Archiv štítku: Geocaching

33 km okolo Třebíče

Publikováno | Autor:
Odpovědět

V sobotu 1. listopadu mělo být pěkně, takže jsem se vypravil na Pekelňák podívat se na tu rozhlednu. Na rozhlednu přece jdete, když je pěkně, že. Nechtěl bych být meteorolog, protože ty slova, co jsem ráno na jejich adresu spustil, to neumí ani Zeman. Prostě mlha jak mlíko, a vydržela celý den. Jak jsem tak šlapal do kopce, plánoval jsem tedy, že půjdu co to půjde, i když nebudou žádné fotky. Prostě jen tak na vzdálenost, abych protáhl nohy, a otestoval co snese ta levá po zlomenině. Kus od lesa jsem potkal skupinku, asi dvě rodiny, sunuly se taky na rozhlednu. A v lese další a další lidi. Nahlas jsem si říkal co ti lidi blbnou v takový mlze jít na rozhlednu. Ale asi to měli taky naplánovaný na pěknej den, a mělo být pěkně, tak šli 🙂

Výhled z rozhledny

Výhled z rozhledny

Rozhledna vypadá teda podivně. Židovská tematika no budiž, ale vnitřní schodiště a hlavně zábradlí nepůsobí dojmem stability ani náhodou. Samotnou kapitolou je turistický přístřešek, který má stěny z laťek. Padesát na padesát díra-dřevo. Takže tam fouká jen o polovinu míň než venku. Skvělej nápad pane architekt. Na tohle jste pět let studoval? Asi v Plzni počítám. Scházím z kopce na křižovatku, a našel jsem AA baterku. Původně jsem myslel že tam někdo jen vyhazuje odpadky, doma se ale ukázalo že je jak nová. Beru to vlevo na Kracovice, že to nějak vezmu přes borovinu. Houby, u Borovinského rybníka to prostě nešlo projít, aniž bych neměl bahno až za ušima. Musel jsem se vrátit do Kracovic, a vzít to po silnici do Starče. Nohy ještě nebolely že bych musel domů, tak jsem šel dál, na Červenou hospodu. Tady se mi nechtělo jít po tom hlavním tahu, takže do Řípova trochu vracečka, a pak po červené do Sokolí. Keška s výhledem byla daleko v poli, nešel jsem pro ni. Kus po silnici a po žluté pěkně do Račerovic. Pořád tu jsou ty dva pokroucené sucháče. Potřebují ale východ nebo západ slunce, nefotil jsem tedy. Z Račerovic do kopce, opět jsem se dal špatnou odbočkou, ale vracel jsem se jen kousek. Dál na Dubiny a přes Zarážku už jsem šlapal jak robot. Celkem to hodilo 33km. Noha se zdá v pořádku, bolely obě tak asi stejně 🙂

Trasa pochodu

Trasa pochodu

Pálava s Yahymanem

Publikováno | Autor:
Odpovědět

Asi 3 týdny dopředu jsme na 22.- 23. listopad směřovali dvoudenní pokus o dobytí Pálavy. Počasí tomu vůbec nenahrávalo, do poslední chvíle to bylo nejisté, přesto jsme vyrazili. Fotky nefotky, hlavně že je dovolená! Plán počítal s ubytováním na blind v Pavlově, což je ideální startovní pozice. První dva penziony nám po telefonickém dotazu odmítli, že mají plno. No jistě, spíš se jim mimo sezónu kvůli pár stovkám nechce ani topit. Třetí penzion naštěstí v pohodě – penzion U Floriána. 350 peněz za noc vč. všech poplatků. Za půl hodiny už jsme byli na pokoji. Ještě doma jsme plánovali jak za svítání lezeme nahoru, aby jsme chytli dobré ranní světlo. Ale na místě se to zdálo jako naprostá pitomost, protože byla obloha jak mlíko. Takže jsme si v klidu v Jednotě nakoupili, nabalili batohy a vyrazili. Celé dvoudenní putování jsme celkově pojali spíš jako geocaching, než cokoliv jiného. Fotek jsme pár udělali, ale je to spíš dokumentační odpad. Jako nejlepší keška se ukázala být Tour de Pálava, protože nás protáhla po všech zajímavostech a konec je v Mikulově. Nic lepšího tady snad ani nelze vymyslet. První den jsme tedy obešli Děvín a kochali se výhledy. Při pěkném počasí to musí být žrádlo!

Pohled na Pavlov z Děvíček

Pohled na Pavlov z Děvíček

Cesta na keškou nás zavedla i k vysílači, kam bychom jinak asi nešli. Na odpočivadle u Strážce jsme došli školní výlet, naštěstí spěchali do Mikulova na hrad. Vydatný oběd padnul v přístřešku v Soutěsce u pramene. Začalo potřetí pršet, když jsme chvíli bloudili než jsme našli zelenou značku, ale za chvíli jsme byli pod soutěskou, a obdivovali skály nad námi. Pod Dívčí hrad to bylo po vrstevnici, takže to byla prakticky chvilka. Na zpáteční cestě jsme trošku zaimprovizovali, s tím, že dojdeme do Dolních Věstonic, a odtud to dojedem busem nebo dojdem. Času bylo totiž ještě dost. V Dolních Věstonicích jsme zapadli do hospody na klobásu a pivo (Yahyman čaj). Posilněni jsme začali hledat nějaké vinařství, protože jsem měl za úkol nějaké víno z Pálavy dovézt, a ani Yahyman nechtěl rozhodně odjet s prázdnou. Na konci vesnice nám padla do oka Vinárna a restaurace pana Langra. Dáváme dvojku Sauvignonu, který mě chutná velice, a kupuju litr. Yahyman evidentně nebyl úplně spokojen, a šel vedle do vinárny na degustaci. Vrátil se asi za hodinu a očička mu svítila 🙂 Nesl tři lahve, z toho jeden pozdní sběr. Bylo na čase vyrazit k domovu. Podle informací se dala cesta do Pavlova projít, ač tam byl zákaz vstupu. Dělníci nás naštěstí nasměrovali na cestu kolem vody kempem, takže jsme asi za hodinu byli doma. Na pokoji pak proběhlo sušení, ale hlavně padla jedna lahev výborného Rulandského šedého. Našlapali jsme ten den skoro 16 km. Při 600 m výškových to byl skvělý výkon, uvážíme-li, jaké bylo počasí.

Trasa prvního dne

Trasa prvního dne

Druhý den jsme opět pojali volně. Zaplatili jsme za ubytování, nakoupili opět v Jednotě a popojeli do Horních Věstonic. Keška nás totiž naladila tak, že jsme ji chtěli skutečně dorazit, pokud to počasí a nohy dovolí.

Panák v Horních Věstonicích

Panák v Horních Věstonicích

Vyšlápli jsme obtížný spodní úsek (spousta bahna) a prozkoumali lezeckou stěnu u Špuntu – skálu pod Martinkou. Další, velmi pěkný úsek na rozcestí u Perné bohužel pršelo, výhledy dolů to ale slibovalo úžasné. To musíme ještě někdy dát za lepšího počasí! V Perné skoro dobíháme schovat se na zastávku, déšť už je skoro hodinu a vydatný. Po půl hodině sušení a nějakém tom loku jabkovice se rozhodujem pokračovat, přece nejsme másla. Na Sirotčí hrad to beru skoro během a nechávám Yahymana kus za sebou. Nahoře se ale potkáme, a hledáme další indicii kešky, a taky jednu tradičku. Pořád ještě můžeme, a tak zavelíme „Vzhůru na Stolovou horu“. Bohužel, čas se nachýlil, a chtělo to oběd. Nahoře se ale ukázalo, že Stolová hora, navzdory svému názvu, není na stolování vhodná! Dost foukalo a nikde ani pařez, na který by se dalo sednout. Jdeme dál a asi 20 min se dohadujeme, kolik je nahoře vysílačů. Je to totiž další indicie. A velice sporná.

Po cestě ze Stolové hory

Po cestě ze Stolové hory

Pod Stolovou horou dostihl Yahymana pracovní mobil. Vyřídil to ale rychle a já mezitím nalézám další indicii. Pokračujeme dál, přece tu někde musí být něco k sezení. No nebylo. Následuje mizerný úsek po silnici, ale je to jen kilometr a zvládáme to i psychicky. Odbočujeme na Turold. Další indicie, ale pořád nikde místo k sezení. Dáváme si aspoň tyčinku. Naštěstí při procházení informací o kešce Yahyman našel, že na dalším zastavení máme určit počet lavic. Ha! Lavice, to je to, co teď už fakt potřebujeme. Jsou dvě hodiny a od rána jsme měli jen tu tyčinku, která žaludek spíš podráždila.

Mikulov od Turoldu

Mikulov od Turoldu

K lavicím je to asi 750 metrů, to dáme! A skutečně, u vstupu do jeskyně pod Turoldem nás vítá útulný přístřešek. Venku tedy kvapně natlačíme skoro celej bochník chleba a dvě velký konzervy. Uff. A teď si dáme ve stánku čaj. Chlápek má příjemně vytopeno a sleduje v televizi nějakou horolezeckou soutěž. Nakonec jsme se dali do řeči, byly z toho dva čaje s rumem a nákup malého suvenýru pro ženu. Za tu hodinu v boudě jsme taky pěkně doschli, což nás naladilo na to, že to skutečně dorazíme. Scházíme do Mikulova, po cestě jsme tedy bohužel nenašli ani ty dvě tradičky. Jednu hlídal bezdomovec a obrovský zmoklý kámen. Za sucha T4.5, po dešti to nešlo ani smykem. Místo druhé kešky jsme našli kasu a kasírtašku. No nazdar, a jsou na tom teď i naše otisky 🙁 No co se dá dělat. Dojdeme pod Svatý kopeček, a při té příležitosti dáváme i tuhle multinu, s přehledem zkušeným okem. Tour de Pálava se ukazuje i jako pěkná finální pixla, hodnotíme ji oba velice, žádný trapný máslo bez tužky. Plechová vojenská pixla, uvnitř lahev Pálavy, hustý prostě.

Mikulov

Mikulov

Našli jsme si autobusové spojení do Horních Věstonic, a protože bylo dost času, došli jsme ještě o zastávku dál, přece nebudeme čtvrt hodiny sedět a čekat na autobus. Po dvaceti minutách jízdy zastavuje autobus asi 30 m od auta. Vypadalo to, jako bychom to měli dokonale naplánované už z domu 🙂 Nasedáme, píšeme SMS ženám, že jako vyrážíme, a jede se. Na zpáteční cestě už je tma, někde za Vlasaticema vidíme blikat spoustu světel. Sklizeň řepy v plném proudu. Zastavujeme a děláme pár snímků na dlouhý čas. Lepší než nic.

Sklizeň řepy

Sklizeň řepy

Doma jsem koukl do GPS, a vida 17,4 km při 750 výškových. Druhý den tedy byl vydatnější. Celkově tedy dovolenou hodnotím půl napůl. Viděli jsme toho spoustu, ale fotek málo.

Trasa druhého dne

Trasa druhého dne

Sobotní babí léto

Publikováno | Autor:
Odpovědět

V sobotu dopoledne se začaly mraky trhat a občas vylezlo sluníčko. To jsem musel využít, a vyrazil jsem na naučnou stezku Bažantnice. Slibovalo to pěknou kešku, a není to daleko. Dokonce jsem se kousek popovezl autobusem, abych stíhal. Bohužel přestup v Týně se mi moc nepoved, a běhal jsem za busem jak hadr na holi, až jsem to nakonec vzdal a šel dál pěšky. Naučná stezka opravdu stojí za to, je zde popsáno několik druhů neobvyklých stromů a taky třeba obří budka pro sovy, tzv. Sovník.

Bažantnice, naučná stezka

Bažantnice, naučná stezka

Okruh jsem si skutečně užil, což bylo korunováno krásnou pixlou. Tak tohle se vyloženě povedlo. Dokonce jsem stihl i být na dvanáctou doma.

Cestou zpět

Cestou zpět

Trasa Bažantnice

Trasa Bažantnice

Celkem 8 km, ale zase to bylo za dvě hodiny, takže spokojenost.

Později odpoledne (než jsem uvařil oběd atd.) jsme jeli do Litovan. To už byla obloha skoro vymetená a teplota na tričko. Vzal jsem to na Hrotovice, až ke Stinskému rybníku. Na hladině sice byly labutě, ale držely se pěkně vzadu. Rohlík nemaje, fotil jsem tedy spíš les. Přelézt výpusť na hráz jsem si v tom bahně ani netroufal.

Podzimní les

Podzimní les

Zpátky jsem to vzal podle GPS, cestou necestou až k poli. Ozimé obilí zde vytvářelo krásný kontrast k modré podvečerní obloze.

Ozimy

Ozimy

Zpátky jsme jeli přes Mohelno, a západ slunce kouzlil s barvama jak pominutej. Nedalo mi to a cvaknul jsem ten kýč aspoň z okýnka auta 🙂

Sobotní západ slunce

Sobotní západ slunce

Domů jsme dojeli samozřejmě až za tmy, no měl jsem toho dost. A co teprve to naše mimino. Až v neděli večer jsem se díval kolik jsem vlastně nacoural, bylo to přesně 10km.

Trasa

Trasa

Za celý den tedy 18 km…slušnej oddíl. A to mě v neděli čekalo 22 km. Pokračování příště.

 

Graselova stezka u Nových Syrovic

Publikováno | Autor:
Odpovědět

V sobotu jsme se dopoledne zúčastnili oslav 60 let MHD v Třebíči a odpoledne Cyklopekla za Lagunou. Obojí povedené akce, akorát bikeři dost zmokli. My jsme naklusali na Lagunu na pizzu a pivo.

Škoda RTO na náměstí

Škoda RTO na náměstí

Ale proč to píšu. Prostě to byl celý den mezi lidmi, takže v neděli jsme chtěli někam do klidných lesů kde potkáme maximálně náhodného houbaře. Večerní výběr u lahve vína padl na Graselovu stezku u Nových Syrovic. Je to asi 30 km daleko, a na zpáteční cestě můžeme v Morbudkách koupit slané rohlíky u Vonky. Asi v deset jsme se vyhrabali, včetně velkého kočárku. Stezka slibovala i jedno pěkné Wherigo, které jsem večer naládoval do Oregona a dál to moc neřešil. Na místě se mi to ovšem vymstilo, žena mě sjela že to nemám nachystaný a tak. Taky se nám podařilo zastavit na jiném parkovišti než jsme měli. No co, aspoň si prohlídnu zámek. A zase problém, ženě se tam nechtělo. No začátek vejletu napytel.

Kostel Sv.Cyrila a Metoděje

Kostel Sv.Cyrila a Metoděje, pohled ze zámeckého parku

Nakonec jsme ale vyrazili správným směrem. Cesta ze začátku probíhala dost vepři, ale jak jsme se dostali k hájovně, tedy tomu správnému výchozímu bodu, už to bylo v pohodě. Nakrmit Filípka a vyrazili jsme dál. V lese se nachází kostel ze tří oddělených částí, neboť Graselovi zde nedovolili postavit kostel celý. Rozdělil jej tedy na tři symbolické stavby. První zastávka byla u Sibyly.

Sibyla

Sibyla

Kolem byla bohužel slušná bažina, takže se to nedalo ani moc fotit. Za chvíli jsme jeli dál.

Graselova stezka

Graselova stezka na podzim

Na křižovatce žena uviděla obrovskou houbu. Nebyla to houba, ale jakási křtitelnice. Nezjistili jsme, jestli to patří k tomu kostelu, nebo je to nějaký umělecký záměr. Každopádně od cesty to skutečně vypadalo jako přerostlá holubinka. Světlo nebylo žádné, ani jsem to nefotil. Cestou jsem koukal po houbách, ale buď ta nic nebylo, nebo to bylo vysbírané. Prošli jsme kolem PR Habrová seč, jedné obří borovice státem chráněné až k druhému objektu – špici.

Špice

Špice

Špice má představovat věž kostela. Chce to asi pohnojit a zalívat, třeba skutečně vyroste 🙂 U špice se bohužel člověk musí otočit čelem vzad a vrátit se k holubince. Wherigo nás tam taky táhlo, takže po chvíli dezorientace jsme se skutečně otočili. Asi 500m od holubinky byl další objekt – Lusthaus.

Lusthaus

Lusthaus

Protože začalo jemně pršet, ocenili jsme že to je otevřená stavba. Rovnou jsme poobědvali, už taky byla jedna hodina (myslím). Z domu nachystaný domácí chleby se šunkou, rajčátka nakrájený a posolený na místě. Přece jen to byl nedělní oběd, tak ať to má trochu úroveň. V další části Wherigo hry jsme se dostali až k rybníku Dědek. Asi hodinu jsme hledali Babku. Tu jsme nakonec našli, ale heslo nám nevydala, takže jsme museli hru ukončit. Už bylo dost hodin tak jsme se vrátili na naučnou stezku a poctivě to došli tak jak je okruh naplánovaný. Kratší by to sice bylo po asfaltu, ale nelitoval jsem.

Graselova stezka, cesta podél lesa

Graselova stezka, cesta podél lesa

Cesta podél lesa byla příjemná, i když trochu foukalo. Natrhal jsem si i pár jablek. V Syrovicích jsme ještě váhali, jestli se nestavit v místní restauraci na polívku. Vidina slaných rohlíků přímo z pekárny ale nakonec zvítězila. A taky že stály za to!

Mapka stezky

Mapka stezky

Boskovštejn a Jevišovice

Publikováno | Autor:
Odpovědět

Když byl ten prodloužený víkend, bylo potřeba udělat aspoň jeden pěkný výlet. Stržený mozol na ruce není na kolo nic moc, takže jsem se rozhod pro pěší trasu. No a protože v plánu nebylo nic kloudného, využil jsem již dříve naplánovanou trasu Litovany – Grešlové Mýto. Původní plán počítal s tím, že vyjdu z Litovan a v Grešlovém Mýtě sednu na vlak a dojedu do Třebíče. Jenže odpoledne se měly opékat špekáčky, a o ty se přece nenechám připravit! Vzal jsem to tedy obráceně, a nechal se autem vysadit v Grešlovém mýtě. Už ten název. Kdysi se tu asi platilo mýto jedna grešle za použití barokního mostu. Je tu pěkná restaurace, aspoň podle vzhledu zvenku. Je to ale jen výchozí bod, takže si to hned mažu po polní cestě k lesu. Rybník Mírovec obcházím bohužel ze špatné strany, přes les není vidět. Tak příště alternativní trasa. Za rybníkem přecházím Jevišovku a koukám po nějaké kešce. Nejbližší klasika je Boskovštejn. Tam stejně jdu, takže jsem klidný a pokračuju dál po žluté značce. Před Boskovštejnem objevuju první ceduli asi naučné stezky „Po stopách prapředků“. Koukám na to jako blázen. Dál se o nich ještě zmíním.

tvrz Boskovštejn

tvrz Boskovštejn

U tvrze odlovuji bezproblémovou kešku a dělám pár fotek z různých úhlu. Škoda že nešla udělat nějaká se zrcadlením ve vedlejším rybníku. To bych musel na druhou stranu rybníka do lesa, ale nebyl čas na hrdinství. Musel jsem dojít včas na ty špekáčky 🙂 Další fotka co by se měla udělat příště. Za Boskovštejnem cesta naštěstí zas vede hned mimo asfalt. Je tu ale vysoká tráva, jde se špatně. Míjím svah s osvětlením a boudou, všechno je ale v dezolátním stavu, opuštěné. Doma na netu jsem našel, že zde kdysi býval lyžařský areál. Asi po kilometru konečně končí cesta trávou a jsem v lese. A není to obyčejný les, je to Černý les. Nepůsobí ale nikterak strašidelně, naopak, a taky je tu příjemný chládek. Na rozcestí žlutou značku protíná „cyklotrasa“, prostě asfaltka akorát tak široká na tahač se dřevem. Přecházím Jevišovku po ní, chci se napojit na modrou, abych mohl přehradu fotit se sluncem v zádech. U mostku je taky bouda na měření stavu vody, které je poměrně málo.

most přes Jevišovku

most přes Jevišovku

Po krátkém stoupání odbočuju na modrou značku. Míjím tak Hlubovský rybník. Snad jsem o moc nepřišel. Po dalším kilometru se ukazuje, že modrá značka je značně obtížná cesta. Pěšina není zaseknutá do svahu, vyvrací to kotníky, často potřeba přelézt kládu nebo balvany, taky brod. Dole se občas mihne mezi listím chata. Potkávám uondanou partu lidí, a ptají se mě, jaký je dál terén. Na skalce pod elektrickým vedením pro chatovou oblast se usazuju na oběd. Májka a dva rohlíky. Je to fakt nouzová strava, samozvaná královna paštik. Po svačině hned pokračuju, a za chvíli už je vidět vodní hladina přehrady.

Jevišovická přehrada

Jevišovická přehrada

Je to taková zmenšená dalešická přehrada, ráz je opravdu stejný. Míjí mě loďka s rekreujícím se párečkem. Před hrází procházím kempem, jinudy to ani nejde. Kešku u hráze nenalézám, doma zjišťuju na netu že už je zrušená. Ale to už je hráz na dohled.

Hráz Jevišovické přehrady

Hráz Jevišovické přehrady

Je to zlatý hřeb vejletu, tak se dlouze kochám. Jsou to bójky ohraničující jak blízko ke hrázi můžou loďky zajet. A loděk je tu opravdu spousta. Jen nevidím žádné šlapadla nebo tak, ale sezóna ještě nezačala. Po hrázi lze přejít na vlastní nebezpečí. Je tu pamětní deska, kde se dočtu, že hráz byla postavena už v devatenáctém století. Dnes je to funkční technická památka.

Jevšivická přehrada, koruna hráze

Jevišovická přehrada – koruna hráze

Modrá značka pokračuje dál, ale přejít to a osahat si ty kameny je povinnost. Stejně ji dál nepotřebuju, vezmu to po polních cestách podle navigace. Dole na hlavní silnici se pokouším fotit Jevišovický zámek, ale je to moc zespodu, špatná pozice. Přecházím znova řeku a sápu se do prudkého svahu úzkými uličkami ve Střelicích. Jak jsem čím dál výš, je vidět že tady je naopak krásná pozice na fotku zámku. Vyškrábat se do kopce za fotkou se prostě vyplatí, to platilo a bude platit.

Zámek Jevišovice

Zámek Jevišovice

Cesta končí u obrovské hromady hnoje. Obcházím ji velkým obloukem, a za hnojem objevuju další informační sloupek „Po stopách prapředků“! To už mi teda hlava nebere. Neexiistuje možnost jak se sem normálně dostat, jen kolem toho hnoje. A na sloupku navíc stojí: „Dále za sucha přes pole“. Svatá prostato, tomu říkám stezka za peníze z EU. Jdu asi kilometr obilím, a doufám, že se to za mnou zase zvedne. A dole skutečně byla další cedule. Už mi to nedalo a vyfotil jsem si ji.

Po stopách prapředků

Po stopách prapředků

Není divu, že jsou cedule jak nové. Nikdo se k nim totiž nedostane, ani ti vandalové. Možná to byl ale záměr, nerad bych někomu křivdil. A to už jsem u Němčického dvora. Kousek odtud je další keška. Pěkně ukrytá v kopřivách. Aspoň nebudu mít revma, říkám si, když svrbícíma rukama fotím rybníček u dvora. Dvůr teď slouží jako penzion.

Němčický dvůr a soukromý rybník

Němčický dvůr a soukromý rybník

Na příjezdové cestě kolem mě velkou rychlostí projede bryčka s koňmi, a dědci na ní se chechtaj 🙂 . Cesta dál pokračuje 5 km po silnici do kopce přes ves Slatina, nic zajímavého ani příjemného. Jsem rád když zas zapadnu do lesa za statkem Na dvorku. Kolem Újezdského mlýna a už jsem v Litovanech. Celkem jsem našlapal 21 km. Špekáčky od párkaře na Brněnce nezklamaly!

Odkaz na trasu v Dobrodružství Garmin:

http://adventures.garmin.com/cs-CZ/by/chainus/greslove-myto-litovany/

Klučovská pětadvacítka

Publikováno | Autor:
Odpovědět

V neděli bylo celkem pěkně, i když větrno. Sluníčko střídané krásnými mráčky přímo vybízelo k vycházce. Rodinku jsem si užil za posledních pár dní volna celkem dost, takže jsem ne v deset jak byl plán, ale až v jednu po obědě konečně vyrazil. Naklikání trasy na mapy.cz ukazovalo cca 18km. Jak je to ošidné, je vidět z názvu článečku :). Vyrazil jsem tedy na Brněnku, přes most, a dál po červené turistické trase. Hned první strmé stoupání na železniční most mě pěkně zahřálo, takže vítr už tolik nevadil. Hned kousekm za mostem je moje oblíbené místo, v GPS ho mám označené jako MagicPoint (podobnost s mou bývalou prací není náhodná). Prostě je to místo, kde jste hodně vysoko, kolem vás mladé břízky, a vy sem tam vidíte dozadu na Třebíč, dole nivu Jihlavky a železniční trať. Na vás ale vidět moc není. Úzká cestička se odtud svažuje zpět na úroveň trati, a tady jsem si ho všiml. Přede mnou na cestě seděl ptáček, a vůbec se mu nechtělo uhnout. Až když jsem se přiblížil na půl metru, poskočil párkrát po cestičce, a zas si tam tak klidně seděl. Díky tomu se mi ho taky podařilo vyfotit i se základním objektivem.

Červenka obecná

Červenka Obecná

Protože to vypadalo, že ten pták je slepej a hluchej, budu tomuto úseku odteďka říkat Cesta slepých ptáků, jako taková malá pocta L. Součkovi 🙂 Dole jsem si všiml nějakého páru ve vycházkovém, jak si to štrádují k železničnímu mostu. Tipoval jsem to na kačery, kteří jdou odlovit nedávno založenou T-5. Jak jsem tak koukal přes ty stromy, najednou se tam mihla černá veverka. Nebyla to ale žádná krotká veveruška z parku, byl to nevyfotitelný černý ďábel, za tři vteřiny v trapu. No moc jsem se kvůli tomu nermoutil a pokračoval dál, až na odbočku Dobnavka. Tady jsem to vzal prudce do kopce na Dobrou Vodu. Až jsem se vyškrábal z lesa, začlo sluníčko zase pěkně svítit. Mezi polními cestami tu bylo pěkných pár trsů Rozrazilu, který krásně modře svítil na dálku.

Rozrazil (asi) Lékařský

Rozrazil (asi) Lékařský

V Dobré Vodě byly kdysi lázně se sirnou vodou (odtud název), dnes je tu jen skautská klubovna. Přecházím potok a pomalu stoupám podél potoka ke Kožichovicím. Je to pěkný úsek, potok je lemován vrbami a olšemi. Lesy ČR tu vybudovaly pro turisty odpočívadlo. Míjím pastvinu, kde mě předloni pěkně bacil elektrický ohradník do ksichtu, když jsem fotil ovce, a už jsem ve vesnici. U rybníka dělám fotohádanku pro Facebook. Nakonec to teda uhodli překvapivě rychle :(. Přecházím hlavní tah na Dukovany a polní cestou lemovanou třešněmi stoupám k lesu kolem Klučovského kopce. Za třešněmi je ovšem řepka. Svítí potvora přišerně, ani jsem to nefotil. Projde se mezi několika řadami keřů a už jsem na kraji lesa. Žlutý okruh kolem Třebíče je tu mizerně značený, kus se musím vracet. Vyplašil jsem přitom statného srnce. Mocně na mě několikrát zaštěkal a zmizel v lese. Kousek od vysílače vidím na zemi mezi stromy známé listí. Byly to konvalinky, a začínaly kvést.

Konvalinka vonná

Konvalinka Vonná

Přejdu silnici do Klučova, koukám pořád na ten vysílač co je na něm divného, a už mě to docházi. Sundali vrchní anténu pro vysílání televize! Ten kus, co vypadal jako komín od parníku a v krajině sloužil jako orientační bod. Holt změna je život.

Klučovský vysílač

Nový vzhled Klučovského vysílače

Mířím na PP (Přírodní Památka) Klučovský kopec, skouknout co tam teď kvete. No moc tam toho nezbylo. Jen pár trsů Rozrazilu, odkvetlé chomáče Konikleců, srnčí bobky, pařezy.

Pařízek Radim

Radim Pařízek

Kousek odtud na kraji lesa má chatu kolega z práce, dělá do včel. Byl asi doma, kouřilo se z komínku. Opatrně jsem v uctivé vzdálenosti obešel včelí úly a napojil se zpět na žlutou turistickou trasu. Cestu Klučov – Slavice znám dobře, počasí už moc fotkám nepřálo, a tak jsem šel svižněji. Kolem skládky  TKO u Krochotu procházím fakt rychle, odér se nedá.

Bouda u Ovčárky

Bouda u Ovčárky

Slavice procházím bez zastavení, i když v plánu bylo dát si tady jedno pivko v hospodě Na Kovárně. Na zahrádku to ale nebylo, a už jsem toho větru měl dost. U vodojemu lovím jednu nově vzniklou kešku a hned pokračuju k Poliklinice na Vltavínské. Jeden pohled do jízdního řádu a je jasno, teď už nic o víkendu nejede, takže to musím dát až domů. Stavuju se ještě v Kauflandu pro Peňasol na zpříjemnění večera a dom. Celkem to dalo 25,5 km, což už není málo, a nohy jsou cejtit. Dobré to bylo!

trasa

Čertova skála

Publikováno | Autor:
Odpovědět

Po delší době jsme vyrazili zase na chalupu do Litovan. Časově to vycházelo dobře, ale nechtělo se mi zas jet zvlášť autobusem, takže jsem zvolil okružní trasu. Ke mlýnu je to kousek, a dál po žluté se vine cesta někdy přímo u vody, někdy vysoko nad ní. V řece bylo ovšem zoufale málo vody, je vidět že letošní jaro je skutečně velmi suché. Stromy přesto už pěkně vytáhly listy.

kuk

Kuk

K dalšímu mlýnu (Kašparovu) je to zase kousek. Přejdu krásný most a jsem ve znojemském kraji. Koukám že v dálce se objevuje keška – Čertova skála. Je to tedy horolezecký terén, naštěstí se to podle popisu dá obejít. U paty skály s nasprejovaným teepee se shora valí nějaká ženština a ptá se mě „Asi na kešku, co?“. Dole se chystají nějací horolezci. Vybíhám to nahoru, zplavenej jak závodní chrt. Kešku nalézám rychle, není od ní naštěstí vidět na jednoho horolezce, který je nahoře a kibicuje. Je to fakt pěkná skála se slušným rozhledem, i když to už zarůstá. Snáším prázdnou PETku co tu nějaký buran pohodil. Další keška má složitější odlov, tak ji nakonec vynechávám a za loukou fotím aspoň kmen spadený do proudu.

Rokytná

Rokytná

K Vilimovic mlýnu se cesta táááhne, musí se až k silnici a zase dolů k vodě. Mlýn je  využívaný k rekreaci asi, taky tu mají koně a tak. No tak aspoň že to nechátrá. Opodál je zarostlé koupaliště, měl jsem ho vyfotit blbec, dokud to nezarostlo listím. Takhle to půjde zase až příští jaro. Kus se jde zpátky proti proudu a jsem rád, že nejdu pořád po žluté a přesto kolem řeky. Fakt pěkný úsek. Cesta na Přešovice je pěkný krpál. V půlce stoupání jsem vyplašil dva jeleny, díky větru byli na pár metrů. Pak na mě zaštěkali a byli pryč. Zbyla po nich jen lebka jejich předka.

John Deere

John Deere

 

 

 

Okřešický potok

Publikováno | Autor:
Odpovědět

Na sobotu mi měl přijet kamarád s rodinou na návštěvu, ale až odpoledne. Takže jsem dopoledne chtěl využít na další výlet. Než jsem se vyhrabal, už bylo času jen na kratší vycházku. Nakonec volba padla na nedalekou novou multikeš, neb popis vypadal velmi slibně, a nebylo to daleko. Žena mě s kočárem doprovodila až k býv. Telecomu. Vzal jsem to kolem hřbitova, odlovil jeden restík a pokračoval přes les Zarážka. Hned za první zatáčkou jsem překvapil dva srnečky. Oni mě taky, a než jsem vytáhl foťák, byli z dohledu. Když už jsem měl ten foťák venku, vyfotil jsem jednoho obyvatele lesa, který předemnou tolik neprchal, a pěkně se u toho zasvinil. Tedy ne on, ale já. Ale co, čistý fotograf není žádný fotograf přirody 🙂

Šnek

Víte proč francouzi žerou šneky? Protože ostatní zvířata by jim daly do držky.

Po žluté jsem se propracoval na výchozí stanoviště. Zde se měl určit druh stromu. Naštěstí je jaro, takže to šlo samo. Pak jsem potok přeskočil po kamenech, a postupoval proti proudu na další stanoviště na kraji lesa. Teprve tady mi došlo že to tu znám, a že jsme tudy jednou jeli se ženou na kolech. To jsme ale nevěděli kudy, a brali jsme to přímo ze stráně, přes potok, a zase do stráně. Příště do Budíkovic pojedeme daleko pohodlněji.

Cestu k potoku lemují břízy

Cestu k potoku lemují břízy

Došel jsem až k rybníku kde jsem svačil v příspěvku Podzimním Horáckem s KČT. Byl zde u přepadu padený strom. Kompozičně to nevycházelo moc dobře, a ani sem nemohl níž, jedině bych vlezl do toho přepadu. To se mě moc nechtělo, takže to dopadlo jak to dopadlo.

Rybník na Okřešovickém potoku

Rybník na Okřešovickém potoku

Zpět podobnou trasou jako Podzimním Horáckem, přes lávku nad přítokem atd., ale u geocache byl daleko lepší popis. Taky díky němu jsem našel správnou cestičku k odpočívadlu s ohništěm. Je tady všechno nachystané, špalky na sezení, dřevo, klacky na opíkání. Na potůčku je zbudovaný malý jez z kamenů,který dělá to správné zurčení potůčku. Příjemné místo.

Ohniště

Ohniště z protějšího břehu

Tuhle trasu musíme projít i s klukem, až bude trochu chodit. Nebo i se ženou, prostě na ty buřty sem zajít. U finálního umístění kešky jsem vyplašil další dva kolouchy, zmateně to vzali přes pole a potok k Pocoucovu :). No a přes sad jsem to vzal k domovu. Doma GPS ukázala rovných 14 km.

Bumbálek a sad

Bumbálek a sad

Na kole na Kobylinec

Publikováno | Autor:
Odpovědět

V pondělí se udělalo pěkně tak jsem vyrazil aspoň na malou projížďku na kole. Když mám ten nový ráfek, že to jako projedu. Vzal jsem to cestou nejmenšího odporu na Brněnku a Ptáčovským žlebem, nechtělo se mi přes město. U Lubí je člověk hned, a je to kolem potoka a chat. Vyfunět k Ptáčovu, a dál už je to pohodová vyjížďka témeř po rovině po polních cestách. Přes Ptáčov a Trnavu. Letos je jaro opravdu napřed. Na Kobylinci bylo už po největším kvetení, ale díky sklonu a borovicím nekvete všechno naráz. Dobrou hodinu jsem tu blbnul kolem konikleců.

Koniklec velkokvětý #1

Koniklec velkokvětý #1

A ještě jeden

Koniklec velkokvětý #2

Koniklec velkokvětý #2

Protože jsem se tady tak zasek, nevěděl jsem kam až zvládnu dojet před setměním, tak jsem to zkusil aspoň k Veselému rybníku. Ten byl loni rozbagrovaný a neveselý. Teď už byl v pořádku, sídlilo tu celé hejno Lysek, pár kachen, a žáby 🙂 Lysky jsou pěkně plaché, ne jak ty městské kachny.

Veselý rybník

Veselý rybník

Skokan zelený

Skokan zelený

Pokračoval jsem dál až do Náramče, zas kolem rybníků. Žena sem chodila za mlada na zábavy, tak jsem to chtěl taky vidět to Doubě neřesti. Docela mi to připomnělo zábavy na Réně nebo na Babylonu.

Doubí

Doubí

Cestou na Rudíkov jsem potkal pěkný rybníček (Hodovský ryb.), a taky jeden smířčí kříž (asi). Dojel jsem až do Rudíkova, kde jsem kešku hastrmanskou bohužel neodlovil. Tak příště. Zpátky po silnici do Náramče, polňačkou do Trnavy. V hospodě u mostu jsem si dal jednoho kozlíka. Zahrádka ještě nebyla postavená, ale to nevadilo, sedl jsem si na schody. Pivo mají fakt dobrý, žádná tuna bublinek, ani příliš studený, prostě tak jak to má být. Domů tou samou cestou. Celkem to dalo 30 km.

Divočáci

Publikováno | Autor:
1

Udělalo se pěkně, tož sem vyjel na mou oblíbenou trasu do Červené Lhoty. A hned u Budíkovic na křižovatce jsem píchnul. Dvakrát píchnout na 100 km, to je fakt pech letos. Naštěstí se podařilo nasadit duši z aušuslandu za 59 korun a jelo se dál. Foukal mírný vítr do zad, do toho kopečka ideální. Na náměstíčku koukám, že svatému Rochovi někdo ukrad železné zábradlí. Pěkně pilkou až u země. No i na vesnici se kradou kovy. Projedu Červenou Lhotou dozadu k lesu na vyhlídku.

Červená lhota

Červená Lhota (jiná, než ta světoznámá)

U křížku marně luštím souřadnice. Ale koukám, že se tady staví další rybník. Výpočet mi vyšel špatně, tak jsem aspoň chtěl dojet na tu vyhlídku, když v tom si všimnu, že na pravé straně na poli běží souběžně se mnou stádo divočáků.

Stádo, a jak mete

Stádo, a jak mete

Doběhli k lesu, a rozhlíželi se kudy se dají dál. Cvakl jsem je ještě jednou. Bohužel jen základním objektivem, ale i tak to vyšlo pěkně. To se člověku jen tak nepoštěstí vidět takové divadlo. Dobrých 12 kousků jich bylo.

Pašíci se rozhlíží

Pašíci se rozhlíží

Zpátky to beru přes Čechtín. Navigace ukazuje, že to není taková špice na převýšení jako přes křižovatku nad Č. Lhotou. Skutečně se to jelo líp. Z kopce protivítr tolik nevadí. Celkem to hodilo 25km.

Křižovatka na nejvyšším bodě trasy

Křižovatka na nejvyšším bodě trasy

Druhý den sem jedu znova, tentokrát se správnými souřadnicemi, vypočítanými v klidu doma. A hned za Okrašovicemi, tam jak se buduje nový rybník, přes cestu běží další divočák! No toto, asi budou vopravdu přemnožení. Nestihl jsem to bohužel vyfotit, radši jsem neriskoval pád z kola 🙂

Vlevo bude velký rybník

Vlevo bude velký rybník

Ke kešce jdu na jisto. Musí se ale přes pole, naštěstí je čerstvě zaseto tak nic nepošlapu. Na místě objevuju poustevníkovu světničku, nebo co to je. Měl tam normálně slamník a nějakej hrnec.

Poustevníkovo obydlí

Poustevníkovo obydlí

Už chyběl jen ten otec Scholastik, aby si opodál trhal bylinky 🙂 Dál jedu tentokrát na Kratochvílův mlýn, logbook potřeboval vyměnit. Není to sice moje keška, ale tak když už jedu kolem…Opět se musím smát obřímu mostu pro cyklostezku, který nevede nikam. Klasicky nenacházím Ostrov na Jihlavě, furt tam někdo voprdelkuje! Dávám aspoň U křížku, je tam pěkný rozhled, když ještě nejsou na stromech listy. Přes Poušov domů, u Polanky potkávám kolegu z práce na kolečkových bruslích (!). Ještě se zajedu podívat k Lubí, ale je to tu pořád mrtvé. Dnes to bylo rovných 40 km. Večer plánuju delší vejlet na sobotu, tentokrát pěšky…ale o tom příště.