Šest keší kolem Biskupic-Pulkova

Díky centrálnímu plánování (sdílený Google kalendáře) se podařilo na čtvrtek naplánovat a pak hlavně taky dodržet výlet. Na polích stála voda, vybral jsem tedy trasu většinou po asfaltu. To sebou samo o sobě nese velké omezení možností kudy udělat okruh. Nebral jsem tedy ani foťák, kdyžtak něco max. cvaknu mobilem, říkal jsem si. Tradičně jsem se nechal kousek popovézt autem, a to k hájovně u Radkovic. Pod hájovnou je krásný lesní rybníček a kolega lubmus (von Pulkov) u něj nedávno založil kešku.

Lesní rybníček

Lesní rybníček

Byla tedy první na řadě. Přesto že bylo půl devátý, ještě všude ležela námraza a vzduch byl na rukavice. Dál jsem se chtěl dostat na kolegovu další keš, ale protože se to nedalo v tom marastu zkrátit, šel jsem až zpátky do Radkovic a dál po silnici na jih, Až skoro do Pulkova. Na kopci nad vesnicí je mimo jiného BTS pro mobily a tam je další keška.  Při cestě z kopce do Biskupic jsem si opět vzpomněl, jak vtipně jsou vesnice  pojmenovány. Biskupice, Půlkov, prostě prdel světa. Nalevo míjím domácí pivovar Gajdoš. Je to minipivovar, jak kdy se mu povede to uvařit, někdy je to i k pití.  Cestou jsem zkoumal meze kolem silnice, abych zjistil co všechno už kvete.

Jarní kvítky

Jarní kvítky

Na obecním úřadě v Biskupicích visí zplihle tibetská vlajka. Přecházím most přes Rokytnou a deru se do kopce podívat se za další keškou. Ta vznikla před domem, kde jistá pani má v zahrádce před domem betonové sochy lidiček, zvířátek, zkrátka taková domácí tvorba. Je  to samozřejmě děsnej kýč, a navíc to vypadá šíleně naivně, ale snaha se podle mě cení.

02

Za vesnicí přejdu silnici a pokračuju po polní cestě na Slatinu. Ve Slatině je údajně pěkný zámeček – další cíl dnešní cesty. Pod lesíkem u kříže je vybudované pěkné posezení.

Posezení u pamětního kříže

Posezení u pamětního kříže

Na pařezu už vykukují první houby

Na pařezu už vykukují první houby

Neváhám a využívám ho k obědu (chleba s turistickým salámem, taková turistická klasika). Chvíli ještě posedím a užívám si jarního sluníčka. Pak obejdu vesnicí oblouk a nalézám opravený zámeček.

Zámeček Slatina

Zámeček Slatina

S keškou je to horší. Bývalou přístupovou cestu přehradil nově vybudovaný kanalizační odtok. Volám tedy přítele na telefonu a nakonec lezu k zámeckému rybníčku po hromadě vlastnoručně navršených šutrů a nalézám. Sladinu procházím do kopce zkratkou Průjezd zakázán, a na křižovatce si sedám, nějak toho mám hodně. Další zastávkou je Újezd, ale vlastně ani moc nezastavuju, jen na pár fotek.

Zámeček Újezd

Zámeček Újezd

Stavba se tu taky trochu pohla, aspoň do toho už nezatejká.  Za újezdem si odskakuju k lesu a napadá mě neplánovaný odlov jedné Adrayovky. Je trochu mimo trasu, ale mám poměrně dost času, v Litovanech stačí být až ve čtyři. Váhám jestli to vzít  napřímo, ale terén tomu moc nenahrává, bahno je exkluzivní, chce to vzít po cestě. Jdu tedy po silnici kolem samoty (hájovny?). Ve struze už vidím kvést i podběl. Na začátku lesa mě zaujal odhalený kořenový systém několika borovic, jakoby tu někdo těžil písek neboco.

Sype se to samo nebo těžba

Sype se to samo nebo těžba

U mostu u Kašparova mlýna (mimochodem moc pěkný historický most) to beru doleva podle řeky po žluté TZ a řídím se radami kam až dojít a pak teprve hledat podle GPS. Míjím tedy chatu, Čertovu skálu, trampské posezení s totemem a elektrickou přípojkou.  Na další louce se ukazuje Pravá Adrayovka jak my říkáme – blbej přístup odspodu. No ale zadejchanej jak lokomotiva to vylezu, a nalézám snadno i krabičku. Výhled tu je celkem pěkný, i když kolem i v údolí ho hodně blokují stromy. Zpátky se mi nechce to slízat abych neměl bahno a jehličí všude a rozhodl jsem se zkusit se napojit na zpevněnou cestu, kterou jsem minul zhruba v polovině úseku od začátku lesa po most. Vycházkovým krokem ji skutečně najdu a zase se jde pěkně.

Samota

Samota

Bahno jako na polích tu nehrozí. Je to sice o hodně delší, ale fakt mám čas, takže ani nevadí, že jeden úsek musím jít dvakrát. Zase se ukázalo, že tahle vyhlídka je lépe dosažitelná shora pěkně po cestě. Míjím místo, kde jsem to zkoušel střihnout prve a říkám si, že bych to dal, chybělo mi snad 50 m. Serpentiny nad kašparovým mlýnem mi hodně připomínají step u Mohelna, cítím se tu fakt jak na rodné hroudě. A protože se nemusím honit, neberu to polní cestou zkratkou do Litovan, ale protáhnu si to až přes Přešovice. Jo, pěkných 29,3 km, i když většina po asfaltu.

Kokořínsko – 2. část

Pátý den (čtvrtek 20. 8.)

Dělený den. Chlapi dopoledne hlídají ratolesti, ženy vyrazily na hrad Houska. Dovezli nám oběd z restaurace „Tam vedle“, protože to umí zabalit i sebou. Béďa si dal burger a hrany jako já včera, a taky byl spokojen. Já měl řízek, slušná velikost, ale brambor málo na takovou porci masa. Odpoledne se role vymění, ratolesti hlídají ženy. Chlapi vyráží do obce Vidim, na místní cestu po polorozpadlých lávkách. Náhodou jsem na to narazil v souvislosti s geocachingem, a i kolegu to zaujalo, takže jsme to prostě museli vidět. Než jsme ale dojeli do Vidimi, potkali jsme jednu zavřenou přístupovou cestu a tři semafory na objížďce, maso. Parkujeme na náměstíčku tak malém, že by se na něm mohl skutečně Spejbl vidět zezadu při jízdě na kole. A to jsem původně chtěl vzít celou rodinu, že tu hodinku dvě počkají na náměstí, dají si zmrzlinu a tak. Prd! Nic tam není. Z průvodce máme naštěstí nafocený přesný popis, jak lávky nalézt, jinak to hledáme ještě dneska. Po chvilce bloudění (chybělo jedno vodítko) ale nalézáme začátek stezky po lávkách a už obdivujeme místní balvany, a hlavně ty díry mezi nimi do dvacetimetrové hloubky.

Vidim lávky

Vidim lávky

Některé lávky jsou vyloženě na spadnutí a prohýbají se, jiné vypadají bytelně. Zábradlí ale dávno není ani na jedné z nich. Fotíme zajímavé úseky a přecházíme lávky vždy plynule a hlavně po jednom. Na konci asi třiceti lávek sejdeme na malou vyhlídku, ze které se bohužel nedá dojít až dolů na žlutou. Máme totiž v plánu odlovit místní skvělou kešku Ledová jeskyně. Po chvíli beznaděje, že se budem muset vrátit do vesnice a vzít to po turistické značce ale nalézáme další a další tesané schody, až jsme najednou u vstupu do jeskyně. Nemůže být pochyb, je to ono!

Ledová jeskyně - vstup

Ledová jeskyně – vstup

GPS hlásí ztrátu signálu. Jdeme stále dál a hlouběji. Škvíra nad hlavou se čím dál víc uzavírá, až je najednou tma jak v noci. Vytahuju čelovku a kolega mobil, ještě nám chybí pár metrů. Nalézáme krabku, pavouky, hovnivály, krev na lokti. Zapsat se a zas ven. Ještě pár fotek! Úžasný zážitek, právě pro tyto chvíle mám geocaching rád. Sejdeme pohodlně na žlutou TZ a po cestě ještě zahlédneme jedno malé skalní město vysoko ve svahu. Vyškrábeme se po modré k autu, přece jen je to asi 100 m převýšení. Na konci vesnice ještě obdivujeme zajímavou stavbu, fotíme.

Vidim vodojem

Vidim vodojem

Jak jsem později zjistil, jedná se o historický vodojem. Po cestě zpět koukáme ve vesnici Tupadly na rozhlednu vysoko nad obcí. Zastavujeme tedy u místní hospody, stejně máme žízeň jako trám, že se jako podíváme do mapy, jestli se na tu rozhlednu dá. Zjišťujeme, že nedá, soukromý majetek. Aspoň si ale dáváme výbornou malinovku (já dvě), a dokonce pokukujeme po kančí panence na švestkové omáčce. Zastavila nás naštěstí cena (190,-) a taky pomyšlení na přežírací večeři na penzionu, která se už blížila. Vařené hovězí, rajská, knedlíky, mňam!

Šestý den (pátek 21. 8.)

Dnes mám tak trochu svátek. Jednak vyrazím zcela sám, a pak je tu to skalní město, že. Sám jdu hlavně proto, že podle plánu je to 19 km náročnějším terénem. Skutečnost je vždy však daleko horší, a i tady se to potvrdilo. Navigace ukázala 23,3 km, nastoupáno 700 m. Kolega má dnes služební cestu do Děčína, ženy tam vezmou děti do ZOO a taky se zabaví. Před desátou jsem se nechal dovézt do vesničky Ráj, zmiňované dříve. Plánovaná trasa byla kombinací skalního města, vyhlídkového vrcholu a zříceniny, čímž zabiju několik plánovaných výletních cílů zároveň. Vyrazil jsem po žluté celkem nudnou cestou do kopce, potkal asi pět lidí, z toho dva houbaře. Podle mě našli houby. Po chvilce jsem tam kopl plechovkové pivo, aby se mi šlo veseleji, a slabou hodinku už jsem byl u prvního vrcholu a kešky (Zbrázděný vrch). Odlov v pohodě, potkávám dalšího osamoceného turistu supícího do kopce proti mě. Scházím z prudšího kopce a po pár minutách už jsem ve skalním městě.

Zárodek pokličky?

Zárodek pokličky?

Mají to tu (jako všude) různě pojmenované, já jsem však na to nikdy nebyl. Prostě tohle je skála, a tohle taky skála. Jestli tomu chce někdo říkat Upír, Markýz, Baron, tak ať, ale mě do toho netahejte.

Markýz, nebo upír...není to jedno?

Markýz, nebo upír…není to jedno?

Užívám si tu samotu a skály. Před jeskyní potkávám první pár, který tu nocoval. Moc košer to není, ale tiše jim závidím. Fotím, co se dá, ale je to boj, skála tmavá, obloha přesvícená, všude zavazí borovice.

Skalní město

Skalní město

Asi po půl kilometru potkávám dva chlapíky, taky jdou na těžko s karimatkama, jistě tu spali. Užívám si tu pohodu, už jsem se bál, že tu budou davy lidí a svinčík. Zatím je tu pár skalních a relativně čisto. Každá sranda ale jednou skončí, a tak kolem půl jedné opouštím skalní město u rozcestníku Pod Kostelečky.

Konec skalního města

Konec skalního města

Už mám v nohách 8 km a pomalu je čas oběda, ale říkám si, že počkám s obědem aspoň až na Nedvězí. Zajdu si zcela zbytečně až do Střezivojic, na konci lesa chybí ukazatel. Fotím ale kuriózní chalupu s veřejným telefonem a odklízím velké kusy bahna z vozovky. Projíždějící cyklisti mi děkují. Tak přece jsem si nezašel zbytečně.

O2 jako doma

O2 jako doma

Vracím se po modré, cestou mezi poli stále do kopce až narazím na přístřešek, vysypávám binec z bot. Potkávám tři cyklisty. Provoz je dnes opravdu minimální. Před vesnicí Nedvězí míjím Řípskou vyhlídku, ale alespoň jsem se pokochal trsy nějaké mateřídoušky na skále. Studuju následující kešku, ale moc z toho nejsem moudrej. Doporučujou to jít vrchol-pramen-krabka. Vydrápu se na vrchol, ještě štěstí že jsme se sem netáhli s kočárkem, je to opět kus těžšího terénu.

Rozhled první třídy

Rozhled první třídy

Na vrchu neuvěřitelný rozhled. Viditelnost není ale nic moc, přesto vidím Říp, Vlhošť, Bezděz. Za lepší viditelnosti lze odsud přehlédnout třetinu Čech. Prostě žrádlo, kochám se snad půl hodiny, fototechnika, co mám sebou, to dobře nezachytí.

Pohled z Nedvězí

Pohled z Nedvězí

Slízám dál po červené k pramenu. Výborná studená voda s hrnkem, paráda. Dál už to ovšem paráda není. Kopřivy mi nevadí, ostružiny taky dám, ale na místě samém prostě nahovno. Nápověda „pod listím“ je na pořádnou ránu po tlamě. Prostě to po hodině hledání vzdávám. Sápu se opět kopřivama na cestu. Vytřepávám ponožky, tentokrát je to opravdu pracné. Tohle svařit tak mám čaj „Dvanáct druhů bylin“. Jak vlezu do lesa, vidím krásný kámen, jako dělaný na odpočinek, tož dávám konečně oběd. Však jsou taky tři hodiny a mám v nohách 15 km. Po krátkém odpočinku scházím do krátkého údolí s menším skalním městem. Zase šlapu do kopce, cesta po Panenském hřebenu je ale pozvolná až na rozcestí Rač. Po 400 m jsem na Račské vyhlídce, paráda. Strmá skála dolů, v podstatě nad převisem, stojím totiž na zárodku pokličky.

Račská vyhlídka

Račská vyhlídka

Dole se rozprostírá údolí Liběchovky, občas vykukují nějaké skály. Žena mi zrovna volá, že nestíhají. Já taky nestíhám, jsou čtyři hodiny, to už jsem chtěl být pomalu doma. Posílám jí Messengerem fotku skály, na které stojím, a ať nespěchá J. Z vyhlídky je to jen kousek sestupu a jsem na Pustém hradě. Po cestě potkávám poslední tři lidi dneška, Je to kačer se dvěma dcerami. Dáváme se do řeči, prej tu T4 na Pustým dám, že tam je průrva. Po příchodu na místo zjišťuju, že to nedám, chtělo by to bez batohu a rukavice. Ten pískovec totiž pěkně řeže do rukou. Obejdu si obě velké skály alespoň na úpatí, a hledám, kudy bych slezl. Ve všech mapách je chyba, takže se docela vztekám a slízám rozsedlinou, boty plný jehličí, o jeden práh dolů. Tam teprve nalézám značenou cestu.

Pustý hrad, tudy jsem to slezl

Pustý hrad, tudy jsem to slezl

Až doma na počítači, jsem zjistil, že jsem se měl kus vrátit. Ale odbočka je zakreslená jen ve webové verzi mapy.cz. Tištěná turistická mapa nic, ta má špatně i barvu. TOPO Czech 2015 má správně barvu, ale odbočka tam není. Smartmapy taky nic. Offline Mapy.cz je nějaká zjednodušená, prostě to tam taky není. No nadával jsem celou dobu sestupu až k Bukoveckému mlýnu. Červenou jsem opět nenašel, vzal jsem to tedy kus po silnici. Přes Zakšín (Je zde historická stáj, dokonce tu chovají daňky), a dál přes Údolí Květnice. Jsou to ale samé pastviny, a slibované skály jsou schované v lesích kolem. Ale už je to jen kousek na penzion.

Poslední večer U Kopyta

Poslední podvečer U Kopyta

Kolegu jsem zastihl v hospodě, taky si hned jedno točím. Velmi pěkný výlet, počasí ideální, málo lidí, krásná příroda. Určitě stojí za to se sem vracet. Večeře pečené kuře a brambory. Navečer balíme asi na 50%, zbytek doděláme ráno a asi v deset odjíždíme, stavujeme se totiž v Praze u babičky na oběd. Cesta po staré docela pohoda, až mě to překvapilo. Benešov, Vlašim, Pelhřimov, 243 km.

Kokořínsko – 1. část

První den (neděle 16. 8.)

Prvním dnem byla vlastně sobota, ale protože jsme se stihli akorát ubytovat a rozkoukat, tak ho nepočítám. Na večeři byly boloňské špagety. Pivo si tady člověk točí sám, Plzeň za třicet, velká spokojenost.

Místní roubenky

Místní roubenky

V neděli dopoledne jsme zajeli auty do Dubé a něco málo nakoupili. Ano je to ta Dubá, odkud pocházel Jan Roháč, pravděpodobně. Na náměstí na MěÚ jsem pochopitelně koupil turistickou známku s vyobrazením Sušárny chmele. Na tu jsme se hned vypravili podívat, protože to bylo kousek. Je to v podstatě zřícenina, ale něco málo se je tu už opraveno. Jedna propadlá věž je prozatímně překryta plechem, druhá s výraznou kupolí naštěstí drží. Nakukujeme okny dovnitř, jsou tam jen holé stěny a pár lavic. Taky seschlý chmel, umělecky rozvěšený po trámech. Údajně v Dubé bylo šest takových sušáren.

Sušárna chmele Dubá

Sušárna chmele Dubá

Vracíme se do Pavliček a vymýšlíme odpolední program. Na oběd bylo rozhodnuto zajít do místní hospůdky, kterážto je v provozu jen od pátku do neděle, takže máme v podstatě jedinou možnost ji vyzkoušet. Na oběd byla čočková polévka (vynikající) a knedle s borůvkama (tzv. blbouni). K tomu točená malinovka, jiná než dělá ZON.

Borůvkové knedlíky v místním provedení

Borůvkové knedlíky v místním provedení

Po nasycení jsme se rozhodli podniknout malý výlet na nejbližší přírodní zajímavost – Čapskou palici. Jeli jsme s kočárkem, podle paní domácí to jde. Namítal jsem, že u konce jsou žebříky, ale jak se ukázalo, nebyly tam (jsou na zelené trase). První půlka cesty byla celkem v pohodě, i studánku jsme našli (zmiňována v průvodci) a využili.

U studánky

U studánky

Jakmile se ale odbočilo do lesa, začala divočina. Cesta prudce stoupala, všude samý kořen, kluk naštěstí chtěl jít pěšky, takže jsem s kočárem bojoval naprázdno. U skalního hradu Čap jsem snadno našel kešku a po krátké zastávce jsme pokračovali dále až na vrchol. Poslední úsek byl vyloženě maso, došli jsme pěkně propocení.

Čapská palice

Čapská palice

Výhled to byl ale parádní, udělali jsme pár fotek a začali scházet dolů. Začalo ale pršet, a liják se po chvíli rozjel naplno. Hotová průtrž mračen. Lesní cestička se pochopitelně změnila v potok, takže za 10 minut už bylo úplně jedno kdo má jaké vybavení, všichni byli totálně durch, a to včetně kluka v kočárku. Však taky pěkně vyváděl. Cesta domů nám trvala půl hodiny, během které klesla teplota ze 30°C na 20°C. Po příchodu domů pochopitelně přestalo pršet. Sušili jsme se dva dny, peněženek, mobilů, foťáků, no prostě parádní zážitek, děkuji, nechci. V Penzionu máme na večeři kuře na paprice, tedy přesněji řečeno čtvrtka kuřete s omáčkou a rýží. Velká přežranost, taky plotek na lístku už čítá devět piv.

Druhý den (pondělí 17. 8.)

Kolem poledne zjišťuju, že jsem v tom slejváku někde vytrousil větrovku. Tak znova na Čap! A tentokrát s deštníkem v ruce. Nemusel jsem až nahoru, našel sem ji zmuchlanou a plnou jehličí asi v půlce lesní cesty. Vysprchoval jsem se v ní, vypadala celkem použitelně. Ve zbytcích suchého oblečení jsme se poté vydali do České lípy. Vyrazili jsme ve dvě, což bylo už dost pozdě. Béďa našel Klášterní restauraci vhodnou na oběd, a jak sem byl zpočátku skeptický, tak musím uznat, že jídlo bylo skvělé. Chlapi si dali vepřovou panenku, paráda. Ženský nějaký těstoviny. Anča dostala dětskou porci – dva řízky a brambory (tomu říkám dětská porce), ale spráskla to všechno. Domácí limonáda. Řádně nabucnutí jsme na poslední chvílí vyrazili do soukromého akvária. Já samozřejmě přes náměstí a infocentrum, turistická známka je potřeba.

TZ 636 Česká lípa

TZ 636 Česká lípa

Chvíli jsme to hledali, nakonec nás navedl až plakátek na původním místě. Akvárium přesunuto do OD Banco! Tak zase zpět, parkovali jsme totiž pár metrů od něj J. Nakonec jsme to ale našli, však taky už bylo 16:15 a provoz byl do pěti. Stovka vstupné dospělý, no budiž, z něčeho žít musí. Výklad i ryby pěkné, jen ty děti to trochu sabotovaly. Nebýt v takovém presu, dalo by se tady určitě dvě hodiny vydržet a koukat na tu podvodní nádheru. Mapu pochodu ani nepřikládám, a Českou lípu najdete snadno. Večer hledám kšiltovku, volám dokonce do Klášterní restaurace, ale tam není. Našel jsem ji, blbec, pod batohem. Na večeři svíčková s osmi, všechny knedlíky sní jen někteří z nás (třeba já).

Třetí den (úterý 18. 8.)

Zde se hodí zmínit, že snídaně byly v ceně ubytování, každý den stejné, ale aspoň si našel každý to své. Šunka, sýr, máslo, domácí vejce natvrdo, marmeláda, paštička, a k tomu ošatka rohlíků. Těch jsme si po prvním dnu pár přiobjednali, kluk je totiž špičkovej (má rád špičky na rohlíku). Celý den slušně prší, takže se nikam nejde. Herna přes celé podkroví je velkou výhodou penzionu U Kopyta. Na oběd jednoduchá grilovačka – klobásky, ale hlavně goudou plněné Jalapeňos a zlatý hřeb stravování – Pimiente de Padron na olivovém oleji, sypané mořskou solí jako tapas.

Grilovaly se nejen klobásky

Grilovaly se nejen klobásky

Paráda prostě. Sedíme tři hodiny u grilu a cpeme se. A večer se zase cpeme – palačinky, jsou pěkně tlustý, na ně domácí marmeláda. Dal jsem čtyři a odpadl.

Čtvrtý den (středa 19. 8.)

Chystáme se na Kokořín. Je to taková meta, když už jsme na Kokořínsku, taky romantika a tak. Vyráží se opět až se děti vyspí, čili odpoledne. Oběd v restauraci „Tam vedle“ v Dubé. Dávám si menu – burger a hrany. Obojí skvělé. A k tomu opět domácí limonáda, asi krajový zvyk. Cesta ke hradu tankodrom, ale našli jsme to, po cestě pěkný výhled na hrad, řek bych hezčí než od hradu samotného. Taky jeden tunýlek. Pán na parkovišti nám vysvětlil že na téhle trati se jezdívalo Rallye Škoda, no nedivím se. Před třetí jsme na parkovišti. Polovinu těch zákrut jsme museli vyšlapat s kočárem zpátky. Po schodech to bylo sice kratší, ale to bych s kočárem nedal. Vstup do hradu tedy nic jednoduchého, opět kořenová terapie. Na nádvoří se fotíme a zkoušíme uklidnit děti.

Kokořín

Kokořín

Prohlídku jsme vzdali, jednak to nejde s kočárem, a pak by z toho děti stejně moc neměly. Na kase jsem jen koupil turistickou známku. Stačilo nám projít se kus po cimbuří. Nebejt tady takových lidí, asi by to byla romantika. Asi za hodinu vyrážíme na další přírodní zajímavost – pokličky. Je to skalní útvar, kde spodní vrstva zvětrala rychleji než horní. My jedeme na ty Jestřebické, i když až později jsem zjistil, že ty Mšenské jsou hezčí. Auta parkujeme ve vesničce Vojtěchov. Trasa je asi 1km dlouhá, za chvíli jsme u turistického přístřešku. Potkáváme policejní auto a říkáme si, že snad nedostaneme botičku. Spíš ale myslím, že kontrolovali, jestli nejezdí někdo až k pokličkám do lesa. Posledních 100 m je jen pro odvážné, mokrá kořenová stezka skalní průrvou, nic pro kočárek. Vrcholu ale dosáhneme snadno, horší to bude dolů, pomyslím si. Pokličky nalézáme snadno, no není to žádnej Grand Canyon, ale jsme spokojení. Fotím jednu s Garminem pro Earth cache.

Jestřebická poklička

Jestřebická poklička

Zkoumáme různé další pohledy a výhledy a za čtvrt hodiny jdeme zpět. Cestou zpět projíždíme vesnicí Ráj, a mě už se v hlavě rýsuje trasa hlavního pěšího pochodu celé dovolené. Na večeři vepřové rizoto, porce normální, všichni spokojení. Ale došlo pivo! Naštěstí má paní domácí další sud připraven, pomáhám ho narazit a za chvíli už to zase teče.

Oslavanská 50 roku 2015

Letošní počasí na Oslavanskou 50 slibovalo parádní zážitek, Ráno 10°C, v poledne max. 20°C, skoro jasno. Alcone byl po úrazu a skoro bez treningu, ale nakonec jsme se v předvečer shodli, že to dáme. Z mé strany to ještě znamená logisticky vyřešit, jak se s kolem vůbec dostat na start. Ranní vlak do Rapotic nezajišťuje přepravu kol. A vyjíždět v deset je blbost. Bravo České dráhy, máte to zmáknutý. Poprosil jsem ženu, aby mě tam hodila, i když to vlastně znamenalo dvě cesty. Ale může se částečně na Hradě zabavit i s klukem, a taky že to zvládli v pohodě.

Start a cíl

Start (a cíl)

Na start, tedy ke klubovně Junáků, kteří akci pořádají, jsme jeli ještě neotevřenou cyklostezkou Ivančice-Oslavany, a bylo to parádní svezení. Rozhodně lepší než mezi auty na úzké silnici jak se muselo jezdit dřív. Tuhle cyklostezko rozhodně vidím jako velký přínos, protože fakt má smysl, ne jak některé odnikud nikam. Zapsali jsme se, zaplatili startovní poplatek symbolických 10 Kč a prakticky hned jsme vyrazili. Už první kopec ukázal, že máme oba najeto prd. Rozhodli jsme se vzít to do Senorad po silnici ať se nevyřídíme hned na prvním úseku. Přišli jsme sice o výhled z Malé skály, ale řeka nám to vynahradila. Za Senoradama jsme přijeli k lesu a zkoumali kudy dál. Trasa se podle popisu držela zelené TZ. Před sebou jsme ale viděli pár cyklistů v dresech Cykloklubu Oslavany, a tak jsme jeli za nimi jak osli. Na srázu nad řekou se ukázalo, že to byla chyba, a měli jsme se držet Garmina, který nás vedl jinudy.  Sklouzli jsme velkým srázem na oficiální trasu, vysypali listí a jehličí z bot a pokračovali kolem chatek na Skřipinu. Zde byla první kontrola. Nechali jsme si dát razítko, pokecali a jeli dál. Někteří odvážní cyklisti si hned v deset dávali lahváče, no na to jsme neměli zatím najeto. A čekal nás kopec od řeky, to by nám ztuhlý nohy moc nepomohly. Pokračovali jsme podél vody a obdivovali vybělené kameny.

Oslavka

Oslavka za Skřipinským mlýnem

Měli jsme najeto skoro 20 km  a navigace ukazovala 9 km do Náměště, a to nejkratší cestou. Trošku nás co celou cestu děsilo, že to nebude až tak rovných 50 km ale poněkud víc. Naštěstí terén byl suchý a jelo se dobře. Vystoupali jsme místy tlačíc kolo nad Pastýřku a odlovili dvě keše ze série Skřipina. Víc jich nebylo po cestě a u třetí byla nějaká parta. Nevěděli jsme, jestli to jsou taky kačeři, tak jsme ani nezastavovali. Napojili jsme se na asfaltovou cyklostezku do Náměště a rychle urazili asi 5 km. Lesem, po rovině, úplně to letělo. Na silnici u vlaku už se ale projevovalo najetých 28 a sil viditelně ubylo. Představoval jsem si, jak se nám asi pojede, až do sebe naperem pizzu a dvě piva 🙂 Poslední poněkud kamenitý sjezd, a jsme v Náměšti. Na doporučení hledáme jakýsi Bufet, že tam dobře vaří. Bohužel nenašli, takže jsme zakotvili jako vždy v Pizzerii Pepperone.

Hlad je svině

Hlad je svině

Jedno točený nám spravilo tekutinový deficit, Pizza Alla Bambula nás slušně nasytila, až jsme to skoro nemohli dojíst. Spláchli jsme to jedním nealko Zlaťáčkem.

Alla Bambula

Alla Bambula

Po skouknutí mapy na místním Terminálu (už se tomu neříká nádraží, dle EU) jsme usoudili, že do Sedlece to vezmeme po silnici. V lese hrozily další dva krpály, kde tlačí i velcí borci. Bezvětří ve městě, slušný fučák mezi poli. Těžce jsme vystoupali do Vícenic, i po rovině do Sedlece to byl docela boj. Ve vesnici jsme zahnuli k lesu, že se zase napojíme na oficiální trasu. Tady už se jelo pěkně, bezvětří. A že teda zkusíme až na vyhlídku, i když to je vlastně zajížďka.

Vyhlídka na Lamberk

Vyhlídka na Lamberk

Zadek už mě pěkně bolel, i s novým gelovým sedlem to nebylo nic moc. Ach kde je můj Author Mega Top (pozn.: Už se nevyrábí 🙁 ) Napojili jsme se na silnici u Sedleckého dvora, a pokračovali po ní až na Skřipinu. Zkopce to moc nejelo, vítr to kazil. Za mostem druhá kontrola. Už byla docela žízeň, ale zbývalo asi 5 km k chatě U kata, kde podle kontroly bylo točené z pivovaru Oslavany. Vidina točeného, a taky že je před námi poslední kus trasy (byť nejtěžší) nás hnala hned dál. Pod Kraví horou byla naštěstí cesta jen lehce pod vodou, dalo se kolo přenést po kamenech. Další krpál nahoru se zase musí tlačit. Cyklotrasa za všechny peníze. U Sedlečka doprava, a už klesáme prudkým srázem, pěšinou, přes popadané kmeny mnohokrát přenášíme kolo. Velmi náročný úsek. U lípy u vody nás dojela skupinka. Nečekáme, až budou u pípy první a jedem hned dál. Naštěstí na sebe čekali. Přes Chvojnici po úzké lávce přetlačíme kolo a jsme U kata.

U kata

U kata

První pivo skoro na ex. Pak dávám malinovou limonádu a zišťujem, že uzená cigára už není. Sežrali ji pěší turisti, kterých bylo letos opravdu hodně (20 km a 30 km okruhy). Chvíli jsme váhali, jestli opéct nabízený párek na ohni. Hlad jsme ale moc neměli, spíš žízeň. Takže ještě jedno pivo.

zřejmě dobrej oddíl

zřejmě dobrej oddíl

Po očku jsme pozorovali ostatní cyklisty. Jedna parta si objednala taky piva, a hned plato kořalek. Kroutil jsem hlavou, jak v tom vedru a zátěži můžou pít zelenou. Zavolal jsem ženě, že to máme už jen kus domů, ať vyjede. Kus to byl, ale opět na tlačení kola, než jsme se dostali na vrstevnici ke Ketkovicím. Předjelo nás pár cyklistů, ale celkově jich bylo letos málo. Po polní cestě se napojujeme na silnici, na které jsou vidět davy pěších turistů. Vypadalo to, jako kdyby tam vystoupil autobus lidí. Kus je to po silnici, a pak odbočujeme na lesní asfaltovou cestu podél Ketkovického potoka. Brutální sjezd, místy kolo skáče po kamenech jak divoká kobyla. Naštěstí bez pádu jsme celkem rychle v Oslavanech. Ukazujeme kontrolní razítka a dostáváme diplomy.

Vandrovní list

Vandrovní list

Sigma ukazuje 66 km, no pěkná padesátka. Výlet zakončujem jídlem a pivem na zámku Oslavany.

Nádvoří zámku v Oslavanech

Nádvoří zámku v Oslavanech

Po cyklotrase se vracíme zpět. Na začátku ještě neotevřené cyklotrasy voprdelkoval vůz městské policie, ale bylo to naštěstí v pohodě. Zato cyklotrasa, to byla hotová kolonáda. Cyklisti, bruslaři, maminky s kočárkem a pěší … V Ivančicích máme rovných 70 km v nohách slušným terénem. Manželky nás chválí, že jsme to dali, taky pochvalně bručím. Naprosto super vejlet, akce roku. Jel jsem to potřetí, a je to vždycky zážitek. Příště musíme zlomit ještě jednoho kamaráda z Brna, bude to vetší sranda.

Trasa z Garmina

Trasa z Garmina

Balinka – Nesměř na kole

Po úterní větrné smršti byla předpověď na středu ideální. Nosič na kolo byl stále na střeše auta (od převozu ze servisu), a to se muselo využít. Nechal jsem se dovézt na odbočku na Baliny. Počasí bylo opravdu parádní. Rychlý sjezd k řece a už si to šlapu v klídečku lesem. Cílem rovněž byla nedávno založená keš Balinka a její earth sestra, takže jsem cestou fotil informační tabule na mobil. Podél řeky se jede krásně, člověk nemusí moc šlapat a jede to skoro samo, tak jsem se hodně kochal.

Balinka

Balinka

U keše samotné nebyl problém, jen na lávku jsem neměl odvahu lézt. Vypadala značně v rozkladu a já mám skoro metrák. Na začátku Velkého Meziříčí mě upoutaly nové lístky stromu, které vypadaly zároveň jako květy.

Copak to tu raší

Copak to tu raší

Ve městě byl hrozný mumraj, jak bylo pěkně, všichni byli venku. Rychle jsem přejel náměstí a lávku přes řeku. Na kraji města už zas byl klid. Cesta Nesměřským údolím byla parádní. Na panském mlýně se mi podařilo najít další kešku a protože jsem si hodně fandil, vzal jsem to na Tasov. No ale to jsem si dal. Kopec od řeky není žádná sranda. A na Vaneč a Pyšel další kopce. Pračí zoo ve Vanči bylo slyšet zdálky, ale měl jsem jen 35mm objektiv, to bych tam byl pro srandu. Musím se sem vypravit s bigmou někdy, jsem si říkal, dá se to v pohodě dojet na kole. Zaujaly mě ale blatouchy na strouze, tady jsou.

Blatouchy

Blatouchy u Vanče

Dál na Pyšel jsem to vzal po cyklotrase. Cesta slibovala rybníček a vůbec přírodu, na silnici to byla už nuda. Rybník Podkovák teda nic moc, nezaujal. Zato o kousek dál mi padla do oka kamenná kaplička.

Kamenná kaple

Kamenná kaple

V Pyšelu u kapličky nad vesnicí se procházel v poli bažantí kohout. Fotit to bohužel nešlo. Jako by to prevít veděl, ještě se tam schválně promenádoval tam a zpět abych si ho jako pěkně prohlídl. Do Studence na nádraží jsem dojel vyšťavenej jak vymačkanej citrón, a hospoda zavřená! Středa pouze do 11:00. Málem jsem se rozbrečel. Nedalo se nic dělat, vzal jsem to nejkratší možnou trasou domů. Garmin mi ukázal trasu kolem Studeneckých rybníků přes Smrk, Hostákov a Ptáčov. Najeto rovných 50 km, a z nového sedla mě pěkně bolel zadek. V pátek jsem koupil nové, snad to bude lepší. Ale o tom napíšu v dalším postu o Oslavanské 50.

Myslibořice-Pulkov

Sobota byla tentokrát zasekaná, samá akce, takže až v neděli jsem se utrhl ven. Teda, nechal jsem se dovézt kus cesty, do Myslibořic. Plán jsem neměl propracovaný, chtěl jsem zkusit jednu kešku u Pulkova, když by nevyšla tak nevadí, a nějak dojít do Litovan. I cesta může být cíl, že. Paštička, dva rohlíky, nožík, a půllitrová PETka pití. Vyrazil jsem kolem jedenácté z Myslibořic, do lesů směrem na rybník Cihelna.

jarní nálada

jedna jarní

Asi v polovině vzdálenosti k lesu jsem si všiml, že v keřích a stromech kolem cesty je hodně ptáků. Nazval jsem to tam pracovně Ptačí alej a něco cvaknul záklaďákem, nic jiného jsem bohužel neměl. Sem by se ovšem dalo vypravit se s Bigmou na birding.

Ptačí alej

Ptačí alej

Jak bylo teplo, ohrnul jsem si nohavice a svižnou chůzí došel až k rybníku. Ten byl bohužel vypuštěný, takže bez fotky 🙁 Ale chatka na břehu zrcadlící se v hladině by se tu dala vyfotit, tak snad jindy. Hned jsem pokračoval dál, na Stříbrnou horu. Bylo to skutečně dost do kopce, ale asi po kilometru se to zlomilo, a čekal mě delší a pozvolný sestup k hájovně u Radkovic. Po cestě mě zaujal krásný bahňák napravo.

žabinec má taky jaro

žabinec má taky jaro

Ale než jsem  k ní odbočil, přišel jsem k rybníčku tentokrát napuštěnému. na břehu byl dokonce turistický přístřešek. Byla jedna hodina, takže jsem v klidu poobědval. Odpočinek parádička, sluníčko hřálo do zad, zvedat se mi moc nechtělo. Ale čekal mě ještě pěkný kus cesty.

Rybník pod hájovnou

Rybník pod hájovnou

Hájovna je za dotace EU předělaná na penzion. Musí se tomu holt trochu naproti a Brusel vám barák opraví za svoje. Za Tenátnicí mě čekala zmiňovaná štola. Byl jsem rád, že krabička není uvnitř. Klaustrofobií netrpím, ale lézt dovnitř by se mi nechtělo. Proč nejsou mříže zamčené, když tam jsou, to teda nevím.

Průzkumná štola na magnetit

Průzkumná štola na magnetit

Dál jsem se vydal mimo cestu na kraj lesa, neboť další krabička byla s více zastaveními, a to po křížích. Na rohu lesa ale žádný kříž nebyl, byť byl v mapě Garminu i na mapy.cz. Večer jsem poslal opravu mapy, třeba bude přijata. I ten turistický přístřešek jsem poctivě nahlásil. Po cestě k dalšímu kříži mě zaujal pojízdný posed v poli. V poledním slunci to vypadalo jak strážní domek na písčité pláži. Jen ta voda a Hasselhoff chyběli.

Pobřežní hlídka / Baywatch

Pobřežní hlídka / Baywatch u Pulkova

Na křižovatku k Biskupicím jsem došel po silnici, no nuda. Dál po silnici bych to nedal, zkrátil jsem si to přes pole na polní cestu za bývalým JZD, která vedla podél Račího potoka. Název slibný, ale nějak sem těm místům nepřišel na chuť. Možná to bude chtít příště z druhé strany. Taky jsem už chtěl být na chalupě, přecejen se blížila čtvrtá hodina. Cvaknul jsem jen dvě labutě na rybníku a vrátil se na polní cestu.

Nebuď labuď

Nebuď labuď

Cesta překračuje potok a odbočuje prudce doprava. Na horizontu byl pěkně posazený posed. Došel jsem si pro něj. Dál už to byla nuda, až na dva zajíce a jednu srnku, které jsem vyplašil u lesa. To už jsem se blížil k Litovanům. Pod vesnicí už je vykácený kus lesa, bude se tu stavět čistička. Pěkná procházka – 17,5 km.

Na číhané

Na číhané

Doma jsem zjistil, že fotka Baywatch se moc nepovedla, a musel jsem se tam vrátit na druhý den. S rodinkou jsme si tedy udělali výlet, odlovili Pulkovskou krabičku když napoprvé nevyšla, a potkal jsem tam kolegu z práce, taky kačera. Jak se říká – všechno zlý je pro něco dobrý.

Pálava s Yahymanem

Asi 3 týdny dopředu jsme na 22.- 23. listopad směřovali dvoudenní pokus o dobytí Pálavy. Počasí tomu vůbec nenahrávalo, do poslední chvíle to bylo nejisté, přesto jsme vyrazili. Fotky nefotky, hlavně že je dovolená! Plán počítal s ubytováním na blind v Pavlově, což je ideální startovní pozice. První dva penziony nám po telefonickém dotazu odmítli, že mají plno. No jistě, spíš se jim mimo sezónu kvůli pár stovkám nechce ani topit. Třetí penzion naštěstí v pohodě – penzion U Floriána. 350 peněz za noc vč. všech poplatků. Za půl hodiny už jsme byli na pokoji. Ještě doma jsme plánovali jak za svítání lezeme nahoru, aby jsme chytli dobré ranní světlo. Ale na místě se to zdálo jako naprostá pitomost, protože byla obloha jak mlíko. Takže jsme si v klidu v Jednotě nakoupili, nabalili batohy a vyrazili. Celé dvoudenní putování jsme celkově pojali spíš jako geocaching, než cokoliv jiného. Fotek jsme pár udělali, ale je to spíš dokumentační odpad. Jako nejlepší keška se ukázala být Tour de Pálava, protože nás protáhla po všech zajímavostech a konec je v Mikulově. Nic lepšího tady snad ani nelze vymyslet. První den jsme tedy obešli Děvín a kochali se výhledy. Při pěkném počasí to musí být žrádlo!

Pohled na Pavlov z Děvíček

Pohled na Pavlov z Děvíček

Cesta na keškou nás zavedla i k vysílači, kam bychom jinak asi nešli. Na odpočivadle u Strážce jsme došli školní výlet, naštěstí spěchali do Mikulova na hrad. Vydatný oběd padnul v přístřešku v Soutěsce u pramene. Začalo potřetí pršet, když jsme chvíli bloudili než jsme našli zelenou značku, ale za chvíli jsme byli pod soutěskou, a obdivovali skály nad námi. Pod Dívčí hrad to bylo po vrstevnici, takže to byla prakticky chvilka. Na zpáteční cestě jsme trošku zaimprovizovali, s tím, že dojdeme do Dolních Věstonic, a odtud to dojedem busem nebo dojdem. Času bylo totiž ještě dost. V Dolních Věstonicích jsme zapadli do hospody na klobásu a pivo (Yahyman čaj). Posilněni jsme začali hledat nějaké vinařství, protože jsem měl za úkol nějaké víno z Pálavy dovézt, a ani Yahyman nechtěl rozhodně odjet s prázdnou. Na konci vesnice nám padla do oka Vinárna a restaurace pana Langra. Dáváme dvojku Sauvignonu, který mě chutná velice, a kupuju litr. Yahyman evidentně nebyl úplně spokojen, a šel vedle do vinárny na degustaci. Vrátil se asi za hodinu a očička mu svítila 🙂 Nesl tři lahve, z toho jeden pozdní sběr. Bylo na čase vyrazit k domovu. Podle informací se dala cesta do Pavlova projít, ač tam byl zákaz vstupu. Dělníci nás naštěstí nasměrovali na cestu kolem vody kempem, takže jsme asi za hodinu byli doma. Na pokoji pak proběhlo sušení, ale hlavně padla jedna lahev výborného Rulandského šedého. Našlapali jsme ten den skoro 16 km. Při 600 m výškových to byl skvělý výkon, uvážíme-li, jaké bylo počasí.

Trasa prvního dne

Trasa prvního dne

Druhý den jsme opět pojali volně. Zaplatili jsme za ubytování, nakoupili opět v Jednotě a popojeli do Horních Věstonic. Keška nás totiž naladila tak, že jsme ji chtěli skutečně dorazit, pokud to počasí a nohy dovolí.

Panák v Horních Věstonicích

Panák v Horních Věstonicích

Vyšlápli jsme obtížný spodní úsek (spousta bahna) a prozkoumali lezeckou stěnu u Špuntu – skálu pod Martinkou. Další, velmi pěkný úsek na rozcestí u Perné bohužel pršelo, výhledy dolů to ale slibovalo úžasné. To musíme ještě někdy dát za lepšího počasí! V Perné skoro dobíháme schovat se na zastávku, déšť už je skoro hodinu a vydatný. Po půl hodině sušení a nějakém tom loku jabkovice se rozhodujem pokračovat, přece nejsme másla. Na Sirotčí hrad to beru skoro během a nechávám Yahymana kus za sebou. Nahoře se ale potkáme, a hledáme další indicii kešky, a taky jednu tradičku. Pořád ještě můžeme, a tak zavelíme „Vzhůru na Stolovou horu“. Bohužel, čas se nachýlil, a chtělo to oběd. Nahoře se ale ukázalo, že Stolová hora, navzdory svému názvu, není na stolování vhodná! Dost foukalo a nikde ani pařez, na který by se dalo sednout. Jdeme dál a asi 20 min se dohadujeme, kolik je nahoře vysílačů. Je to totiž další indicie. A velice sporná.

Po cestě ze Stolové hory

Po cestě ze Stolové hory

Pod Stolovou horou dostihl Yahymana pracovní mobil. Vyřídil to ale rychle a já mezitím nalézám další indicii. Pokračujeme dál, přece tu někde musí být něco k sezení. No nebylo. Následuje mizerný úsek po silnici, ale je to jen kilometr a zvládáme to i psychicky. Odbočujeme na Turold. Další indicie, ale pořád nikde místo k sezení. Dáváme si aspoň tyčinku. Naštěstí při procházení informací o kešce Yahyman našel, že na dalším zastavení máme určit počet lavic. Ha! Lavice, to je to, co teď už fakt potřebujeme. Jsou dvě hodiny a od rána jsme měli jen tu tyčinku, která žaludek spíš podráždila.

Mikulov od Turoldu

Mikulov od Turoldu

K lavicím je to asi 750 metrů, to dáme! A skutečně, u vstupu do jeskyně pod Turoldem nás vítá útulný přístřešek. Venku tedy kvapně natlačíme skoro celej bochník chleba a dvě velký konzervy. Uff. A teď si dáme ve stánku čaj. Chlápek má příjemně vytopeno a sleduje v televizi nějakou horolezeckou soutěž. Nakonec jsme se dali do řeči, byly z toho dva čaje s rumem a nákup malého suvenýru pro ženu. Za tu hodinu v boudě jsme taky pěkně doschli, což nás naladilo na to, že to skutečně dorazíme. Scházíme do Mikulova, po cestě jsme tedy bohužel nenašli ani ty dvě tradičky. Jednu hlídal bezdomovec a obrovský zmoklý kámen. Za sucha T4.5, po dešti to nešlo ani smykem. Místo druhé kešky jsme našli kasu a kasírtašku. No nazdar, a jsou na tom teď i naše otisky 🙁 No co se dá dělat. Dojdeme pod Svatý kopeček, a při té příležitosti dáváme i tuhle multinu, s přehledem zkušeným okem. Tour de Pálava se ukazuje i jako pěkná finální pixla, hodnotíme ji oba velice, žádný trapný máslo bez tužky. Plechová vojenská pixla, uvnitř lahev Pálavy, hustý prostě.

Mikulov

Mikulov

Našli jsme si autobusové spojení do Horních Věstonic, a protože bylo dost času, došli jsme ještě o zastávku dál, přece nebudeme čtvrt hodiny sedět a čekat na autobus. Po dvaceti minutách jízdy zastavuje autobus asi 30 m od auta. Vypadalo to, jako bychom to měli dokonale naplánované už z domu 🙂 Nasedáme, píšeme SMS ženám, že jako vyrážíme, a jede se. Na zpáteční cestě už je tma, někde za Vlasaticema vidíme blikat spoustu světel. Sklizeň řepy v plném proudu. Zastavujeme a děláme pár snímků na dlouhý čas. Lepší než nic.

Sklizeň řepy

Sklizeň řepy

Doma jsem koukl do GPS, a vida 17,4 km při 750 výškových. Druhý den tedy byl vydatnější. Celkově tedy dovolenou hodnotím půl napůl. Viděli jsme toho spoustu, ale fotek málo.

Trasa druhého dne

Trasa druhého dne

Nedělní Březinova trojka – 25km v mlze

V neděli jsem si chtěl prošlápnout jednu třetinu Stezky O. Březiny. Počasí tomu ale nepřálo, šel jsem celou cestu prakticky v mlze. Žena mě dovezla do Želetavy, a vyrazil jsem po červené, po silnici. To moc nemám rád, ale byl to jen kousek. Cesta za Bítovánkama vypadala lépe, a začalo mě to bavit. Pak jsem ale došel k místu, kde jsem měl přes pole odbočit k lesu. Na poli byly půlmetrové koleje od traktoru plné vody, napříč přes bývalou cestu. Ba ani náznak nějaké cesty! Ach jo, chudák Březina, pomyslel jsem si, a vydal se to obejít po hlavním tahu – E59. Byl docela velký provoz, na to, že byla neděle ráno. Ale po 400m už se dalo zabočit do lesa a byl klid. Cesta příjemně ubíhala, a protože nebylo co fotit, tak jsem se nezdržoval 🙂 Někde za osadou Horky se mi ale zalíbily dva stromy, červený a zelený, Zkusil jsem to vyfotit…no světlo žádné, takhle to dopadlo.

Červená versus zelená

Červená versus zelená

Naštvaně jsem pokračoval dál. Následující rybník s krásným názvem Žabinec, sliboval alespoň kus naděje na další fotku. Bohužel taky nic moc.

Rybník Žabinec

Rybník Žabinec

Cesta se prodrala z lesa a vedla na jeho okraji. Podle mě nejhezčí úsek této části stezky. Narazil jsem tu na nějaké zvláštní duby, které měly čepičky žaludů jakoby z copánků, prostě vlasatej žalud! Plod samotný jsem ale nenašel ani po půlhodině hledání, zvířata to mají dokonale vyluxované. No budu to muset probádat. Napojil jsem se na silnici, a kolem rybníka Utopenec (ano, došlo zde k tragédii) přicházím do Lesonic.

Rybník Utopenec

Rybník Utopenec

Zámek nic moc, navíc kvůli drátům a cedulím nejde udělat pořádná kompozice, kašlu na to. Škrábu se na Holý kopec, potkávám jednoho houbaře. Cesta dolů ovšem vede místy cestou zarostlou vysokou trávou, musím dvakrát obcházet, abych nebyl do pasu mokrej jak Rákosníček. Bohužel míjím díky tomu kešku, škoda. Ovšem až jsem vyšel z lesa, byla cesta ještě horší! Rozježděné traktorem, podmáčené. Opět jsem si vzpomněl na Březinu, chudák. Rybník Oklika musím obejít oklikou, rázem chápu proč se mu tak říká. Na hrázi se pár rybářů snaží něco chytit. Procházím Vícenice. Vesnice s takovým názvem je i u Náměště. Fotím alespoň řádek oleandrů, opět bez světla.

Vícenice

Vícenice

Za vesnicí vede krásná cesta podél trati do Bohušic, bohužel opět rozježděná. Za pěkného počasí to ale může být opět jeden z krásných úseků. V Jaroměřicích stíhám ještě na zámku koupit turistickou známku. Ve Viole dávám jako obvykle jedno Starobrno, než dojede žena s autem, a jede se domů. Počasí jedno blbý! 25 km v mlze.

Stezka O. Březiny, třetí část trasy

Stezka O. Březiny, třetí část trasy

Sobotní babí léto

V sobotu dopoledne se začaly mraky trhat a občas vylezlo sluníčko. To jsem musel využít, a vyrazil jsem na naučnou stezku Bažantnice. Slibovalo to pěknou kešku, a není to daleko. Dokonce jsem se kousek popovezl autobusem, abych stíhal. Bohužel přestup v Týně se mi moc nepoved, a běhal jsem za busem jak hadr na holi, až jsem to nakonec vzdal a šel dál pěšky. Naučná stezka opravdu stojí za to, je zde popsáno několik druhů neobvyklých stromů a taky třeba obří budka pro sovy, tzv. Sovník.

Bažantnice, naučná stezka

Bažantnice, naučná stezka

Okruh jsem si skutečně užil, což bylo korunováno krásnou pixlou. Tak tohle se vyloženě povedlo. Dokonce jsem stihl i být na dvanáctou doma.

Cestou zpět

Cestou zpět

Trasa Bažantnice

Trasa Bažantnice

Celkem 8 km, ale zase to bylo za dvě hodiny, takže spokojenost.

Později odpoledne (než jsem uvařil oběd atd.) jsme jeli do Litovan. To už byla obloha skoro vymetená a teplota na tričko. Vzal jsem to na Hrotovice, až ke Stinskému rybníku. Na hladině sice byly labutě, ale držely se pěkně vzadu. Rohlík nemaje, fotil jsem tedy spíš les. Přelézt výpusť na hráz jsem si v tom bahně ani netroufal.

Podzimní les

Podzimní les

Zpátky jsem to vzal podle GPS, cestou necestou až k poli. Ozimé obilí zde vytvářelo krásný kontrast k modré podvečerní obloze.

Ozimy

Ozimy

Zpátky jsme jeli přes Mohelno, a západ slunce kouzlil s barvama jak pominutej. Nedalo mi to a cvaknul jsem ten kýč aspoň z okýnka auta 🙂

Sobotní západ slunce

Sobotní západ slunce

Domů jsme dojeli samozřejmě až za tmy, no měl jsem toho dost. A co teprve to naše mimino. Až v neděli večer jsem se díval kolik jsem vlastně nacoural, bylo to přesně 10km.

Trasa

Trasa

Za celý den tedy 18 km…slušnej oddíl. A to mě v neděli čekalo 22 km. Pokračování příště.

 

Z Račerovic přes Dubinu

V útery bylo odpoledne celkem hezky, udělal jsem si menší výšlap z Račerovic domů. Žena mě dovezla do Račerovic autem, a já se chtěl vrátit po žluté turistické značce domů.

Zapadající slunce ve smrkovém lese

Zapadající slunce ve smrkovém lese

Nedařilo se mi ale najít nějaký neobvyklejší snímek, tak jsem z cesty brzo sešel k polím směrem na Okřešice.

Na škrkách

Na škrkách

Pořád to nějak nebylo ono a slunce už zapadalo. Klasicky jsem totiž vyrazil pozdě. U potoka jsem se připojil na zelenou značku a přes Dubiny a Zarážku šel svižně zpátky. Světlo už ale nebylo, tak jsem cvakl aspon jeden západ slunce.

Západ s letadlem

Západ s letadlem

Trasa

Trasa

Celkem to dalo 9km. Docela slabý začátek, ale to se zlepší.