Už ty mlýny doklapaly

V sobotu 28.8. jsem chtěl udělat nějakou naučnou stezku. V okolí mám ale všechno projité, volba tedy padla na Velkou Bíteš. Naučná stezka po místních mlýnech, a to já můžu. Je to autobusem kus, s jedním přestupem, ale dalo se. První autobus tradičně nestíhám. Komu by se chtělo vstávat v šest v sobotu, na to už jsem asi starej. Jedu až dalším: přestup ve Vel. Meziříčí v pohodě, i objížďku tam máme zařazenou.

Radnice Velké Meziříčí

Radnice Velké Meziříčí (dvě kašny, to by v Třebu nerozdejchali)

V deset cca vyrážím hledat začátek stezky. Není to moc zřejmý, tak začínám od dvojky,  nevadí. Po cestě ještě míjím nově opravený opevněný kostel. To mě zaujalo, sice boží bojovníci, ale co kdyby měl nepřítel katapulty 🙂

Kostel

Opevněný kostel sv. Jana Křtitele

Na konci nové čtvrti se konečně odpoutám od města. Je to jen kousek přes pole k prvnímu rybníku. Sečené podmáčené kluky, takže Pcháče, a spoustu dalšího vodomilného rostlinstva. Jen jsem tam nenašel žádnou informační tabuli. Jdu ale dál, přecházím silnici, a další rybníček – Skříňka. Kolem rostou přímo okrasné bodláky.

Bodne

Bodne

Cesta dál je mizerně značená, několikrát sejdu. Nakonec nachází, slibované pozůstatky rybníku. Jako pěkný, ale cos tím. Zase jdu ale blbě, a musím se dost vrátit. Ještě že mám tu navigaci, že. Kousek za silnicí začíná chatová osada Královky. Moc pěkný, a na kraji tomu vévodí rybník s výhledem na obec Vlkov.

Vlkov

Vlkov

Je tu i jedna keška. Snadno nalézám a pro dnešek mám splněno, už se věnuju jen trase. A že je to potřeba! Zpáteční cesta z Královky vede přes soukromé pozemky 🙁 Neriskuju to a vracím se, kolem poslední chaty. Svačina (bůčková), oddech, musím promyslet plán. Posilněn, za chatou nalézám nějakou cestu dál, tak se jí držím. Ale  po chvíli zase vedou značky dokamsi, kde je jen polom a strž k potoku. Beru to cestou nejmenšího odporu, za chvíli jsem zhruba na trase. Ale hned to zase nesedí s cestou, prostě naučná stezka základní školy. Lokalita Radostínský mlýn. Fotit moc nejde, navíc je to kolem zapáskováno červenobíle. Našel sem i zmiňovanou tůňku po vybuchlé munici. Taky lákavé místo – vyschlá nevábná kaluž. Odbočku k prameni vynechávám, stejně tu opět není značená cesta (prostě po dvou značkách konec?). Pieta na Prajzích má smůlu, pažím ji a jdu prostě po zelené, aspoň je tu nějaká cesta. Je to teda pěkný prales, kopřivy po ramena. V lokalitě Ve Žlíbku se motám, ani zelená tu už není v pořádku, protože je tu postaven nový silniční nadjezd. Naštěstí kus podle navigace a po 50 metrech jsem zpět na trase. Jde se po louce, kolem pěkné skály. Kokořínsko to neni, ale dá se. Sluníčko bylo ale proti abych tu fotil. Cesta pěkně ubíhá, a tak  jsem za chvíli v bodě, kdy to budu muset otočit, nebo dojít druhý okruh. Moc sem toho neviděl, mám toho celkem dost, tak jdu dál. A po chvíli se ukázalo, že jsem volil správně. Cesta se zvedá nad vesničku Křoví. Po chvíli bloudění nacházím lavičku.

Reklama

Reklama na čučení do krajiny

Jmenuje se to tu Reklama na čučení do krajiny. Znaven sedám a teda čučim. Lavička je pod stromem, tak si utrhnu jabko a zas čučim. Kolem projel traktor, pán mě pozdravil.Ta reklama nekecá, fakt pohoda. Rozhodně je to nejlepší místo trasy! Až se nabažím a něco nafotím, scházím do vesnice. U kostela je i Coop, doplňuju vodu a tatranku. Dneska docela spotřeba. U bezejmenného rybníčku opět odpočinek. Nejsem tu sám. Nějaký tatínek s dětma tu zaparkoval karavan a jsou se naobědvat.

Rybnk

Rybník Odpočívák, jak jsem si ho nazval

Už mě celkem začíná ale tlačit čas, musím to tedy bohužel zrychlit. Panovský mlýn – radši se nepřibližuju, fotím jen z dálky. Mlýn je to ale hezký, a to se počítá.

mlyn konecne

Konečně mlýn

Cesta je tu pěkná, tak nějak jsem si to představoval. Kolem potoku, občas v lese. Fotím i vybavení mlýna po proudu. Dlouhým obloukem se dál obchází Křoví. Pase se tu stádo koní. Na rozcestníku Pod horkou (kamenolom) se vydávám na zpáteční cestu do Bíteše.Prostřední mlýn obcházím z druhé strany než vede naučná stezka. Jdu po modré, je dobře značená a kratší.Krátké stoupání k rybníku Dolní koupelna (vtipnej název) a zase dolů kolem polí a dalších koní. Druhý okruh je tedy jednoznačně lepší a ten dám někdy v klidu znova.

vybaveni

Vybavení mlýna

Beru to fakt v rychlém tempu, abych stihl bus. Jsem tam za tři minuty odjezd, ale . pochopitelně to má 15 min. sekeru 🙂 Ve Velmezu naštěstí přípoj stihneme, uf.

Prošlá trasa - 26km

Prošlá trasa – 26 km

Odkaz na webové stránky naučné stezky: https://nsbites.webnode.cz/

Kokořínsko 2018 – opět U Kopyta

Z kapacitních důvodů jsme letos jeli pouze na 5 dnů (Po-Pá), a to navíc ještě ve školním roce. Je to málo, ale alespoň něco. Klid vystrkova, pískovcové skalní města a točená Plzeň za 30 jsou prostě velký tahák.

Náš výhled na Pavličky

Náš výhled na Pavličky

Pondělí – velkou část dne jsme strávili cestou a ubytováním. Rakev a příčníky jsme taky nechali až na ráno, ale přesto jsme v deset vyjeli. Cesta poměrně dobrá, jen v Mladé Boleslavi nám to zkomplikovala uzavírka. Odpoledne nic neplánujeme, děti si pohrají na hřišti u penzionu a pravidelně v šest je večeře. Po večeři jsme se rozhodli pro malou procházku aspoň po vesnici. Jediná místní domácí hospůdka byla mimo provoz. Zato jsme se od sousedního „farmáře“ jak se teď moderně říká dozvěděli, že mladé ovečky nedělají „béé“ ale i „méé“.

Bývalá hospůdka

Bývalá hospůdka

Procházka k hospodě byla málo, tak jsme narychlo vymysleli ještě malý okruh kolem studánky. Cestou míjíme jednu krásnou roubenku za druhou. Studánka je čerpána místní vodárnou a vody bylo málo, takže přepad žádný. Na 2 km procházce už byla na dětech vidět únava.

Ráno 6:30, klid, jen kůň a pes se domlouvají co budou dnes dělat

Ráno 6:30, všude zatím klid. Jen kůň a pes se domlouvají, co budou dnes dělat

Úterý – Čapská palice, skoro již tradiční zahřívací kolečko na místní zvláštní skalní útvar. Po chvíli rokování jsme zvolili opět variantu okruh, ať se nemusíme vracet po stejné trase. Druhá výhoda byla,že stoupání překonáme pozvolna a budeme rychle klesat. Cesta opravdu příjemná, kolem taky byly vidět pěkné skály, ale i maliny jsme si občas zobli. Na rozcestí Pod Čířem sedáme a dáváme si jablíčko a kedlubnu. Odtud se stoupání prudší, a kousek pod Čapem potkáváme našeho známého farmáře, likviduje tu vyvrácené borovice. Je před sezónou, takže jediný koho jsme po cestě potkali.

Čapská palice

Čapská palice

U palice opět chvilka odpočinku, ale je nutné neustále odhánět děti od pádu do hlubin, tak to moc neprotahujeme, Cesta dolů je opravdu místy prudká, odrážedlo neseme v ruce a jsme rádi že nemáme kočárek. Minule jsme tu šli za průtrže mračen, tak si cestu ani moc nepamatujeme. Barča chytla první klíště a nechce si ho nechat vytáhnout. Po silnici pod Čapským dolem už se jde pěkně (kilometr domů). Ve studánce stojatá voda, takže taky smůla. Děti dopujeme gumovýma bombonama, aby došly. Po skoro 7,5 km a 250 metrech nastoupaných toho mají celkem dost. (Doplnit fotky z filmu).

Trasa k Čapské palici

Trasa k Čapské palici

Středa – Dnes máme v plánu pokořit zlatý hřeb, skalní město – Cinibulkovou cestou. Ráno mě a Béďu žena doveze do Mšena a s dětmi se pak vydávaní po obědě navštívit Muzeum čtyřlístku do Doks. Na náměstí kupujeme film do Prakticy a vyrážíme po půlené žluté značce v protisměru hodinových ručiček. Kolem Mšenské lípy a dětského hřiště pěkně zasazeného pod skálou se dostáváme z městečka. Kolem skalního výběžku, kde kdysi stával altánek a pod nímž je jeskyně se dostáváme na silnici. Míjíme hospůdku Romanov a po pár desítkách metrů konečně scházíme do lesa plného skal. Občas potkáme jakýsi sloupek, vypadá to jak značkovač orientačního běhu. Prolezovačky, jak zní místní název, jsou super. Kocháme se a nakukujeme všude možně, i když terén je místy náročný.

Prolezovačky

Prolezovačky včetně značky

Cesta je dobře značená, to musím pochválit. Scházíme obloukem pod skály k jeskyni Obraznice. Za třicetileté války se zde ukrývaly cenné předměty a obrazy z Romanova a na základě toho získala své jméno. Je to malá uměle vysekaná jeskyňka. Fotíme pavouka a jdeme dál.

Pracovní název Sklad LP desek

Pracovní název Sklad LP desek

Dolů a zas nahoru, naštěstí skály jsou všudypřítomné tak nás to baví. A ten klid, nikde nikdo. Ani se nenadějem a jsme na odbočce na vyhlídku, což nesmíme vynechat.

Vyhlídka nikam

Vyhlídka do krajiny

Za chvíli trasa protíná silnici a stáčí se zpět. Jíme zbytky od snídaně, někdo by řekl že to je oběd. Začíná pršet. Pozdě zjišťuju, že na vyhlídce byla keška, ale vracet se mi nechce. Pokračujeme do části zvané Bludiště. Skutečně to má několik vchodů a východů a je potřeba se držet značek.

V Bludišti

V Bludišti

Opět místy exponovaný terén, na závěr dokonce kus řetězů. Opouštíme bludiště a vracíme se podél silnice na posledních pár zajímavých skal, což jsou Obří hlava a žába. Cestou míjíme tzv. Švédský val, kde jsou skutečně vidět pozůstatky zákopu, fotíme se s imitací helmy jak blbí turisti.

Obří hlava a žába

Obří hlava a žába

Zpátky do Mšena už je to kousek, vidíme věž radnice. Cestu nám zpříjemňuje alej obnovená v roce 2010. Na začátku městečka ještě jdeme kolem městských lázní a obdivujeme tu nádheru. Došli jsme celkem v pořádku až na občasný déšť. Jen na toho Béďu něco leze. U zlatého lva na náměstí si dáváme polívku, utopence, pivo, čaj. V infocentru nezbytná turistická známka, a za půl hodinky nás ženy vyzvedávají na náměstí a vezou na penzion.

Městské lázně Mšeno

Městské lázně Mšeno, paráda

Naše trasa po Cinibulkově cestě

Naše trasa po Cinibulkově cestě

Čtvrtek – lehce prší a na Béďu leze nachlazení. Zbytek bandy se přesto rozhodne dát Mšenské pokličky. Po cestě dokonce odlovíme kešku u rybníka se stovkou leknínů, takže i v tomto směru mám splněno. Vyskáčeme z auta, a co má ruce nohy je navlečeno do pláštěnek a rozbíhá se do všech směrů. Chvíli trvá to nasměrovat na správné schody k pokličkám.

Schodydydydy (přes 300)

Schodydydydy (přes 300)

Jde se těžce v tom vlhku a v pláštěnkách, ale nakonec to pokoříme. Kocháme se z lavičky pohledem na pokličky, ale děti opět chodí moc na kraj propasti,a tak tu nejsme dlouho a vracíme se.

Mšenské Pokličky

Mšenské Pokličky

Odpoledne už jen opíkáme špekáčky nad ohněm a relaxujeme.

Pátek – balení a cesta domů. Na shledanou U Kopyta 2020.

Sedlecký hrad

Po cestě do Mohelna (Filda jel k babičce) jsem se nechal vyhodit na Vlčím kopci. Za mnou se hnal dav turistů, takže jsem šel začátek fakt rychle. Cestou naštěstí potkávám asi jen tři lidi. U Glorietu nedávno probíhala těžba dřeva, všude samá kláda. Na hrad už je to jen kousek, a je tam jen jeden exponovaný úsek. V protismětu potkávám týpka co jde bosky. Na hradě se dlouho kochám – pusto, nikde nikdo. V klidu si fotím zbytky zdiva a kříže, které tu postavili obyvatelé Sedlece.

Tři kříže na Sedleckém hradě

Tři kříže na Sedleckém hradě

Místní kešku, kvůli které jsem vlastně udělal tento výlet, nalézám na první dobrou. Až přijde po půl hodině parta s dětma a se psem, tak to hned balím. Celkem rychle jsem zpět u Glorietu, a protože mám dobrý čas, zařazuju sestup na Kančí louku, tzv. Kančárnu, oblíbený trampský flek. Cesta je ze začátku roztrytá od těžby, ale poslední kus u řeky je naštěstí nedotčen. Procházím celé trampské místo, je to tu fakt paráda. Ani se trempům nedivím, že se tu pravidelně schází. Dokonce tu pořádají jarní sečení louky kvůli cizorodým zavlečeným rostlinám.

Jinošovnice z Kančí louky

Jinošovnice z Kančí louky

Dojdu si až dozadu ke kadibudce a tuším, že tady obvykle stavějí lávku na druhý břeh. Zpátky funím do kopce jak lokomotiva, je dvacet stupňů a v lese rozhodně nefouká tak, jako na volném prostoru a jak si babička myslí. Nahoře je Gloriet konečně bez lidí, tak dělám pár fotek, ale po pár minutách zas pokračuju. Dál cestou na Vlčí kopec jsem nepotkal živou duši, takže spokojenost.Od Vlčáku je to ale horší se značením, několikrát se musím vracet i 200 metrů, abych našel značku jestli jdu správně. Garmin ani KČT mapy tady u Mohelna nikdy neseděly, nahlas kleju na adresu KČT a tak na všechno kolem. Nakonec se ale propracuju ke správnému sestupu ke Skřipině. Sešup jako kráva mezi balvanama. Nechápu, jak to tady někdo dává na kole při Oslavanské 50. Mám 12 v nohách, sedím u mostu na svodidlech jak unavenej hadr.

Jarní les nad Skřipinou

Jarní les nad Skřipinou

Cesta dál pokračuje kousek po louce mezi chatama, tak to ze mě spadne, a kopec nad Skřipinu celkem vyjdu v rychlém tempu. Nahoře sedám na kamen a dojídám Miňonky načaté na Vlčáku. Mám ovšem problém – došla voda, i jídlo. S jídlem by takovej problém nebyl, i když jsem jen snídal, ale ta voda, to je peklo. Sucho v hubě že na zem nedoplivnu. Původní plán byl stočit to na kraji lesa nad Kočičákem na Mohelno, což jsou slabé 3 km. Ale pod Senorady do kantýny je to blíž! Risknu to a jdu dál zelená nezelená, značení zas naprd. Buď budou mít otevřeno v kantýně, nebo v Senobike. Dám si jedno pivo a dojdu nebo bude zavřeno a volám dědu (alias taxík). Naštěstí byla kantýna otevřená! Na dveřích cedule „Dnes soukromá akce Chatařů a přátel Oslavky“. Slušně se ptám, jestli bych moh dostat pivo, když nejsem chatař. „Jste přítel Oslavky? No tak vidíte.“ Brno za 25, ale vychlazený a rychle natočený. Stejně rychle, možná rychleji do mě zasyčelo, a jdu dál. Vystoupám k Senobike, a tady mají taky otevřeno. Jak sem byl ale rozjetej, nezastavuju a jdu dál v Senoradech přes mostek, a na konci vesnice to střihnu do polí, a polní cestou na Lhánice. Jedu z posledního (piva).

Přírodní totem

Přírodní totem

Lhánice procházím v podstatě jako Drahotová, jen čumím, že má Berna otevřeno (jediná hospoda ve vesnici). Seděli tam ovšem dva lidi, z toho jeden výčepní, takže klasika. U Malého lesíka volám domů, že to na pátou nestihnu, ale šestá to jistí. Potkávám kolegu z práce, venčí tu psa. Za hřbitovem zkratkou kolem palírny a už jsem doma. „Kdyby mi upadly nožičky, dejte mi je ssebou do batůžku“. 26 km jako druhý letošní výšlap je slušný počin. Boty New Ballance All terrain se celkem pochlapily. Žádnej puchejř, jen teda to „All terrain“ asi znamená, že kloužou v každém terénu.

Prošlá trasa

Prošlá trasa

Bouzanov-Vladislav

Dlouho jsem nikde nebyl tak jsem musel vyrazit tuto neděli. V sobotu jsem opět vzdal Oslavanskou 50, počasí stejně nebylo nic moc. Ani ta neděle neslibovala nic extra, ale nakonec se to dalo. Nechal jsem se dovézt skoro až na rozcestník Bouzanov (Stropešínský most), že si projdu nově vyznačenou zelenou trasu po severní tj. levé straně Dalešické přehrady. Kus už jsem šel loni a to mě právě navnadilo dát tu zelenou celou. Až k lokalitě Lavičky se šlo docela dobře, byť poslední kus je hodně strmý. Ani jsem se dole moc nerozhlížel a hned dupu zase do kopce k hájovně. Jemně poprchává. U Hájovny se k tomu ještě přidá slušný vítr, protože na chvíli cesta vede krajem lesa. Značení mi přijde lepší, než když jsem šel pro pár keší na trempských místech tady. Je ale škoda, že cestu nevedli kolem bývalé chaty Rio de la plata. Cesta vede opět k vodě a obchází zátoku, aby překročila přítok – Kozlanský potok.

Zátoka Kozlanského potoka

Zátoka Kozlanského potoka

Kameny porostlé mechem tu vytváří prostor pro malé vodopády. Když teče alespoň trochu vody, je to radost pohledět. Chvíli fotím, ale bez stativu to není ono.

Kozlanský potok

Kozlanský potok

Vyfuněl jsem na Kozlanskou vyhlídku, i kolem trempských pomníků (u Maxe) jsem jen prošel. Přes chatovou osadu, kde už se to probouzelo po zimě až na rozcestník na kraji lesa. Dál  značení chybí až k vodě – místnímu přístavišti. Protože nemám trasu v navigaci jelikož je nová, tak jsem pořád na vážkách jestli jdu dobře. Obdivuju bílé kvítky, kterých jsou tu doslova koberce. Nevím co to je, ale zjistím si to. Tipuju to na Sasanku. Místní přístaviště by stálo za to prozkoumat více. Ale je tam pohyb, tak hned zase jdu do kopce, obloukem kolem chat. V Autocampu Borovinka taky probíhají jarní údržbářské práce, do zvuku datla a kosa je tu slyšet i cirkulárka a vrtačka. Opouštím les a připravuju se psychicky na průchod obcí. Na začátku ještě malé zastaveníčko na čaj u malého rybníčku.

Se šlapadlem rybníček, romantiky kousíček

Se šlapadlem rybníček, romantiky kousíček

Koněšín se ukázal jako zakletý. Několik desítek minut jsem nemohl přijít na to, kterou to ulicí mám odbočit vlevo. Prostě jsem značku neviděl. A do toho začaly padat kroupy. Pošťačky roznášející letáky se poschovávaly pod stromy, ale co my turisti? Nakonec jsem to vzal logicky až na konec obce, obešel místní „průmyslovou zónu“ a u malého rybníčku se konečně zase napojil na zelenou TZ. Dál se trasa docela táhla polní cestou, kde nic nebylo k vidění, až na to aprílové počasí. Mraky vytvářely neuvěřitelnou kulisu, bylo krásně vidět na kterých místech prší a kde svítí sluníčko, až to samozřejmě trochu navlhčilo i mě. Naštěstí i dost foukalo, takže to rychle schlo.

Dubnové mraky za Koněšínem

Dubnové mraky za Koněšínem

 

K jediné keši tohoto výletu je to od Koněšína skoro 2 km. Protivítr mi to ještě ztěžuje, takže v předklonu minu odbočku zelené značky ani o ní nevím. Mířím co nejrychleji do závětří lesa. Odtud už je to opravdu kousek na vyhlídku nad Jirkasovým mlýnem. Je tu i pěkný kámen na sezení, takže ho chvilku využiju, dopíjím čaj z termosky a mžourám do odrazu slunce na hladině.

Vyhlídka nad Jirkasovým mlýnem

Vyhlídka nad Jirkasovým mlýnem

Dál musím kus zpátky, ale nevím jak velký kus, takže vytahuju „chytrý telefon“ a na mapy.cz hledám, kudy přesně to má vést. Vracím se asi 400 m, není to tak hrozné. Dál cesta vede kolem potoka dolů ke koželužně, která už je zdálky cítit. Vodopád na potůčku žádný, je to skoro vyschlý, místy se potok zcela ztrácí pod kameny. Míjím jez u bývalého Čermákova mlýna, prchají přede mnou slepice patřící majiteli místní usedlosti. Nebýt toho smradu, je to tady krásné údolíčko. Vrby a olše v protislunci vytváří neuvěřitelnou podívanou, kterou je možné spatřit pouze na jaře.

Jihlavka u Číměřské prachárny

Jihlavka u Číměřské prachárny

Od Prachárny je to do Vladislavi už jen 2 km. Stihnu bus 17:27, říkám si. Ale to by nesměla mít pivovarská hospoda ve Vladislavi otevřeno. Dávám tři kousky a vyzvedává mě kolega Yahyman. Mělo to být 12 km, trasa z Garmina má přes 13 km, asi to tak něco mezi bude.

Projitá trasa Bouzanov - Vladislav

Projitá trasa Bouzanov – Vladislav

Doma najdu první jarní klíště 🙁 Chce to to očkování. TFTT

Vína krajem s Yahymanem – 3. den

Před odjezdem vybíháme k vysílači za vinohradem (a hřbitovem). Penzion by se totiž měl jmenovat „U Hřbitova“ ale „U Vinice“ zní asi líp 🙂 U vysírače je nám to málo a tak to ještě prodlužujeme na Liščí vrch. Nic moc tu zatím neroste, jen jakési zemní včelky už se probudily. No a máme přes 3 km v nohách.

Na střeše Pálavy / Pálava na střeše?

Na střeše Pálavy / Pálava na střeše ?

Protože máme sbaleno, nasedáme do auta a popojíždíme do vinařské obce Zaječí. Kocháme se průjezdem kolem Vinařství u kapličky, posléze nalézáme informační centrum provozované firmou Nosreti. Nakupujeme nějaké víno a turistické známky. Na dotaz kde tady zaparkovat prej můžeme v areálu, no vida. Líná huba holé neštěstí. Vyrážíme prudce do kopečka k lanovému centru a mezi vinohradem na vyhlídkové místo, fotíme opět Vinařství u kapličky, je to totiž hacienda jako kráva.

Vinařství U Kapličky

Vinařství U Kapličky

Scházíme blíž, koukáme jak to vážou. Doslova pár metrů za vinařstvím je rozhledna Dalibor, pár schodů (30) a jsme nahoře, dost teda fouká. Jakýsi páreček, který jistě dojel až k vinařství autem, to nedává ani na rozhlednu a fotí se dole.

Rozhledna Dalibor

Rozhledna Dalibor

Pokračovat dál po asfaltu se nám rozhodně nechce, proto se z rozhledny díváme kudy to vzít lépe. Nacházíme pěknou cestu mezi vinohrádky a ani to není o moc delší. Obdivujeme různé odrůdy, stáří a řezy, Yahyman dokumentačně všechno fotí mobilem. Přecházíme silnici vedoucí k vinařství a pomalu stoupáme na druhý vrchol dnešního dne – Přítluckou horu. Míjíme opět velmi staré vinohrady střídající se s úplně mladými, jeden tu dokonce vzniká přímo před našima očima. Keška je u branky před rozhlednou, snadno nalézáme a logujeme. V tom se sem cpe motorkář a hned do branky a ještě u toho telefonuje. Dojede nahoru a fotí se s mašinou. Jen počkej holomku, proč myslíš, že tu je ta branka, co? Zlomyslně mu zavírám branku, která se pří odchodu otevírá k sobě 🙂 Tohle si couvneš. A taky jo, při výstupu na rozhlednu pozorujeme, jak s tím bojuje.

Zaječí z rozhledny Maják

Zaječí z rozhledny Maják

Na lavicích u rozhledny dáváme oběd. Oceňuju termosku HUSKY, čaj je ještě tak horký že se musí srkat. Yahyman konečně přetrhl i druhou tkaničku na botě a hra je si na pavoučka.Zkoumáme, rozhlednu, ale nikde tu nepíšou výšku, asi nepodstatný údaj. Odhadujeme to podle GPS na 20 m. Jmenuje se sice Maják, ale nic na ní nesvítí. Tak asi je to podle nedalekého vysílače. K němu posléze taky zamíříme, je tam další keš. Opouštíme původní plánovaný okruh podle mapky z infocentra, protože je ještě spousta času, a scházíme z Přítlucké hory mezi vinicemi směrem na Rakvice. Obdivujeme letitý zavlažovací systém se zásobní nádrží těsně pod kopcem. Vinařství Vajbar tu má informační cedule, kde se ale člověk nic moc nedozví, ani přes QR kód. Yahyman objevuje v mapě ještě jedno vyhlídkové místo nedaleko, jdeme tam. Obloha už se zatáhla, na focení to už moc není. Výhled tam stejně moc není jak je to zarostlé křovím, přesto vidíme kousek obce Přítluky, podle které se kopec jmenuje. Vysílač opodál je dávno opuštěný, anténa žádná. Asi ho dávno nahrazuje ten úplně nahoře na „hoře“.

Hlava révy, Yahyman k určení velikosti

Hlava révy, Yahyman k určení velikosti

 

Vracíme se zpět na námi vytyčenou trasu, která už se stáčí zpět na Zaječí. Míjí nás kočár tažený koněm – komentovaná vyjížďka po vinohradech. Kousek dál potkáváme zúžený traktor (aby se vešel do vinice) s jakýmsí rotavátorem kombinovaným se štěpkovačem. Ostříhané větvičky révy seká na malé kousky a rovnou to trochu zapracovává do země. V kešce na rozhraní vinohradů nacházíme vespod mrtvou myš, síla. Do Zaječí už je to kousek, čeká nás poslední plánovaná zastávka u kapličky. Sluníčko naposled vysvitlo a tak se tu celkem dlouho rozvalujeme, svačíme, fotíme.

Kaple sv. Floriána

Kaple sv. Floriána

Nasedáme do auta a začíná pršet. Tak takhle načasovat to dopředu, to snad ani nejde. Jedeme ještě do Mikulova do Tesca nakoupit něco našim drahým polovičkám a dětem z výletu. Jak se setmí, potkáváme dvakrát několik žab jak se snaží přeskákat silnici. Konec.

 

Třetí den 12 km

Třetí den to dalo 12 km

Malé shrnutí celého výletu. Podařilo se dodržet trojúhelník Sedlec – Valtice – Zaječí, užili jsme si to, nikde ani noha, počasí poměrně slušné. nachodili jsme za ty tři dny 44 km, což na tu jarní fyzičku taky není málo.

Na závěr bych si dovolil citovat z netu. „Vápencová návrší Skalky, Paví kopec a Liščí vrch jsou jedinečnou ukázkou jihomoravských stepí Panonie – teplomilných květnatých trávníků se sucho a teplomilnou květenou a zvířenou.“ No prosím! O    P A     K O    V A T !

Vína krajem s Yahymanem – 2. den

Ráno děláme malý nákup v místním Coopu (čti kupu). Jedeme do Valtic a zastavujeme kousek před zámkem. Jeden radler po ránu uprostřed Valtic, no snad to nebylo moc provokativní. Navštěvujeme Íčko – turistické známky to je moje, a vracíme se s lupem do auta.

Zámek Valtice

Zámek Valtice, fotil Yahyman

Pak už konečně vyrážíme uličkami mezi vinice a dál do kopce na kolonádu Reistna. Nikde ani živáčka -je před sezonou, jen místní vinař přivazuje víno. Ani ne za hodinu jsme na kolonádě. Fotku nám ale kazí auto zaparkované pár metrů před stavbou. Ukázalo se, ale že to jsou asi místní správci, neboť natírali před sezonou dveře barvou.

Reistna

Reistna

Posvačili jsme nějakou tu zeleninu, odlovili kešku a pánové po půl hodině nakonec odjeli. Chvíli jsme blbli s foťákama a filtrama, nakonec jsme spáchali společnou fotku, aby byla aspoň jedna, když už se nesu se stativem.

Povinná společná z vejletu

Povinná společná z vejletu

Pokračujeme na Barfuss, neboli stezku bosou nohou, kde je možné vyzkoušet si chodit po různém povrchu, jako jsou kamení, šišky, písek atd.  První zastávka je necelý kilometr od Reistny, stále nikde nikdo, a tak nesměle zkoušíme naboso první zastavení, kamínky a písek. Teda nebejt Yahymana, tak bych se tak nehecnul, ale vyzouvám se taky. Není úplně teplo, kamínky jsou ostrá zkušenost, navíc mě berou křeče z té kosy. Ale na písku je to lahoda, písek je už trochu vyhřátý od sluníčka, a tak cestičku dávám několikrát tam a zpět.

Barfuss

Barfuss

Uděláme dokumentační fotku a pokračujeme k dalšímu zastavení, kterým je jakási brána čtyř ročních období, kolem které je asi třicet cedulí s různými druhy stromů. Nad bránou jsou obří dřevěná lehátka, a tak se tu vyvalujeme a slastně přivíráme oči proti sluníčku.

Sluneční lázeň

Sluneční lázeň

Yahyman navrhoval dát tady oběd, ale mě se zdá brzo a tak pokračujeme. Až později zjistíme, že jsme udělali chybu. Nad vinicí nacházíme krásný žlutý květ (zjistit druh) a tak se tam válíme v prachu a fotíme detail.

Jarní kvítek

Jarní kvítek

Po chvilce argumentací s hlídačem vinice sestupujeme správnou cestou dolů na další zastávku stezky bosou nohou. Je zde obří skluzavka a schody vyplněné šiškami. Za námi jde ale už nějaká skupinka s dětmi a tak se nezouváme, ale pokračujeme.

Dlouhá skluzavka

Dlouhá skluzavka

Yahyman aspoň cvičně poslal po skluzavce tatranku, dostala slušnou rychlost. Když si tam představím sebe, 95 kg živé váhy, to bych na konci snad udělal kráter. Další zastávkou je domeček udělaný z vinného sudu, fotíme dokumentačně a hned zase pokračujeme. Na následující zastávce je rakouské infocentrum, ale je mimo sezonu, nebylo v provozu. Yahyman obdivuje domek ve tvaru hrnku, je zde cestička bahnem a mezi oblázky, taky tekoucí voda na umytí nohou a stánek s občerstvením a turistickými známkami. Rakouskou ještě nemám žádnou, ale musím si nechat zajít chuť, prostě je před sezonou.

Tomu říkám hrnek

Tomu říkám hrnek

Odpojujeme se od Barfussu a směřujeme na nejbližší vesnici – Schrattenberg. Je zde na mapě vyznačen jakýsi okruh 6,5 km mezi vinicemi a v předvečer jsme si řekli, že ho zkusíme. Poměrně rychle se orientujeme v městečku, i když nám vítr rve papírovou mapu z ruky. Na konci vesnice se k nám připojuje poměrně velký pes. A nic nedbá, že ho odháníme, zkoušíme různé povely, i německy, nic platno, jde s námi. Kus za vesnicí vytahujeme oběd, už máme fakt hlad. Pes se mi na něj sápe, musel jsem vyšplhat na ráz březového dřeva, kam nemohl. Smutně jím ve stoje v metru a půl, Yahyman líčí katastrofické scénáře, co s tím psem budeme dělat ve Valticích, jak budeme volat městskou policii. Okruh se bohužel ukázal spíš jako pěkná cykloštráde, byl to totiž samý asfalt, mez poli. Jedinou zajímavostí je po cestě Hubertova kaple, ke které se psem odbočujeme. Ten neúnavně běhá kolem, ale vždycky si hlídá, jestli jdeme.

Se psem

Se psem

Občas si odběhne něco vyhrabat na poli. Okruh se stáčí zpět a my hledáme zkratku do Valtic, protože doba poměrně pokročila. V zámeckém parku dáváme jednu povinnou kešku, a pes se jako zázrakem odpojuje a jde otravovat jiné lidi. UF! Procházíme zámkem po dřevěné dlažbě, krásně to voní. Yahyman mi líčí, jak a kde tu kdysi byl ubytován na nějakém kurzu. Sedáme do auta, a protože toho ještě nemáme dost, jedem opět na rakouskou stranu do vzdálenějšího městečka „Herrnbaumgarten“ pro pár keší. Jak tak jezdíme asfaltem mezi poli, vidíme turistické značení „Ehret den Sock‘“. Asi třetí keška je vyloženě libová, vypadá to jako vinice, ale rostou tu pracovní ponožky. Celá recese má dokonce dvě pěší trasy, vybudované ve spolupráci s místním muzeem nesmyslů – Nonseum.

DSC_1476-__

Fuskohrady

Další keš u rybníka silně připomíná tu u mostu –  nápověda mezi kameny, kde kamenná hráz tvoří polygon asi 150 x 10 metrů je fakt na přesdržku. Spravujeme si chuť poslední keškou u křížku, je docela rozmoklá ale aspoň jsme ji lehce a v klidu našli. Jedeme se západem slunce na ubikaci, jinou trasou, zato je tam větší provoz (přes Mikulov). Jdeme opět na večeři do Panské sýpky, zase si dávám výpečky, guláš s bramboráčky jakou druhou hotovku na menu neriskuju. Na pokoji pak lahev růžového Chateau Valtice, docela ušlo. V pokoji u země Garmin Tempe ukazuje 16 stupňů. Večer ještě zkoušíme fotit startrails, ale je hrozná kosa a nejsme vybaveni, takže to spíš teoreticky vyzkoušíme. Jdeme spát před půlnocí docela utahaní.

Druhý den 16 km

Druhý den 16 km

Vína krajem s Yahymanem – 1. den

Na podzim roku 2014 jsme byli s Yahymanem na Pálavě, a řekli jsme si, že to příští rok zopakujeme. Nakonec z toho bylo dva a půl roku, ale o to větší radost jsem právě měl, že se to podařilo realizovat. Tentokrát jsme měli volno tři dny, a myslím, že jsme je využili naprosto bezezbytku. Plán byl opět jet někam k Pálavě, ale moc jsme to neřešili. Teprve pár dní před odjezdem bylo jasné, že se to podaří, tak jsem narychlo nachystal pár výletních cílů do tabulky spolu s několika penziony, kde by se dalo ubytovat. Ubytování jsme domluvili až po cestě autem, naštěstí nám klapnul hned první penzion, a to v obci Sedlec (u Mikulova). Ubytovat se je možné většinou až od 15:00, i když tady by to asi nebyl problém už v poledne. Počítali jsme ale s tím, že přijedeme na místo, obhlídneme okolí , dáme nějakou místní kešku a až teprve pak se ubytujeme. Zaparkovali jsme tedy u první rezervace v dosahu – Slanisko u Nesytu.

Slanisko u Nesytu

Slanisko u Nesytu

Všechno tu ještě prožívalo období vegetativního klidu, jen chodníček prostředkem rezervace vypadal, že byl položen letos. Pozn.: Další možná návštěva srpen-září, doba květu Hvězdice slanisté. Další nejbližší keška byl asi 1 km vzdálený Paví kopec věnovaný stejnojmenné přírodní památce. Vzali jsme to trochu oklikou přes Ovčárnu, ale ve výsledku to vůbec nevadilo, nebylo to tak daleko. Kopec má u paty svoji vlastní informační tabuli, kde jsme si přečetli, že tu jsou ještěrky, Koniklece, Otakárci atd. Kopec působil jako stepní ostrůvek mezi poli a řekl bych, že jsem tu zahlédl i Mahalebku.

Flekaté pole

Pohled z pavího kopce na flekaté pole, vlevo vzadu Sedlec

Z vrcholu byl pěkný pohled na Sedlec a rybník Nesyt. Keška byla kousek stranou v závětří, tak jak se mi to líbí. Při sestupu jsme fotili zajímavý úkaz, totiž strakaté pole. Tmavá ornice se místy střídala se suchou světlejší pískovitou půdou a vytvářela tak dojem slunce prosvítajícího mezi mraky. Aspoň si myslím, že to byl ten důvod. Při sestupu jsme u cestičky našli ještě malé, zavité květy Koniklece, čekající na sluníčko. Tak přece tu jsou.

Koniklece v předjaří

Koniklece v předjaří

Vyloženě nám to zvedlo náladu. Pokračujeme po polní cestě, obdivujeme srnky, kocháme se a užíváme si ten klid, nikde prostě nikdo. Najednou cesta končí plotem. Obcházíme pastvinu, přes další pastvinu, až na přírodní památku Skalky u Sedlece. Fotíme se na Earthku u brány před chatkou,a taky skalku poblíž.

Já, fotil Yahyman

Já na vejletě, fotil Yahyman

Scházíme dolů a na křižovatce hledáme nejkratší cestu k cihlovému mostu, což je místní památka ze 17. stol. Most je v dost špatném stavu, asi jak kačeři hledají „snadnou keš pod cihlou“. My jsme prostě ani po 45 minutách nenašli a odcházíme z kyselým xichtem. nacházíme pouze Ohnivec rakouský, a to i na české straně 🙂

Cihlový most na Inselu

Cihlový most na Inselu

Naopak nedaleko stojící zámeček má kešku krásně viditelnou. Dost ale spěcháme, je to škoda, ten rybník stál za větší průzkum. Zpátky po cyklotrase vedle trati. Jede souprava tažená modrou „žehličkou“. Ubytováváme se, jsme první letošní hosté. Penzion je promrzlý a provlhlý, přímotopy jedou naplno. Vybalujeme jen nezbytnosti jako nabíječky atd., a odcházíme na večeři do v podstatě jediné místní restaurace – Panská sýpka.

Fotil i Yahyman

Fotil Yahyman, a pak že to neumí

Na menu jsou samé filírované a nadívané zlomyslnosti, dávám si výpečky. Hodnotím rozhodně jako 5/5 – dostatek i prorostlého masa, výborné zelí, bramborové knedlíky správná struktura a celé je to korunováno posypáním osmaženou cibulkou. Padnou na to 4 piva jako nic (teda Starobrno medium no). V noci docela hic, měli jsme špatně nastavený termostat na přímotopu, ale aspoň se to vyhřálo.

Celkem jsme nachodili první den 11 km

Celkem jsme nachodili první den 11 km

Expedice Křemešník 2016

Letos jsme byli nějací zlenivělí, taky v pokročilém těhotenství, prostě nechtělo se nám jet na dovolenou přes celou republiku. Zelenou tedy dostal hostinec s ubytováním, který vede údajný tchánův bratranec ze třetího kolene. Ceny mírné, výborná domácí kuchyně a hospoda v objektu. Na zahradě houpačky, pískoviště a velká trampolína, takže i děti si užijou. Snad jen ty Krušovice na čepu to trochu kazí. Nechápu logiku dovážet europatok přes půl republiky, když 10 km vedle v Pelhřimově vaří výbornýho Poutníka, ale co už.

Hostinec U Zmátlů

Hostinec U Zmátlů

Den 1. Zatopený lom (GPX 03-ČRC-16)

První den jsme dorazili na místo až odpoledne, takže to bylo jen na vybalení a krátkou procházku. Vyrazili jsme s Beďou k lesu na nejbližší kešku u zatopeného kamenolomu. Po chvíli okounění na břehu nalezena keška i nějaké houby. Doma jsme ale museli konstatovat, že 3 hříbečky na 3 klíšťata je dost mizerný poměr, a že v lese je poměrně sucho. Situace přesně v duchu slavného novinového titulku „Masáci zachraňují houbaře„. Tady musím zmínit, jak jsem si kdysi po přečtení palcového titulku představoval, jak čtyři masáci nesou z lesa na nosítkách houbaře se zlomenou nohou :-). Navigace ukázala, že jsme ušli směšných 3,7 km. Večer vybaluju fotovýbavu. Tentokrát toho nevezu zdaleka tolik, ale mám sebou hlavně kinofilmovou zrcadlovku, kterou chci na dovče protáhnout. Založím tedy barevný Kodak, pár let prošlý. Je v pohodě jen má menší citlivost, s čímž se počítá.

Den 2. Pelhřimov, Křemešník (GPX 04-ČRC-16)

Snídaně za zahradě (Kodak Gold)

Snídaně za zahradě (Kodak Gold)

Snídaně v osm na zahradě (jako pak i každý další den), kupujeme i noviny, jakože budem sušit ty houby. Dopoledne jsme se rozjeli na výlet do Pelhřimova. Na náměstí je slušná cukrárna, a žena moje si tu dává jahody se šlehačkou, děti zmrzlinu. Mužská část expedice se vydává na průzkum pivovaru a přilehlé Děkanské zahrady. V podnikové prodejničce kupujem každý dva lahváče, aby se neřeklo.

Kostel sv. Kříže

Kostel sv. Kříže

Pak se všichni přesunujem do té zahrady, je tu fakt pěkně, pro děti hřiště, pro rodiče lavičky ve stínu, klid. Zezadu na veterině jsou přistavěný voliéry s papouchama, kocháme se. Já si pak dávám dvě točený desítky v hospodě U Vlasáků (výborný pivo), a zjištuju, že tu i vaří menu. Takže se sem jdeme naobědvat všichni. Menu už není, vybíráme z jídeláku. Béďa si dává jazyk například, já krkovičku se zelím. Na náměstí v Íčku kupuju Turistickou známku a plni dojmů se vracíme na ubikace.

Odpoledne pak vyrazíme na nedaleký vrchol Křemešník. Ženy s dětmi autem, my s Béďou pěšky (+“mimiko Baboka“ v nosítku). Cesta není tak náročná, jak to žena popisovala. Nahoře lovím první kešku a scházíme dolů k radioaktivnímu pramenu. Je však sucho, sotva to kape. Tady se potkáváme s polovičkama a dál pokračujem velmi pomalým tempem podle rychlosti nejmladšího účastníka, tedy Fildy, po úbočí kopce. U studánky další keš. Fotíme si polorozpadlé stromy doslova obsypané chorošovitými houbami do výšky několika metrů. Já zcela pochopitelně na film, takže až za delší dobu uvidím, co z toho vyleze.

Vyšlo to docela pěkně (Kodak Gold)

Vyšlo to docela pěkně (Kodak Gold)

Den 3. Vláčkem do Horní Cerekve (GPX 05-ČRC-16)

Dopoledne si opět dávám keškovací procházku kolem Křemešníku až ke studánkám a Ivaniným rybníkům. Pěkná příroda, ale je tu všude dost lidí. Na Sluneční pasece dokonce dětský tábor ala indiání. Řvali obstojně, běloši v okolí se jistě třásli po celém těle. Houbařím, no jeden modrák, ale  po nasušení bude aspoň hrstička pod maso. Na vrcholu dávám poslední dvě keše a mám okolí vyčištěné. Následuje rodinný program. Protože náš Filip ještě nejel vlakem, vybral jsem nenáročný dvacetiminutový úsek z Dobré vody do Horní Cerekve jako testovací, kdyby se mu to moc nelíbilo napoprvé. Po poměrně špatných silničkách jsme se přibližili do Dobré vody u Pelhřimova, zanechavše auta poněkud daleko od nádraží. Vláček jel docela přesně, Filda dostal zvláštní dětskou jízdenku. Z nádraží je to v Horní Cerekvi do centra pěkný kus, takže u zámku už byli všichni ušlí, a jak viděli ceduli Restaurace – Zmrzlina, zámek je nezajímal. Já jsem si šel odlovit povinnou kešku s pohlednicovým výhledem na zámek a doběhl je až už seděli na zahrádce.

Horní Cerekev

Horní Cerekev

V restauraci nastalo bohužel peklo. Obsluha pomalá, nakládaný hermelín už měli jenom jeden, no seděli jsme tam asi hodinu a nic moc se nedělo. Čas odchodu se blížil, a my stále neměli nic na stole kromě pití. V posledních minutách jsem sežral svého utopence (náhradu za hermelín) bez příboru. Beďa kvapně mazal tatarák na topinky a Anče mu to brala pod rukama. Katastrofa, ale vyrazili jsme na vlak docela přesně. Filip se nechal přemluvit, že ho vezmu na koně, takže jsme zpáteční cestu urazili něpoměrně rychleji. No co, lepší 10 minut čekat než přijít o minutu pozdě. Vázát se na vlak se neukázalo správné, ale bohužel byl zrovna svátek, a spojů velmi málo. Je potřeba si z toho vzít ponaučení (hlavně já).

Den 4. ZOO Jihlava

Vyrazili jsme před obědem, po tradiční snídani v trávě. Oběd značky TESCO (čtvrtka gril. kuřete apod.). K ZOO jsme popojeli trolejbusem, ale o zastávku dál, než se mělo, takže se pěšky vracíme. Filípek už se nechá nést na koníčka v pohodě, takže to ani netrvá. Zato já toho mám poměrně dost. Kupujeme lístky, dospělí kilo, malý děti jsou zdarma, dobrý. Nastává placatění se mezi výběhy, cesta to není dlouhá, ale trvá 🙂 Něco málo fotím na digi, neobvyklou kombinací s Nikkorem 70-210/4. ZOO se mi velice líbilo, je to všechno pěkně pohromadě. Ale lidí tu bylo na můj vkus moc, hlava na hlavě, všude fronty i na záchod.

Jeřáb se staženým okýnkem

Japonský jeřáb se staženým okýnkem

Den 5. Sedlická přehrada, Klášter Želiv (GPX 07-ČRC-16)

Dopoledne jsem si stihnul dát malou procházku k místní přírodní památce Čermákovy louky (3 km celkem). Jdu po hrázi, kde se stala legendární příhoda s klíčkama od auta hozenýma do rybníka. U cedule čtu, že by tu měl růst Hadí mord rakouský, a skutečně jej za chvíli nalézám. Vracím se před polednem.

PP Čermákovy louky

PP Čermákovy louky

Pátý den byl dále ve znamení okružní jízdy autem. Jedeme přes Pelhřimov pochopitelně. Na náměstí opět zastavujeme v cukrárně, kousek za rohem je kebab, tak i obědváme. I výstup na věž se podařilo stihnout.

Cukrárna a Horní brána

Oblíbená cukrárna a Horní brána, Pelhřimov

Po malém nákupu v supermarketu jedeme na Sedlickou přehradu, zajímavý a starý architektonický kousek. Cestou jsme si museli projet Kojčice u Pejhřimova, odkud pochází Plha. Na samotné přehradě nebylo až tak moc k vidění, tedy šli jsme jen po hrázi (já i k vodě). Hladina byla dost zelená, ale nějaké loďky se tu plácaly.

Sedlická přehrada

Hráz Sedlické přehrady

To Želiv byl daleko zajímavější. Rozsáhlý areál s podnikovou prodejničkou, hospodou, pivovarem. Kupuju Turistickou známku a dáváme si piva/limču v klášterní restauraci. Pivo poměrně zajímavá dvanáctka Haštal, rozhodně dobře pitelné v tom horku. Zkoumáme klášterní zahradu a Žižkův dub. Fotíme společnou fotku na pohlednici z dovolené.

Klášterní kostel Narození P. Marie

Klášterní kostel Narození P. Marie, vlevo vstup do klášterní restaurace

Den 6. Nový Rychnov (GPX 08-ČRC-16)

Beďa je zmoženej ze slunce, ostatní se jen tak poflakují. Mě to nedá, a vyrazím aspoň na malý okruh do Nového Rychnova. Cestou koukám po houbách, ale je to jak říkali chlapi v hospodě, samej hořčák a klíště, jinak nic. Zámek v Rychnově katastrofa, ani jsem nefotil. Celkem jsem ušel 7,8 km a měl toho dost. Na druhý den ráno jsme to všechno sbalili do aut a po snídani frčeli domů. The end.

Dřínové skály u Kramolína

2. 4. 2016

Dnešní slunečný den jsem se rozhodl dolovit pár krabiček v okolí Dalešické přehrady, ale hlavně se konečně zas projít venku po lesích. Stres v práci je potřeba vyrovnávat právě takovými procházkami v přírodě – bez lidí, bez úkolů v Utlouku, bez Oraclu. Nechal jsem se vyhodit za Kramolínem u polňačky vedoucí k památníku Operace Spelter. Po cestě potkávám zhruba 15 včelínů, zrovna u nich operuje včelař v obleku a kukle. když jsem se vracel, vyklubala se ze včelaře včelařka. Keška nalezena rychle a hned pokračuju rovně k lesu. Míjím místo na kraji, kde rostou na podzim kozáci. V lese už správným směrem  k přehradě přecházím betonový mostek až na křižovatku za Kramolínem. Následuje krátká odbočka vpravo a pak pěšina až na samotné Dřínové skály. Keška v dutině vykotlaného dubu nalezena opět na první hmátnutí, a tak se můžu kochat pohledem z výšky na hladinu, kde zrovna proplouvá loď Horácko (nemám to označení rád).

Loď Horácko

Loď Horácko

Vracím se po stejné cestě na křižovatku, a vybírám si delší cestu podél vody, slibuje totiž výhledy na vodu. Ty tam skutečně byly, ale taky tam byly chyby v TOPO 2015, cesta ve skutečnosti vede ke konci osady podél lesa až k poslední chatě. Chatová oblast vzkvétá, tři nové chaty se tu staví. Hospoda uprostřed chatové osady (U Richarda?) už se probouzí ze zimního spánku. Další pajzl na kraji chatové oblasti – Hostinec U řeky (tady jsme se stavovali při pochodu Dalešice-Ivančice, mrzká náhrada pochodu Brno-Ivančice), ještě spí.

U řeky

U řeky (nejbližší řeka několik km)

Dál to beru dolů pod hráz, tady jsem snad nikdy pěšky nešel. Obdivuji technicky pěkně vymyšlený odvod povrchové vody. Dole nacházím rozpadající se památník vodnímu dílu. Mastek odpadává, ale stále je vidět znázornění stékající vody (právě tím modrým mastkem), která teče přes silnici, klikatí se mezi betony a končí ve skutečné řece. PO nálezu objektu koukám, že místní keška slouží jako zimní úkryt pro čínská mnohotečná sluníčka. A teď zpátky ty 2 km po strmé cestě 🙂 Dalo se.

Památník u přehrady

Památník u přehrady

V Kramolíně zjišťuju, že zbývá 40 minut do otevření hospody, takže dávám ještě jiný malý okruh, abych se podíval, kde má kolega chatu. Snad sem ji i našel, vyfotil žene a jdu dál krajem lesa. Míjím dva velice pěkné posedy, na jeden i lezu se pokochat. Na posledním úseku u silnice se ale ztrácí turistická značka – klasika v podání KČT. Co by člověk chtěl po babách v důchodu. Beru to tedy rovnou za nosem. U silnice stojí dávno nepoužívaná telefoňáká budka se směrováním na Mohelno. Nakukuji dovnitř. Z dálkového vedení zbyly jen označené svorkovnice, jinak všechno pryč.

Ou tú spojovatelka

Ou tú spojovatelka

Po silnici si to štráduju zpět do Kramolína, a těším se na tekutý oběd. Hospoda otevřela o pět minut dříve když už jsem tam byl. Jeden nejmenovaný spolupracovník dorazil jako třetí štamgast. Dal jsem jedno pivo (Brno 11°) a pokecal s cyklistou, který chvíli po mě dojel uhasit žížeň. Po dvaceti minutách už si ale vykračuju dál. V prudké zátočině za obcí odbočuju vpravo do lesa a průsekem pokračuju až na panelovou cestu k rozhledně Babylon. Platím dvacku a hrnu se nahoru. Oproti minulému půjčení dalekohledu na krk u děduly ve vchodu je zde instalován velký vojenský dalekohled s podvozkem, paráda prostě. Sešteluju vzdálenost očí a už se kochám. Skoro nikdo tu není, tak mám dalekohled vlastně sám pro sebe. Zkouším to i fotit mobilem. Černé fleky co tam vidím jsou asi odpadaná zrcadlová vrstva.

Daleko-hled

Daleko-hled (v popředí Mohelno, uprostřed Lháníce, nahoře vlevo Kozének)

Dál už jdu v klidu po cykloštráse nad Mohelno. Potkávám dva cyklisty, jinak celý den nic. Nad Cenklovem je vykácený pás keřů do poloviny šířky, zajímavý počin. V Cenklově se vracím k novému rybníku, Na hrázi koukám, že už se páří žáby, voda je pekně zelená.

KVA?!

KVA?!

Přecházím po hrázi a přes pole se napojuju na nevyužívanou cestu vedoucí z Hliniště do Mohelna. Hliniště je oblast, kde se těžila hlína pro stavbu přehrady. Už se tomu tak říká pořád. Za rybníkem Suchánkem jsou vykácené všechny mirabelky, jak my říkáme srálky, no škoda. Tak dnes to bylo 21 km.

Na Starým Mohelně

Na Starým Mohelně

Prošlá trasa z Garmina

Prošlá trasa z Garmina

Šest keší kolem Biskupic-Pulkova

Díky centrálnímu plánování (sdílený Google kalendáře) se podařilo na čtvrtek naplánovat a pak hlavně taky dodržet výlet. Na polích stála voda, vybral jsem tedy trasu většinou po asfaltu. To sebou samo o sobě nese velké omezení možností kudy udělat okruh. Nebral jsem tedy ani foťák, kdyžtak něco max. cvaknu mobilem, říkal jsem si. Tradičně jsem se nechal kousek popovézt autem, a to k hájovně u Radkovic. Pod hájovnou je krásný lesní rybníček a kolega lubmus (von Pulkov) u něj nedávno založil kešku.

Lesní rybníček

Lesní rybníček

Byla tedy první na řadě. Přesto že bylo půl devátý, ještě všude ležela námraza a vzduch byl na rukavice. Dál jsem se chtěl dostat na kolegovu další keš, ale protože se to nedalo v tom marastu zkrátit, šel jsem až zpátky do Radkovic a dál po silnici na jih, Až skoro do Pulkova. Na kopci nad vesnicí je mimo jiného BTS pro mobily a tam je další keška.  Při cestě z kopce do Biskupic jsem si opět vzpomněl, jak vtipně jsou vesnice  pojmenovány. Biskupice, Půlkov, prostě prdel světa. Nalevo míjím domácí pivovar Gajdoš. Je to minipivovar, jak kdy se mu povede to uvařit, někdy je to i k pití.  Cestou jsem zkoumal meze kolem silnice, abych zjistil co všechno už kvete.

Jarní kvítky

Jarní kvítky

Na obecním úřadě v Biskupicích visí zplihle tibetská vlajka. Přecházím most přes Rokytnou a deru se do kopce podívat se za další keškou. Ta vznikla před domem, kde jistá pani má v zahrádce před domem betonové sochy lidiček, zvířátek, zkrátka taková domácí tvorba. Je  to samozřejmě děsnej kýč, a navíc to vypadá šíleně naivně, ale snaha se podle mě cení.

02

Za vesnicí přejdu silnici a pokračuju po polní cestě na Slatinu. Ve Slatině je údajně pěkný zámeček – další cíl dnešní cesty. Pod lesíkem u kříže je vybudované pěkné posezení.

Posezení u pamětního kříže

Posezení u pamětního kříže

Na pařezu už vykukují první houby

Na pařezu už vykukují první houby

Neváhám a využívám ho k obědu (chleba s turistickým salámem, taková turistická klasika). Chvíli ještě posedím a užívám si jarního sluníčka. Pak obejdu vesnicí oblouk a nalézám opravený zámeček.

Zámeček Slatina

Zámeček Slatina

S keškou je to horší. Bývalou přístupovou cestu přehradil nově vybudovaný kanalizační odtok. Volám tedy přítele na telefonu a nakonec lezu k zámeckému rybníčku po hromadě vlastnoručně navršených šutrů a nalézám. Sladinu procházím do kopce zkratkou Průjezd zakázán, a na křižovatce si sedám, nějak toho mám hodně. Další zastávkou je Újezd, ale vlastně ani moc nezastavuju, jen na pár fotek.

Zámeček Újezd

Zámeček Újezd

Stavba se tu taky trochu pohla, aspoň do toho už nezatejká.  Za újezdem si odskakuju k lesu a napadá mě neplánovaný odlov jedné Adrayovky. Je trochu mimo trasu, ale mám poměrně dost času, v Litovanech stačí být až ve čtyři. Váhám jestli to vzít  napřímo, ale terén tomu moc nenahrává, bahno je exkluzivní, chce to vzít po cestě. Jdu tedy po silnici kolem samoty (hájovny?). Ve struze už vidím kvést i podběl. Na začátku lesa mě zaujal odhalený kořenový systém několika borovic, jakoby tu někdo těžil písek neboco.

Sype se to samo nebo těžba

Sype se to samo nebo těžba

U mostu u Kašparova mlýna (mimochodem moc pěkný historický most) to beru doleva podle řeky po žluté TZ a řídím se radami kam až dojít a pak teprve hledat podle GPS. Míjím tedy chatu, Čertovu skálu, trampské posezení s totemem a elektrickou přípojkou.  Na další louce se ukazuje Pravá Adrayovka jak my říkáme – blbej přístup odspodu. No ale zadejchanej jak lokomotiva to vylezu, a nalézám snadno i krabičku. Výhled tu je celkem pěkný, i když kolem i v údolí ho hodně blokují stromy. Zpátky se mi nechce to slízat abych neměl bahno a jehličí všude a rozhodl jsem se zkusit se napojit na zpevněnou cestu, kterou jsem minul zhruba v polovině úseku od začátku lesa po most. Vycházkovým krokem ji skutečně najdu a zase se jde pěkně.

Samota

Samota

Bahno jako na polích tu nehrozí. Je to sice o hodně delší, ale fakt mám čas, takže ani nevadí, že jeden úsek musím jít dvakrát. Zase se ukázalo, že tahle vyhlídka je lépe dosažitelná shora pěkně po cestě. Míjím místo, kde jsem to zkoušel střihnout prve a říkám si, že bych to dal, chybělo mi snad 50 m. Serpentiny nad kašparovým mlýnem mi hodně připomínají step u Mohelna, cítím se tu fakt jak na rodné hroudě. A protože se nemusím honit, neberu to polní cestou zkratkou do Litovan, ale protáhnu si to až přes Přešovice. Jo, pěkných 29,3 km, i když většina po asfaltu.