Kokořínsko – 2. část

Publikováno 26.08.2015 | Autor: Chain

Pátý den (čtvrtek 20. 8.)

Dělený den. Chlapi dopoledne hlídají ratolesti, ženy vyrazily na hrad Houska. Dovezli nám oběd z restaurace „Tam vedle“, protože to umí zabalit i sebou. Béďa si dal burger a hrany jako já včera, a taky byl spokojen. Já měl řízek, slušná velikost, ale brambor málo na takovou porci masa. Odpoledne se role vymění, ratolesti hlídají ženy. Chlapi vyráží do obce Vidim, na místní cestu po polorozpadlých lávkách. Náhodou jsem na to narazil v souvislosti s geocachingem, a i kolegu to zaujalo, takže jsme to prostě museli vidět. Než jsme ale dojeli do Vidimi, potkali jsme jednu zavřenou přístupovou cestu a tři semafory na objížďce, maso. Parkujeme na náměstíčku tak malém, že by se na něm mohl skutečně Spejbl vidět zezadu při jízdě na kole. A to jsem původně chtěl vzít celou rodinu, že tu hodinku dvě počkají na náměstí, dají si zmrzlinu a tak. Prd! Nic tam není. Z průvodce máme naštěstí nafocený přesný popis, jak lávky nalézt, jinak to hledáme ještě dneska. Po chvilce bloudění (chybělo jedno vodítko) ale nalézáme začátek stezky po lávkách a už obdivujeme místní balvany, a hlavně ty díry mezi nimi do dvacetimetrové hloubky.

Vidim lávky

Některé lávky jsou vyloženě na spadnutí a prohýbají se, jiné vypadají bytelně. Zábradlí ale dávno není ani na jedné z nich. Fotíme zajímavé úseky a přecházíme lávky vždy plynule a hlavně po jednom. Na konci asi třiceti lávek sejdeme na malou vyhlídku, ze které se bohužel nedá dojít až dolů na žlutou. Máme totiž v plánu odlovit místní skvělou kešku Ledová jeskyně. Po chvíli beznaděje, že se budem muset vrátit do vesnice a vzít to po turistické značce ale nalézáme další a další tesané schody, až jsme najednou u vstupu do jeskyně. Nemůže být pochyb, je to ono!

Ledová jeskyně – vstup

GPS hlásí ztrátu signálu. Jdeme stále dál a hlouběji. Škvíra nad hlavou se čím dál víc uzavírá, až je najednou tma jak v noci. Vytahuju čelovku a kolega mobil, ještě nám chybí pár metrů. Nalézáme krabku, pavouky, hovnivály, krev na lokti. Zapsat se a zas ven. Ještě pár fotek! Úžasný zážitek, právě pro tyto chvíle mám geocaching rád. Sejdeme pohodlně na žlutou TZ a po cestě ještě zahlédneme jedno malé skalní město vysoko ve svahu. Vyškrábeme se po modré k autu, přece jen je to asi 100 m převýšení. Na konci vesnice ještě obdivujeme zajímavou stavbu, fotíme.

Vidim vodojem

Jak jsem později zjistil, jedná se o historický vodojem. Po cestě zpět koukáme ve vesnici Tupadly na rozhlednu vysoko nad obcí. Zastavujeme tedy u místní hospody, stejně máme žízeň jako trám, že se jako podíváme do mapy, jestli se na tu rozhlednu dá. Zjišťujeme, že nedá, soukromý majetek. Aspoň si ale dáváme výbornou malinovku (já dvě), a dokonce pokukujeme po kančí panence na švestkové omáčce. Zastavila nás naštěstí cena (190,-) a taky pomyšlení na přežírací večeři na penzionu, která se už blížila. Vařené hovězí, rajská, knedlíky, mňam!

Šestý den (pátek 21. 8.)

Dnes mám tak trochu svátek. Jednak vyrazím zcela sám, a pak je tu to skalní město, že. Sám jdu hlavně proto, že podle plánu je to 19 km náročnějším terénem. Skutečnost je vždy však daleko horší, a i tady se to potvrdilo. Navigace ukázala 23,3 km, nastoupáno 700 m. Kolega má dnes služební cestu do Děčína, ženy tam vezmou děti do ZOO a taky se zabaví. Před desátou jsem se nechal dovézt do vesničky Ráj, zmiňované dříve. Plánovaná trasa byla kombinací skalního města, vyhlídkového vrcholu a zříceniny, čímž zabiju několik plánovaných výletních cílů zároveň. Vyrazil jsem po žluté celkem nudnou cestou do kopce, potkal asi pět lidí, z toho dva houbaře. Podle mě našli houby. Po chvilce jsem tam kopl plechovkové pivo, aby se mi šlo veseleji, a slabou hodinku už jsem byl u prvního vrcholu a kešky (Zbrázděný vrch). Odlov v pohodě, potkávám dalšího osamoceného turistu supícího do kopce proti mě. Scházím z prudšího kopce a po pár minutách už jsem ve skalním městě.

Zárodek pokličky?

Mají to tu (jako všude) různě pojmenované, já jsem však na to nikdy nebyl. Prostě tohle je skála, a tohle taky skála. Jestli tomu chce někdo říkat Upír, Markýz, Baron, tak ať, ale mě do toho netahejte.

Markýz, nebo upír…není to jedno?

Užívám si tu samotu a skály. Před jeskyní potkávám první pár, který tu nocoval. Moc košer to není, ale tiše jim závidím. Fotím, co se dá, ale je to boj, skála tmavá, obloha přesvícená, všude zavazí borovice.

Skalní město

Asi po půl kilometru potkávám dva chlapíky, taky jdou na těžko s karimatkama, jistě tu spali. Užívám si tu pohodu, už jsem se bál, že tu budou davy lidí a svinčík. Zatím je tu pár skalních a relativně čisto. Každá sranda ale jednou skončí, a tak kolem půl jedné opouštím skalní město u rozcestníku Pod Kostelečky.

Konec skalního města

Už mám v nohách 8 km a pomalu je čas oběda, ale říkám si, že počkám s obědem aspoň až na Nedvězí. Zajdu si zcela zbytečně až do Střezivojic, na konci lesa chybí ukazatel. Fotím ale kuriózní chalupu s veřejným telefonem a odklízím velké kusy bahna z vozovky. Projíždějící cyklisti mi děkují. Tak přece jsem si nezašel zbytečně.

O2 jako doma

Vracím se po modré, cestou mezi poli stále do kopce až narazím na přístřešek, vysypávám binec z bot. Potkávám tři cyklisty. Provoz je dnes opravdu minimální. Před vesnicí Nedvězí míjím Řípskou vyhlídku, ale alespoň jsem se pokochal trsy nějaké mateřídoušky na skále. Studuju následující kešku, ale moc z toho nejsem moudrej. Doporučujou to jít vrchol-pramen-krabka. Vydrápu se na vrchol, ještě štěstí že jsme se sem netáhli s kočárkem, je to opět kus těžšího terénu.

Rozhled první třídy

Na vrchu neuvěřitelný rozhled. Viditelnost není ale nic moc, přesto vidím Říp, Vlhošť, Bezděz. Za lepší viditelnosti lze odsud přehlédnout třetinu Čech. Prostě žrádlo, kochám se snad půl hodiny, fototechnika, co mám sebou, to dobře nezachytí.

Pohled z Nedvězí

Slízám dál po červené k pramenu. Výborná studená voda s hrnkem, paráda. Dál už to ovšem paráda není. Kopřivy mi nevadí, ostružiny taky dám, ale na místě samém prostě nahovno. Nápověda „pod listím“ je na pořádnou ránu po tlamě. Prostě to po hodině hledání vzdávám. Sápu se opět kopřivama na cestu. Vytřepávám ponožky, tentokrát je to opravdu pracné. Tohle svařit tak mám čaj „Dvanáct druhů bylin“. Jak vlezu do lesa, vidím krásný kámen, jako dělaný na odpočinek, tož dávám konečně oběd. Však jsou taky tři hodiny a mám v nohách 15 km. Po krátkém odpočinku scházím do krátkého údolí s menším skalním městem. Zase šlapu do kopce, cesta po Panenském hřebenu je ale pozvolná až na rozcestí Rač. Po 400 m jsem na Račské vyhlídce, paráda. Strmá skála dolů, v podstatě nad převisem, stojím totiž na zárodku pokličky.

Račská vyhlídka

Dole se rozprostírá údolí Liběchovky, občas vykukují nějaké skály. Žena mi zrovna volá, že nestíhají. Já taky nestíhám, jsou čtyři hodiny, to už jsem chtěl být pomalu doma. Posílám jí Messengerem fotku skály, na které stojím, a ať nespěchá J. Z vyhlídky je to jen kousek sestupu a jsem na Pustém hradě. Po cestě potkávám poslední tři lidi dneška, Je to kačer se dvěma dcerami. Dáváme se do řeči, prej tu T4 na Pustým dám, že tam je průrva. Po příchodu na místo zjišťuju, že to nedám, chtělo by to bez batohu a rukavice. Ten pískovec totiž pěkně řeže do rukou. Obejdu si obě velké skály alespoň na úpatí, a hledám, kudy bych slezl. Ve všech mapách je chyba, takže se docela vztekám a slízám rozsedlinou, boty plný jehličí, o jeden práh dolů. Tam teprve nalézám značenou cestu.

Pustý hrad, tudy jsem to slezl

Až doma na počítači, jsem zjistil, že jsem se měl kus vrátit. Ale odbočka je zakreslená jen ve webové verzi mapy.cz. Tištěná turistická mapa nic, ta má špatně i barvu. TOPO Czech 2015 má správně barvu, ale odbočka tam není. Smartmapy taky nic. Offline Mapy.cz je nějaká zjednodušená, prostě to tam taky není. No nadával jsem celou dobu sestupu až k Bukoveckému mlýnu. Červenou jsem opět nenašel, vzal jsem to tedy kus po silnici. Přes Zakšín (Je zde historická stáj, dokonce tu chovají daňky), a dál přes Údolí Květnice. Jsou to ale samé pastviny, a slibované skály jsou schované v lesích kolem. Ale už je to jen kousek na penzion.

Poslední podvečer U Kopyta

Kolegu jsem zastihl v hospodě, taky si hned jedno točím. Velmi pěkný výlet, počasí ideální, málo lidí, krásná příroda. Určitě stojí za to se sem vracet. Večeře pečené kuře a brambory. Navečer balíme asi na 50%, zbytek doděláme ráno a asi v deset odjíždíme, stavujeme se totiž v Praze u babičky na oběd. Cesta po staré docela pohoda, až mě to překvapilo. Benešov, Vlašim, Pelhřimov, 243 km.

Kokořínsko – 1. část

Publikováno 25.08.2015 | Autor: Chain

Odpovědět

První den (neděle 16. 8.)

Prvním dnem byla vlastně sobota, ale protože jsme se stihli akorát ubytovat a rozkoukat, tak ho nepočítám. Na večeři byly boloňské špagety. Pivo si tady člověk točí sám, Plzeň za třicet, velká spokojenost.

Místní roubenky

V neděli dopoledne jsme zajeli auty do Dubé a něco málo nakoupili. Ano je to ta Dubá, odkud pocházel Jan Roháč, pravděpodobně. Na náměstí na MěÚ jsem pochopitelně koupil turistickou známku s vyobrazením Sušárny chmele. Na tu jsme se hned vypravili podívat, protože to bylo kousek. Je to v podstatě zřícenina, ale něco málo se je tu už opraveno. Jedna propadlá věž je prozatímně překryta plechem, druhá s výraznou kupolí naštěstí drží. Nakukujeme okny dovnitř, jsou tam jen holé stěny a pár lavic. Taky seschlý chmel, umělecky rozvěšený po trámech. Údajně v Dubé bylo šest takových sušáren.

Sušárna chmele Dubá

Vracíme se do Pavliček a vymýšlíme odpolední program. Na oběd bylo rozhodnuto zajít do místní hospůdky, kterážto je v provozu jen od pátku do neděle, takže máme v podstatě jedinou možnost ji vyzkoušet. Na oběd byla čočková polévka (vynikající) a knedle s borůvkama (tzv. blbouni). K tomu točená malinovka, jiná než dělá ZON.

Borůvkové knedlíky v místním provedení

Po nasycení jsme se rozhodli podniknout malý výlet na nejbližší přírodní zajímavost – Čapskou palici. Jeli jsme s kočárkem, podle paní domácí to jde. Namítal jsem, že u konce jsou žebříky, ale jak se ukázalo, nebyly tam (jsou na zelené trase). První půlka cesty byla celkem v pohodě, i studánku jsme našli (zmiňována v průvodci) a využili.

U studánky

Jakmile se ale odbočilo do lesa, začala divočina. Cesta prudce stoupala, všude samý kořen, kluk naštěstí chtěl jít pěšky, takže jsem s kočárem bojoval naprázdno. U skalního hradu Čap jsem snadno našel kešku a po krátké zastávce jsme pokračovali dále až na vrchol. Poslední úsek byl vyloženě maso, došli jsme pěkně propocení.

Čapská palice

Výhled to byl ale parádní, udělali jsme pár fotek a začali scházet dolů. Začalo ale pršet, a liják se po chvíli rozjel naplno. Hotová průtrž mračen. Lesní cestička se pochopitelně změnila v potok, takže za 10 minut už bylo úplně jedno kdo má jaké vybavení, všichni byli totálně durch, a to včetně kluka v kočárku. Však taky pěkně vyváděl. Cesta domů nám trvala půl hodiny, během které klesla teplota ze 30°C na 20°C. Po příchodu domů pochopitelně přestalo pršet. Sušili jsme se dva dny, peněženek, mobilů, foťáků, no prostě parádní zážitek, děkuji, nechci. V Penzionu máme na večeři kuře na paprice, tedy přesněji řečeno čtvrtka kuřete s omáčkou a rýží. Velká přežranost, taky plotek na lístku už čítá devět piv.

Druhý den (pondělí 17. 8.)

Kolem poledne zjišťuju, že jsem v tom slejváku někde vytrousil větrovku. Tak znova na Čap! A tentokrát s deštníkem v ruce. Nemusel jsem až nahoru, našel sem ji zmuchlanou a plnou jehličí asi v půlce lesní cesty. Vysprchoval jsem se v ní, vypadala celkem použitelně. Ve zbytcích suchého oblečení jsme se poté vydali do České lípy. Vyrazili jsme ve dvě, což bylo už dost pozdě. Béďa našel Klášterní restauraci vhodnou na oběd, a jak sem byl zpočátku skeptický, tak musím uznat, že jídlo bylo skvělé. Chlapi si dali vepřovou panenku, paráda. Ženský nějaký těstoviny. Anča dostala dětskou porci – dva řízky a brambory (tomu říkám dětská porce), ale spráskla to všechno. Domácí limonáda. Řádně nabucnutí jsme na poslední chvílí vyrazili do soukromého akvária. Já samozřejmě přes náměstí a infocentrum, turistická známka je potřeba.

TZ 636 Česká lípa

Chvíli jsme to hledali, nakonec nás navedl až plakátek na původním místě. Akvárium přesunuto do OD Banco! Tak zase zpět, parkovali jsme totiž pár metrů od něj J. Nakonec jsme to ale našli, však taky už bylo 16:15 a provoz byl do pěti. Stovka vstupné dospělý, no budiž, z něčeho žít musí. Výklad i ryby pěkné, jen ty děti to trochu sabotovaly. Nebýt v takovém presu, dalo by se tady určitě dvě hodiny vydržet a koukat na tu podvodní nádheru. Mapu pochodu ani nepřikládám, a Českou lípu najdete snadno. Večer hledám kšiltovku, volám dokonce do Klášterní restaurace, ale tam není. Našel jsem ji, blbec, pod batohem. Na večeři svíčková s osmi, všechny knedlíky sní jen někteří z nás (třeba já).

Třetí den (úterý 18. 8.)

Zde se hodí zmínit, že snídaně byly v ceně ubytování, každý den stejné, ale aspoň si našel každý to své. Šunka, sýr, máslo, domácí vejce natvrdo, marmeláda, paštička, a k tomu ošatka rohlíků. Těch jsme si po prvním dnu pár přiobjednali, kluk je totiž špičkovej (má rád špičky na rohlíku). Celý den slušně prší, takže se nikam nejde. Herna přes celé podkroví je velkou výhodou penzionu U Kopyta. Na oběd jednoduchá grilovačka – klobásky, ale hlavně goudou plněné Jalapeňos a zlatý hřeb stravování – Pimiente de Padron na olivovém oleji, sypané mořskou solí jako tapas.

Grilovaly se nejen klobásky

Paráda prostě. Sedíme tři hodiny u grilu a cpeme se. A večer se zase cpeme – palačinky, jsou pěkně tlustý, na ně domácí marmeláda. Dal jsem čtyři a odpadl.

Čtvrtý den (středa 19. 8.)

Chystáme se na Kokořín. Je to taková meta, když už jsme na Kokořínsku, taky romantika a tak. Vyráží se opět až se děti vyspí, čili odpoledne. Oběd v restauraci „Tam vedle“ v Dubé. Dávám si menu – burger a hrany. Obojí skvělé. A k tomu opět domácí limonáda, asi krajový zvyk. Cesta ke hradu tankodrom, ale našli jsme to, po cestě pěkný výhled na hrad, řek bych hezčí než od hradu samotného. Taky jeden tunýlek. Pán na parkovišti nám vysvětlil že na téhle trati se jezdívalo Rallye Škoda, no nedivím se. Před třetí jsme na parkovišti. Polovinu těch zákrut jsme museli vyšlapat s kočárem zpátky. Po schodech to bylo sice kratší, ale to bych s kočárem nedal. Vstup do hradu tedy nic jednoduchého, opět kořenová terapie. Na nádvoří se fotíme a zkoušíme uklidnit děti.

Kokořín

Prohlídku jsme vzdali, jednak to nejde s kočárem, a pak by z toho děti stejně moc neměly. Na kase jsem jen koupil turistickou známku. Stačilo nám projít se kus po cimbuří. Nebejt tady takových lidí, asi by to byla romantika. Asi za hodinu vyrážíme na další přírodní zajímavost – pokličky. Je to skalní útvar, kde spodní vrstva zvětrala rychleji než horní. My jedeme na ty Jestřebické, i když až později jsem zjistil, že ty Mšenské jsou hezčí. Auta parkujeme ve vesničce Vojtěchov. Trasa je asi 1km dlouhá, za chvíli jsme u turistického přístřešku. Potkáváme policejní auto a říkáme si, že snad nedostaneme botičku. Spíš ale myslím, že kontrolovali, jestli nejezdí někdo až k pokličkám do lesa. Posledních 100 m je jen pro odvážné, mokrá kořenová stezka skalní průrvou, nic pro kočárek. Vrcholu ale dosáhneme snadno, horší to bude dolů, pomyslím si. Pokličky nalézáme snadno, no není to žádnej Grand Canyon, ale jsme spokojení. Fotím jednu s Garminem pro Earth cache.

Jestřebická poklička

Zkoumáme různé další pohledy a výhledy a za čtvrt hodiny jdeme zpět. Cestou zpět projíždíme vesnicí Ráj, a mě už se v hlavě rýsuje trasa hlavního pěšího pochodu celé dovolené. Na večeři vepřové rizoto, porce normální, všichni spokojení. Ale došlo pivo! Naštěstí má paní domácí další sud připraven, pomáhám ho narazit a za chvíli už to zase teče.

Chotěboř – Doubrava

Publikováno 25.07.2015 | Autor: Chain

V pondělí jsem měl jet s kolegou do Kyjova. V neděli odpoledne ale byla akce zrušená. A protože jsem už měl naplánovanou dovolenou, rozhodl jsem se volno využít k výletu. Počasí mělo být na chcípnutí, takže jsem hledal trasu, která bude převážně lesem, a nejlépe kolem vody. Volba padla na dlouhodobě plánovanou Chotěboř a údolí Doubravy. Sbalil jsem jen nalehko, protože první průzkumný výlet nevyžaduje tahat sebou těžkou fototechniku. Cestu jsem jednoznačně volil vlakem, protože to vypadalo docela v pohodě dosažitelné. Navíc jsem objevil nedávnou novinku – Celodenní jízdenku na daný region. Tady se sleva skutečně projevila, protože normálně by cesta tam vyšla na 130,- a zpáteční na zhruba 230 korun.

Regionální jízdenka

Takže jsem vyrazil z Třebíče rychlíkem do Jihlavy. Cesta příjemná, ty rychlíky se daj. První komplikace ale nastala v Jíhlavě. Slavoničák do Havlbrodu měl napřed 10 min, pak 20 min zpoždění. Pak hlásili závadu na lokomotivě a 30 min sekeru. V té chvíli bylo jasné, že přípoj na Chotěboř v Havlbrodu nechytnu. Navíc nás výpravčí honil po peróně jak ovce. Nevím, jestli to bylo víc směšný nebo spíš víc na přesdržku. Každopádně cesta vozem STADLER do Havlbrodu byla velmi pohodlná, klimatizace, a tak. Nádraží Havlbrod se vzpamatovává z bombardování, nebo něco podobného, všechno rozkopáno. Našel jsem si, odkud mi pojede za 1:40 vlak a šel zkoumat nejbližší okolí nádraží. Restaurace Na točně nabízí několik druhů piva Chotěboř a dršťkovka je na stálém jídelním lístku. Za mě tedy palec nahoru. V pekařství opodál jsem ještě natlačil párek v rohlíku a vydal se pro kešku skoro do centra města.

Pozdrav od fíry

Návrat na nádraží 10 min před odjezdem. Následující úsek cesty byl nejhlučnější pasáží. RegioBrus v každé zatáčce předváděl co dovedou tuny železa, když se třou o sebe, a do toho pomlouvaly starý báby celý příbuzenstvo. Brusnou soupravu samozřejmě museli překřičet, takže jsem trpěl a přemýšlel, jestli vystoupit v Chotěboři, nebo jet až do Sobíňova a do Chotěboře se vrátit kolem řeky. Nakonec jsem byl rád, že jsem vystoupil co nejdřív. V Chotěboři na nádraží jsem si chvilku srovnal hukot v hlavě a směr. Za pár minut už jsem si vykračoval po modré značce do polí.

Tolik zelených makovic… jak vojenská přehlídka

Po chvilce mě něco pěkně bodlo nad kotník, řekl bych, že včela nebo vosa. Ty se na nějaký repelent můžou vykašlat. Noha mi pěkně natekla až druhý den. Jak jsem se dozvěděl od kolegy medaře, včely které lítají na mák, jsou hodně agresivní. Za chvíli jsem ale v lese, a nesoustředím se na to tolik, tak se to dá. Přicházím ke kamennému potoku, a musím uznat, že pojmenování je velice výstižné.

Kamenný potok

Nikde ani noha, užívám si ten les! Chápu, že se tady lidem líbí. Pohodlná široká cesta se mírně svažuje, až narazím na křižovatku zelené značky.

Kamenný potok ještě jednou

Přicházím k místu s názvem Točitý vír. Už z dálky je slyšet řev dětí na výletě. Pravá pět, ani nesundavám nohu z plynu, a to jdu silou vůle! V řece pozoruju mužiky z kamenů, vypadají tu poněkud nepatřičně. Cesta je stále rovná, podél potoka, Ale užívám si to. Za chvíli se ale začnou objevovat první převýšení. Voda skáče přes kameny dolů, turisti skáčou po schodech nahoru. Tady jsem rád, že jsem to vzal proti proudu. První pěkný kousek bystřiny to už nevydržím a rozbaluju stativ.

Voda neustále zrychluje po kamenech

Jsou skoro dvě hodiny, dávám oběd na kameni u cesty. Po půl hodině pokračuju a po pár set metrech jsem u kovové lávky – odbočka na Sokolhrad. Má to být vyhlídka, a je tam keška. Ani moc nezastavuju a hrnu se do kopce. Převýšení je asi jen 50 m, ale je to tak strmé (a sypalo by se to), tak tu jsou kovové žebříky a schody. Na prvním odpočívadle potkávám v protisměru důchodce s hůlčičkama. Sakra, když to zvládli tihle, to musím dát v pohodě.

Mužici pod Sokolhradem

Na prvním vyhlídkovém odpočivadle zjišťuju, že vlastně není vidět nic, jen sem tam mezi stromy prosvitne dole říčka. Vydýchávám to, tričko v tom dusnu je jako bych se koupal. Za pět minut pokračuju na skalní ostroh pro tu kešku. Cesta je náročná, ale všude je kovové zábradlí, takže je se čeho držet, jinak by to byl pěkný horolezecký výstup. Na strmé skále je opět vidět jen dolů na řeku a do okolních stromů. Vracím se asi 10 m pro kešku, zapisuju se a vkládám CWG. Celkem povedená a přitom je to tu samej frnďulák, žádné geokačerské předměty.

Lávka, vzadu schody na vyhlídku Sokolhrad

Lávka přes Doubravu, vzadu schody na vyhlídku Sokolhrad

Cestu dolů už si užívám, s keškama mám dnes splněno, a zatím jsem potkal asi deset lidí. Čekal jsem to mnohem frekventovanější. Asi je to tím pondělím nebo nevím, dyť jsou prázdniny. K hlavnímu lákadlu trasy – dva metry vysokému vodopádu je to asi 200 m, cesta je exponovaná, přesto po cestě udělám ještě jednu zastávku se stativem.

Doubrava, prostě nádhera

U vodopádu opět zastavuju (proto sem tady, že). Míjí mě další partička asi pěti lidi. Je to skutečně zvláštní, že tu je tak vylidněno. Možná je to ale tím, že je to horko. Bohužel člověk by čekal, že v lese u vody bude líp, ale prdlajs. Jsem splavenej jak kůň. Focení je holt náročná činnost. Člověk je furt v pohybu, pak najednou zadržet dech, a už se zase přesunuje kousek jinam, lapaje po dechu.

Nejznámější vodopád na Doubravě

Oproti jiným fotkám, co jsem znal z netu, je uprostřed vodopádu slušnej šutrák. Na kráse mu to ale rozhodně neubírá. Vydržím u něj minimálně půl hodiny. Pak se těžce škrábu traverzem nahoru, cesta dál prostě končí a je potřeba skálu obejít. Za skálou se nabízí pohled na soutěsku. Je to ale v protisvětle a celkem nefotogenické místo. Po pár set metrech se cesta i říčka opět srovná, divočinu tedy máme za sebou.

Železniční most u Bílku

Ještě fotím železniční most u obce Bílek, u samoty cesta překračuje také řeku a za chvíli jsem v civilizaci. Na nádraží zjišťuju, že mám asi hodinu čas. No nic, po cestě jsem minul jeden dům, na kterém byla cedule „pivo, limo“. Zkusil jsem se vrátit, a stálo to za to. U jakési paní na zahradní lavičce jsem vypil dva kozly 11° ze sklepa, a s místním domorodcem prohodil pár slov. Větou „tady na Bílku je prd“ to naprosto vystihl. Vlakem zpět už to nebyl takový horor, rychlík měl v Jihlavě zpoždění jen 25 minut, a to do Třebíče skoro stáhnu. Tož dobrej vejlet, slabejch 10 km, ale stálo to za to.

Trasa z Garmina

Jihlava-Třebíč, pěšky po červené

Publikováno 11.05.2015 | Autor: Chain

Odpovědět

Spojitá červená značka na Moravě měří přes 300 km. Z Radostic vede přes Ivančice, Třebíč, Jihlavu, vrchol Čeřínek, Pelhřimov, Počátky, Telč a končí v Jaroměřicích nad Rokytnou. Nápad projít Část NS Otokara Březiny jsem začal realizovat nedávno. Projít zajímavý úsek z Jihlavy podél řeky až do Třebíče je ale mnohem starší nápad. Jsou zde úseky shodné s cyklotrasou Jihlava-Raabs, ale také zrádné podmáčené louky a pěšinky těsně vedle hladiny řeky. Po cyklotrase je to nějakých 40 km, zato červená turistická značka je podle mapy přes 45 km. A to je výzva. Je to jen o kousek kratší než taková moje tajná meta – padesátka. Praha-Prčice, Náměšť-Čucice, Oslavanská 50, všechny tyhle pochody obsahují 50 km trasu. Ještě nedávno jsem si říkal, jak to ti turisti můžou ujít, a ještě navíc v podstatě v časovém limitu tak, aby stihli dostat v cíli diplom? Moje nejdelší tůry měly vždycky kolem 30km, vzalo to celý den od tmy do tmy, a měl jsem toho pokaždý plný brejle. Ale nedávno jsem to zkusil postupně prodlužovat, a zdá se, že to půjde! Ale vezmu to pěkně od začátku.

Jihlava

V pátek mě jen tak napadlo, že by se dala jít Jihlava, a tak jsem nabalil batoh. Postupně jsem to upřesňoval, a večer už byl plán jasný. V sobotu žena odjede na kurz do Brna, měl jsem tedy mít celý den pro sebe. A ještě mě nabádala, že mám někam vyrazit, tak jsem vyrazil. Počasí mělo být celkem v pohodě, maximálně menší přeháňka. První bus, podle plánu 5:05, jsem nestihl. Žádný zle, řekl jsem si, a ještě si hodinku pospal. V 7:05 už jsem nervózně postával u Atomu, jesti to pojede. Zadařilo se, a po osmé jsem byl v JIhlavě. Po cestě byla celkem šílená objížďka, ty úzké silnice mezi malými vesnicemi nejsou dělané na zájezdový autobus, ale zvládli jsme to překvapivě na čas. Než jsem se zorientoval, už jsem šlapal po Helenínské silnici. Míjím železniční most v Heleníně a zahrádkářskou kolonii. Most má svoji krabičku, praděda jednoho z kačerů ho za války vyhodil do vzduchu i s vlakem plným wermachtu. Je to ale velký kus od trasy a navíc multina, jdu dál.

Most v Heleníně

Pod Henčovem lovím jednu krabičku. Jako na potvoru je nahoře na skále, pohodlně dostupná shora, ale zespoda je to teda mazec. Dal jsem to, ale zpocenej jak dveře vod chlíva. Takhle by to nešlo. Příště jen krabky po ruce. Míjím továrny rozeseté podél řeky. Všechno vypadá docela opuštěně, kromě ČOVky. Taky zkoumám místní cyklo značení, a uznávám, že v tom se snad nevyzná ani prase. V Malém Beranově se kochám obrovským komínem. Je to komín bývalé textilky, a musel být díky havarijnímu stavu koruny zkrácen. Proto ta neobvyklá šířka u paty a malá délka. Udělám tady pár fotek a pokračuju.

Komín textilky v Malém Beranově

Na konci vesnice slyším z jednoho stavení podezřelé pravidelné šplouchání. Jakoby mlýn, a v provozu. To musím prověřit! Podle katastru je to skutečně průmyslový objekt. Kousek za Beranovem, u odbočky na Bradlo, sedám na klády a vytahuju svačinu. Chleba s turistickým salámem, aby to bylo stylové. Sváča v deset mi umožní odložit oběd až na půl třetí, a tím pádem bych skutečně mohl dojít až domů. Že to dojdu jsem moc neveřil celou cestu, ale dalo se vždycky po pár km to vzdát a sednout na vlak. Zatím se ale šlo dobře.

Němá barikáda

Obešel jsem barikádu pana Prokeše, který se svého lesa opravdu nehodlá vzdát. V podstatě ale cyklistům pománá, protože auto se za kameny nedostane, a cyklista to jednoduše objede.Po cestě jsem minul chatovou osadu s jedinou lávkou přes vodu.

Soukromé povodí chatařů

Za Petrovickým mlýnem se nabízí výhled na kostel. Protože je na konci Petrovic, vypadá, jakoby stál sám na pasece a nikde nic kolem. Začíná trochu pršet, ale nic co by nezvládla tenká větrovka. Za chvíli jsem v Lukách nad Jihlavou a přecházím řeku. Začíná pršet víc, schovávám se na deset minut pod železniční mostek. Přešlo to rychle, jdu dál. Za nádražím lovím velmi vtipně provedenou krabičku věnovanou papírně, a v zápětí marně kompaktem fotím veverku. Jak mi na to trochu napršelo, nechtělo to zaostřit. To sou krámy tohleto.

Železniční esíčko u Bítovčic

Cesta odtud pokračuje po asfaltové cyklodálnici. Zatím se ale střídají zpevněné a nezpevněné cesty, tak si celkem nestěžuju. Procházím pod dalším mostkem z roku 1948 a cesta jde stále více do kopce. Úplně nahoře se otevírá nádherné panorama, pohled na Bítovčice.

Bítovčice, s motoráčkem

Scházím do vesnice, pěšinou přes koleje a doprava po silnici, za chvíli jsem u Vilémovského mlýna. Před ním mě zaujala autoopravna, kde dávali dokupy i historické kousky. Ve stodole byl čerstvě nastříkaný autobus RTO, a venku toto:

Bítovčice, nebo už Rozseč?

Šlapu dál, stále po cyklostezce, o půl jedné jsem v Přímělkově. Protože mi hladina pití docela poklesla, zaujal mě poutač na mostě na místní hostinec. Už z dálky jsem se radoval, že si dám jednoho ježka. Hostinský, který zrovna kontroloval udírnu mě ale zchladil jinak než pivem. „Dneska otvíráme ve dvě, ještě je brzo.“ No toto.

Jez Přímělkov

Nedá se nic dělat, hned jsme šlapal dál. Třeba si dám jedno dvě piva v Bransouzích. Na slunci jsem se slušně zapotil. Navíc do toho lítal jakýsi černý blanokřídlý hmyz, kterého jak vyšlo slunce bylo všude plno. Minul jsem mostek přes řeku Brtničku, oblíbené trampské místo. Dolní Smrčné působilo poněkud mrtvě, jen jsem chvíli poseděl a spěchal dál, do Bransouz. Ukazatel totiž vypadal dost hrozivě: Jihlava 20 km, Třebíč 21,5 km. Uf, to bude ještě fuška.

Mostek přes řeku Brtničku

Shora Bransouze vypadaly jako malá vesnice, navíc navigace žádnou hospodu nenabízela. Vypadalo to dost beznadějně. Až u koupaliště jsem došel partu cyklistů, které jsem předtím potkal někde u Petrovického mlýna. Z toho že jsem je došel až teď bylo jasné, že se tu nestavili jen „na jedno“. Bufet U koupaliště působil v dnešním dni jako oáza. Cyklisti zrovna odjeli, slečna v okýnku to tím pádem měla načepované rychle, a už jsem ho tam sunul. Za chvíli dojel nějaký tatínek s klukem, a taky si dali pivo a limonádu, a začlo zase kapat. Nad námi velký tmavý mrak. Ale shodli jsme se, že to za chvíli přejde.

Koupaliště Bransouze

Koupaliště bylo vcelku vybavené. V samotném bazénu tedy ještě nebyla voda, ale myslím tím příslušenství. Skluzavka, pískoviště, trampolíny, udírna, dostatek lavic s deštníkem. Dobře zařízené. Dal jsem si ještě jednoho Ježka (za příjemných 22,-), a sledoval co tu vše pro návštěvníky mají. Koukám na ceduli znova – Kozel za 21,-, Plzeň 32,-. Dokoupil jsem pro jistotu jednu limonádu v petce, mají ale jen 0,5 L. Protože přestalo za chvíli pršet, vyrazil jsem dál. Ještě jednou v duchu děkuji za tento bufet, který tu křísí padlé cyklisty a turisty. Cesta do Číchova a dál se mi celkem táhla, navíc to bylo do kopce, a k vidění nic moc.

Řepka a pampelišky nad Číchovem

Traverzem sestupuju k Fretychově mlýnu. Jak foukl vítr, z lesů podemnou se uvolňují žlutá oblaka pylu. Dál přes „soukromou lávku“ na chatařský ostroh. Cesta je tu naštěstí dobře značená, takže se nikomu nemotám moc kolem chaty, a hned opouštím osadu. U splavu Kratochvílova mlýna začíná pravá divočina. Je potřeba přejít ke „zbytečnému“ cyklomostu, a to po skalní pěšině nad vodou. Je něco po třetí hodině, a začínám toho mít dost. Musím ale opatrně. Cyklomost dosažen, a dál stoupám pod kopec Hajný. Krabičku u Kratochvílova mlýna jsem ani neměl sílu kontrolovat.

Kratochvílův mlýn

Po 400m stoupání naštěstí cesta odbočuje z asfaltu na polní cestu a dál k chatové osadě. Asfalt už mě vyloženě nebaví. Cesta dál vede místy až nad hladinou, někde je vyspravená prkennými podlážkami. Na louce si na mě dovolují tři psi, naštěstí je paní majitelka na poslední chvíli okřikne. Hop a skok a jsem v Přibyslavicích.

Přibyslavice s nepřehlédnutelným kostelem

Opět přejdu most, kus po silnici, a po pár metrech se opět cesta odpojuje po cyklotrase. Je přede mnou třetí dnešní krabička u prastarého stromu. Rychle nalézám podle geodálníce a odpočívám. Mám poslední 3 deci limonády a jednoho psa. Tož sním psa. Vyšlapávám trhák do Petrovic (shoda názvů) a sleduju co to tam ti lidé sbírají. Obloha se temní, ale vypadá to, že mě to mine.

Petrovice

Pokukuju na hřiště, zanedlouho se tu má hrát firemní fotbálek. Otcovská deformace – sleduju jak je vybaveno dětské hřiště. Mladí hasiči trénují požární sport. U další skupinky sběračů nad červeným mlýnem jsem poznal co sbírají – hluchavku. Myslím na hospodu u mlýna v Sokolí, a tajně si přeju aby měla otevřeno. Poslední roky tam ale dělali nějakou rekonstrkci a tak bylo pořád zavřeno. U rozcestí pod besídkou ale visel první leták, lákající na dnešní slavnostní otevření s živou hudbou – v 18:00. Sakra, bylo pět, přece tam nebudu hodinu čekat. Nemusel jsem. Zatímco chystali stoly na večer, dostal sem svého Ježka.

Jezdecká vinárna u Padrtova mlýna – OTEVŘENO!

Ježek tam jen zasyčel, spokojenost. Teď už to dojdu i kdybych se měl plazit. Přepínám navigaci na navigování DOMŮ. Doteď jsem to vždycky nechal navigovat a hlavně měřit jen k nejbližšímu mlýnu nebo vesnici. Těch zbývajících 40 km apod. by mě totiž asi děsilo. Vyšlápnu to nad mlýn z posledních sil, a zase dolů scházím do Řípova. Už je to makačka a záležitost vůle. Zahlédnu tady motorovou koloběžku, no to jsou mi věci, snad už nevidím přeludy. Podél Polanky už jdu co noha nohu mi a sedám si na lavičku. Vymýšlím trasu co nejjednodušší, taky mě napadlo dát poslední pivo v Ježkovně, byl by to takovy ježkovitý pochod. Ale nakonec to vzdávám a jdu nejkratší cestou domů. Je po půl sedmé večer. Navigace se zastavila na 47,2 km. No ty kráso. Puchejř na patě je jen takové malé smítko na tomhle osobáku. Zdrávi došli!

Oslavanská 50 roku 2015

Publikováno 27.04.2015 | Autor: Chain

Odpovědět

Letošní počasí na Oslavanskou 50 slibovalo parádní zážitek, Ráno 10°C, v poledne max. 20°C, skoro jasno. Alcone byl po úrazu a skoro bez treningu, ale nakonec jsme se v předvečer shodli, že to dáme. Z mé strany to ještě znamená logisticky vyřešit, jak se s kolem vůbec dostat na start. Ranní vlak do Rapotic nezajišťuje přepravu kol. A vyjíždět v deset je blbost. Bravo České dráhy, máte to zmáknutý. Poprosil jsem ženu, aby mě tam hodila, i když to vlastně znamenalo dvě cesty. Ale může se částečně na Hradě zabavit i s klukem, a taky že to zvládli v pohodě.

Start (a cíl)

Na start, tedy ke klubovně Junáků, kteří akci pořádají, jsme jeli ještě neotevřenou cyklostezkou Ivančice-Oslavany, a bylo to parádní svezení. Rozhodně lepší než mezi auty na úzké silnici jak se muselo jezdit dřív. Tuhle cyklostezko rozhodně vidím jako velký přínos, protože fakt má smysl, ne jak některé odnikud nikam. Zapsali jsme se, zaplatili startovní poplatek symbolických 10 Kč a prakticky hned jsme vyrazili. Už první kopec ukázal, že máme oba najeto prd. Rozhodli jsme se vzít to do Senorad po silnici ať se nevyřídíme hned na prvním úseku. Přišli jsme sice o výhled z Malé skály, ale řeka nám to vynahradila. Za Senoradama jsme přijeli k lesu a zkoumali kudy dál. Trasa se podle popisu držela zelené TZ. Před sebou jsme ale viděli pár cyklistů v dresech Cykloklubu Oslavany, a tak jsme jeli za nimi jak osli. Na srázu nad řekou se ukázalo, že to byla chyba, a měli jsme se držet Garmina, který nás vedl jinudy. Sklouzli jsme velkým srázem na oficiální trasu, vysypali listí a jehličí z bot a pokračovali kolem chatek na Skřipinu. Zde byla první kontrola. Nechali jsme si dát razítko, pokecali a jeli dál. Někteří odvážní cyklisti si hned v deset dávali lahváče, no na to jsme neměli zatím najeto. A čekal nás kopec od řeky, to by nám ztuhlý nohy moc nepomohly. Pokračovali jsme podél vody a obdivovali vybělené kameny.

Oslavka za Skřipinským mlýnem

Měli jsme najeto skoro 20 km a navigace ukazovala 9 km do Náměště, a to nejkratší cestou. Trošku nás co celou cestu děsilo, že to nebude až tak rovných 50 km ale poněkud víc. Naštěstí terén byl suchý a jelo se dobře. Vystoupali jsme místy tlačíc kolo nad Pastýřku a odlovili dvě keše ze série Skřipina. Víc jich nebylo po cestě a u třetí byla nějaká parta. Nevěděli jsme, jestli to jsou taky kačeři, tak jsme ani nezastavovali. Napojili jsme se na asfaltovou cyklostezku do Náměště a rychle urazili asi 5 km. Lesem, po rovině, úplně to letělo. Na silnici u vlaku už se ale projevovalo najetých 28 a sil viditelně ubylo. Představoval jsem si, jak se nám asi pojede, až do sebe naperem pizzu a dvě piva 🙂 Poslední poněkud kamenitý sjezd, a jsme v Náměšti. Na doporučení hledáme jakýsi Bufet, že tam dobře vaří. Bohužel nenašli, takže jsme zakotvili jako vždy v Pizzerii Pepperone.

Hlad je svině

Jedno točený nám spravilo tekutinový deficit, Pizza Alla Bambula nás slušně nasytila, až jsme to skoro nemohli dojíst. Spláchli jsme to jedním nealko Zlaťáčkem.

Alla Bambula

Po skouknutí mapy na místním Terminálu (už se tomu neříká nádraží, dle EU) jsme usoudili, že do Sedlece to vezmeme po silnici. V lese hrozily další dva krpály, kde tlačí i velcí borci. Bezvětří ve městě, slušný fučák mezi poli. Těžce jsme vystoupali do Vícenic, i po rovině do Sedlece to byl docela boj. Ve vesnici jsme zahnuli k lesu, že se zase napojíme na oficiální trasu. Tady už se jelo pěkně, bezvětří. A že teda zkusíme až na vyhlídku, i když to je vlastně zajížďka.

Vyhlídka na Lamberk

Zadek už mě pěkně bolel, i s novým gelovým sedlem to nebylo nic moc. Ach kde je můj Author Mega Top (pozn.: Už se nevyrábí 🙁 ) Napojili jsme se na silnici u Sedleckého dvora, a pokračovali po ní až na Skřipinu. Zkopce to moc nejelo, vítr to kazil. Za mostem druhá kontrola. Už byla docela žízeň, ale zbývalo asi 5 km k chatě U kata, kde podle kontroly bylo točené z pivovaru Oslavany. Vidina točeného, a taky že je před námi poslední kus trasy (byť nejtěžší) nás hnala hned dál. Pod Kraví horou byla naštěstí cesta jen lehce pod vodou, dalo se kolo přenést po kamenech. Další krpál nahoru se zase musí tlačit. Cyklotrasa za všechny peníze. U Sedlečka doprava, a už klesáme prudkým srázem, pěšinou, přes popadané kmeny mnohokrát přenášíme kolo. Velmi náročný úsek. U lípy u vody nás dojela skupinka. Nečekáme, až budou u pípy první a jedem hned dál. Naštěstí na sebe čekali. Přes Chvojnici po úzké lávce přetlačíme kolo a jsme U kata.

U kata

První pivo skoro na ex. Pak dávám malinovou limonádu a zišťujem, že uzená cigára už není. Sežrali ji pěší turisti, kterých bylo letos opravdu hodně (20 km a 30 km okruhy). Chvíli jsme váhali, jestli opéct nabízený párek na ohni. Hlad jsme ale moc neměli, spíš žízeň. Takže ještě jedno pivo.

zřejmě dobrej oddíl

Po očku jsme pozorovali ostatní cyklisty. Jedna parta si objednala taky piva, a hned plato kořalek. Kroutil jsem hlavou, jak v tom vedru a zátěži můžou pít zelenou. Zavolal jsem ženě, že to máme už jen kus domů, ať vyjede. Kus to byl, ale opět na tlačení kola, než jsme se dostali na vrstevnici ke Ketkovicím. Předjelo nás pár cyklistů, ale celkově jich bylo letos málo. Po polní cestě se napojujeme na silnici, na které jsou vidět davy pěších turistů. Vypadalo to, jako kdyby tam vystoupil autobus lidí. Kus je to po silnici, a pak odbočujeme na lesní asfaltovou cestu podél Ketkovického potoka. Brutální sjezd, místy kolo skáče po kamenech jak divoká kobyla. Naštěstí bez pádu jsme celkem rychle v Oslavanech. Ukazujeme kontrolní razítka a dostáváme diplomy.

Vandrovní list

Sigma ukazuje 66 km, no pěkná padesátka. Výlet zakončujem jídlem a pivem na zámku Oslavany.

Nádvoří zámku v Oslavanech

Po cyklotrase se vracíme zpět. Na začátku ještě neotevřené cyklotrasy voprdelkoval vůz městské policie, ale bylo to naštěstí v pohodě. Zato cyklotrasa, to byla hotová kolonáda. Cyklisti, bruslaři, maminky s kočárkem a pěší … V Ivančicích máme rovných 70 km v nohách slušným terénem. Manželky nás chválí, že jsme to dali, taky pochvalně bručím. Naprosto super vejlet, akce roku. Jel jsem to potřetí, a je to vždycky zážitek. Příště musíme zlomit ještě jednoho kamaráda z Brna, bude to vetší sranda.

Trasa z Garmina

Myslibořice-Pulkov

Publikováno 21.04.2015 | Autor: Chain

Sobota byla tentokrát zasekaná, samá akce, takže až v neděli jsem se utrhl ven. Teda, nechal jsem se dovézt kus cesty, do Myslibořic. Plán jsem neměl propracovaný, chtěl jsem zkusit jednu kešku u Pulkova, když by nevyšla tak nevadí, a nějak dojít do Litovan. I cesta může být cíl, že. Paštička, dva rohlíky, nožík, a půllitrová PETka pití. Vyrazil jsem kolem jedenácté z Myslibořic, do lesů směrem na rybník Cihelna.

jedna jarní

Asi v polovině vzdálenosti k lesu jsem si všiml, že v keřích a stromech kolem cesty je hodně ptáků. Nazval jsem to tam pracovně Ptačí alej a něco cvaknul záklaďákem, nic jiného jsem bohužel neměl. Sem by se ovšem dalo vypravit se s Bigmou na birding.

Ptačí alej

Jak bylo teplo, ohrnul jsem si nohavice a svižnou chůzí došel až k rybníku. Ten byl bohužel vypuštěný, takže bez fotky 🙁 Ale chatka na břehu zrcadlící se v hladině by se tu dala vyfotit, tak snad jindy. Hned jsem pokračoval dál, na Stříbrnou horu. Bylo to skutečně dost do kopce, ale asi po kilometru se to zlomilo, a čekal mě delší a pozvolný sestup k hájovně u Radkovic. Po cestě mě zaujal krásný bahňák napravo.

žabinec má taky jaro

Ale než jsem k ní odbočil, přišel jsem k rybníčku tentokrát napuštěnému. na břehu byl dokonce turistický přístřešek. Byla jedna hodina, takže jsem v klidu poobědval. Odpočinek parádička, sluníčko hřálo do zad, zvedat se mi moc nechtělo. Ale čekal mě ještě pěkný kus cesty.

Rybník pod hájovnou

Hájovna je za dotace EU předělaná na penzion. Musí se tomu holt trochu naproti a Brusel vám barák opraví za svoje. Za Tenátnicí mě čekala zmiňovaná štola. Byl jsem rád, že krabička není uvnitř. Klaustrofobií netrpím, ale lézt dovnitř by se mi nechtělo. Proč nejsou mříže zamčené, když tam jsou, to teda nevím.

Průzkumná štola na magnetit

Dál jsem se vydal mimo cestu na kraj lesa, neboť další krabička byla s více zastaveními, a to po křížích. Na rohu lesa ale žádný kříž nebyl, byť byl v mapě Garminu i na mapy.cz. Večer jsem poslal opravu mapy, třeba bude přijata. I ten turistický přístřešek jsem poctivě nahlásil. Po cestě k dalšímu kříži mě zaujal pojízdný posed v poli. V poledním slunci to vypadalo jak strážní domek na písčité pláži. Jen ta voda a Hasselhoff chyběli.

Pobřežní hlídka / Baywatch u Pulkova

Na křižovatku k Biskupicím jsem došel po silnici, no nuda. Dál po silnici bych to nedal, zkrátil jsem si to přes pole na polní cestu za bývalým JZD, která vedla podél Račího potoka. Název slibný, ale nějak sem těm místům nepřišel na chuť. Možná to bude chtít příště z druhé strany. Taky jsem už chtěl být na chalupě, přecejen se blížila čtvrtá hodina. Cvaknul jsem jen dvě labutě na rybníku a vrátil se na polní cestu.

Nebuď labuď

Cesta překračuje potok a odbočuje prudce doprava. Na horizontu byl pěkně posazený posed. Došel jsem si pro něj. Dál už to byla nuda, až na dva zajíce a jednu srnku, které jsem vyplašil u lesa. To už jsem se blížil k Litovanům. Pod vesnicí už je vykácený kus lesa, bude se tu stavět čistička. Pěkná procházka – 17,5 km.

Na číhané

Doma jsem zjistil, že fotka Baywatch se moc nepovedla, a musel jsem se tam vrátit na druhý den. S rodinkou jsme si tedy udělali výlet, odlovili Pulkovskou krabičku když napoprvé nevyšla, a potkal jsem tam kolegu z práce, taky kačera. Jak se říká – všechno zlý je pro něco dobrý.

Velké Meziříčí – Studenec žst.

Publikováno 22.03.2015 | Autor: Chain

Odpovědět

Předpověď počasí na sobotu byla během týdne mizerná. Mělo pršet. Přes týden jsem po práci stihl pár koleček na kole, takže mám letos najeto 106 km. Není to nic moc, ale kus tréninku na Oslavanskou padesátku to je. V pátek ale bylo celkem jasno, že v sobotu bude jasno 😀 Měl jsem toho ale za celý týden dost, i pracovně, tak se mi v sobotu ráno moc nechtělo. Ani plán jsem neměl žádný. Naštěstí mám v šuplíku (tedy Dropboxu) pěknou řádku naplánovaných výletů, které jen čekají na vylosování. Vyrazit v devět? Toho ale moc člověk už nestihne. Proto jsem zvolil celkem nedaleké Velké Meziříčí a z něj trasu po naučné stezce Nesměřské a Balinské údolí. Západní část jsem již jednou celou prošel, los tedy padl na část východní. Slibovala výhledy do krajiny směrem na severovýchod.

Plánovaná trasa, NS zcela vpravo

Autobus Student Agency mě vyplivl u Penny ve Velmezu, kde jsem doplnil zásoby (pivo a tatranku). Hned pak jsem pátral po žluté značce. Nikde nic, takže jsem to vzal podle navigace z města, a pak jsem měl odbočit na Petráveč! V tom spěchu jsem totiž neměl ani vytištěnou mapku, ani žádný „blbý“ telefon, kde bych se do ní podíval. Zastavil jsem se akorát u splavu na konci města.

Splav, skutečný splav, žádný jez

Potom jsem rychle vydupal k vesnici Petráveč. Malá odbočka za geokrabičkou, kde jsem vypil zmiňované pivo. Ten kopec, a hlavně ranní běh na autobus mě pěkně vyšťavil. Na začátku obce nacházím konečně první informační ceduli naučné stezky. Procházel jsem vesnicí, kde právě probíhá budování kanalizace, když mě zaujala kaplička.

Interiér kaple, Petráveč

Udělal jsem pár snímků a chystal se k odchodu, když v tom z okna vykoukla babka „čtyři zuby“ a dala se se mnou do hovoru. Ptala se, jestli jsem přišel žlebem, že to tam bývalo krásný, malíři tam prej chodívali malovat .Ale teď je to tam asi zarostlý. Zdrbli jsme všechno. Od historie obce po moje putování krajem, komunisty, vesnický satelit, solární elektrárny, no proste všechno. Asi mě brala jako krajánka, co putuje krajem a s kterým se dá popovídat. Dokonce znala Hadcovou step v Mohelně. Dostal jsem na cestu buchtu a šlapal jsem dál.

Kaple Petráveč, dřív pod ní tekl potůček

Jak jsem opustil civilizaci, smál jsem se na celé kolo, dnešek bude parádní! Kousek dál, mezi poli, narazil jsem na rybníček. Byl patrně nedávno rekultivován, ale přesto se na hrázi zachovaly žluté kvítky podbělu. Měl jsem z toho ještě větší radost, a udělal pár fotek.

Podběl lékařský na hrázi rybnika

Procházel jsem mezi poli, kolem vrchu Klenůvka (vysílač), až jsem narazil na další ceduli naučné stezky. Zmiňovala kameny s miskami, a skutečně jsem jednu misku objevil. Miskové kameny jsou na Vysočině docela vzácnost. Fotit to ale nešlo, tak jsem to prásknul aspoň jako celek.

Miskové kameny poblíž Dolních Heřmanic

Dál stezka pokračovala kolem Sadového potoku až k Oslavce. Zvažoval jsem variantu až do Náměšťě, už mi tam zbývalo jen 15km. Nakonec jsem se ale rozhodl pro nádraží ve Studenci. Čepovaná Plzeň prostě vyhrála. Jak jsem se rozhodnul, dal jsem si oběd na schodech jedné chaty (tradiční Favorit). Měl jsem před sebou cca 10 km. V obci Oslava jsem to do Kamenné málem vzal po silnici. Naštěstí jsem se po 200 m vrátil, přece tu nejsem pro to, abych chodil po silnici!

Jez u Perochtova mlýna

Šel jsem dál po žluté až k Holomkovu mlýnu, a nahoru jsem vystoupal korytem potoka Kameňáku. Parádní úsek za každého počasí!

Ohnivec rakouský, niva potoku Kameňák

Za obcí Kamenná jsem si všiml nové zvoničky. Říkal jsem si, že to tu minule nebylo. Je to spíš velký obelisk a na něm zvonek s provázkem. Čtu cedulku – Kameňáci 2014. No proto.

Chov daňků v Kamenné

Na půli cesty do Pyšela jsem klasicky zakufroval. Slibuju si, že to příště vezmu tudy, kudy mě to logicky táhne. Je to podle mapy o kus delší, ale co, nemusím pořád chodit po značených cestách. Procházím Pyšel a u OÚ vyhazuju odpadky od oběda. Nahoře u kapličky měním CWG, po posledním hrnku čaje pokračuju dál.

Kaple Sv. Marie, Pyšel

Na nádraží do Studence zbývají asi 3 km. V lese se držím žluté (pro kolo nesjízdná, proto jsem tento kus neznal). Stezka je dokonce značena značkami Sokola. Po chvíli jsem u přejezdu, beru to rovnou na nádraží. Zjišťuju odjezd – mám přes půl hodiny čas. Paráda.

Nádraží Studenec v podvečer

U Marušky je zrovna soukromá akce, ale pivo mi natočí. Nemáme ani jeden drobný, tak to mám za 30. Pak jsem ale koupil lístek, který byl za 28, tak jsem tam ty 2 Kč donesl. Cesta zpátky utekla rychle, ve Vladislavi se přidalo spousta piclých čundráků. Doma navigace ukazovala 24,5 km. Dóbro došli!

Mrazivá procházka přes Sokolí

Publikováno 08.02.2015 | Autor: Chain

Odpovědět

Vejšlap po pár keškách po okolí jsem v sobotu vůbec neměl v plánu. Venku bylo -4 a úplně jsem cejtil, jak krk ještě potřebuje teplo, abych znova nenachladl. Žena odjela s klukem na chalupu a já jsem chtěl zůstat doma s čajem a tak. Nakonec jsem to ale doma nevydržel a kolem poledne se autobusem poposunul na okraj Třebíče směrem na Račerovice. Vzal jsem to pěšky k bažantnici, tam si obešel půl naučného okruhu až k rybníčku a zkoumal podle mapy jak dál. Naštěstí to přes pole bylo kousek na cestu, která vedla k další výpadovce na Přibyslavice. Pole bylo vcelku zmrzlé, jen občas byla voda.

Namrzlá polní cesta

Polní cesty jsem se ale držel jen chvíli. Díky zamrzlým kalužinám se po ní šlo hůř, než po poli vedle. A protože jsem to chtěl vzít přes Sokolí, zkrátil jsem si to zas přes pole až skoro k cestě ze Sokolí, která vede kolem lokality „Na Hlíně“.

Retro

Vydupal jsem to od silnice až nad Sokolí, odlovil u lesa kešku a užíval si výhled. Tyhle krabičky mám rád. Člověka to vytáhne do míst, kam by se mu jinak nechtělo, nebo by ho ani nenapadlo tam jít.

Sokolí, panorama

Pak jsem zase sešel ten kopec přes Sokolí k řece, a kolem hřbitova, až k Padrtovu mlýnu – další krabička. Tady mě musel hodit nápovědu přítel na telefonu, kterému tímto děkuji. Mlýn samý jsem nefotil, to by vyžadovalo přípravu, a hlavně více času. (A v té zimě jsem se ani nepodíval, jestli už funguje místní restaurace.) Od mlýna vede hrbolatá, ale romantická cesta lesem nad Palečkův mlýn. Od křižovatky už je vidět Majestátní dub, píšu ho schválně s velkým písmenem. Za prvé je to opravdu obr, za druhé se tak jmenuje jeho krabička. Kolega Kapsa jej chce přihlásit jako státem chráněný strom, a to rozhodně schvaluji. Po nálezu piksly jsem si ho musel vyfotit, i když světlo nebylo kdovíjaké, a vlastně ani barvy, prostě únor bez sněhu.

Majestátní dub

Únor bílý, pole sílí. Máš ho vidět, a řepce je to stejně jedno. Prošel jsem Řípov, krátká zastávka u Lázní Polanka. Dýchla na mě skutečná plovárna. Musím si o tom něco zjistit. Krabičku jsem nedal, moc namrzlý svah. Ani u Baziliky se nezadařilo. Ale stejně se šeřilo a byla mi zima, tak jsem spíš spěchal domů.

Sv. Martine, kde máš ten sníh, ty hade!

Z navigace vypadlo, že jsem našlapal 17 km. To jsem ani nečekal. Dobrá procházka.

Z Brtnice do Okříšek přes skiareál Jalovec

Publikováno 22.12.2014 | Autor: Chain

Už byl zas delší dobu klid nohám, ani počasí výletům moc nepřálo. V pátek ale bylo dopoledne hezky, a Alladin sliboval ještě lepší počasí na sobotu. A tentokrát se kupodivu trefil. Dlouho jsem nevěděl, kam vyrazit, protože to chtělo něco kratšího, tak 10-15 km. V poledne se to mělo stejně pokazit. Večer padla volba na Brtnici, taky proto, že tam jede z Třebíče parádní autobusový spoj. Teda jede to Třebíč-Praha, a jede mi to skoro od domu. Jenže na to blbec vždycky zapomenu, a ženu se schvácenej na autobusák do města. Příště! Tím během jsem dostal pěknou žízeň, takže v Brtnici hned kupuju Poděsbradku, protože půllitr čaje v termosce by mi určtě nestačil. Sluníčko se právě vyhouplo na obzor, a já se zpocenej vyhoupnul nad Brtnici. Sto výškových na prvním kilometru je pěknej nástup, skoro jako v Tatrách. Na obloze se mi hned dělají i první mráčky, a nezůstanou nevyužity!

Bezejmenný rybník mezi kopci Strážka a Malín

Na rozcestí Černé lesy to beru doprava a pochvaluju si zpevněnou cestu. Polňačky, které jsem minul, smrdí totiž bahnem po kolena, ne-li za ušima. Svatá Trojice má smůlu, že je hluboko uprostřed lesů. Tady světlo nikdy nebude na pořádnou fotku, leda by se to fest vykácelo. Fotím až za rozcestím zelené značky protisvětlo, které z podrostu vyhnalo poslední chuchvalce studené mlhy.

Ranní opar v závěru podzimu

Na kraji lesa před Radonínem je malebný rybníček. Fotím si částečně zarostlou hladinu s odrazem modré oblohy, když mě za rybníkem upoutaly včelí úly. Teď tam jistě už včely nejsou, zkusím to vyfotit! No to sem si dal. Automatika neposlouchala, asi se to nechtělo chytit na objekt ve stínu. Proklel sem celej Nikon včetně českého servisu a udělal pár fotek na manuální ostření a clonu.

Rybníček u Radonína

F jako Fčela

V Radoníně pěkný kostelík, ale nebylo odkud to vzít. Tu kabel, tu kabel !!! Za vesnicí si opět pochvaluju vyasfaltovanou cestu, když tu koukám, že modrá jde přes pole k lesu. Ajajaj, no zkusíme to. Ušel jsem asi 50 m, po kotníky v bahně, no nedal jsem to. Pohled do mapy jasně ukázal, že asfaltovaná cesta jde taky kolem zříceniny Střeliště, jen je to o pár set metrů delší.

Břízka těsně před odbočkou modré do bahna

Střeliště se ukázalo jako pěkná lokalita na sabat nebo čundr, ale nic k focení. Ohniště, dvě lavice, kolem brázda připomínající vodní příkop, toť vše. Mít psy, tak bych je tady snědl. Zkontroloval jsem sucho v botách, bylo to v pohodě. Kombinace neprodejných rádoby membránových Nike a reklamních trekových ponožek za 49,- je skutečně ultimátní. Fakt sem stál před chvílí po kotníky v naplaveném bahně, a v botě mám sucho. U rybníčku Vápenice se cesta trochu zhoršila. Čert ví, jestli to dřív skutečně byl malý lom na vápenec, nebo je to náhoda. Každopádně na břehu rybníka mě zaujal zvláštní kříž, s lebkou se skříženými hnáty a kovaným hadem. To jsem skutečně ještě neviděl. Dumám, jestli to má co do činění s otravou nebo s uštknutím.

Velmi zvláštní kříž

Za usedlostí jsem nejprve šel kousek vpravo, ale nakonec přece jen zvítězila zvědavost, vrátil jsem se a šel vlevo na Jalovec. Už zbýval jen kousek. U odbočky turistické značky z asfaltu byla regulérní plavecká základna, koupaliště, šest drah pro sportovní plavání, vše v ruinách.

Zpustlý plavecký areál

Na Jalovci 5 metrů sněhu! No abych nekecal, 5 x 10 m 😀 Děla nachystaný, ale nikde ani živáčka. Naobědval jsem se na lavičce před restaurací, prošel celý areál, něco málo nafotil. Našel jsem dokonce i Jalovec, který měl plody. Teď to můžu to odfajfknout, že jsem tu byl. Ale „Když to srovnám s tím výletem na Kokořín…“

Jalovec

Protože do Číchova to bylo slabé 3 km, ale bylo teprve podledne, rozhodl jsem se to trošku prodloužit. Zpátky k usedlosti/hájovně (jo, tady uměj žít, za Lesy ČR), a dál na Okříšky. V poledne se ovšem přesně podle předpovědi zatáhla obloha. V Okříškách mám asi 40 minut čas, než mi jede vlak, píšu kolegovi o souřadnice nedaleké kešky. Nalézám v pohodě, a hned tu máme vlak, ohlášený špatným titulkem – sranda největší, celej perón se chechtá. Vlak je příjemně vytopen. Jo, dobrejch 20 km!

Prošlá trasa

Váté písky – Lídlenka

Publikováno 25.11.2014 | Autor: Chain

Odpovědět

Zase jsem se nechal nachytat a koupil si Lídlenku na podzim. Nikdy víc! Čtyři soboty, které slibují hnusné počasí. Příští rok jedině květen, pokud bude. Poslední sobotu jsem jet nemoh, to se chystám na Prasepárty, pokud se zadaří. Co sem měl dělat? Nechal jsem se sežrat, jak praví klasik. Prostě jsem vyrazil. Bude to obhlídka terénu, na focení pouze mobil. Ráno jsem se dobalil, normální turistický batoh, místa spousta. Litr čaje, teplé ponožky, paštika a domácí chleba, nožík. Vytisknout lístek s QR kódem a občanku. Dvě kila na drobnosti (kafe z automatu a tak). 7.23 jede rychlík do Brna, pohoda, žádný stress. I když lidí je hodně, šotoušů jen pár. Ve vlaku problém se čtečkou QR, ale bylo to rukama, rukama průvodčího. V Brně jsem měl asi 40 minut čas, tak jsem odlovil jednu kešku poblíž nádru, s dohledem městské policie. Do Břeclavi jedou dva vlaky pár minut po sobě. Už jsem se málem nechal nachytat minule. Já ale chci jet v EC, takže si kupuju loupáček a kroužím po nádraží. A už to příjíždí, modrej drak EC 73 Smetana. Usazuju se pěkně u okna. Za chvíli tu je sympatická průvodčí, za sekundu načte QT a říká „V pořádku, děkuji“. Tady asi jsou zvyklí na doma tištěné lístky. Vlak jede tichoučko, jen klimoška šustí, za chvíli jedem 160 km/h. Pod sedadlo zapojím nabíječku a doláduju mobil na 100%. Dneska bude mít co dělat. Za půl hodinky je člověk pohodlně na hranicích. Prostě paráda. Přestup do lokálky po chvilce okukování rakouského vlaku.

Wiesel

Za dvacet minut jedem, vláček se za tu dobu celkem naplní. Za městem se z lokálky vyklube dobře splašenej motorák, jedem 135 km/h podle navigace. Zřejmě slušnej oddíl. Za chvíli jsme na místě, Bzenec-kolonie. Vystoupím tedy, s partou skautů. Několikrát jsem je v lese pak potkal, no pili mě krev. Chytnul sem se modré značky, abych došel na trasu naučné stezky.

Pásový dopravník pod železniční tratí

Kolem areálu KM Beta jsem došel až na první zastavení. Zde je i pomník zakladatele místního borového lesa J. F. Bechtela. Protože bylo prakticky poledne, naobjedval jsem se, když už tady je to sezení. Po cestě třeba nebude (a fakt nebylo). Zpátky k písku jsem se vracel jinou cestou, a vyhlížel nějaké další zastavení naučné stezky. Ovšem nikde nic. Došel jsem až k Žilkovu dubu, kde jsem neodlovil kešku, protože zrovna v tu chvíli došli i uřvaní skautíci. Naučné stezky už jsem měl dost, za dubem mělo být čtvrté zastavení, ale fakt sem nic nepotkal. Rozhodl jsem se vzít to přímo k železnici a dál pokračovat podle ní. Z okna vlaku jsem před tím viděl, že to po obou stranách jde. Zhruba v prostředku přírodní památky je pěkná Earth cache, doporučuju. Zjistil jsem si potřebné údaje a šel se kouknout na okraj pískovny.

Pískovna

Dál jsem pokračoval víceméně stále po pravé straně. Chvílema to vypadalo, že se ukáže sluníčko, ale nakonec z toho nic nebylo. Od osady Soboňky, kde jsem nakoukl na rybník (všude zákazy vstupu), jsem to vzal po zelené až do Rohatce. Tady asi hodinové čekání na vlak, už bylo docela chladno a stmívalo se. Vlak od Přerova měl zpoždění, ale nevadilo to, protože v Břeclavi bylo 40 minut času. I se zpožděním jsem stihnul gulášovou polívku s rohlíkem. Hupky dupky na EC do Brna, a odsud šourákem domů. Až doma jsem spojil v Garminovi trasy, no hodilo to 20 km pěšky, to sem ani nečekal.

Prošlá trasa

Chain bloguje

Co neuteče, to umlátí závěrkou

Archiv štítku: Geocaching

Kokořínsko – 2. část

Kokořínsko – 1. část

Chotěboř – Doubrava

Jihlava-Třebíč, pěšky po červené

Oslavanská 50 roku 2015

Myslibořice-Pulkov

Velké Meziříčí – Studenec žst.

Mrazivá procházka přes Sokolí

Z Brtnice do Okříšek přes skiareál Jalovec

Váté písky – Lídlenka