Graselova stezka u Nových Syrovic

V sobotu jsme se dopoledne zúčastnili oslav 60 let MHD v Třebíči a odpoledne Cyklopekla za Lagunou. Obojí povedené akce, akorát bikeři dost zmokli. My jsme naklusali na Lagunu na pizzu a pivo.

Škoda RTO na náměstí

Škoda RTO na náměstí

Ale proč to píšu. Prostě to byl celý den mezi lidmi, takže v neděli jsme chtěli někam do klidných lesů kde potkáme maximálně náhodného houbaře. Večerní výběr u lahve vína padl na Graselovu stezku u Nových Syrovic. Je to asi 30 km daleko, a na zpáteční cestě můžeme v Morbudkách koupit slané rohlíky u Vonky. Asi v deset jsme se vyhrabali, včetně velkého kočárku. Stezka slibovala i jedno pěkné Wherigo, které jsem večer naládoval do Oregona a dál to moc neřešil. Na místě se mi to ovšem vymstilo, žena mě sjela že to nemám nachystaný a tak. Taky se nám podařilo zastavit na jiném parkovišti než jsme měli. No co, aspoň si prohlídnu zámek. A zase problém, ženě se tam nechtělo. No začátek vejletu napytel.

Kostel Sv.Cyrila a Metoděje

Kostel Sv.Cyrila a Metoděje, pohled ze zámeckého parku

Nakonec jsme ale vyrazili správným směrem. Cesta ze začátku probíhala dost vepři, ale jak jsme se dostali k hájovně, tedy tomu správnému výchozímu bodu, už to bylo v pohodě. Nakrmit Filípka a vyrazili jsme dál. V lese se nachází kostel ze tří oddělených částí, neboť Graselovi zde nedovolili postavit kostel celý. Rozdělil jej tedy na tři symbolické stavby. První zastávka byla u Sibyly.

Sibyla

Sibyla

Kolem byla bohužel slušná bažina, takže se to nedalo ani moc fotit. Za chvíli jsme jeli dál.

Graselova stezka

Graselova stezka na podzim

Na křižovatce žena uviděla obrovskou houbu. Nebyla to houba, ale jakási křtitelnice. Nezjistili jsme, jestli to patří k tomu kostelu, nebo je to nějaký umělecký záměr. Každopádně od cesty to skutečně vypadalo jako přerostlá holubinka. Světlo nebylo žádné, ani jsem to nefotil. Cestou jsem koukal po houbách, ale buď ta nic nebylo, nebo to bylo vysbírané. Prošli jsme kolem PR Habrová seč, jedné obří borovice státem chráněné až k druhému objektu – špici.

Špice

Špice

Špice má představovat věž kostela. Chce to asi pohnojit a zalívat, třeba skutečně vyroste 🙂 U špice se bohužel člověk musí otočit čelem vzad a vrátit se k holubince. Wherigo nás tam taky táhlo, takže po chvíli dezorientace jsme se skutečně otočili. Asi 500m od holubinky byl další objekt – Lusthaus.

Lusthaus

Lusthaus

Protože začalo jemně pršet, ocenili jsme že to je otevřená stavba. Rovnou jsme poobědvali, už taky byla jedna hodina (myslím). Z domu nachystaný domácí chleby se šunkou, rajčátka nakrájený a posolený na místě. Přece jen to byl nedělní oběd, tak ať to má trochu úroveň. V další části Wherigo hry jsme se dostali až k rybníku Dědek. Asi hodinu jsme hledali Babku. Tu jsme nakonec našli, ale heslo nám nevydala, takže jsme museli hru ukončit. Už bylo dost hodin tak jsme se vrátili na naučnou stezku a poctivě to došli tak jak je okruh naplánovaný. Kratší by to sice bylo po asfaltu, ale nelitoval jsem.

Graselova stezka, cesta podél lesa

Graselova stezka, cesta podél lesa

Cesta podél lesa byla příjemná, i když trochu foukalo. Natrhal jsem si i pár jablek. V Syrovicích jsme ještě váhali, jestli se nestavit v místní restauraci na polívku. Vidina slaných rohlíků přímo z pekárny ale nakonec zvítězila. A taky že stály za to!

Mapka stezky

Mapka stezky

Dovolená v kempu

Letos jsme se na doporučení kolegy rozhodli strávit týden v jihočeském kempu u Dráchova. Protože ještě nechodím na 100% (noha pořád bolí), výlety byly úměrně kratší. Přesto jsme za ten týden stihli slušné množství atrakcí.

Kemp U sloupu, Dráchov

Kemp U sloupu, Dráchov

Kemp mohu rozhodně doporučit, je tam relativně klid, rodinky, slušné zázemí. Je to jeden z mála nových kempů, všude jinde kempy spíš rušej. Skoro každý večer byla grilovačka, užil jsem si to.

Borkovická Blata

Rašeliniště, kde se už rašelina netěží, ale nechává se to zarůst. Příjemný okruh rezervací, asi 5.5 km. Počasí nebylo ideální, přesto jsem z toho byl nadšen. I keška se zadařila. Potkali jsme jen pár lidí, takže pohoda, klídeček.

PR Borkovická blata

PR Borkovická blata

Třeboň

Dopajdal jsem steží ke Schwarzenberské hrobce, ale byla to pěkná procházka. Z náměstí, po hrázi rybníka Svět, kolem pivovaru Regent. Lidí jak sraček, i cyklistů, a do toho vláček. Podruhý to teda nemusím.

Třeboň, náměstí

Třeboň, náměstí

Schwarzenberská hrobka

Schwarzenberská hrobka

Bechyně

Do Bechyně jsem se chtěl podívat už dlouho, nejen kvůli mostu, ale taky proto, že tu otec byl na vojně. Výhled z věže nádherný, rozhodně doporučuju. Tady jsme v podstatě jen obešli náměstí a klášterní park (noha bolela jak čert).

Bechyně, pohled z věže

Bechyně, pohled z věže

Stádlecký most

Technická památka, sjeli jsme sem z Bechyně. Bohužel kus před mostem objíždka po příšerné cestě. Most jsme neriskovali přejíždět (do 1.5t), takže jsme si ji dali dvakrát. Turistická známka v psychiatrické léčebně byla třešnička na dortu.

Stádlecký řetězový most

Stádlecký řetězový most

Zpátky jsme to vzali přes Tábor, taky spíš kvůli nákupu. Ale i tak jsme se dostali díky turistické známce na náměstí a k pomníku Jana Žižky.

Tábor

Tábor

Soběslav

Překvapivě pěkné náměstí, informační centrum, kde mají dokonce i známky na pohledy! Tady jsme taky jen obešli náměstí, a do města jsem jezdili spíše za nákupem (Tesco, Lidl, Penny, lekárna)

Soběslav

Soběslav

Červená lhota

Zde jem byl opět příjemně překvapen. Čekal jsem davy turistů, ale bylo to naprosto v pohodě. Rybníček se nedá objet s kočárkem, takže jsme se museli vrátit. Po svačině jsme ještě dali kešku a kapličku co je vlastně kostelíček. No a to je celý. Vydatnej týden.

Zámek Červená lhota

Zámek Červená lhota

 

 

Jevišovice – Mikulovice

Jevišovice se mi od minule zdály prozkoumané nedostatečně, narychlo jsem tedy na tento víkend naplánoval trasu začínající právě zde. Nechal jsem se autem vyložit právě u silnice, kde jsem minule odbočoval. Tentokrát jsem to vzal po žluté po zámeckých schodech nahoru.

Starý zámek Mikulovice

Starý zámek Jevišovice

Chtěl jsem založit Geospy objekt, tak jsem potřeboval udělat několik fotek i zblízka. Na to, že je tu keška, jsem přišel až doma. To ale vůbec nevadí, ještě se sem podívám! Pokračoval jsem po žluté přes město. Tradiční problém městského značení byl i zde, prostě nedostatečné. Pro tyhle situace naštěstí nosím turistickou GPS, a za chvíli se nacházím na malebném Náměstíčku.

Náměstíčko

Náměstíčko

Spíše letmo fotím i interiér kostela a vcházím do zámeckého parku.

kostel sv. Josefa

kostel sv. Josefa

 

Je to hotová džungle, ale líbí mi to. Uprostřed je řada soch. Nový zámek údajně není ničím zajímavý. V současnosti je z něj domov pro seniory. Na stará kolena zámecký pán, to nezní špatně.

Nový zámek Jevišovice

Nový zámek Jevišovice

Žlutá dál pokračuje kus po silnici, pak mezi poli k lesu, a 5km lesem rovně, což je děsná nuda, ale aspoň to slunce tolik nesmaží. U Venclova mlýna mě napadá jakýsi hmyzák, mám několik krvavých kousanců vč. jednoho na spánku a pěkně to oteklo. Příště by to teda bez repelentu nešlo. Opouštím žlutou značku a přes zavěšenou lávku přecházím řeku, a dávám svačinu (zas ta Májka).

Lávka u osady Lapikus

Lávka u osady Lapikus

Lesní cesta několikrát překračuje potok. Jsou zde pro pěší vždy dva svázané sloupy přes potok, ale je tak sucho, že to vždycky přeskakuju po kamenech. A to už jsem pod Lapikusem: Nahoru na zříceninu je to krásný trhák, asi 80 m. Nahoře fotím, ale není tu moc možnost odstupu. Nacházím jedinou kešku dnešní výpravy, ale díky za ni. Scházím dolů a objevuji další obrovskou stěnu zříceniny. To tedy musel být hrad.

Lapikus

Lapikus

Je to ovšem pro fotku dost zarostlé, asi by to chtělo spíš v zimě, to by ta stěna pěkně vylezla. Kolem je množství cestiček, hotové bludiště. Po chvíli ale konečně narážím na zelenou značku a informační tabuli. Podle ní se zde vyskytuje Roháč obecný. Koukal jsem po něm celou cestu, ale nebyl vidět, a to bych řekl, že je jeho doba. Cesta lesem je pohodová, ale jak dojdu na kraj lesa, a značka vede mezi lesem plným kopřiv a polem řepky, pěkně sakruju. KČT, achich achich, to to nešlo vést trasu jinudy? Asi po 400 m je naštěstí konec utrpení a přícházím do vsi Plaveč. Hned mě zaujala umělá vodní plocha s neuvěřitelným množstvím žab (Skokan zelený).

Vlhké louky – krajinotvorná nádrž

Vlhké louky – krajinotvorná nádrž

Na náměstí obdivuju zámeckou rotundu. Na zámku je překvapivě opět domov pro seniory. Z mostu fotím zámecké stavení, dovnitř jsem se neodvážil.

Plaveč - románská rotunda

Plaveč – románská rotunda

Plaveč - podzámčí

Plaveč – podzámčí

Přejdu most a dávám se doprava, po uměle zvýšeném břehu, který vzadu přechází v hráz. Jsem u začátku vodní nádrže Výrovice. Cestu jsem měl naplánovanou se dvěma konci, a to buď kolem nádrže až po Tvořihráz, a nebo se odpojit a jít na sever do Mikulovic. Nakonec zvítězila druhá varianta, byla o kousek kratší.

čerpací stanice Výrovice

čerpací stanice Výrovice

Opouštím zelenou značku. Cesta vede stále do kopce, procházím mezi rozlehlými sady. Těsně před cílem odbočuji k Mikulovickému jezeru. Je zde podle mapy i rozhledna. Až jsem přišel blíž, málem jsem se potrhal smíchy. Tomu říkám rozhledna, za peníze EU.

Vyhlídková věž Mikulovické jezírko

Vyhlídková věž Mikulovické jezírko

Z „věže“ je vidět maximálně na druhý konec jezírka, a to ještě nesmí mít stromy listí. Pro děcka na pískoviště by to byla jistě dobrá věž.

Mikulovické jezírko

Mikulovické jezírko

V Mikulovicích u kostela strkám hlavu pod hydrant, paráda! Sem na škvarek a tohle je skutečné osvěžení. Žena mě nakládá do auta a jedeme přes Jaroměřice domů. Až na tu část lesem „furt rovně“ to byl velice pěkný výlet. GPS ukazuje 23 km našlapáno.

Kostel sv. Petra a Pavla v Mikulovicích

Kostel sv. Petra a Pavla v Mikulovicích

Odkaz na trasu v Dobrodružství Garmin:

http://adventures.garmin.com/cs-CZ/by/chainus/jevisovice-mikulovice/

 

Boskovštejn a Jevišovice

Když byl ten prodloužený víkend, bylo potřeba udělat aspoň jeden pěkný výlet. Stržený mozol na ruce není na kolo nic moc, takže jsem se rozhod pro pěší trasu. No a protože v plánu nebylo nic kloudného, využil jsem již dříve naplánovanou trasu Litovany – Grešlové Mýto. Původní plán počítal s tím, že vyjdu z Litovan a v Grešlovém Mýtě sednu na vlak a dojedu do Třebíče. Jenže odpoledne se měly opékat špekáčky, a o ty se přece nenechám připravit! Vzal jsem to tedy obráceně, a nechal se autem vysadit v Grešlovém mýtě. Už ten název. Kdysi se tu asi platilo mýto jedna grešle za použití barokního mostu. Je tu pěkná restaurace, aspoň podle vzhledu zvenku. Je to ale jen výchozí bod, takže si to hned mažu po polní cestě k lesu. Rybník Mírovec obcházím bohužel ze špatné strany, přes les není vidět. Tak příště alternativní trasa. Za rybníkem přecházím Jevišovku a koukám po nějaké kešce. Nejbližší klasika je Boskovštejn. Tam stejně jdu, takže jsem klidný a pokračuju dál po žluté značce. Před Boskovštejnem objevuju první ceduli asi naučné stezky „Po stopách prapředků“. Koukám na to jako blázen. Dál se o nich ještě zmíním.

tvrz Boskovštejn

tvrz Boskovštejn

U tvrze odlovuji bezproblémovou kešku a dělám pár fotek z různých úhlu. Škoda že nešla udělat nějaká se zrcadlením ve vedlejším rybníku. To bych musel na druhou stranu rybníka do lesa, ale nebyl čas na hrdinství. Musel jsem dojít včas na ty špekáčky 🙂 Další fotka co by se měla udělat příště. Za Boskovštejnem cesta naštěstí zas vede hned mimo asfalt. Je tu ale vysoká tráva, jde se špatně. Míjím svah s osvětlením a boudou, všechno je ale v dezolátním stavu, opuštěné. Doma na netu jsem našel, že zde kdysi býval lyžařský areál. Asi po kilometru konečně končí cesta trávou a jsem v lese. A není to obyčejný les, je to Černý les. Nepůsobí ale nikterak strašidelně, naopak, a taky je tu příjemný chládek. Na rozcestí žlutou značku protíná „cyklotrasa“, prostě asfaltka akorát tak široká na tahač se dřevem. Přecházím Jevišovku po ní, chci se napojit na modrou, abych mohl přehradu fotit se sluncem v zádech. U mostku je taky bouda na měření stavu vody, které je poměrně málo.

most přes Jevišovku

most přes Jevišovku

Po krátkém stoupání odbočuju na modrou značku. Míjím tak Hlubovský rybník. Snad jsem o moc nepřišel. Po dalším kilometru se ukazuje, že modrá značka je značně obtížná cesta. Pěšina není zaseknutá do svahu, vyvrací to kotníky, často potřeba přelézt kládu nebo balvany, taky brod. Dole se občas mihne mezi listím chata. Potkávám uondanou partu lidí, a ptají se mě, jaký je dál terén. Na skalce pod elektrickým vedením pro chatovou oblast se usazuju na oběd. Májka a dva rohlíky. Je to fakt nouzová strava, samozvaná královna paštik. Po svačině hned pokračuju, a za chvíli už je vidět vodní hladina přehrady.

Jevišovická přehrada

Jevišovická přehrada

Je to taková zmenšená dalešická přehrada, ráz je opravdu stejný. Míjí mě loďka s rekreujícím se párečkem. Před hrází procházím kempem, jinudy to ani nejde. Kešku u hráze nenalézám, doma zjišťuju na netu že už je zrušená. Ale to už je hráz na dohled.

Hráz Jevišovické přehrady

Hráz Jevišovické přehrady

Je to zlatý hřeb vejletu, tak se dlouze kochám. Jsou to bójky ohraničující jak blízko ke hrázi můžou loďky zajet. A loděk je tu opravdu spousta. Jen nevidím žádné šlapadla nebo tak, ale sezóna ještě nezačala. Po hrázi lze přejít na vlastní nebezpečí. Je tu pamětní deska, kde se dočtu, že hráz byla postavena už v devatenáctém století. Dnes je to funkční technická památka.

Jevšivická přehrada, koruna hráze

Jevišovická přehrada – koruna hráze

Modrá značka pokračuje dál, ale přejít to a osahat si ty kameny je povinnost. Stejně ji dál nepotřebuju, vezmu to po polních cestách podle navigace. Dole na hlavní silnici se pokouším fotit Jevišovický zámek, ale je to moc zespodu, špatná pozice. Přecházím znova řeku a sápu se do prudkého svahu úzkými uličkami ve Střelicích. Jak jsem čím dál výš, je vidět že tady je naopak krásná pozice na fotku zámku. Vyškrábat se do kopce za fotkou se prostě vyplatí, to platilo a bude platit.

Zámek Jevišovice

Zámek Jevišovice

Cesta končí u obrovské hromady hnoje. Obcházím ji velkým obloukem, a za hnojem objevuju další informační sloupek „Po stopách prapředků“! To už mi teda hlava nebere. Neexiistuje možnost jak se sem normálně dostat, jen kolem toho hnoje. A na sloupku navíc stojí: „Dále za sucha přes pole“. Svatá prostato, tomu říkám stezka za peníze z EU. Jdu asi kilometr obilím, a doufám, že se to za mnou zase zvedne. A dole skutečně byla další cedule. Už mi to nedalo a vyfotil jsem si ji.

Po stopách prapředků

Po stopách prapředků

Není divu, že jsou cedule jak nové. Nikdo se k nim totiž nedostane, ani ti vandalové. Možná to byl ale záměr, nerad bych někomu křivdil. A to už jsem u Němčického dvora. Kousek odtud je další keška. Pěkně ukrytá v kopřivách. Aspoň nebudu mít revma, říkám si, když svrbícíma rukama fotím rybníček u dvora. Dvůr teď slouží jako penzion.

Němčický dvůr a soukromý rybník

Němčický dvůr a soukromý rybník

Na příjezdové cestě kolem mě velkou rychlostí projede bryčka s koňmi, a dědci na ní se chechtaj 🙂 . Cesta dál pokračuje 5 km po silnici do kopce přes ves Slatina, nic zajímavého ani příjemného. Jsem rád když zas zapadnu do lesa za statkem Na dvorku. Kolem Újezdského mlýna a už jsem v Litovanech. Celkem jsem našlapal 21 km. Špekáčky od párkaře na Brněnce nezklamaly!

Odkaz na trasu v Dobrodružství Garmin:

http://adventures.garmin.com/cs-CZ/by/chainus/greslove-myto-litovany/

Čertova skála

Po delší době jsme vyrazili zase na chalupu do Litovan. Časově to vycházelo dobře, ale nechtělo se mi zas jet zvlášť autobusem, takže jsem zvolil okružní trasu. Ke mlýnu je to kousek, a dál po žluté se vine cesta někdy přímo u vody, někdy vysoko nad ní. V řece bylo ovšem zoufale málo vody, je vidět že letošní jaro je skutečně velmi suché. Stromy přesto už pěkně vytáhly listy.

kuk

Kuk

K dalšímu mlýnu (Kašparovu) je to zase kousek. Přejdu krásný most a jsem ve znojemském kraji. Koukám že v dálce se objevuje keška – Čertova skála. Je to tedy horolezecký terén, naštěstí se to podle popisu dá obejít. U paty skály s nasprejovaným teepee se shora valí nějaká ženština a ptá se mě „Asi na kešku, co?“. Dole se chystají nějací horolezci. Vybíhám to nahoru, zplavenej jak závodní chrt. Kešku nalézám rychle, není od ní naštěstí vidět na jednoho horolezce, který je nahoře a kibicuje. Je to fakt pěkná skála se slušným rozhledem, i když to už zarůstá. Snáším prázdnou PETku co tu nějaký buran pohodil. Další keška má složitější odlov, tak ji nakonec vynechávám a za loukou fotím aspoň kmen spadený do proudu.

Rokytná

Rokytná

K Vilimovic mlýnu se cesta táááhne, musí se až k silnici a zase dolů k vodě. Mlýn je  využívaný k rekreaci asi, taky tu mají koně a tak. No tak aspoň že to nechátrá. Opodál je zarostlé koupaliště, měl jsem ho vyfotit blbec, dokud to nezarostlo listím. Takhle to půjde zase až příští jaro. Kus se jde zpátky proti proudu a jsem rád, že nejdu pořád po žluté a přesto kolem řeky. Fakt pěkný úsek. Cesta na Přešovice je pěkný krpál. V půlce stoupání jsem vyplašil dva jeleny, díky větru byli na pár metrů. Pak na mě zaštěkali a byli pryč. Zbyla po nich jen lebka jejich předka.

John Deere

John Deere

 

 

 

Litovany – Jaroměřice nad Rokytnou

Sobota, počasí sice nic moc, ale neprší. Takže výlet! Se ženou jsem se svez do Litovan, a vydal jsem se po žluté až do Jaroměřic. Cílem cesty bylo taky vzkoušení Fader (variable) ND filtru, na pěknou rozmázlou vodu. Hned u Biskupic jsem to musel vyzkoušet. Výsledek tedy nebyl nic moc, bohužel. Principiálně se jedná o dva polarizáky proti sobě, kdy pootočením dosáhnete hustoty ND 2-400. Zní to jako pohádka, bohužel to má taky ty mouchy polarizáku (dvou, dvě mouchy). Jedna strana snímku světlá, druhá tmavá 🙁

Pulkovský mlýn obývají regulerní vodníci, jako fakt vodníci. Jeden starej a jeden mladej. Koukali na mě, jako by dva měsíce neviděli živáčka. No měl jsem docela strach přejít náhon. Zajímavej pocit.

Za Biskoupicema

U  Biskoupic

O kus dál mě zaujala osamocená květinka. Tedy, byly tu asi čtyři, ale proti záplavám Podléšek a Sasanek tahle působila úplně jinak.

Orchidej?

Orchidej?

Další pokus s filtrem jsem udělal kousek výskytu bobra. Ten tam tedy asi dávno není, nora vypadala opuštěně. Předtím tak byl umolousaný břeh od bahna, jak bobr lezl ven. Ale stromy! Kvetou jak šílený, třeba třešně, ojeje. Běžte honem někoho pod nějakou třešeň políbit!

Brod kus od bobra

Brod kus od bobra

Odlovil jsem si i kešku Spálený dub. Loni jsem ji nemohl najít, protože byla posunutá, takže ani hint nepomáhal, prostě napytel. Dnes to bylo na první pohled jasné, kde krabka je. Z Příštpa vede žlutá po nové trase, přes nový krásný dvojitý most. Pěkně zadem mezi poli. Lom Královec je totiž dávno soukromý majetek, a tudíž neprůchozí. Škoda, že to je všude na těch cedulích postaru. Naštěstí značkaři to již mají správně a žlutá nás zavede k lomu zezadu. Výhled jsem si vyfotil přesto, že byla obloha jak mlíko a bylo jasný, že fotka bude prostě a jednoduše napytel.

Lom Královec

Lom Královec

V Jaroměřicích v parku druhá keška, nebylo tu totiž moc lidí. V cukrárně Viola jsem prach z cesty spláchl jedním Starobrnem, a šel jsem čekat na autobus do Třebíče. Výlet to byl celkem pěkný. Rovných 24 km. Jen škoda té oblohy. Proto je to taky takový stručný článeček. Nebylo zkrátka co fotit.

Odkaz na trasu v Dobrodružství Garmin:

http://adventures.garmin.com/cs-CZ/by/chainus/litovany-jaromerice-n-rokytnou/

Škrdlovice 2014

Přípravy na dostavbu Temelína, potažmo i Dukovan musí probíhat neustále, je to obrovský proces. Ani naše firma, jako významný dodavatel, ho není ušetřena, proto teď míváme školení na možné typy elektráren, které připadají v úvahu. Letošní jaro připadlo na ruský MIR 1200, a jelo se zase do Škrdlovic, ke Hrochovi.

Hotel U Hrocha, ranní mlha

Hotel U Hrocha, ranní mlha

Protože 3 dny nalejvárny a čučení do projektoru by dal tahem málokdo, je zde zařazen i několikahodinový blok k protažení těla. Někdo šel do bazénu, jiný čuměl na olympiádu, naše skupinka vyrazila na procházku. A na kešky, pochopitelně. Základem čehož je dobrá příprava trasy, jako u každého výletu. Use force, Luke. A pokud to nestačí, use Google…toho jsme se drželi.

dohání nás kolegové

dohání nás kolegové

První den byla stanovena delší procházka, neboť počasí bylo docela slibné (což je třeba chápat tak, že nemělo chcát tahem). Na Tisůvku, nedaleký kopec s přídrodní zajímavostí, a zpět přes pomník partyzánů, aby se nešlo po stejné trase, což má rád málokdo. Za dvacet minut nás dohání kolegové, kteří nekeškují, nefotí, nezastavují, šlapou jak golemové, prostě jdou na rychlost. Moc to nechápu, z čeho mají na takové procházce užitek, asi nějaká hipsterská úchylka. Na Tisůvce je celkem jasná keška – „pod značkou I“. Nebejt těch „I“ tam asi dvacet 🙂 Kalhoty jsem docela zbrodil. Od nějakých 750 m je v lese totiž souvislá vrstva sněhu (doma je leda tak souvislá vrstva kamení). Kešku nakonec najdu já (se musím pochlubit :), a jako úspěšný nálezce loguju první. Hledáme tedy cestu k další keši, ale průsmykem v tomhle terénu rozhodně nechceme. Jdeme radši dál po turistické značce.

Tisůvka

„Rozcestník“  Tisůvka

Je to sice delší, ale zato je tam horší cesta! Asi po 2 km dojdeme skutečně k pomníku padlých partyzánů (nebo co to je).

pomník

pomník

Nezbytná fotka, a hned pokračujeme, už po asfaltu. Po kilometru narážíme na pěkný polom přes cestu, musíme to obejít. AlPa z vlastní iniciativy zkoumá po kolena rašeliniště, my ostatní to obcházíme horním koncem. Až konečně vyjdeme z lesa, tak si oddychneme a kocháme se panoramaty.

Moje maličkost a AlPa

Moje maličkost a AlPa

Cestou ke Hrochovi nás opět míjí ti samí kolegové, nechápeme jak to udělali. Dnešní procházka končí, a večer se všichni povinně vylili v baru. Na druhý den už počasí vůbec nevypadá vycházkově, přesto vyrážíme aspoň na hodinku ven na další keš, kterou jsme zapomněli při prvním průchodu (resp. nebyla spočítána, ptže. to přece dáme druhý den z postele). No přípravu jsme podcenili.

kačeři, Yahyman v popředí

kačeři, Yahyman v popředí

Finálka je parádní posed s výhledem, a to si nechám líbit! Cestou zpět máme chvíli času ve Škrdlovicích, projít si vesnici a tak vůbec.

Kaple Cyrila a Metoděje, Škrdlovice

Kaple Cyrila a Metoděje, Škrdlovice

Na závěr odkaz na Dobrodružství Garmin:

http://adventures.garmin.com/by/chainus/skrdlovice-vylet-1/

http://adventures.garmin.com/by/chainus/skrdlovice/

Rokytná od Tavíkovic

Tak se mi ještě letos podařil projít další kus žluté značky podél Rokytné, a to od Tavíkovic až pod Litovany.

Kolem Tavíkovic „po mlýnech“ jsem již se ženou jednou šel, tuším loni v létě, a nebylo to špatný. Nejradši mám ty úseky, kdy cesta vede těsně kolem řeky nebo po skále nad řekou. Je to takové dobrodružnější, než procházka po polňačce po rovině kde pohodlně projedou i auta. A taky je to samozřejmě fotogeničtější. Za Tavíkovicemi takový úsek je. Pak sice následuje cesta kolem koňské farmy a jakéhosi tábora (Vilímův mlýn?), což není žádný terno, ale jakmile se to stočí zpět do lesa, zase se to vylidní.

Houby už nerostou, teda rozhodně nic hřibovitého. Našel jsem jen jednu čerstvou bedlu a pýchavku. Zato spoustu klouzků, bohužel suchých. Je vidět že už pár dní nic nevyroslo, jak jsou teploty v noci kolem nuly. Snad ještě ty ryzce a hlívy budou.

Podzim na Rokytné

Podzim na Rokytné

O kus dál, někde pod Javůrkou jsem cvaknul aspoň zkusmo tu podzimní atmosféru, i když světlo nebylo nic moc. Kousek před Kašparovým mlýnem mají asi chataři udělaný malý splávek, tak jsem zkusil taky fotku, ale světlo pro změnu nebylo žádné.

splávek

splávek

Za mostem mě žena vyzvedla autem a jeli jsme po návštěvách. Rokytnou jsem tedy letos prošel od Jaroměřic po Tavíkovice. Pořád ještě ale kus chybí…

Tatry 2013 – den šestý

Poslední letošní tůra v Tatrách byla naplánována na Sedielko, a buď to dojdem celé, nebo jen k plesu. Tůra bude o to náročnější, že vyrazíme ze Smokovce, místo z Hrebienku jako obvykle. Nastoupáme tedy víc jak 1000 místo nějakých 800.  Vstáváme opět kolem třetí a dobalujeme batohy. 3:30 snídaně – rožky, šunka, syr. 4:05 vyjíždíme, 4:30 jsme ve Smokovci. Parkujeme na dolním parkovišti (platí se jen do 18:00) . Voprdelkují tu policajti. Vycházíme k ukazateli – než tam dojdem jsme vyřízení. Svalovica z Jahňacího pořád trvá. Na Hrebienok ale vybíháme celkem rychle, až se to nezdá. V šest jsme tam. Potkáváme pár lidí. Uděláme si malou odbočku na vodopády. Fotím ze stativu, ale světlo není nic moc, slunce teprve leze.

vodopády Studeného potoka

vodopády Studeného potoka

Jdeme k Bilíkově chatě, a skoro nás přejede pekař, to je úroveň. Pomalu pokračujeme na Rainerovu útulňu, od Hrebienku zatím ani živáčka. Teprve až u Obrovského vodopádu nás dohání jeden fotograf. Zamkovského chata – jeden velký smrad. Kolem protékající potok smrdí přesně jako městská stoka. No to jste to dopracovali. Hlavne že tu máte šest druhů obědů, ale kdo by jedl v takovém smradu? Všude samé odpadky. Chvíli hledám kešku, ale smrad mi nedovolí hledat pořádně, radši jdeme dál. Cesta stoupá pozvolna kosodrzewinou, 300 m práh pod chatou, a v 10:45 jsme na Téryho chatě.

posledních 100m výškových k Téryho chatě

posledních 100m výškových k Téryho chatě

U chaty mraky lidí, ale pořád se dá najít místečko na sednutí. Pozorujem kamzíky na druhé straně plesa, pěkné stádo.

Spišské plesa, rybí oko

Spišské plesa, rybí oko. Najdete tam Téryho?

Zdoláváme jedny malé řetězy, proti Jahňacímu sranda. Jsou tu spíš kvůli bezpečnosti, dá se jít i bez nich. A dostáváme se k rozcestí Prielom / Sedielko. Naštěstí masy lidí se valí na Prielom, a dobře jim tak. Na sedielko jdou 2 nahoru a dva dolu. My si zdoláme posledních 100 m výškových a jsme u Modrého plesa kde na chvíli zakotvíme.

Modré pleso, v pozadí Sedielko

Modré pleso, v pozadí Sedielko

Zde zjištujem, že se nám batohem proleptal Repelent až ven. Jdeme otráveně dolů, na Sedielko se nám už nechce. Nezdolali, přece si to užili. Na Téryho chatě žádná pitná voda na doplnění, jen povrchová. No koupou se jim v tom psi, to vydržíme dolů. Lidí všude jak psů, náročné to je tedy spíš psychicky.  Pod prahem u Téryho chaty dáváme oběd (vepř, maso, chleba, čaj) Lidí pořád štrůdl s rozinkama. Na Zamkovského ani nezastavujem, u rozcestí radíme anglicky černošce který směr vede k vodopádům. Magistrála dělá čest svému jménu. Zas mám na pár let pokoj.

graf teploty a převýšení

graf teploty a převýšení

trasa podle GPS

trasa podle GPS

Ušli jsme nějakých 29 km, při převýšení cca 1000 m. Kroky neco přes 30 tisíc.
Druhý den balíme a jedeme domů. Letos to opravdu stálo za to. Za 10 dní jsme dali šest tůr, celkově nachodili přes 140 km, převýšení nepočítám (pres 4500?). A na pár let to zas stačí…

Tatry 2013 – den pátý

Jahňací Štít – Vrchol dovolené, doslova. Nejen že to bylo nejnamáhavější, ale taky nám vyšlo nejlepší počasí. Vstáváme opět kolem třetí, už ani nebrblám (aklimatizace proběhla). Ve čtyři vyjíždíme do Bielej vody. Ani přes tuto ranní hodinu nejsme na parkovišti zdaleka první! Ale 4:30 vycházíme. Tma, zima, není fakt moc vidět, je to skoro na čelovku. Jdeme jak muly na Šalviový prameň – 5:30. Snídaně (chleba se šunkou), rozednívá se. Teplota 6°C. Stoupáme kamenitou cestou – cyklostezka, no potěš řetěz. 4 lidi nás předešli, jdem prostě pomalu, fyzička žádná. U Brnčalky jsme 7:30. Je tu dost lidí co se vyloupli z pelechu na chatě. Litevci v puntíkatých pyžamech si tu dělají sojovou snídani, no sranda. Počasí je ovšem ideál – teplota 15°C, jasno.

Brnčalka, vzadu Jastrabia veža

Brnčalka, za ní Jastrabia veža

7:45 vycházíme na Jahňací (podle ukazatele 2:30, povídali že mu hráli). Hned první práh kosodrzewinou nám dáva slušně zabrat. začínají se odspoda hrnout lyžiari (pitomci s trekovýma holema, bez lyží). Občas nahlas poznamenám, že na lyže je tady v srpnu málo sněhu. Nechápou nic a dál si myslej, jak jim to pomáhá 🙂 Jen jeden na zpáteční cestě poznamenává, že to odlehčí kolenům. Doufám, že to je ten vůl co tam hodil tak krásný záda, a možná je to i ten co ho dolů vezla horská služba 🙂 Opravdu mu to přeju. Může to být moderní trend jaký chce, ale podle mě je to jen marketingová masáž. Místo aby takový člověk koukal pod nohy a veřil jim, tak se snaží klacíky zapíchnout do šutrů, a ještě doufá, že ho to udrží. Což je samozřejmě naprostá blbost, navíc nemá v rukách potřebnou sílu. Nad prahem odpočíváme u plesa, pozorujeme kamzíky, a horolezce. Někteří normálně přechází turistický chodník (kamzíci, ne horolezci) a koukají na nás ostražitě stejně jako my na ně. Senzace.

Kamzík horský tatranský (Rupicapra rupicapra tatrica)

Kamzík horský tatranský (Rupicapra rupicapra tatrica)

Po půl hodince zevlu jdeme dál, stále pokračuje ostré stoupání po úbočí Zmrzlé veže. A už je tady zlatý hřeb, reťaze. Velmi náročný úsek, zvlášt s těžkým batohem. Nahoru se vyškrábeme, ale radši si nepředstavuju jak to budem slízat. A taky doufám, že počasí vydrží. Jednou jsme to lezli za deště, a to je teprve lahůdka ten namrzajicí řetěz a klouzající kameny. Do sedla je to kousek, ale odtud je to ještě pořád maso, leze se v puklinách, po prdeli, jak to jde.

Kolový priechod,rybí oko

Kolový priechod,rybí oko

Jsme na hřebeni (Kolový priechod), na druhou stranu hor už je vidět Kolové sedlo. Dělám pár fotek, užíváme si výhled. Pořád to vypadá že už jsme tam, ale pořád nejsme, pruda. Na samotném vrcholu jsme kolem poledne. Sníme psy (bišonky miňonky), nacházím kešku na typickém keškovitém místě, super zážitek. Fotíme se od kešky v pozadí s Beliankama.

Vrcholová fotka, vzadu Belianské Tatry

Vrcholová fotka, vzadu Belianské Tatry

12:50 vyrážíme dolů. Mraky lidí se derou nahoru i dolů. Naprostej štrůdl… a s rozinkama. Na Kolovém priechodě špatně odbočujem (značení naprd), nastěstí se vracíme jen asi 50 m. V tomhle terénu je i to až až. A pod sedlem zas ty reťaze. Je na ně fronta asi 20 lidí, musí se pomalu, na každý kus řetězu jeden člověk, jinak je to nebezpečné. Ségře tam zařvaly hodinky (sklíčko na cucky, ručičky stojí). Slízáme suťoviskem dolů, je to nepohodlný.

reťaze, náročný úsek

reťaze, náročný úsek

U ples opět potkáváme kamzíky – na travnatém pahorku je snad třicetihlavé stádo. Vyplašil je ovšem vrtulník. Tady trochu odbočím – dole v Lomnici byl některé dny slyšet pořád vrtulník, a ne jeden. Normálně rachot jak na letišti v Náměšti. Jestli to byly vyhlídkové lety nebo co, to nevím, každopádně sralo mě to neuvěřitelně. A jestli to takhle bude pokračovat, začnu radši jezdit do Alp.  Na kamenech u plesa konečně dáváme oběd (vepřová konzerva, chleba, okurka po šerpovi, čaj).

Pohled ze zpáteční cesty, rybí oko

Pohled ze zpáteční cesty, rybí oko. U toho prostředního plesa byl oběd

15:40 scházíme poslední práh k Brnčalce. Tady sebou krásně lisknul ten lyžiar (bylo jen slyšet). 16:30 jsme na chatě, dáváme si v baru čapovanýho Kozla 10° ( po 2€). Sedíme u Zeleného plesa a kocháme se. Na záchodě jsme dočepovali petku vody, prej pitná, a fakt byla. 17:00 odcházíme dolů. po cestě sníme psy (kofila). V lese nás míjí záchranářský jeep. Napřed jede nahoru, pak někoho veze dolů, s majáčkem. 19:00 a jsme u auta. Jedeme do Tatranskej Lomnice na nákup. Večeře 20:00 – houbová polévka, vepřové nudličky s játrovou omáčkou, bramboráčky.  Svalovica jak sviň, aby taky ne. Dnes jsme urazili 25.2 km, při převýšení 1200 metrů, 29 000 kroků. Poznatek – brát návleky i v letě, suť je sviňa.

graf teploty a převýšení

graf teploty a převýšení

trasa podle GPS

trasa podle GPS

Další den jsme jeli do Motorestu Sosna na pohár – odměna za zdolaný štít 🙂 Opět to nestojí za samostatný příspěvek, ale dát to sem musím 🙂

Motorest Sosna

Motorest Sosna

Tatry, panorama od osady Mengusovce

Tatry, panorama od osady Mengusovce