížďku tam máme zařazenou.

Radnice Velké Meziříčí

Radnice Velké Meziříčí (dvě kašny, to by v Třebu nerozdejchali)

V deset cca vyrážím hledat začátek stezky. Není to moc zřejmý, tak začínám od dvojky,  nevadí. Po cestě ještě míjím nově opravený opevněný kostel. To mě zaujalo, sice boží bojovníci, ale co kdyby měl nepřítel katapulty 🙂

Kostel

Opevněný kostel sv. Jana Křtitele

Na konci nové čtvrti se konečně odpoutám od města. Je to jen kousek přes pole k prvnímu rybníku. Sečené podmáčené kluky, takže Pcháče, a spoustu dalšího vodomilného rostlinstva. Jen jsem tam nenašel žádnou informační tabuli. Jdu ale dál, přecházím silnici, a další rybníček – Skříňka. Kolem rostou přímo okrasné bodláky.

Bodne

Bodne

Cesta dál je mizerně značená, několikrát sejdu. Nakonec nachází, slibované pozůstatky rybníku. Jako pěkný, ale cos tím. Zase jdu ale blbě, a musím se dost vrátit. Ještě že mám tu navigaci, že. Kousek za silnicí začíná chatová osada Královky. Moc pěkný, a na kraji tomu vévodí rybník s výhledem na obec Vlkov.

Vlkov

Vlkov

Je tu i jedna keška. Snadno nalézám a pro dnešek mám splněno, už se věnuju jen trase. A že je to potřeba! Zpáteční cesta z Královky vede přes soukromé pozemky 🙁 Neriskuju to a vracím se, kolem poslední chaty. Svačina (bůčková), oddech, musím promyslet plán. Posilněn, za chatou nalézám nějakou cestu dál, tak se jí držím. Ale  po chvíli zase vedou značky dokamsi, kde je jen polom a strž k potoku. Beru to cestou nejmenšího odporu, za chvíli jsem zhruba na trase. Ale hned to zase nesedí s cestou, prostě naučná stezka základní školy. Lokalita Radostínský mlýn. Fotit moc nejde, navíc je to kolem zapáskováno červenobíle. Našel sem i zmiňovanou tůňku po vybuchlé munici. Taky lákavé místo – vyschlá nevábná kaluž. Odbočku k prameni vynechávám, stejně tu opět není značená cesta (prostě po dvou značkách konec?). Pieta na Prajzích má smůlu, pažím ji a jdu prostě po zelené, aspoň je tu nějaká cesta. Je to teda pěkný prales, kopřivy po ramena. V lokalitě Ve Žlíbku se motám, ani zelená tu už není v pořádku, protože je tu postaven nový silniční nadjezd. Naštěstí kus podle navigace a po 50 metrech jsem zpět na trase. Jde se po louce, kolem pěkné skály. Kokořínsko to neni, ale dá se. Sluníčko bylo ale proti abych tu fotil. Cesta pěkně ubíhá, a tak  jsem za chvíli v bodě, kdy to budu muset otočit, nebo dojít druhý okruh. Moc sem toho neviděl, mám toho celkem dost, tak jdu dál. A po chvíli se ukázalo, že jsem volil správně. Cesta se zvedá nad vesničku Křoví. Po chvíli bloudění nacházím lavičku.

Reklama

Reklama na čučení do krajiny

Jmenuje se to tu Reklama na čučení do krajiny. Znaven sedám a teda čučim. Lavička je pod stromem, tak si utrhnu jabko a zas čučim. Kolem projel traktor, pán mě pozdravil.Ta reklama nekecá, fakt pohoda. Rozhodně je to nejlepší místo trasy! Až se nabažím a něco nafotím, scházím do vesnice. U kostela je i Coop, doplňuju vodu a tatranku. Dneska docela spotřeba. U bezejmenného rybníčku opět odpočinek. Nejsem tu sám. Nějaký tatínek s dětma tu zaparkoval karavan a jsou se naobědvat.

Rybnk

Rybník Odpočívák, jak jsem si ho nazval

Už mě celkem začíná ale tlačit čas, musím to tedy bohužel zrychlit. Panovský mlýn – radši se nepřibližuju, fotím jen z dálky. Mlýn je to ale hezký, a to se počítá.

mlyn konecne

Konečně mlýn

Cesta je tu pěkná, tak nějak jsem si to představoval. Kolem potoku, občas v lese. Fotím i vybavení mlýna po proudu. Dlouhým obloukem se dál obchází Křoví. Pase se tu stádo koní. Na rozcestníku Pod horkou (kamenolom) se vydávám na zpáteční cestu do Bíteše.Prostřední mlýn obcházím z druhé strany než vede naučná stezka. Jdu po modré, je dobře značená a kratší.Krátké stoupání k rybníku Dolní koupelna (vtipnej název) a zase dolů kolem polí a dalších koní. Druhý okruh je tedy jednoznačně lepší a ten dám někdy v klidu znova.

vybaveni

Vybavení mlýna

Beru to fakt v rychlém tempu, abych stihl bus. Jsem tam za tři minuty odjezd, ale . pochopitelně to má 15 min. sekeru 🙂 Ve Velmezu naštěstí přípoj stihneme, uf.

Prošlá trasa - 26km

Prošlá trasa – 26 km

Odkaz na webové stránky naučné stezky: https://nsbites.webnode.cz/

Kokořínsko 2018 – opět U Kopyta

Z kapacitních důvodů jsme letos jeli pouze na 5 dnů (Po-Pá), a to navíc ještě ve školním roce. Je to málo, ale alespoň něco. Klid vystrkova, pískovcové skalní města a točená Plzeň za 30 jsou prostě velký tahák.

Náš výhled na Pavličky

Náš výhled na Pavličky

Pondělí – velkou část dne jsme strávili cestou a ubytováním. Rakev a příčníky jsme taky nechali až na ráno, ale přesto jsme v deset vyjeli. Cesta poměrně dobrá, jen v Mladé Boleslavi nám to zkomplikovala uzavírka. Odpoledne nic neplánujeme, děti si pohrají na hřišti u penzionu a pravidelně v šest je večeře. Po večeři jsme se rozhodli pro malou procházku aspoň po vesnici. Jediná místní domácí hospůdka byla mimo provoz. Zato jsme se od sousedního „farmáře“ jak se teď moderně říká dozvěděli, že mladé ovečky nedělají „béé“ ale i „méé“.

Bývalá hospůdka

Bývalá hospůdka

Procházka k hospodě byla málo, tak jsme narychlo vymysleli ještě malý okruh kolem studánky. Cestou míjíme jednu krásnou roubenku za druhou. Studánka je čerpána místní vodárnou a vody bylo málo, takže přepad žádný. Na 2 km procházce už byla na dětech vidět únava.

Ráno 6:30, klid, jen kůň a pes se domlouvají co budou dnes dělat

Ráno 6:30, všude zatím klid. Jen kůň a pes se domlouvají, co budou dnes dělat

Úterý – Čapská palice, skoro již tradiční zahřívací kolečko na místní zvláštní skalní útvar. Po chvíli rokování jsme zvolili opět variantu okruh, ať se nemusíme vracet po stejné trase. Druhá výhoda byla,že stoupání překonáme pozvolna a budeme rychle klesat. Cesta opravdu příjemná, kolem taky byly vidět pěkné skály, ale i maliny jsme si občas zobli. Na rozcestí Pod Čířem sedáme a dáváme si jablíčko a kedlubnu. Odtud se stoupání prudší, a kousek pod Čapem potkáváme našeho známého farmáře, likviduje tu vyvrácené borovice. Je před sezónou, takže jediný koho jsme po cestě potkali.

Čapská palice

Čapská palice

U palice opět chvilka odpočinku, ale je nutné neustále odhánět děti od pádu do hlubin, tak to moc neprotahujeme, Cesta dolů je opravdu místy prudká, odrážedlo neseme v ruce a jsme rádi že nemáme kočárek. Minule jsme tu šli za průtrže mračen, tak si cestu ani moc nepamatujeme. Barča chytla první klíště a nechce si ho nechat vytáhnout. Po silnici pod Čapským dolem už se jde pěkně (kilometr domů). Ve studánce stojatá voda, takže taky smůla. Děti dopujeme gumovýma bombonama, aby došly. Po skoro 7,5 km a 250 metrech nastoupaných toho mají celkem dost. (Doplnit fotky z filmu).

Trasa k Čapské palici

Trasa k Čapské palici

Středa – Dnes máme v plánu pokořit zlatý hřeb, skalní město – Cinibulkovou cestou. Ráno mě a Béďu žena doveze do Mšena a s dětmi se pak vydávaní po obědě navštívit Muzeum čtyřlístku do Doks. Na náměstí kupujeme film do Prakticy a vyrážíme po půlené žluté značce v protisměru hodinových ručiček. Kolem Mšenské lípy a dětského hřiště pěkně zasazeného pod skálou se dostáváme z městečka. Kolem skalního výběžku, kde kdysi stával altánek a pod nímž je jeskyně se dostáváme na silnici. Míjíme hospůdku Romanov a po pár desítkách metrů konečně scházíme do lesa plného skal. Občas potkáme jakýsi sloupek, vypadá to jak značkovač orientačního běhu. Prolezovačky, jak zní místní název, jsou super. Kocháme se a nakukujeme všude možně, i když terén je místy náročný.

Prolezovačky

Prolezovačky včetně značky

Cesta je dobře značená, to musím pochválit. Scházíme obloukem pod skály k jeskyni Obraznice. Za třicetileté války se zde ukrývaly cenné předměty a obrazy z Romanova a na základě toho získala své jméno. Je to malá uměle vysekaná jeskyňka. Fotíme pavouka a jdeme dál.

Pracovní název Sklad LP desek

Pracovní název Sklad LP desek

Dolů a zas nahoru, naštěstí skály jsou všudypřítomné tak nás to baví. A ten klid, nikde nikdo. Ani se nenadějem a jsme na odbočce na vyhlídku, což nesmíme vynechat.

Vyhlídka nikam

Vyhlídka do krajiny

Za chvíli trasa protíná silnici a stáčí se zpět. Jíme zbytky od snídaně, někdo by řekl že to je oběd. Začíná pršet. Pozdě zjišťuju, že na vyhlídce byla keška, ale vracet se mi nechce. Pokračujeme do části zvané Bludiště. Skutečně to má několik vchodů a východů a je potřeba se držet značek.

V Bludišti

V Bludišti

Opět místy exponovaný terén, na závěr dokonce kus řetězů. Opouštíme bludiště a vracíme se podél silnice na posledních pár zajímavých skal, což jsou Obří hlava a žába. Cestou míjíme tzv. Švédský val, kde jsou skutečně vidět pozůstatky zákopu, fotíme se s imitací helmy jak blbí turisti.

Obří hlava a žába

Obří hlava a žába

Zpátky do Mšena už je to kousek, vidíme věž radnice. Cestu nám zpříjemňuje alej obnovená v roce 2010. Na začátku městečka ještě jdeme kolem městských lázní a obdivujeme tu nádheru. Došli jsme celkem v pořádku až na občasný déšť. Jen na toho Béďu něco leze. U zlatého lva na náměstí si dáváme polívku, utopence, pivo, čaj. V infocentru nezbytná turistická známka, a za půl hodinky nás ženy vyzvedávají na náměstí a vezou na penzion.

Městské lázně Mšeno

Městské lázně Mšeno, paráda

Naše trasa po Cinibulkově cestě

Naše trasa po Cinibulkově cestě

Čtvrtek – lehce prší a na Béďu leze nachlazení. Zbytek bandy se přesto rozhodne dát Mšenské pokličky. Po cestě dokonce odlovíme kešku u rybníka se stovkou leknínů, takže i v tomto směru mám splněno. Vyskáčeme z auta, a co má ruce nohy je navlečeno do pláštěnek a rozbíhá se do všech směrů. Chvíli trvá to nasměrovat na správné schody k pokličkám.

Schodydydydy (přes 300)

Schodydydydy (přes 300)

Jde se těžce v tom vlhku a v pláštěnkách, ale nakonec to pokoříme. Kocháme se z lavičky pohledem na pokličky, ale děti opět chodí moc na kraj propasti,a tak tu nejsme dlouho a vracíme se.

Mšenské Pokličky

Mšenské Pokličky

Odpoledne už jen opíkáme špekáčky nad ohněm a relaxujeme.

Pátek – balení a cesta domů. Na shledanou U Kopyta 2020.

Do Přeckova na makrelu

Volno mezi víkendem a svátkem jsem chtěl využít k nějaké procházce. Jako na zavolanou se nabídl Google kalendář s grilováním makrel. První na seznamu byl „Přeckov, zahájení sezony“. No proč ne, aspoň nemusím vymýšlet trasu. Dá se tam jít celkem jednoduše přes Trnavu (10km), ale tuto trasu jsem si nechal jako záložní pro cestu nazpátek. Na dopoledne je to málo. Delší trasa je přes H.Vilémovice nebo přes Nárameč (obě cca 18km). Volba padla na zelenou TZ. V devět hodin zavládla panika. Ale co, popovezu se do Tejna busem, stejně by se mi to nechtělo šlapat přes město. Autobus 10 min. sekyra, asi kvůli rekonstrukci Bráfky. Na kruháči v Tejně cedulí jak vlajek na olympiádě, že je silnice na Budíkovice zavřená. Výborně, aspoň ten kus po silnici k rybníku Zámiš nebude provoz.

Suchánek, dříve Zámiš

Suchánek, dříve Zámiš

V Zámiši vody pomálu, kapři aby se začali učit chodit. Od kraje lesa začíná stoupání a projevuje se na dnešek nezvyklé teplo.  Na rozcestí Dubiny jsem ale za chvíli, Oddych krátký, nedaleko je slyšet motorovou pilu. Krátký trhák přes pole a už se kochám remízkem pěkně až k potoku pod Okřešice. Vesnice má opravenou celou silnici, chodníky, prostě vypadá to krásně. I kostel je nedávno opravený.

Kostel sv. Antonína v Okřešicích

Kostel sv. Antonína v Okřešicích

Za vesnicí neodbočuji u křížku po zelené TZ, ale až kousek dál. Mým cílem je nedávno vybudovaná vodní nádrž Střence. V minulosti jsem na to koukal jak se to staví, přeložili kvůli tomu i VN vedení na Vartemberk, tak jsem to chtěl vidět konečně zblízka. Za 24 mega rybník. A taky je tu teda nově keška 🙂

Vodní nádrž Střence

Vodní nádrž Střence

Nalézám snadno (loguju až při psaní večer), a pokračuju přes pole na původní trasu. Kus vede cesta mezi poli, ale za chvíli jsem u lesa. Les neles. Mezi kopci Hora a Jelení hlava dostal pořádnou ránu. Je to spíš jedna velká mýtina. Vše už je vytěženo, hromady zbylých větví se tyčí do čtyř metrů.

Pod Horou

Pod Horou

Býval tady vysoký a hustý les, kde bylo v létě příjemně chladno 🙁 Podle navigace trefuju správnou odbočku k rybníku, jinak se to nedá. Na hrázi ale někdo seděl, tak jsem ani nezastavoval a pokračoval dál až na rozcestí Pod Jelení hlavou. Zpoždění mám pořád, takže jsem vynechal návštěvu Velkého javoru u Věstoňovic (obvod kmene 790 cm). Vyrazíme sem jindy s celou rodinou, myslím že se do toho vykotlaného kmene vejdem všichni. Od rozcestí následuje nudný asfalt až na silnici. Tam nemůžu zaboha najít správnou odbočku zelené TZ, spílám důchodcům z KČT a vyrážím po silnici přes Benetice. Je to sice delší, ale za to mě ten asfalt víc sejří. Ve vilémovicích jsem jako doma, takže poslepu zahnu k obecnímu úřadu, a na konci vesnice pekně funím jak stoupám k nejhornější pastvině. Dřív přes ni vedla TZ, dnes soukromý pozemek, takže se to obchází. Cesta mizerně značená, navíc stižená taky vichřicí, opět komplet vytěženo i s turistickýma značkama. Jdu přes tu měsíční krajinu nevesele, jen podle navigace. Od severu se najednou zvedl vítr a udělal obrovský pylový oblak (řepka). Prchám jako by to byla bouřka. Zalejzá to všude, do očí, za tričko, do mobilu 🙁 . U Kuchyňky už je ale klid. Odbočuju na žlutou TZ – tenhle kousek do Přeckova je prostě paráda – samé keře mezi políčky, cesta se vine jak to vyšlo, nikde v dohledu civilizace.

Nad Přeckovem

Nad Přeckovem

Spousta stromků a keřů ještě kvete. A najednou jsem v Přeckově, tu Pazdernu jsem nějak minul. Dál jdu po čuchu, už je to kousek. Na náměstíčku stojí velký stan s lavicemi, vedle trampolína, v rohu se grilují ty makrely. Malý stánek s domácíma dobrotama doplńuje nabídku (kupuju 4 mrkváčky při odchodu). Zpocenej jak vepř jdu rovnou k výčepu. Pivo neměli, tak jsem si dal Starobrno, holt ryba musí plavat. A na rybu druhý točený, byla dost slaná.

Makrela Grilovaná

Makrela Grilovaná

Jak jsem se tak zrestauroval, opustil jsem původní plán dojít na rozcestí a dojet autobusem. Necelejch 10km domů, to prostě dám pěšky. V Trnavě jsem za chvíli, i když nohy pěkně ztuhly. Jeden kozlík u potoka situaci s pivem nezachránil, ale voda taky dochází a zas je 27 stupňů, tak je potřeba doplňovat. Volím delší variantu přes Kobylinec. Chvílema je to tu asfalt, cyklostezka hamba plit. Soukromé pole Bohosa se nemusí obcházet, vede tu cesta od traktoru jak kráva. Dobře jim tak. Krátké stoupání k Ptáčovu, vesnici jen procházím, fakt tu nic není. Cestou k Lubí potkávám dva běžce v protisměru, šílenci. V Lubí už se někdo i koupal. Dál už to je samá mladá čarodějnice za volantem (2 exempláře), nikoho jinýho by nenapadlo vjet sem oktávkou. Ty odřený podběhy jim po právu patří.

Staveniště

Staveniště

U Rafaelky už je bohužel zrušený průchod. Loni jsme tudy chodívali k Lubí vyměnít nějaké poklady z kindervajec. Kudy se tam teď dostat nevím. Asi ke škole Na kopcích a přes toho Habrdy. Jako první jarní vycházka to bylo dobrý, asi 28 km.

Prošlá trasa

Prošlá trasa

Biskupice-Litovany 14.10.2017

Je to starší vejlet, hlavně kvůli testu D700 + 28-105, takže spíš jen telegraficky.

Rokytná

Rokytná na podzim

Opět Rokytná

Opět Rokytná

U Starého čihadla se dá jít stále podle řeky, nikoliv po žluté. Cesta je tam pěkná.

Václavky

Václavky

Před táborem (www.dtbiskupice.cz) jsem se zbytečně motal do kopce a pak zas dolů, měl jsem to normálně projít kolem chat.

Most na Kratochvilku

Most na Kratochvilku

Nastala tu změna turistické trasy – cesta podél řeky k nenalezení (ve směru od Litovan by to asi šlo). Svačina klasika Favorit.

Pohled z mostu

Pohled z mostu

A to už jsem v Litovanech, bylo to slabých 6 km.

Litovanský Halloween

Litovanský Halloween

 

Sázava – Kácov

V sobotu 10. 6. mě kolega, který jel do Prahy vyhodil na sjezdu z dálnice u vsi Šternov. Napřed jsem se dost motal, než jsem našel značku, ale za chvíli to šlo. V lese bylo vlhko a chladno. Šternovské kaskády byl slabý čůrek co nestál ani za focení. Hrad Český Šternberg jsem si obešel z druhé strany až na most. Dole pod mostem už vodáci chystali loďky. Udělal jsem fotku a vrátil jsem se zpět na rozcestník u hradu. Cesta pokračovala prudce do kopce až k hradní bráně, kde jsem si chvíli sed a dal snídani. Podle cedule se hrad otevírá v devět, takže v osm tu nebyla ani noha, na pohodu.

Hrad Český Šternberk

Hrad Český Šternberk, HDR

Cesta dál vedla po vrstevnici po kraji lesa, takže tam nesvítilo a bylo příjemně až k Brtnickému rybníku. Tam se mě jakási paní pokoušela navigovat. ale řekl jsem že nepotřebuju. Když už jsem byl tak blízko dálnice, vylez jsem se podívat shora na mostek nad dálnici. Dál to šlo skopce lestní cestičkou až na silnici ke Krupičkovu mlýnu. Překročil jsem řeku Blanici po mostku s budkou (?) a vylezl jsem trhákem pod Radonice. Další kus cesty zase v lese po vrstevnici, prostě paráda. Dál to šlo dolů k vesnici Soběšín, kolem kempu, na mostě jsem neodolal a udělal fotku šlajsny. Další úsek vedl konečně kolem Sázavy tak, aby byla taky vidět řeka. na ní i pár lidí na loďkách.

Jez Mazourov

Jez Mazourov

Očima jsem stále hledal koleje na druhé straně, že bych se pokochal Posázavským pacifikem, ale měl jsem smůlu, několikrát projel vždycky ve chvíli kdy vůbec nebylo vidět. U Pelíškova mostu se cesta stočila opět od řeky. Od Sporthotelu Kácov už to byly do samotného Kácova jen dva kilometry. GPS hlásila že brzo kleknou baterky, takže jsem koupi náhradní sadu u vietnamce na rohu, a hned potom jsem hledal ten místní pivovar.

Zámek Kácov

Zámek Kácov pamatuje lepší časy

Pivovar Kácov

Pivovar Kácov, hned pod zámkem

Pivovarská restaurace velice pěkně zařízená. Menu asi deset druhů na výběr, pivo 10 a 12. Dal jsem si desítku, abych to na tom slunci došel. K tomu roštěnku na houbách s rýží. Dobré to bylo, tak 4/5, ovšem pivo hrozně bublinkovaný, Druhý jsem dal jen malý a vypadl z přeplněné hospody k jezu, posedět chvíli pod strom. Za mostem čekala keška, ale bohužel to bylo pod tratí, bez baterky a dlouhých kalhot a rukavic to nešlo. Aspoň jsem udělal fotku pivovaru z druhé strany.

Kácov z mostu

Kácov z mostu

Další část cesty není o čem psát, protože cesta vedla pořád po asfaltu, kromě jedné odbočky, kdy jsem to schválně vzal přes golfový resort. Nevím, koho to v KČT napadlo, ale tohle je trasa za trest.

Golf resort Zliv

Golf resort Zliv

Za Chabeřicemi, po osmi kilometrech asfaltu se konečně cesta odpojila od silnice. Sedl jsem si na vyhlídce a odpočíval, měl jsem toho plný brejle.

Chabeřická vyhlídka na Zruč

Chabeřická vyhlídka na Zruč

Naštěstí už mě čekal jen kousek z kopce, přes zámek, a pak najít nějakou hospodu, kde mě kolega vyzvedne. Tož zámek pěkný, zámecká restaurace čepovala Klášter, to jsem měl využít si zpětně říkám.

Zámek Zruč nad Sázavou

Zámek Zruč nad Sázavou

Bylo tu i spousta dalších atrakcí. Muzeum panenek a tak. Ve městě podle mapy.cz vypadala slušně restaurace Na ostrově. No to jsem si dal. V lokále nikdo, venku pár ožralů, a baba ve čtyři že zavírá. To nepochopím, v neděli zavírat ve čtyři odpoledne hospodu když je takovej hic. No dal jsem si jeden staropramen, fuj teda. Vrátil jsem se asi 300 m do hospůdky U Gatěho, kde točili aspoň Kozla, dobrej byl. Přidal jsem to na gůgl mapy. Celkem našlapáno 28,8 km. A dalo to zabrat.

Posázavská trasa

Posázavská trasa

Krumlovská 36 (2017)

Letošní Krumlovskou 36 se povedlo domluvit jako pánskou jízdu. S dětma jsme se sjeli na hrad do Ivančic, ale dál jsme měli svůj program. Beďa řídil Mercedes do Krumlova, protože si chtěl vyzkoušet automat, mě by to ani nenapadlo 🙂 Rychlá registrace všetně nákupu placky a 9:40 vyrážíme jako prakticky poslední. Za Rakšicema otvíráme PETku piva Hauskrecht, je naprosto vynikající 🙂 Za křížkem doleva, to už známe, a stoupáme krajem pole. Po cestě vymejšlíme, co tady asi děti hrály za hru, že je tady tolik papírků vod bombónů. Na mostku se fotíme a chvílku sedíme.

Na mostku

Na mostku (Fuji C200)

Dál se jde podél trati až na nádraži. Zrovna přijela lokálka ze Střelic, přijemné oživení. Na nádraží trochu bloudíme, kudy že je to letos jinak, ale vracíme se jen kousek k fabrice. Změna je v tom, že na dalším mostku přecházíme trať zpátky, a pokračujeme podél lesa. Dřív se chodilo dolů k hájovně a tunelem pod vlakem. V protisměru jdou taky bloudící, kteří to vzdali. Ohlášený pomníček partyzánů nikde, za chvíli ani cesta nikde, jdeme v koleji po traktoru až nad sráz nad Rokytnou. Je to prostě v mapě špatně zakreslené i špatně popsané. Přece se ale nebudeme vracet kilometr. Doslova to surfujeme dolů po prachu a listí a jsme na modré TZ. K první lávce je to jen kousek, ale letos musíme až k druhé lávce u chat, je tam provizorní občerstvení, protože hospda v Budkovicích asi nefunguje. Po cestě míjíme kešku ale necháváme na zpáteční cestu, už nás žene vidina uzeného cigára a pivka.

Polovina trasy, pivko a uzené cigáro

Polovina trasy, pivko a uzené cigáro (Fuji C200)

Krmivo tedy slušné, cigáro 50,- pivo 25,- Dopíjíme Hausknechta a protože je pořár žízeň dáváme si i žlutou limo za 15,-! Po půl hodině se zvedáme a vracíme. Kešku nalézá Beďa celkem snadno, a je v ní skutečně kubánská mince jak bylo avizováno. Dál je to příjemná procházka lesem kolem vody, a hlavně po rovině a pořádné cestě. Kaštanovou alej před Krumlovem jsme neviděli, buď je zlikvidovaná nebo zarostlá. V Krumlově nejdem klasicky tunelem u zámku, ale zatáčíme vlevo ke hřišti. Tady jsem se toho něco nachodil, vzpomínám na mladické nerozvážnosti.

Niva Rokytné pod Floriánkem

Niva Rokytné pod Floriánkem

Jdeme pod Floriánkem stále kolem řeky, kolem bývalého Lacrumu a zkratkou před sídliště do cíle. Řeka tu prakticky stojí, chvílemi to vypadá že teče do strane nebo pozpátku. S 18 km v nohách a celkem uvaření jsme v cíli u Kolise. Párek a pivo měníme za Míšu a limo. Kdo by takovej párek taky jedl, navíc v tom teple. Dostáváme diplomy a vracíme se na hrad na buřtguláš. Ten ale nikde není k nalezení, takže jíme zeleninovou polívku a sekanou. K tomu máme druhou petku Hausknechta, takže dobrý. Koukáme u žabičky na televizi, než dorazí ženy s dětma z dětského dne v Senoradech. Super to bylo. Další fotky z kinofilmu vložím, až to vyvolám.

Prošlá trasa

Prošlá trasa

 

 

Sedlecký hrad

Po cestě do Mohelna (Filda jel k babičce) jsem se nechal vyhodit na Vlčím kopci. Za mnou se hnal dav turistů, takže jsem šel začátek fakt rychle. Cestou naštěstí potkávám asi jen tři lidi. U Glorietu nedávno probíhala těžba dřeva, všude samá kláda. Na hrad už je to jen kousek, a je tam jen jeden exponovaný úsek. V protismětu potkávám týpka co jde bosky. Na hradě se dlouho kochám – pusto, nikde nikdo. V klidu si fotím zbytky zdiva a kříže, které tu postavili obyvatelé Sedlece.

Tři kříže na Sedleckém hradě

Tři kříže na Sedleckém hradě

Místní kešku, kvůli které jsem vlastně udělal tento výlet, nalézám na první dobrou. Až přijde po půl hodině parta s dětma a se psem, tak to hned balím. Celkem rychle jsem zpět u Glorietu, a protože mám dobrý čas, zařazuju sestup na Kančí louku, tzv. Kančárnu, oblíbený trampský flek. Cesta je ze začátku roztrytá od těžby, ale poslední kus u řeky je naštěstí nedotčen. Procházím celé trampské místo, je to tu fakt paráda. Ani se trempům nedivím, že se tu pravidelně schází. Dokonce tu pořádají jarní sečení louky kvůli cizorodým zavlečeným rostlinám.

Jinošovnice z Kančí louky

Jinošovnice z Kančí louky

Dojdu si až dozadu ke kadibudce a tuším, že tady obvykle stavějí lávku na druhý břeh. Zpátky funím do kopce jak lokomotiva, je dvacet stupňů a v lese rozhodně nefouká tak, jako na volném prostoru a jak si babička myslí. Nahoře je Gloriet konečně bez lidí, tak dělám pár fotek, ale po pár minutách zas pokračuju. Dál cestou na Vlčí kopec jsem nepotkal živou duši, takže spokojenost.Od Vlčáku je to ale horší se značením, několikrát se musím vracet i 200 metrů, abych našel značku jestli jdu správně. Garmin ani KČT mapy tady u Mohelna nikdy neseděly, nahlas kleju na adresu KČT a tak na všechno kolem. Nakonec se ale propracuju ke správnému sestupu ke Skřipině. Sešup jako kráva mezi balvanama. Nechápu, jak to tady někdo dává na kole při Oslavanské 50. Mám 12 v nohách, sedím u mostu na svodidlech jak unavenej hadr.

Jarní les nad Skřipinou

Jarní les nad Skřipinou

Cesta dál pokračuje kousek po louce mezi chatama, tak to ze mě spadne, a kopec nad Skřipinu celkem vyjdu v rychlém tempu. Nahoře sedám na kamen a dojídám Miňonky načaté na Vlčáku. Mám ovšem problém – došla voda, i jídlo. S jídlem by takovej problém nebyl, i když jsem jen snídal, ale ta voda, to je peklo. Sucho v hubě že na zem nedoplivnu. Původní plán byl stočit to na kraji lesa nad Kočičákem na Mohelno, což jsou slabé 3 km. Ale pod Senorady do kantýny je to blíž! Risknu to a jdu dál zelená nezelená, značení zas naprd. Buď budou mít otevřeno v kantýně, nebo v Senobike. Dám si jedno pivo a dojdu nebo bude zavřeno a volám dědu (alias taxík). Naštěstí byla kantýna otevřená! Na dveřích cedule „Dnes soukromá akce Chatařů a přátel Oslavky“. Slušně se ptám, jestli bych moh dostat pivo, když nejsem chatař. „Jste přítel Oslavky? No tak vidíte.“ Brno za 25, ale vychlazený a rychle natočený. Stejně rychle, možná rychleji do mě zasyčelo, a jdu dál. Vystoupám k Senobike, a tady mají taky otevřeno. Jak sem byl ale rozjetej, nezastavuju a jdu dál v Senoradech přes mostek, a na konci vesnice to střihnu do polí, a polní cestou na Lhánice. Jedu z posledního (piva).

Přírodní totem

Přírodní totem

Lhánice procházím v podstatě jako Drahotová, jen čumím, že má Berna otevřeno (jediná hospoda ve vesnici). Seděli tam ovšem dva lidi, z toho jeden výčepní, takže klasika. U Malého lesíka volám domů, že to na pátou nestihnu, ale šestá to jistí. Potkávám kolegu z práce, venčí tu psa. Za hřbitovem zkratkou kolem palírny a už jsem doma. „Kdyby mi upadly nožičky, dejte mi je ssebou do batůžku“. 26 km jako druhý letošní výšlap je slušný počin. Boty New Ballance All terrain se celkem pochlapily. Žádnej puchejř, jen teda to „All terrain“ asi znamená, že kloužou v každém terénu.

Prošlá trasa

Prošlá trasa

Hrotovická „5“

Správně by mělo být Hrotovická „20“, ale protože jsme se rozhodli dát to s klukem na odrážedle, volili jsme trasu pro děti. Počasí v sobotu neslibovalo nic moc, ale nemělo pršet a tak jsme vyrazili. Filda mě vystrnadil z postele se slovy „Hele táto,  nasaď si brejle a deme na to“. Stihli jsme to teda akorát před devátou na start, zapsali se a vyrazili. Dostali jsme popis trasy a z druhé strany bylo místo na razítka. Trasa byla pěkně značená červenými krepovými fáborky, takže jsme nikde nebloudili a vyrazili od zámku mezi řadovkami k rybníku. V Jednotě nezbytné doplnění zásob, a za deset minut už jsme pokračovali. Měl jsem strach, že se půjde normálně po silnici, ale trasa byla zvolena lesem, což bylo opravdu parádní. Po hrázi, dál křivolakými uličkami a zkratkami až na konec vesnice, kde na nás čekalo první zastavení s úkoly pro děti. Vůbec jsme to nečekali, ale přes houf dětí a kočárků jsme ze zapojili, razítko si musíme přece zasloužit. První disciplína bylo nesení komínu z kostek v jedné ruce po čáře. Rodiče oba zvládli přenést osm kostek, Filípek zvládl tři a nespadlo mu to. Druhá disciplína bylo složení puzzle a třetí navléhání korálků. Ty nám moc nešly, třepil se nám konec provazu. Tak aspoň tři. Za splnění úkolů jsme dostali razítko houby a pitíčka. Dál cesta vedla lesní cestičku, akorát tak na odrážedlo nebo kočárek.

Rodinný pochod

Rodinný pochod

Mírně zvlněný terén byl akorát. Filip brzdil až se mu dělala u nohy hromada spadané holistí. Máma si měla vzít lepší kočárek do terénu, ale i tak to krásně zvládala se skládacím. Přešli jsme most, vedle kterého se pásli koníci a už nás čekalo druhé zastavení. Byl tu slalom na koloběžkách, chůdy a poznávání květin. Fildu slalom moc bavil:) chůdy z kbelíků mu ale nešly, na to je ještě malej. Z květin poznal pampelišky, kopřivy a sedmikrásku, slušný výkon. Děti tu dostávali tatranky, ale my jsme nebrali, měli jsme svoje „psy“ – kakaové věnečky, ty já rád. Ještě se tu dalo zkusit si přejít po obrovském padlém kmeni, ale byl na nás moc vysoko. Razítko nám dala malá  pomocnice paní učitelky. Já dostal auto a Filda šmoulu. Dál trasa vedla prudce do kopce, ale naštěstí se po asfaltu zase vracela, takže jsme to vzali obráceně a za chvíli jsme byli u druhého rybníka.

Nejhezčí část

Nejhezčí část

Tady už se opíkaly špekáčky, které jsme ovšem neměli, ale nevadí, příště vezmeme. Filda dostal cucavý kyselý pendrek a omalovánky, a oba razítko prasátka. Moc se na ten pendrek netvářil,ale stejně půlku snědl. Brumík z jednoty byl ale daleko lepší občerstvení. Chvíli jsme poseděli, Míša potřeboval nakrmit a polovina výpravy, tedy já a Filda jsme vyrazili dát to přes ten kopec. Ukázalo se, že to byla nejhezčí část cesty, kolem lesa všude pěkně značené.

Keblínek na jaře

Keblínek na jaře

Jen lidi se divili, že to jdeme obráceně 🙂 Prudký sjezd u druhého stanoviště jsem vzal raději odrážedlo do ruky, byl to ale jen kousek. Opět jsme se vrhli na slalom na koloběžce, i já jsem si ho projel s kočárkem 🙂 FIlda se od toho ovšem nemohl odtrhnout, neustále střídal koloběžku a vozejček s kostkama a jezdil tam a zpátky. Nakonec se ale povedlo a vraceli jsme se stejnou cestou zpět. Bylo to přece jen víc do kopce, kus před městečkem už chtěl do náruče, ale nakonec to statečně zvládl po svých.

Filda jede

Filda jede

Na kraji lesa druhé krmení, čůrání a jdeme opět uličkami kolem rybníku až k zámku. Tady jsme dostali všichni čtyři diplomy a jeli jsme.

Diplom

Diplom

Na rozhlednu Babylon. Zbaběle jsme dojeli autem až k ní, ale už jsme byli všichni dost uťapaní. A hlavně mámě se nechtěl vytahovat znova kočárek. Platíme 20 kč vstupné, děti zdarma. Filda kupodivu krásně vylezl, koukali jsme ze všech okýnek, hlavně na zaparkované auto. Nahoře jsme moc ale nepobyli a už mě hnal zase dolů. To jsem ještě netušil, že u vchodu si to rozmyslí a půjdem to ještě jednou nahoru a dolů. Prej se mu šlape dobře s taťkou za ruku.

Babylon zevnitř

Babylon zevnitř

Venku jsme museli opět vytáhnout odrážedlo a Filda kroužil po tanečním pódiu jako by byl k neutahání, ani domů se mu nechtělo. Trochu se nám nalepily na kola a boty odpadlé pupeny z kaštanů, doma jsem to těžce sundával lihem. Protože už byl hlad, padla volba na to zajet do Mohelna a pomoct dědovi se zásobama. Dobře jsme udělali, byla rajská polévka a řízky, chlebíčky a štrůdl. Filda řízky může, snědl celej, jak pro chlapa, a bez brambor. Moc jsme si to všichni užili, a já doufám, že takových pochodů bude ještě víc, a že bude přibývat i délka.

Trasa z Garmina

Trasa z Garmina

Bouzanov-Vladislav

Dlouho jsem nikde nebyl tak jsem musel vyrazit tuto neděli. V sobotu jsem opět vzdal Oslavanskou 50, počasí stejně nebylo nic moc. Ani ta neděle neslibovala nic extra, ale nakonec se to dalo. Nechal jsem se dovézt skoro až na rozcestník Bouzanov (Stropešínský most), že si projdu nově vyznačenou zelenou trasu po severní tj. levé straně Dalešické přehrady. Kus už jsem šel loni a to mě právě navnadilo dát tu zelenou celou. Až k lokalitě Lavičky se šlo docela dobře, byť poslední kus je hodně strmý. Ani jsem se dole moc nerozhlížel a hned dupu zase do kopce k hájovně. Jemně poprchává. U Hájovny se k tomu ještě přidá slušný vítr, protože na chvíli cesta vede krajem lesa. Značení mi přijde lepší, než když jsem šel pro pár keší na trempských místech tady. Je ale škoda, že cestu nevedli kolem bývalé chaty Rio de la plata. Cesta vede opět k vodě a obchází zátoku, aby překročila přítok – Kozlanský potok.

Zátoka Kozlanského potoka

Zátoka Kozlanského potoka

Kameny porostlé mechem tu vytváří prostor pro malé vodopády. Když teče alespoň trochu vody, je to radost pohledět. Chvíli fotím, ale bez stativu to není ono.

Kozlanský potok

Kozlanský potok

Vyfuněl jsem na Kozlanskou vyhlídku, i kolem trempských pomníků (u Maxe) jsem jen prošel. Přes chatovou osadu, kde už se to probouzelo po zimě až na rozcestník na kraji lesa. Dál  značení chybí až k vodě – místnímu přístavišti. Protože nemám trasu v navigaci jelikož je nová, tak jsem pořád na vážkách jestli jdu dobře. Obdivuju bílé kvítky, kterých jsou tu doslova koberce. Nevím co to je, ale zjistím si to. Tipuju to na Sasanku. Místní přístaviště by stálo za to prozkoumat více. Ale je tam pohyb, tak hned zase jdu do kopce, obloukem kolem chat. V Autocampu Borovinka taky probíhají jarní údržbářské práce, do zvuku datla a kosa je tu slyšet i cirkulárka a vrtačka. Opouštím les a připravuju se psychicky na průchod obcí. Na začátku ještě malé zastaveníčko na čaj u malého rybníčku.

Se šlapadlem rybníček, romantiky kousíček

Se šlapadlem rybníček, romantiky kousíček

Koněšín se ukázal jako zakletý. Několik desítek minut jsem nemohl přijít na to, kterou to ulicí mám odbočit vlevo. Prostě jsem značku neviděl. A do toho začaly padat kroupy. Pošťačky roznášející letáky se poschovávaly pod stromy, ale co my turisti? Nakonec jsem to vzal logicky až na konec obce, obešel místní „průmyslovou zónu“ a u malého rybníčku se konečně zase napojil na zelenou TZ. Dál se trasa docela táhla polní cestou, kde nic nebylo k vidění, až na to aprílové počasí. Mraky vytvářely neuvěřitelnou kulisu, bylo krásně vidět na kterých místech prší a kde svítí sluníčko, až to samozřejmě trochu navlhčilo i mě. Naštěstí i dost foukalo, takže to rychle schlo.

Dubnové mraky za Koněšínem

Dubnové mraky za Koněšínem

 

K jediné keši tohoto výletu je to od Koněšína skoro 2 km. Protivítr mi to ještě ztěžuje, takže v předklonu minu odbočku zelené značky ani o ní nevím. Mířím co nejrychleji do závětří lesa. Odtud už je to opravdu kousek na vyhlídku nad Jirkasovým mlýnem. Je tu i pěkný kámen na sezení, takže ho chvilku využiju, dopíjím čaj z termosky a mžourám do odrazu slunce na hladině.

Vyhlídka nad Jirkasovým mlýnem

Vyhlídka nad Jirkasovým mlýnem

Dál musím kus zpátky, ale nevím jak velký kus, takže vytahuju „chytrý telefon“ a na mapy.cz hledám, kudy přesně to má vést. Vracím se asi 400 m, není to tak hrozné. Dál cesta vede kolem potoka dolů ke koželužně, která už je zdálky cítit. Vodopád na potůčku žádný, je to skoro vyschlý, místy se potok zcela ztrácí pod kameny. Míjím jez u bývalého Čermákova mlýna, prchají přede mnou slepice patřící majiteli místní usedlosti. Nebýt toho smradu, je to tady krásné údolíčko. Vrby a olše v protislunci vytváří neuvěřitelnou podívanou, kterou je možné spatřit pouze na jaře.

Jihlavka u Číměřské prachárny

Jihlavka u Číměřské prachárny

Od Prachárny je to do Vladislavi už jen 2 km. Stihnu bus 17:27, říkám si. Ale to by nesměla mít pivovarská hospoda ve Vladislavi otevřeno. Dávám tři kousky a vyzvedává mě kolega Yahyman. Mělo to být 12 km, trasa z Garmina má přes 13 km, asi to tak něco mezi bude.

Projitá trasa Bouzanov - Vladislav

Projitá trasa Bouzanov – Vladislav

Doma najdu první jarní klíště 🙁 Chce to to očkování. TFTT

Vína krajem s Yahymanem – 3. den

Před odjezdem vybíháme k vysílači za vinohradem (a hřbitovem). Penzion by se totiž měl jmenovat „U Hřbitova“ ale „U Vinice“ zní asi líp 🙂 U vysírače je nám to málo a tak to ještě prodlužujeme na Liščí vrch. Nic moc tu zatím neroste, jen jakési zemní včelky už se probudily. No a máme přes 3 km v nohách.

Na střeše Pálavy / Pálava na střeše?

Na střeše Pálavy / Pálava na střeše ?

Protože máme sbaleno, nasedáme do auta a popojíždíme do vinařské obce Zaječí. Kocháme se průjezdem kolem Vinařství u kapličky, posléze nalézáme informační centrum provozované firmou Nosreti. Nakupujeme nějaké víno a turistické známky. Na dotaz kde tady zaparkovat prej můžeme v areálu, no vida. Líná huba holé neštěstí. Vyrážíme prudce do kopečka k lanovému centru a mezi vinohradem na vyhlídkové místo, fotíme opět Vinařství u kapličky, je to totiž hacienda jako kráva.

Vinařství U Kapličky

Vinařství U Kapličky

Scházíme blíž, koukáme jak to vážou. Doslova pár metrů za vinařstvím je rozhledna Dalibor, pár schodů (30) a jsme nahoře, dost teda fouká. Jakýsi páreček, který jistě dojel až k vinařství autem, to nedává ani na rozhlednu a fotí se dole.

Rozhledna Dalibor

Rozhledna Dalibor

Pokračovat dál po asfaltu se nám rozhodně nechce, proto se z rozhledny díváme kudy to vzít lépe. Nacházíme pěknou cestu mezi vinohrádky a ani to není o moc delší. Obdivujeme různé odrůdy, stáří a řezy, Yahyman dokumentačně všechno fotí mobilem. Přecházíme silnici vedoucí k vinařství a pomalu stoupáme na druhý vrchol dnešního dne – Přítluckou horu. Míjíme opět velmi staré vinohrady střídající se s úplně mladými, jeden tu dokonce vzniká přímo před našima očima. Keška je u branky před rozhlednou, snadno nalézáme a logujeme. V tom se sem cpe motorkář a hned do branky a ještě u toho telefonuje. Dojede nahoru a fotí se s mašinou. Jen počkej holomku, proč myslíš, že tu je ta branka, co? Zlomyslně mu zavírám branku, která se pří odchodu otevírá k sobě 🙂 Tohle si couvneš. A taky jo, při výstupu na rozhlednu pozorujeme, jak s tím bojuje.

Zaječí z rozhledny Maják

Zaječí z rozhledny Maják

Na lavicích u rozhledny dáváme oběd. Oceňuju termosku HUSKY, čaj je ještě tak horký že se musí srkat. Yahyman konečně přetrhl i druhou tkaničku na botě a hra je si na pavoučka.Zkoumáme, rozhlednu, ale nikde tu nepíšou výšku, asi nepodstatný údaj. Odhadujeme to podle GPS na 20 m. Jmenuje se sice Maják, ale nic na ní nesvítí. Tak asi je to podle nedalekého vysílače. K němu posléze taky zamíříme, je tam další keš. Opouštíme původní plánovaný okruh podle mapky z infocentra, protože je ještě spousta času, a scházíme z Přítlucké hory mezi vinicemi směrem na Rakvice. Obdivujeme letitý zavlažovací systém se zásobní nádrží těsně pod kopcem. Vinařství Vajbar tu má informační cedule, kde se ale člověk nic moc nedozví, ani přes QR kód. Yahyman objevuje v mapě ještě jedno vyhlídkové místo nedaleko, jdeme tam. Obloha už se zatáhla, na focení to už moc není. Výhled tam stejně moc není jak je to zarostlé křovím, přesto vidíme kousek obce Přítluky, podle které se kopec jmenuje. Vysílač opodál je dávno opuštěný, anténa žádná. Asi ho dávno nahrazuje ten úplně nahoře na „hoře“.

Hlava révy, Yahyman k určení velikosti

Hlava révy, Yahyman k určení velikosti

 

Vracíme se zpět na námi vytyčenou trasu, která už se stáčí zpět na Zaječí. Míjí nás kočár tažený koněm – komentovaná vyjížďka po vinohradech. Kousek dál potkáváme zúžený traktor (aby se vešel do vinice) s jakýmsí rotavátorem kombinovaným se štěpkovačem. Ostříhané větvičky révy seká na malé kousky a rovnou to trochu zapracovává do země. V kešce na rozhraní vinohradů nacházíme vespod mrtvou myš, síla. Do Zaječí už je to kousek, čeká nás poslední plánovaná zastávka u kapličky. Sluníčko naposled vysvitlo a tak se tu celkem dlouho rozvalujeme, svačíme, fotíme.

Kaple sv. Floriána

Kaple sv. Floriána

Nasedáme do auta a začíná pršet. Tak takhle načasovat to dopředu, to snad ani nejde. Jedeme ještě do Mikulova do Tesca nakoupit něco našim drahým polovičkám a dětem z výletu. Jak se setmí, potkáváme dvakrát několik žab jak se snaží přeskákat silnici. Konec.

 

Třetí den 12 km

Třetí den to dalo 12 km

Malé shrnutí celého výletu. Podařilo se dodržet trojúhelník Sedlec – Valtice – Zaječí, užili jsme si to, nikde ani noha, počasí poměrně slušné. nachodili jsme za ty tři dny 44 km, což na tu jarní fyzičku taky není málo.

Na závěr bych si dovolil citovat z netu. „Vápencová návrší Skalky, Paví kopec a Liščí vrch jsou jedinečnou ukázkou jihomoravských stepí Panonie – teplomilných květnatých trávníků se sucho a teplomilnou květenou a zvířenou.“ No prosím! O    P A     K O    V A T !