Oslavka u Senorad

Nový boty je potřeba pořádně vyzkoušet, takže jsem dal pěkný okruh přes Račerovice až do Kojetic kde me žena nabrala autem (cca 27km). Merrellky vel. 45 se ukázaly jako malý, z kopce dobrý mučidla. Takže jsem je dal za nižší cenu na aukro (au!), holt potřebuju 46. Ale o tom tenhle článek není.

28.5. 2016  se sešlo moc akcí zároveň. Naplánovaná byla Krumlovská 36, ale nakonec z toho sešlo – ukázalo se logisticky neřešitelné dostat tři rodiny (s dětma) z různých měst na stejné místo a ještě ráno. Volba tedy padla na Senorady – dětský den, a že jako při tom dáme alespoň malé kolečko k řece a na vyhlidku.

Staré rozšlapané Merelky vel. 46 ukázaly, že ještě neco zvládnou. Bereme to z hřiště po silnici, míjíme Penzion, z vesnice jdem kolem staré hospody (zabedněno, doslova). Cestou ke kantýně jsme probírali, kdo z nás tu kdy byl, dělal bečku a tak podobně. Senobike zastávka potěšila, vypadá to použitelně. Došli jsme až na železný most (opraveno v roce 2007).

Železný most pod Senorady

Železný most pod Senorady

Zkratkou zpět v těžším terénu jsme to vzali k Senoradskému mlýnu (jedny kovový schodky, nic pro kolo). Mlýn je částečně opraven, většina vody z náhonu ale jde zpátky do řeky. Zbytek (čůrek) pohání malé dynamo. Došli jsme až na soutok Chvojnice a Oslavky. Tady někde ústí Oslavanská 50 a její těžký usek. Zpátky opět jdeme zkratkou nad vodou, až skoro ke kantýně, pak prudce mezi chatami na vyhlídku Malá skála.

Malá skála, nahoře hrad Ketkovák, dole Ketkovický mlýn

Malá skála, nahoře hrad Ketkovák, dole Ketkovický mlýn

Dál to bereme více méně podél lesa (blatouchy, mokřiny), a potkáváme na jednom kůlu včelí roj. Pozorujem ho pouze uctivě z dálky 🙂

Roj

Roj

U odbočky k Senoradům potkáváme partu šílenců (asi 4 auta), cosi tu loví. Původně to vypadalo jako kačeři, ale byli to broučkaři, tedy entomologové.  Síťkou probírali trávu na palouku a úlovky popsané cpali do zkumavek s cedulkama 🙂 Zpátky na hřiště se šlo mírně zkopečka, polní cestou. Kus za vesnicí je pěkná třešňová alej.

Na hřišti to ještě vřelo, stihli jsme ještě pár atrakcí (přes řeku na laně, skluzavka), tombola (žádná výhra). Hlavní výhry byly kolo, skateboard a malý skákací hrad, za mě slušný. Dávám druhý pivo, a pak jsme se rozjeli všichni k domovům. Našlapáno pouhých 8,4 km, ale lepší než nic. Příště třeba vyjde ta Krumlovská 36.

P.S. 5.6. 2016 Kolečko za Litovanama, na poli tu pěstují Svazenku Vratičolistou, plocha cca 10 ha, našlapáno kolkolem cca 9 km.

 

Z EDU do Mohelna, tentokrát přes Templák

21.4.2016

Opět se vyplatilo vsadit na předpověď počasí a jeden z krásných jarních dnů, a tak jsem to ve čtvrtek v práci zabalil dřív a vzal to pěšky. Trasu jsem si pěkně prodloužil přes Templštejn a Třešňový sad na Kozénku. Ale vezmu to pěkně popořádku. Vyšel jsem před druhou hodinou, neboť trasa vycházela na 18 km, a to při mé rychlosti chůze s foťákem vezme zhruba pět hodin. Tradičně jsem za vrátnicí odbočil k lesu, ale dole u potoka jsem se neškrábal na Rabštejn, tam jsem byl nedávno při čištění oblasti od neodlovených kešek. namířil jsem si to po zpevněné cestě k lesnímu rybníčku, a pak vracečkou na červenou TZ a na kraj lesa. Řepka na polích zrovna začínala kvést, tak to ještě nebyl tak omamný smrad. Cestou mezi poli jsem došel poměrně rychle k Dukovanskému mlýnu. zastavil jsem se až u rybníčku u pily, který jsem obešel skoro celý. Přes spadlé pletivo se dalo v pohodě dostat do areálu. Na přítoku rybníčku mě zaujaly strmé sesypané břehy, jako stvořené pro ptáky hnízdící v dutinách pískových sesuvů, ale nikde nebylo vidět žádný otvor. zato kvetoucí třešeň slibovala, že na Kozénku chytnu sad taky v květu.

Rybníček u pily

Rybníček u pily

Přešel jsem silnici, a po sto metrech mě překvapil rybníček brčálníček. Hladina z velké části pokryta zelenou beztvarou hmotou, v lesknoucích se částech mezi ní se zrcadlilo modré nebe a vrby stojící na břehu. Idylka pár metrů od silnice. Udělal jsem pár fotek a pokračoval do prudkého kopce k mysliveckému areálu. Ozýval se tam bažant, ale až jsem přišel blíž, byl ve voliéře asi dobře schovaný. Zato se vynořil patrně bezdomovec se psem, řka, že houby ještě nerostou. Odvětil jsem mu, že nejdu na houby a pokračoval až do vzrostlého lesa, kterým jsem šel stále podél silnice až na polní odbočku, žlutou TZ vedoucí na Templák. Za hájovnou jsem obešel hromadu hlíny umístěnou přesně uprostřed cesty tak, aby se dala obejít a objet na kole, ale auto by mělo velký problém. na hradě mě uvítalo již dříve avizované zábradlí a schody až na nejvyšší místo – štítovou stěnu, odkud byl opravu pěkný výhled.

Templštejn

Templštejn, pohled ze štítové zdi

Dole se majitel vybavoval se starší paní se psem, takyturistkou. Cvaknul jsem je, i když lidi v přírody moc nefotím.

Hradní pán

Hradní pán

Dávno jsem si nepamatoval odbočku, která vede dolů k řece, takže jsem napřed blbě pokračoval po vrstevnici, až na vyhlídku na tábor.

Pořádný tábor musí mít bazén, radši dva

Pořádný tábor musí mít bazén, nebo radši dva

Ale co, vyhlídka to byla pěkná, skála dolů skutečně strmá. Obdivoval jsem ji pak z protějšího břehu. Po návratu ke hradu nalézám správnou šipku a pokračování žluté TZ k řece. Cesta dál je velmi strmá, rozhodně nic pro kolo. Kousek nad chatami je zbudována umělá hráz na potůčku.

V umělé tůňce se zrcadlí borovice na slunci

V umělé tůňce se zrcadlí borovice na slunci

Přecházím řeku a obdivuju strmé skály tyčící se nad vodou. Tady to je prostě jako magnet na lidi, to se nedá nic dělat. Od Ivančic přijel motorkář, taky se kochal jarním sluníčkem a skalami na řekou. Rychle procházím branou tábora a po pár metrech beru zkratku prudce do kopce. Po 60 m se napojím na milosrdnější cyklotrasu a za chvíli už se kochám na skalním ostrohu pohledem na vyhlídku pod Templákem. Hrad samotný je skrytý za horizontem zeleně.

Skály pod Templákem

Skály pod Templákem

Nad prvním prahem na turistickém rozcestí žluté a červené značky volím červenou kratší cestu na Kozének (v některých mapách nesprávně uvedeno Kozinek, asi Pražáácíí). Po pár metrech nacházím část přehazovačky Shimano Alivio. Jo, tudy se prostě nemá jezdit, je to pro pěší 🙂 Na dalším úseku plaším datla, potvůrka se schoval na druhou stranu kmene a nechce se nechat vyfotit, posunuje se pořád tak, aby mezi ním a mnou byl kmen. Nechávám ho být a dál stoupám krkolomnou pěšinou s občasným výhledem na Baby – solitérní skalní útvary pod Lhánicemi, jež jsou vyhledávaným místem horolezců.

Vyhlídka Malá skála

Vyhlídka Malá skála

Červené značky náhle končí – jsou přestříkány černým sprejem. Snažím se pokračovat dalších 100 m stejným směrem, ale cesta se stáčí zpět, úplně špatně. Vracím se a po původní stále dobře viditelné trase překračuji další potok. Celý úsek až skoro ke Kozénku jsou značky přestříkány. Moc to nechápu.  Ale to už se dostávám k třešňovému sadu zabírajícímu plochu zhruba dvou fotbalových hřišť. Už jako malý kluk jsem sem, do sousední vesnice, chodil na třešně. Tehdy nás naháněl i hlídač. Dnes tu dávno nikdo nehlídá. jen včely v rohu mají svoji maringotku. Toho dne svítilo krásně slunce a bylo skoro 20 stupňů, tak se velice činily. Prošel jsem si vetší část sadu a udělal zase pár fotek.

Sad na Kozénku

Sad na Kozénku

Přece jen se sem zas pár let třeba nedostanu v době květu. Nad Lhánicemi jsem potkal spolupracovníka Františka na kole, dali jsme se na chvíli do řeči. Stejně to dopadlo s jedním domkářem přímo u koupaliště. Zrovna prořezával jabloň před domem. Do Mohelna jsem to vzal starou cestou mezi poli a vyšel za hřbitovem. V Hostinci U Staňků jsem prach z cesty spláchl dvěma kozlíky. A to byla pěkná tečka za tím naším příběhem. Celkem to dalo 20 km, a nebejt slušnýho puchejře, řekl bych „dobro došli“. Holt Najky už to mají za sebou. Na to že to byly značkový boty, jsou po necelých 800 km na vyhození.

Letošní koniklece

Letošní koniklece

Ještě jsem přidal jednu fotku, focenou o pár dní dřív, ale kolem této lokality jsem taky prošel. Neprozradím kde to je, aby to nedopadlo jako s koniklecema u Trnavy, kde si za peníze EU vybudovali asfaltovou cyklostezku až k tomu a jezdí se tam pochopitelně i autama 🙁

Prošlá trasa z Garmina

Prošlá trasa z Garmina

Dřínové skály u Kramolína

2. 4. 2016

Dnešní slunečný den jsem se rozhodl dolovit pár krabiček v okolí Dalešické přehrady, ale hlavně se konečně zas projít venku po lesích. Stres v práci je potřeba vyrovnávat právě takovými procházkami v přírodě – bez lidí, bez úkolů v Utlouku, bez Oraclu. Nechal jsem se vyhodit za Kramolínem u polňačky vedoucí k památníku Operace Spelter. Po cestě potkávám zhruba 15 včelínů, zrovna u nich operuje včelař v obleku a kukle. když jsem se vracel, vyklubala se ze včelaře včelařka. Keška nalezena rychle a hned pokračuju rovně k lesu. Míjím místo na kraji, kde rostou na podzim kozáci. V lese už správným směrem  k přehradě přecházím betonový mostek až na křižovatku za Kramolínem. Následuje krátká odbočka vpravo a pak pěšina až na samotné Dřínové skály. Keška v dutině vykotlaného dubu nalezena opět na první hmátnutí, a tak se můžu kochat pohledem z výšky na hladinu, kde zrovna proplouvá loď Horácko (nemám to označení rád).

Loď Horácko

Loď Horácko

Vracím se po stejné cestě na křižovatku, a vybírám si delší cestu podél vody, slibuje totiž výhledy na vodu. Ty tam skutečně byly, ale taky tam byly chyby v TOPO 2015, cesta ve skutečnosti vede ke konci osady podél lesa až k poslední chatě. Chatová oblast vzkvétá, tři nové chaty se tu staví. Hospoda uprostřed chatové osady (U Richarda?) už se probouzí ze zimního spánku. Další pajzl na kraji chatové oblasti – Hostinec U řeky (tady jsme se stavovali při pochodu Dalešice-Ivančice, mrzká náhrada pochodu Brno-Ivančice), ještě spí.

U řeky

U řeky (nejbližší řeka několik km)

Dál to beru dolů pod hráz, tady jsem snad nikdy pěšky nešel. Obdivuji technicky pěkně vymyšlený odvod povrchové vody. Dole nacházím rozpadající se památník vodnímu dílu. Mastek odpadává, ale stále je vidět znázornění stékající vody (právě tím modrým mastkem), která teče přes silnici, klikatí se mezi betony a končí ve skutečné řece. PO nálezu objektu koukám, že místní keška slouží jako zimní úkryt pro čínská mnohotečná sluníčka. A teď zpátky ty 2 km po strmé cestě 🙂 Dalo se.

Památník u přehrady

Památník u přehrady

V Kramolíně zjišťuju, že zbývá 40 minut do otevření hospody, takže dávám ještě jiný malý okruh, abych se podíval, kde má kolega chatu. Snad sem ji i našel, vyfotil žene a jdu dál krajem lesa. Míjím dva velice pěkné posedy, na jeden i lezu se pokochat. Na posledním úseku u silnice se ale ztrácí turistická značka – klasika v podání KČT. Co by člověk chtěl po babách v důchodu. Beru to tedy rovnou za nosem. U silnice stojí dávno nepoužívaná telefoňáká budka se směrováním na Mohelno. Nakukuji dovnitř. Z dálkového vedení zbyly jen označené svorkovnice, jinak všechno pryč.

Ou tú spojovatelka

Ou tú spojovatelka

Po silnici si to štráduju zpět do Kramolína, a těším se na tekutý oběd. Hospoda otevřela o pět minut dříve když už jsem tam byl. Jeden nejmenovaný spolupracovník dorazil jako třetí štamgast. Dal jsem jedno pivo (Brno 11°) a pokecal s cyklistou, který chvíli po mě dojel uhasit žížeň. Po dvaceti minutách už si ale vykračuju dál. V prudké zátočině za obcí odbočuju vpravo do lesa a průsekem pokračuju až na panelovou cestu k rozhledně Babylon. Platím dvacku a hrnu se nahoru. Oproti minulému půjčení dalekohledu na krk u děduly ve vchodu je zde instalován velký vojenský dalekohled s podvozkem, paráda prostě. Sešteluju vzdálenost očí a už se kochám. Skoro nikdo tu není, tak mám dalekohled vlastně sám pro sebe. Zkouším to i fotit mobilem. Černé fleky co tam vidím jsou asi odpadaná zrcadlová vrstva.

Daleko-hled

Daleko-hled (v popředí Mohelno, uprostřed Lháníce, nahoře vlevo Kozének)

Dál už jdu v klidu po cykloštráse nad Mohelno. Potkávám dva cyklisty, jinak celý den nic. Nad Cenklovem je vykácený pás keřů do poloviny šířky, zajímavý počin. V Cenklově se vracím k novému rybníku, Na hrázi koukám, že už se páří žáby, voda je pekně zelená.

KVA?!

KVA?!

Přecházím po hrázi a přes pole se napojuju na nevyužívanou cestu vedoucí z Hliniště do Mohelna. Hliniště je oblast, kde se těžila hlína pro stavbu přehrady. Už se tomu tak říká pořád. Za rybníkem Suchánkem jsou vykácené všechny mirabelky, jak my říkáme srálky, no škoda. Tak dnes to bylo 21 km.

Na Starým Mohelně

Na Starým Mohelně

Prošlá trasa z Garmina

Prošlá trasa z Garmina

Šest keší kolem Biskupic-Pulkova

Díky centrálnímu plánování (sdílený Google kalendáře) se podařilo na čtvrtek naplánovat a pak hlavně taky dodržet výlet. Na polích stála voda, vybral jsem tedy trasu většinou po asfaltu. To sebou samo o sobě nese velké omezení možností kudy udělat okruh. Nebral jsem tedy ani foťák, kdyžtak něco max. cvaknu mobilem, říkal jsem si. Tradičně jsem se nechal kousek popovézt autem, a to k hájovně u Radkovic. Pod hájovnou je krásný lesní rybníček a kolega lubmus (von Pulkov) u něj nedávno založil kešku.

Lesní rybníček

Lesní rybníček

Byla tedy první na řadě. Přesto že bylo půl devátý, ještě všude ležela námraza a vzduch byl na rukavice. Dál jsem se chtěl dostat na kolegovu další keš, ale protože se to nedalo v tom marastu zkrátit, šel jsem až zpátky do Radkovic a dál po silnici na jih, Až skoro do Pulkova. Na kopci nad vesnicí je mimo jiného BTS pro mobily a tam je další keška.  Při cestě z kopce do Biskupic jsem si opět vzpomněl, jak vtipně jsou vesnice  pojmenovány. Biskupice, Půlkov, prostě prdel světa. Nalevo míjím domácí pivovar Gajdoš. Je to minipivovar, jak kdy se mu povede to uvařit, někdy je to i k pití.  Cestou jsem zkoumal meze kolem silnice, abych zjistil co všechno už kvete.

Jarní kvítky

Jarní kvítky

Na obecním úřadě v Biskupicích visí zplihle tibetská vlajka. Přecházím most přes Rokytnou a deru se do kopce podívat se za další keškou. Ta vznikla před domem, kde jistá pani má v zahrádce před domem betonové sochy lidiček, zvířátek, zkrátka taková domácí tvorba. Je  to samozřejmě děsnej kýč, a navíc to vypadá šíleně naivně, ale snaha se podle mě cení.

02

Za vesnicí přejdu silnici a pokračuju po polní cestě na Slatinu. Ve Slatině je údajně pěkný zámeček – další cíl dnešní cesty. Pod lesíkem u kříže je vybudované pěkné posezení.

Posezení u pamětního kříže

Posezení u pamětního kříže

Na pařezu už vykukují první houby

Na pařezu už vykukují první houby

Neváhám a využívám ho k obědu (chleba s turistickým salámem, taková turistická klasika). Chvíli ještě posedím a užívám si jarního sluníčka. Pak obejdu vesnicí oblouk a nalézám opravený zámeček.

Zámeček Slatina

Zámeček Slatina

S keškou je to horší. Bývalou přístupovou cestu přehradil nově vybudovaný kanalizační odtok. Volám tedy přítele na telefonu a nakonec lezu k zámeckému rybníčku po hromadě vlastnoručně navršených šutrů a nalézám. Sladinu procházím do kopce zkratkou Průjezd zakázán, a na křižovatce si sedám, nějak toho mám hodně. Další zastávkou je Újezd, ale vlastně ani moc nezastavuju, jen na pár fotek.

Zámeček Újezd

Zámeček Újezd

Stavba se tu taky trochu pohla, aspoň do toho už nezatejká.  Za újezdem si odskakuju k lesu a napadá mě neplánovaný odlov jedné Adrayovky. Je trochu mimo trasu, ale mám poměrně dost času, v Litovanech stačí být až ve čtyři. Váhám jestli to vzít  napřímo, ale terén tomu moc nenahrává, bahno je exkluzivní, chce to vzít po cestě. Jdu tedy po silnici kolem samoty (hájovny?). Ve struze už vidím kvést i podběl. Na začátku lesa mě zaujal odhalený kořenový systém několika borovic, jakoby tu někdo těžil písek neboco.

Sype se to samo nebo těžba

Sype se to samo nebo těžba

U mostu u Kašparova mlýna (mimochodem moc pěkný historický most) to beru doleva podle řeky po žluté TZ a řídím se radami kam až dojít a pak teprve hledat podle GPS. Míjím tedy chatu, Čertovu skálu, trampské posezení s totemem a elektrickou přípojkou.  Na další louce se ukazuje Pravá Adrayovka jak my říkáme – blbej přístup odspodu. No ale zadejchanej jak lokomotiva to vylezu, a nalézám snadno i krabičku. Výhled tu je celkem pěkný, i když kolem i v údolí ho hodně blokují stromy. Zpátky se mi nechce to slízat abych neměl bahno a jehličí všude a rozhodl jsem se zkusit se napojit na zpevněnou cestu, kterou jsem minul zhruba v polovině úseku od začátku lesa po most. Vycházkovým krokem ji skutečně najdu a zase se jde pěkně.

Samota

Samota

Bahno jako na polích tu nehrozí. Je to sice o hodně delší, ale fakt mám čas, takže ani nevadí, že jeden úsek musím jít dvakrát. Zase se ukázalo, že tahle vyhlídka je lépe dosažitelná shora pěkně po cestě. Míjím místo, kde jsem to zkoušel střihnout prve a říkám si, že bych to dal, chybělo mi snad 50 m. Serpentiny nad kašparovým mlýnem mi hodně připomínají step u Mohelna, cítím se tu fakt jak na rodné hroudě. A protože se nemusím honit, neberu to polní cestou zkratkou do Litovan, ale protáhnu si to až přes Přešovice. Jo, pěkných 29,3 km, i když většina po asfaltu.

Závěr roku 2015

Asi už to nestihnu dopsat podrobně, tak alespoň heslovitě, abych uzavřel rok.

13.9. Rudíkov – Třebíč

Po keškách, vlakem do Rudíkova, přes pastviny u Horních Vilémovic, velký javor, Okřešice – 26 km

Jeden z rybníků na Oslavičce

Jeden z rybníků na Oslavičce

28.9. Brtnice – Okříšky

Lesní studánky, rybníky, Bílá skála, Střeliště (tentorkát se dalo projít přes pole),
šaškárna s WIGO na Jalovci, v Okříškách speciální pivo –  22 km

Pastviny za Radonínem

Pastviny za Radonínem

10.10. Pocoucov – Třebíč

Jen pro podzimní fotku, která nakonec nebyla – 12km

17.10. Pocoucov-Budikovice

Šoulačka po okolních pahorcích zakončená jitrnicí v hospodě u Lenina (Budíkovice) a domů – 19 km

Pocoucov

Pocoucov

V listopadu jsem díky pracovnímu vytížení opravdu nestihl nic 🙁

19.12. Náměšť kolečko

Vlakem do Námeště, nahoru na zámek, zase dolu až k Vlasákovi, po lávce na druhou stranu, čertův můstek, a přes vícenický žleb zpět. U Cafoura pár piv. Fotil jsem hlavně na kinofilm, snad tam něco bude.

Oslavka v "zimě"

Oslavka v „zimě“

24.12. Běh terryho Jelena, IV ročník

Podařená akce, i když bylo jen 5 běžců. Myslím, že panáků měl pak každý taky pět.

Čtyři běží, jeden to musí ještě stíhat fotit

Čtyři běží, jeden to musí ještě stíhat fotit

Třeba se koncem roku podaří ještě nějaká pořádná procházka, uvidíme.

Kokořínsko – 2. část

Pátý den (čtvrtek 20. 8.)

Dělený den. Chlapi dopoledne hlídají ratolesti, ženy vyrazily na hrad Houska. Dovezli nám oběd z restaurace „Tam vedle“, protože to umí zabalit i sebou. Béďa si dal burger a hrany jako já včera, a taky byl spokojen. Já měl řízek, slušná velikost, ale brambor málo na takovou porci masa. Odpoledne se role vymění, ratolesti hlídají ženy. Chlapi vyráží do obce Vidim, na místní cestu po polorozpadlých lávkách. Náhodou jsem na to narazil v souvislosti s geocachingem, a i kolegu to zaujalo, takže jsme to prostě museli vidět. Než jsme ale dojeli do Vidimi, potkali jsme jednu zavřenou přístupovou cestu a tři semafory na objížďce, maso. Parkujeme na náměstíčku tak malém, že by se na něm mohl skutečně Spejbl vidět zezadu při jízdě na kole. A to jsem původně chtěl vzít celou rodinu, že tu hodinku dvě počkají na náměstí, dají si zmrzlinu a tak. Prd! Nic tam není. Z průvodce máme naštěstí nafocený přesný popis, jak lávky nalézt, jinak to hledáme ještě dneska. Po chvilce bloudění (chybělo jedno vodítko) ale nalézáme začátek stezky po lávkách a už obdivujeme místní balvany, a hlavně ty díry mezi nimi do dvacetimetrové hloubky.

Vidim lávky

Vidim lávky

Některé lávky jsou vyloženě na spadnutí a prohýbají se, jiné vypadají bytelně. Zábradlí ale dávno není ani na jedné z nich. Fotíme zajímavé úseky a přecházíme lávky vždy plynule a hlavně po jednom. Na konci asi třiceti lávek sejdeme na malou vyhlídku, ze které se bohužel nedá dojít až dolů na žlutou. Máme totiž v plánu odlovit místní skvělou kešku Ledová jeskyně. Po chvíli beznaděje, že se budem muset vrátit do vesnice a vzít to po turistické značce ale nalézáme další a další tesané schody, až jsme najednou u vstupu do jeskyně. Nemůže být pochyb, je to ono!

Ledová jeskyně - vstup

Ledová jeskyně – vstup

GPS hlásí ztrátu signálu. Jdeme stále dál a hlouběji. Škvíra nad hlavou se čím dál víc uzavírá, až je najednou tma jak v noci. Vytahuju čelovku a kolega mobil, ještě nám chybí pár metrů. Nalézáme krabku, pavouky, hovnivály, krev na lokti. Zapsat se a zas ven. Ještě pár fotek! Úžasný zážitek, právě pro tyto chvíle mám geocaching rád. Sejdeme pohodlně na žlutou TZ a po cestě ještě zahlédneme jedno malé skalní město vysoko ve svahu. Vyškrábeme se po modré k autu, přece jen je to asi 100 m převýšení. Na konci vesnice ještě obdivujeme zajímavou stavbu, fotíme.

Vidim vodojem

Vidim vodojem

Jak jsem později zjistil, jedná se o historický vodojem. Po cestě zpět koukáme ve vesnici Tupadly na rozhlednu vysoko nad obcí. Zastavujeme tedy u místní hospody, stejně máme žízeň jako trám, že se jako podíváme do mapy, jestli se na tu rozhlednu dá. Zjišťujeme, že nedá, soukromý majetek. Aspoň si ale dáváme výbornou malinovku (já dvě), a dokonce pokukujeme po kančí panence na švestkové omáčce. Zastavila nás naštěstí cena (190,-) a taky pomyšlení na přežírací večeři na penzionu, která se už blížila. Vařené hovězí, rajská, knedlíky, mňam!

Šestý den (pátek 21. 8.)

Dnes mám tak trochu svátek. Jednak vyrazím zcela sám, a pak je tu to skalní město, že. Sám jdu hlavně proto, že podle plánu je to 19 km náročnějším terénem. Skutečnost je vždy však daleko horší, a i tady se to potvrdilo. Navigace ukázala 23,3 km, nastoupáno 700 m. Kolega má dnes služební cestu do Děčína, ženy tam vezmou děti do ZOO a taky se zabaví. Před desátou jsem se nechal dovézt do vesničky Ráj, zmiňované dříve. Plánovaná trasa byla kombinací skalního města, vyhlídkového vrcholu a zříceniny, čímž zabiju několik plánovaných výletních cílů zároveň. Vyrazil jsem po žluté celkem nudnou cestou do kopce, potkal asi pět lidí, z toho dva houbaře. Podle mě našli houby. Po chvilce jsem tam kopl plechovkové pivo, aby se mi šlo veseleji, a slabou hodinku už jsem byl u prvního vrcholu a kešky (Zbrázděný vrch). Odlov v pohodě, potkávám dalšího osamoceného turistu supícího do kopce proti mě. Scházím z prudšího kopce a po pár minutách už jsem ve skalním městě.

Zárodek pokličky?

Zárodek pokličky?

Mají to tu (jako všude) různě pojmenované, já jsem však na to nikdy nebyl. Prostě tohle je skála, a tohle taky skála. Jestli tomu chce někdo říkat Upír, Markýz, Baron, tak ať, ale mě do toho netahejte.

Markýz, nebo upír...není to jedno?

Markýz, nebo upír…není to jedno?

Užívám si tu samotu a skály. Před jeskyní potkávám první pár, který tu nocoval. Moc košer to není, ale tiše jim závidím. Fotím, co se dá, ale je to boj, skála tmavá, obloha přesvícená, všude zavazí borovice.

Skalní město

Skalní město

Asi po půl kilometru potkávám dva chlapíky, taky jdou na těžko s karimatkama, jistě tu spali. Užívám si tu pohodu, už jsem se bál, že tu budou davy lidí a svinčík. Zatím je tu pár skalních a relativně čisto. Každá sranda ale jednou skončí, a tak kolem půl jedné opouštím skalní město u rozcestníku Pod Kostelečky.

Konec skalního města

Konec skalního města

Už mám v nohách 8 km a pomalu je čas oběda, ale říkám si, že počkám s obědem aspoň až na Nedvězí. Zajdu si zcela zbytečně až do Střezivojic, na konci lesa chybí ukazatel. Fotím ale kuriózní chalupu s veřejným telefonem a odklízím velké kusy bahna z vozovky. Projíždějící cyklisti mi děkují. Tak přece jsem si nezašel zbytečně.

O2 jako doma

O2 jako doma

Vracím se po modré, cestou mezi poli stále do kopce až narazím na přístřešek, vysypávám binec z bot. Potkávám tři cyklisty. Provoz je dnes opravdu minimální. Před vesnicí Nedvězí míjím Řípskou vyhlídku, ale alespoň jsem se pokochal trsy nějaké mateřídoušky na skále. Studuju následující kešku, ale moc z toho nejsem moudrej. Doporučujou to jít vrchol-pramen-krabka. Vydrápu se na vrchol, ještě štěstí že jsme se sem netáhli s kočárkem, je to opět kus těžšího terénu.

Rozhled první třídy

Rozhled první třídy

Na vrchu neuvěřitelný rozhled. Viditelnost není ale nic moc, přesto vidím Říp, Vlhošť, Bezděz. Za lepší viditelnosti lze odsud přehlédnout třetinu Čech. Prostě žrádlo, kochám se snad půl hodiny, fototechnika, co mám sebou, to dobře nezachytí.

Pohled z Nedvězí

Pohled z Nedvězí

Slízám dál po červené k pramenu. Výborná studená voda s hrnkem, paráda. Dál už to ovšem paráda není. Kopřivy mi nevadí, ostružiny taky dám, ale na místě samém prostě nahovno. Nápověda „pod listím“ je na pořádnou ránu po tlamě. Prostě to po hodině hledání vzdávám. Sápu se opět kopřivama na cestu. Vytřepávám ponožky, tentokrát je to opravdu pracné. Tohle svařit tak mám čaj „Dvanáct druhů bylin“. Jak vlezu do lesa, vidím krásný kámen, jako dělaný na odpočinek, tož dávám konečně oběd. Však jsou taky tři hodiny a mám v nohách 15 km. Po krátkém odpočinku scházím do krátkého údolí s menším skalním městem. Zase šlapu do kopce, cesta po Panenském hřebenu je ale pozvolná až na rozcestí Rač. Po 400 m jsem na Račské vyhlídce, paráda. Strmá skála dolů, v podstatě nad převisem, stojím totiž na zárodku pokličky.

Račská vyhlídka

Račská vyhlídka

Dole se rozprostírá údolí Liběchovky, občas vykukují nějaké skály. Žena mi zrovna volá, že nestíhají. Já taky nestíhám, jsou čtyři hodiny, to už jsem chtěl být pomalu doma. Posílám jí Messengerem fotku skály, na které stojím, a ať nespěchá J. Z vyhlídky je to jen kousek sestupu a jsem na Pustém hradě. Po cestě potkávám poslední tři lidi dneška, Je to kačer se dvěma dcerami. Dáváme se do řeči, prej tu T4 na Pustým dám, že tam je průrva. Po příchodu na místo zjišťuju, že to nedám, chtělo by to bez batohu a rukavice. Ten pískovec totiž pěkně řeže do rukou. Obejdu si obě velké skály alespoň na úpatí, a hledám, kudy bych slezl. Ve všech mapách je chyba, takže se docela vztekám a slízám rozsedlinou, boty plný jehličí, o jeden práh dolů. Tam teprve nalézám značenou cestu.

Pustý hrad, tudy jsem to slezl

Pustý hrad, tudy jsem to slezl

Až doma na počítači, jsem zjistil, že jsem se měl kus vrátit. Ale odbočka je zakreslená jen ve webové verzi mapy.cz. Tištěná turistická mapa nic, ta má špatně i barvu. TOPO Czech 2015 má správně barvu, ale odbočka tam není. Smartmapy taky nic. Offline Mapy.cz je nějaká zjednodušená, prostě to tam taky není. No nadával jsem celou dobu sestupu až k Bukoveckému mlýnu. Červenou jsem opět nenašel, vzal jsem to tedy kus po silnici. Přes Zakšín (Je zde historická stáj, dokonce tu chovají daňky), a dál přes Údolí Květnice. Jsou to ale samé pastviny, a slibované skály jsou schované v lesích kolem. Ale už je to jen kousek na penzion.

Poslední večer U Kopyta

Poslední podvečer U Kopyta

Kolegu jsem zastihl v hospodě, taky si hned jedno točím. Velmi pěkný výlet, počasí ideální, málo lidí, krásná příroda. Určitě stojí za to se sem vracet. Večeře pečené kuře a brambory. Navečer balíme asi na 50%, zbytek doděláme ráno a asi v deset odjíždíme, stavujeme se totiž v Praze u babičky na oběd. Cesta po staré docela pohoda, až mě to překvapilo. Benešov, Vlašim, Pelhřimov, 243 km.

Kokořínsko – 1. část

První den (neděle 16. 8.)

Prvním dnem byla vlastně sobota, ale protože jsme se stihli akorát ubytovat a rozkoukat, tak ho nepočítám. Na večeři byly boloňské špagety. Pivo si tady člověk točí sám, Plzeň za třicet, velká spokojenost.

Místní roubenky

Místní roubenky

V neděli dopoledne jsme zajeli auty do Dubé a něco málo nakoupili. Ano je to ta Dubá, odkud pocházel Jan Roháč, pravděpodobně. Na náměstí na MěÚ jsem pochopitelně koupil turistickou známku s vyobrazením Sušárny chmele. Na tu jsme se hned vypravili podívat, protože to bylo kousek. Je to v podstatě zřícenina, ale něco málo se je tu už opraveno. Jedna propadlá věž je prozatímně překryta plechem, druhá s výraznou kupolí naštěstí drží. Nakukujeme okny dovnitř, jsou tam jen holé stěny a pár lavic. Taky seschlý chmel, umělecky rozvěšený po trámech. Údajně v Dubé bylo šest takových sušáren.

Sušárna chmele Dubá

Sušárna chmele Dubá

Vracíme se do Pavliček a vymýšlíme odpolední program. Na oběd bylo rozhodnuto zajít do místní hospůdky, kterážto je v provozu jen od pátku do neděle, takže máme v podstatě jedinou možnost ji vyzkoušet. Na oběd byla čočková polévka (vynikající) a knedle s borůvkama (tzv. blbouni). K tomu točená malinovka, jiná než dělá ZON.

Borůvkové knedlíky v místním provedení

Borůvkové knedlíky v místním provedení

Po nasycení jsme se rozhodli podniknout malý výlet na nejbližší přírodní zajímavost – Čapskou palici. Jeli jsme s kočárkem, podle paní domácí to jde. Namítal jsem, že u konce jsou žebříky, ale jak se ukázalo, nebyly tam (jsou na zelené trase). První půlka cesty byla celkem v pohodě, i studánku jsme našli (zmiňována v průvodci) a využili.

U studánky

U studánky

Jakmile se ale odbočilo do lesa, začala divočina. Cesta prudce stoupala, všude samý kořen, kluk naštěstí chtěl jít pěšky, takže jsem s kočárem bojoval naprázdno. U skalního hradu Čap jsem snadno našel kešku a po krátké zastávce jsme pokračovali dále až na vrchol. Poslední úsek byl vyloženě maso, došli jsme pěkně propocení.

Čapská palice

Čapská palice

Výhled to byl ale parádní, udělali jsme pár fotek a začali scházet dolů. Začalo ale pršet, a liják se po chvíli rozjel naplno. Hotová průtrž mračen. Lesní cestička se pochopitelně změnila v potok, takže za 10 minut už bylo úplně jedno kdo má jaké vybavení, všichni byli totálně durch, a to včetně kluka v kočárku. Však taky pěkně vyváděl. Cesta domů nám trvala půl hodiny, během které klesla teplota ze 30°C na 20°C. Po příchodu domů pochopitelně přestalo pršet. Sušili jsme se dva dny, peněženek, mobilů, foťáků, no prostě parádní zážitek, děkuji, nechci. V Penzionu máme na večeři kuře na paprice, tedy přesněji řečeno čtvrtka kuřete s omáčkou a rýží. Velká přežranost, taky plotek na lístku už čítá devět piv.

Druhý den (pondělí 17. 8.)

Kolem poledne zjišťuju, že jsem v tom slejváku někde vytrousil větrovku. Tak znova na Čap! A tentokrát s deštníkem v ruce. Nemusel jsem až nahoru, našel sem ji zmuchlanou a plnou jehličí asi v půlce lesní cesty. Vysprchoval jsem se v ní, vypadala celkem použitelně. Ve zbytcích suchého oblečení jsme se poté vydali do České lípy. Vyrazili jsme ve dvě, což bylo už dost pozdě. Béďa našel Klášterní restauraci vhodnou na oběd, a jak sem byl zpočátku skeptický, tak musím uznat, že jídlo bylo skvělé. Chlapi si dali vepřovou panenku, paráda. Ženský nějaký těstoviny. Anča dostala dětskou porci – dva řízky a brambory (tomu říkám dětská porce), ale spráskla to všechno. Domácí limonáda. Řádně nabucnutí jsme na poslední chvílí vyrazili do soukromého akvária. Já samozřejmě přes náměstí a infocentrum, turistická známka je potřeba.

TZ 636 Česká lípa

TZ 636 Česká lípa

Chvíli jsme to hledali, nakonec nás navedl až plakátek na původním místě. Akvárium přesunuto do OD Banco! Tak zase zpět, parkovali jsme totiž pár metrů od něj J. Nakonec jsme to ale našli, však taky už bylo 16:15 a provoz byl do pěti. Stovka vstupné dospělý, no budiž, z něčeho žít musí. Výklad i ryby pěkné, jen ty děti to trochu sabotovaly. Nebýt v takovém presu, dalo by se tady určitě dvě hodiny vydržet a koukat na tu podvodní nádheru. Mapu pochodu ani nepřikládám, a Českou lípu najdete snadno. Večer hledám kšiltovku, volám dokonce do Klášterní restaurace, ale tam není. Našel jsem ji, blbec, pod batohem. Na večeři svíčková s osmi, všechny knedlíky sní jen někteří z nás (třeba já).

Třetí den (úterý 18. 8.)

Zde se hodí zmínit, že snídaně byly v ceně ubytování, každý den stejné, ale aspoň si našel každý to své. Šunka, sýr, máslo, domácí vejce natvrdo, marmeláda, paštička, a k tomu ošatka rohlíků. Těch jsme si po prvním dnu pár přiobjednali, kluk je totiž špičkovej (má rád špičky na rohlíku). Celý den slušně prší, takže se nikam nejde. Herna přes celé podkroví je velkou výhodou penzionu U Kopyta. Na oběd jednoduchá grilovačka – klobásky, ale hlavně goudou plněné Jalapeňos a zlatý hřeb stravování – Pimiente de Padron na olivovém oleji, sypané mořskou solí jako tapas.

Grilovaly se nejen klobásky

Grilovaly se nejen klobásky

Paráda prostě. Sedíme tři hodiny u grilu a cpeme se. A večer se zase cpeme – palačinky, jsou pěkně tlustý, na ně domácí marmeláda. Dal jsem čtyři a odpadl.

Čtvrtý den (středa 19. 8.)

Chystáme se na Kokořín. Je to taková meta, když už jsme na Kokořínsku, taky romantika a tak. Vyráží se opět až se děti vyspí, čili odpoledne. Oběd v restauraci „Tam vedle“ v Dubé. Dávám si menu – burger a hrany. Obojí skvělé. A k tomu opět domácí limonáda, asi krajový zvyk. Cesta ke hradu tankodrom, ale našli jsme to, po cestě pěkný výhled na hrad, řek bych hezčí než od hradu samotného. Taky jeden tunýlek. Pán na parkovišti nám vysvětlil že na téhle trati se jezdívalo Rallye Škoda, no nedivím se. Před třetí jsme na parkovišti. Polovinu těch zákrut jsme museli vyšlapat s kočárem zpátky. Po schodech to bylo sice kratší, ale to bych s kočárem nedal. Vstup do hradu tedy nic jednoduchého, opět kořenová terapie. Na nádvoří se fotíme a zkoušíme uklidnit děti.

Kokořín

Kokořín

Prohlídku jsme vzdali, jednak to nejde s kočárem, a pak by z toho děti stejně moc neměly. Na kase jsem jen koupil turistickou známku. Stačilo nám projít se kus po cimbuří. Nebejt tady takových lidí, asi by to byla romantika. Asi za hodinu vyrážíme na další přírodní zajímavost – pokličky. Je to skalní útvar, kde spodní vrstva zvětrala rychleji než horní. My jedeme na ty Jestřebické, i když až později jsem zjistil, že ty Mšenské jsou hezčí. Auta parkujeme ve vesničce Vojtěchov. Trasa je asi 1km dlouhá, za chvíli jsme u turistického přístřešku. Potkáváme policejní auto a říkáme si, že snad nedostaneme botičku. Spíš ale myslím, že kontrolovali, jestli nejezdí někdo až k pokličkám do lesa. Posledních 100 m je jen pro odvážné, mokrá kořenová stezka skalní průrvou, nic pro kočárek. Vrcholu ale dosáhneme snadno, horší to bude dolů, pomyslím si. Pokličky nalézáme snadno, no není to žádnej Grand Canyon, ale jsme spokojení. Fotím jednu s Garminem pro Earth cache.

Jestřebická poklička

Jestřebická poklička

Zkoumáme různé další pohledy a výhledy a za čtvrt hodiny jdeme zpět. Cestou zpět projíždíme vesnicí Ráj, a mě už se v hlavě rýsuje trasa hlavního pěšího pochodu celé dovolené. Na večeři vepřové rizoto, porce normální, všichni spokojení. Ale došlo pivo! Naštěstí má paní domácí další sud připraven, pomáhám ho narazit a za chvíli už to zase teče.

Po stopách Posázavského pacifiku

Volná sobota, to se musí využít. Prvotní plán kóta Míchova hora ztroskotává na mé neochotě vstávat v sobotu 4:30. Musím dát něco v lidštější hodinu. Dlouho prolézám mapy, až mě nakonec padne do oka úsek Havlbrod – Žďár n. Sáz. Pro rejpaly – vím, že Posázavský pacifik se tomu správně říká snad jen mezi stanicemi Světlá-Čerčany, ale tohle je logické pokračování tratě, a taky vede kolem Sázavy 🙂 Trať zde je sice dávno zmodernizovaná, přesto zkusím prozkoumat právě pozůstatky parní jednokolejky. Podle série kešek po cestě je zde původní trasa patrná, takže vyrážím. Opět kupuju celodenní lístek na celou Vysošinu. U kasy mě paní zarazila. Prej „Jedete na ten festival?“ Panebože jen to ne! Už dávno nejsem festivalovej. Čekaje na vlak jsem v mobilu našel, že ve stejný den se koná Sázavafest 2015. No to mi chybělo! A navíc se rojej turisti v Sobíňově. Rychlík do Jihlavy bez zpoždění, v Jihlavě též pohoda, ale Havlbrod opět vypadal jako uprchlický tábor. Spousta lidí s batohama a kolama, nevědíc z které koleje to jede. Do toho postává několik dělníků vtipálků v zářivých vestách s vysílačkou, udílejíc cestujícím protichůdné informace. Prostě mazec. Na druhém nástupišti fakt nic dlouho nepojede…

II. nástupiště

Nádraží Havlbrod, nástupiště I a 1/2

Nakonec ale nalézám na poslední chvíli správnou kolej a vzápětí přijíždí elektrická lokomotiva v barvách ČEZu s rychlíkem. Zbývá jedna zastávka a jsem v Přibyslavi. Tady se taky celkem buduje.

Přibyslav

Nádraží Přibyslav

Rychle se zorientuju a šlapu do centra. Po cestě potkávám bronzovýho Žižku a K. H. Borovskýho hlavu v nadživotní velikosti. Nevím jestli si tohle úplně zasloužil chudák. V Centru města první keška u zámku. Shodou okolností je to i hasičské muzeum. Prohlídka už začala, ale paní se ještě vrátila a prodala mi turistickou známku. S prohlídkou jsem ani nepočítal a hned šel dál. Ještě je toho přede mnou hodně.

Hasičské muzeum, ve dvoře

Hasičské muzeum, ve dvoře

K dominantě Přibyslavi – místní věži je to jen kousek. Další keška. Nahoru se mi opět nechce, i když vstupné je jen 30 ká. Nechápu, jak by se tam mohl člověk rozhlédnout, jedině snad úplně shora přes sklo?

Gotická věž Přibyslav

Gotická věž Přibyslav

Pokračuju na náměstí a napojuju se na červenou turistickou značkou. Ještě než opustím náměstí, kupuju na rohu zmrzlinu. Řadovkou ven z města je to 300 m, a už jsem v lesíku. U nejbližšího rybníku keška odolala, holt ne vždy je posvícení. K rybníčku vede březová alej, ale polední slunce neposkytuje dobré světlo na fotku. Ani ta Sázava tu není vidět, a tak ujdu další 2 km úplně mechanicky. Zajímavé to začne být až u bývalého železničního mostu. Keška v pohodě nalezena, a cesta dál pokračuje podél bývalé trati. Je krásně vidět zářez do svahu, vyrovnané podloží, dokonce i hrubý štěrk, který byl mezi pražci. Svršek trati je však dávno snesen.

Zářez do svahu, se srnkou

Zářez do svahu, se srnkou

Historie zdejší železnice je krásně popsána právě v sérii keší věnujících se této tématice. Trať vyjede ze svahu a protíná Borovský potok. Bývalý železniční most je dnes silniční, a bývalý silniční – kamenný je místní technická památka (včetně kešky samozřejmě).

Kamenný most přes Borovský potok

Kamenný most přes Borovský potok, vzadu bývalý železniční most

Bývalá trať se zde stáčí do velkého oblouku a u řeky opět končí zrušeným mostem. Díky tomu, že vlak jede do kopečků velmi pozvolna a oblouky má právě ne příliš ostré, je to ideální cyklotrasa. A to už jsem na zastávce Stříbrné hory. Hned u sestupu na peron mě vítá zajímavá cedule.

Výluka koleje, starší cedule fakt nebyla

Výluka koleje, starší cedule fakt nebyla

Na zastávce jsem se dočet, že jedna kolej je skutečně v opravě a cestující si mají přejít na druhou stranu. Taky mě tu zaujala bouda telefonní ústředny. Taková, ale tříčlánková bývala i v Mohelně kousek za domem, a když se rušila, zbyla z toho hromada relátek a kabelů. To byly žně.

Telefonní ústředna

Telefonní ústředna

Ve Stříbrných horách sledování bývalé vlakové trasy končí a původně jsem měl v plánu tady nastoupit na vlak a jet domů. Nechtělo se mi ale čekat hodinu na vlak, tak jsem vyrazil dál, s tím že to třeba dojdu až do Havlbrodu, když bude třeba. Prošel jsem vesnicku Simtany, a na nádraží v Pohledu mě zaujala dieselová lokomotiva řady 740, tzv. Kocour.

DSC_2756

Kocour v Pohledu, Pohled na Kocoura, no prostě 740.657-2

V Pohledu u zámku (mimochodem moc pěkném, ale chtělo by to opravit) je k vidění Olšiakova socha, mýtický Gryf. Na náměstíčku zrovna probíhala svatba. Rychle jsem to proběhl, maje v paměti dvě nedávné svatby co jsem fotil, a tak trochu politoval upoceného fotografa. Za pohledem jsem odlovil poslední kešku ze série a vydal se polní cestou na Termesivy. V obci značení mizerné. Dříve vedla cesta přes soukromý pozemek, dnes je tam brána a než sem našel jak to obejít chvíli to trvalo. Chtěl sem ještě stihnout vyfotit výjezd vlaku z tunelu u Havlbrodu, takže mě to zdržení štvalo, ale jak se ukázalo na místě, tak jednoduché to nebude, a o nic jsem nepřišel. Díky tomuto tunelu může vlak od Prahy vjet do stanice z obou směrů, a nemusí se tedy přepřahat lokomotiva. Docela vychytávka. Za podchodem ovšem chybí lávka přes řeku, takže po červené jsem nedošel, a vzal to podle navigace prostě nejkratší cestou na nádraží. Tož pěkných 24 km.

Trasa z Garmina

Trasa z Garmina

 

Chotěboř – Doubrava

V pondělí jsem měl jet s kolegou do Kyjova. V neděli odpoledne ale byla akce zrušená. A protože jsem už měl naplánovanou dovolenou, rozhodl jsem se volno využít k výletu. Počasí mělo být na chcípnutí, takže jsem hledal trasu, která bude převážně lesem, a nejlépe kolem vody. Volba padla na dlouhodobě plánovanou Chotěboř a údolí Doubravy. Sbalil jsem jen nalehko, protože první průzkumný výlet nevyžaduje tahat sebou těžkou fototechniku. Cestu jsem jednoznačně volil vlakem, protože to vypadalo docela v pohodě dosažitelné. Navíc jsem objevil nedávnou novinku – Celodenní jízdenku na daný region. Tady se sleva skutečně projevila, protože normálně by cesta tam vyšla na 130,- a zpáteční na zhruba 230 korun.

Regionální jízdenka

Regionální jízdenka

Takže jsem vyrazil z Třebíče rychlíkem do Jihlavy. Cesta příjemná, ty rychlíky se daj. První komplikace ale nastala v Jíhlavě. Slavoničák do Havlbrodu měl napřed 10 min, pak 20 min zpoždění. Pak hlásili závadu na lokomotivě a 30 min sekeru. V té chvíli bylo jasné, že přípoj na Chotěboř v Havlbrodu nechytnu. Navíc nás výpravčí honil po peróně jak ovce. Nevím, jestli to bylo víc směšný nebo spíš víc na přesdržku. Každopádně cesta vozem STADLER do Havlbrodu byla velmi pohodlná, klimatizace, a tak. Nádraží Havlbrod se vzpamatovává z bombardování, nebo něco podobného, všechno rozkopáno. Našel jsem si, odkud mi pojede za 1:40 vlak a šel zkoumat nejbližší okolí nádraží. Restaurace Na točně nabízí několik druhů piva Chotěboř a dršťkovka je na stálém jídelním lístku. Za mě tedy palec nahoru. V pekařství opodál jsem ještě natlačil párek v rohlíku a vydal se pro kešku skoro do centra města.

Pozdrav od fíry

Pozdrav od fíry

Návrat na nádraží 10 min před odjezdem. Následující úsek cesty byl nejhlučnější pasáží. RegioBrus v každé zatáčce předváděl co dovedou tuny železa, když se třou o sebe, a do toho pomlouvaly starý báby celý příbuzenstvo. Brusnou soupravu samozřejmě museli překřičet, takže jsem trpěl a přemýšlel, jestli vystoupit v Chotěboři, nebo jet až do Sobíňova a do Chotěboře se vrátit kolem řeky. Nakonec jsem byl rád, že jsem vystoupil co nejdřív. V Chotěboři na nádraží jsem si chvilku srovnal hukot v hlavě a směr. Za pár minut už jsem si vykračoval po modré značce do polí.

Tolik zelených makovic, jak vojenská přehlídka

Tolik zelených makovic… jak vojenská přehlídka

Po chvilce mě něco pěkně bodlo nad kotník, řekl bych, že včela nebo vosa. Ty se na nějaký repelent můžou vykašlat. Noha mi pěkně natekla až druhý den. Jak jsem se dozvěděl od kolegy medaře, včely které lítají na mák, jsou hodně agresivní. Za chvíli jsem ale v lese, a nesoustředím se na to tolik, tak se to dá. Přicházím ke kamennému potoku, a musím uznat, že pojmenování je velice výstižné.

Kamenný potok

Kamenný potok

Nikde ani noha, užívám si ten les! Chápu, že se tady lidem líbí. Pohodlná široká cesta se mírně svažuje, až narazím na křižovatku zelené značky.

Kamenný potok ještě jednou

Kamenný potok ještě jednou

Přicházím k místu s názvem Točitý vír. Už z dálky je slyšet řev dětí na výletě. Pravá pět, ani nesundavám nohu z plynu, a to jdu silou vůle! V řece pozoruju mužiky z kamenů, vypadají tu poněkud nepatřičně. Cesta je stále rovná, podél potoka, Ale užívám si to. Za chvíli se ale začnou objevovat první převýšení. Voda skáče přes kameny dolů, turisti skáčou po schodech nahoru. Tady jsem rád, že jsem to vzal proti proudu. První pěkný kousek bystřiny to už nevydržím a rozbaluju stativ.

Voda zrychluje po kamenech

Voda neustále zrychluje po kamenech

Jsou skoro dvě hodiny, dávám oběd na kameni u cesty. Po půl hodině pokračuju a po pár set metrech jsem u kovové lávky – odbočka na Sokolhrad. Má to být vyhlídka, a je tam keška. Ani moc nezastavuju a hrnu se do kopce. Převýšení je asi jen 50 m, ale je to tak strmé (a sypalo by se to), tak tu jsou kovové žebříky a schody. Na prvním odpočívadle potkávám v protisměru důchodce s hůlčičkama. Sakra, když to zvládli tihle, to musím dát v pohodě.

Mužici pod Sokolhradem

Mužici pod Sokolhradem

Na prvním vyhlídkovém odpočivadle zjišťuju, že vlastně není vidět nic, jen sem tam mezi stromy prosvitne dole říčka. Vydýchávám to, tričko v tom dusnu je jako bych se koupal. Za pět minut pokračuju na skalní ostroh pro tu kešku. Cesta je náročná, ale všude je kovové zábradlí, takže je se čeho držet, jinak by to byl pěkný horolezecký výstup. Na strmé skále je opět vidět jen dolů na řeku a do okolních stromů. Vracím se asi 10 m pro kešku, zapisuju se a vkládám CWG. Celkem povedená a přitom je to tu samej frnďulák, žádné geokačerské předměty.

Lávka, vzadu schody na vyhlídku Sokolhrad

Lávka přes Doubravu, vzadu schody na vyhlídku Sokolhrad

Cestu dolů už si užívám, s keškama mám dnes splněno, a zatím jsem potkal asi deset lidí. Čekal jsem to mnohem frekventovanější. Asi je to tím pondělím nebo nevím, dyť jsou prázdniny. K hlavnímu lákadlu trasy – dva metry vysokému vodopádu je to asi 200 m, cesta je exponovaná, přesto po cestě udělám ještě jednu zastávku se stativem.

Doubrava, prostě nádhera

Doubrava, prostě nádhera

U vodopádu opět zastavuju (proto sem tady, že). Míjí mě další partička asi pěti lidi. Je to skutečně zvláštní, že tu je tak vylidněno. Možná je to ale tím, že je to horko. Bohužel člověk by čekal, že v lese u vody bude líp, ale prdlajs. Jsem splavenej jak kůň. Focení je holt náročná činnost. Člověk je furt v pohybu, pak najednou zadržet dech, a už se zase přesunuje kousek jinam, lapaje po dechu.

Nejznámější vodopád na Doubravě

Nejznámější vodopád na Doubravě

Oproti jiným fotkám, co jsem znal z netu, je uprostřed vodopádu slušnej šutrák. Na kráse mu to ale rozhodně neubírá. Vydržím u něj minimálně půl hodiny. Pak se těžce škrábu traverzem nahoru, cesta dál prostě končí a je potřeba skálu obejít. Za skálou se nabízí pohled na soutěsku. Je to ale v protisvětle a celkem nefotogenické místo. Po pár set metrech se cesta i říčka opět srovná, divočinu tedy máme za sebou.

Železniční most u Bílku

Železniční most u Bílku

Ještě fotím železniční most u obce Bílek, u samoty cesta překračuje také řeku a za chvíli jsem v civilizaci. Na nádraží zjišťuju, že mám asi hodinu čas. No nic, po cestě jsem minul jeden dům, na kterém byla cedule „pivo, limo“. Zkusil jsem se vrátit, a stálo to za to. U jakési paní na zahradní lavičce jsem vypil dva kozly 11° ze sklepa, a s místním domorodcem prohodil pár slov. Větou „tady na Bílku je prd“ to naprosto vystihl. Vlakem zpět už to nebyl takový horor, rychlík měl v Jihlavě zpoždění jen 25 minut, a to do Třebíče skoro stáhnu. Tož dobrej vejlet, slabejch 10 km, ale stálo to za to.

Trasa z Garmina

Trasa z Garmina

Jihlava-Třebíč, pěšky po červené

Spojitá červená značka na Moravě měří přes 300 km. Z Radostic vede přes Ivančice, Třebíč, Jihlavu, vrchol Čeřínek, Pelhřimov, Počátky, Telč a končí v Jaroměřicích nad Rokytnou. Nápad projít Část NS Otokara Březiny jsem začal realizovat nedávno. Projít zajímavý úsek z Jihlavy podél řeky až do Třebíče je ale mnohem starší nápad. Jsou zde úseky shodné s cyklotrasou Jihlava-Raabs, ale také zrádné podmáčené louky a pěšinky těsně vedle hladiny řeky. Po cyklotrase je to nějakých 40 km, zato červená turistická značka je podle mapy přes 45 km. A to je výzva. Je to jen o kousek kratší než taková moje tajná meta – padesátka. Praha-Prčice, Náměšť-Čucice, Oslavanská 50, všechny tyhle pochody obsahují 50 km trasu. Ještě nedávno jsem si říkal, jak to ti turisti můžou ujít, a ještě navíc v podstatě v časovém limitu tak, aby stihli dostat v cíli diplom? Moje nejdelší tůry měly vždycky kolem 30km, vzalo to celý den od tmy do tmy, a měl jsem toho pokaždý plný brejle. Ale nedávno jsem to zkusil postupně prodlužovat, a zdá se, že to půjde! Ale vezmu to pěkně od začátku.

Jihlava

Jihlava

V pátek mě jen tak napadlo, že by se dala jít Jihlava, a tak jsem nabalil batoh. Postupně jsem to upřesňoval, a večer už byl plán jasný. V sobotu žena odjede na kurz do Brna, měl jsem tedy mít celý den pro sebe. A ještě mě nabádala, že mám někam vyrazit, tak jsem vyrazil. Počasí mělo být celkem v pohodě, maximálně menší přeháňka. První bus, podle plánu 5:05, jsem nestihl. Žádný zle, řekl jsem si, a ještě si hodinku pospal. V 7:05 už jsem nervózně postával u Atomu, jesti to pojede. Zadařilo se, a po osmé jsem byl v JIhlavě. Po cestě byla celkem šílená objížďka, ty úzké silnice mezi malými vesnicemi nejsou dělané na zájezdový autobus, ale zvládli jsme to překvapivě na čas. Než jsem se zorientoval, už jsem šlapal po Helenínské silnici. Míjím železniční most v Heleníně a zahrádkářskou kolonii. Most má svoji krabičku, praděda jednoho z kačerů ho za války vyhodil do vzduchu i s vlakem plným wermachtu. Je to ale velký kus od trasy a navíc multina, jdu dál.

Most v Heleníně

Most v Heleníně

Pod Henčovem lovím jednu krabičku. Jako na potvoru je nahoře na skále, pohodlně dostupná shora, ale zespoda je to teda mazec. Dal jsem to, ale zpocenej jak dveře vod chlíva. Takhle by to nešlo. Příště jen krabky po ruce. Míjím továrny rozeseté podél řeky. Všechno vypadá docela opuštěně, kromě ČOVky. Taky zkoumám místní cyklo značení, a uznávám, že v tom se snad nevyzná ani prase. V Malém Beranově se kochám obrovským komínem. Je to komín bývalé textilky, a musel být díky havarijnímu stavu koruny zkrácen. Proto ta neobvyklá šířka u paty a malá délka. Udělám tady pár fotek a pokračuju.

Komín textilky v Malém Beranově

Komín textilky v Malém Beranově

Na konci vesnice slyším z jednoho stavení podezřelé pravidelné šplouchání. Jakoby mlýn, a v provozu. To musím prověřit! Podle katastru je to skutečně průmyslový objekt. Kousek za Beranovem, u odbočky na Bradlo, sedám na klády a vytahuju svačinu. Chleba s turistickým salámem, aby to bylo stylové. Sváča v deset mi umožní odložit oběd až na půl třetí, a tím pádem bych skutečně mohl dojít až domů. Že to dojdu jsem moc neveřil celou cestu, ale dalo se vždycky po pár km to vzdát a sednout na vlak. Zatím se ale šlo dobře.

Němá barikáda

Němá barikáda

Obešel jsem barikádu pana Prokeše, který se svého lesa opravdu nehodlá vzdát. V podstatě ale cyklistům pománá, protože auto se za kameny nedostane, a cyklista to jednoduše objede.Po cestě jsem minul chatovou osadu s jedinou lávkou přes vodu.

Soukromé povodí

Soukromé povodí chatařů

Za Petrovickým mlýnem se nabízí výhled na kostel. Protože je na konci Petrovic, vypadá, jakoby stál sám na pasece a nikde nic kolem. Začíná trochu pršet, ale nic co by nezvládla tenká větrovka. Za chvíli jsem v Lukách nad Jihlavou a přecházím řeku. Začíná pršet víc, schovávám se na deset minut pod železniční mostek. Přešlo to rychle, jdu dál. Za nádražím lovím velmi vtipně provedenou krabičku věnovanou papírně, a v zápětí marně kompaktem fotím veverku. Jak mi na to trochu napršelo, nechtělo to zaostřit. To sou krámy tohleto.

železniční esíčko u Bítovčic

Železniční esíčko u Bítovčic

Cesta odtud pokračuje po asfaltové cyklodálnici. Zatím se ale střídají zpevněné a nezpevněné cesty, tak si celkem nestěžuju. Procházím pod dalším mostkem z roku 1948 a cesta jde stále více do kopce. Úplně nahoře se otevírá nádherné panorama, pohled na Bítovčice.

Bítovčice, s motoráčkem

Bítovčice, s motoráčkem

Scházím do vesnice, pěšinou přes koleje a doprava po silnici, za chvíli jsem u Vilémovského mlýna. Před ním mě zaujala autoopravna, kde dávali dokupy i historické kousky. Ve stodole byl čerstvě nastříkaný autobus RTO, a venku toto:

Bítovčice, nebo už Rozseč?

Bítovčice, nebo už Rozseč?

Šlapu dál, stále po cyklostezce, o půl jedné jsem v Přímělkově. Protože mi hladina pití docela poklesla, zaujal mě poutač na mostě na místní hostinec. Už z dálky jsem se radoval, že si dám jednoho ježka. Hostinský, který zrovna kontroloval udírnu mě ale zchladil jinak než pivem. „Dneska otvíráme ve dvě, ještě je brzo.“ No toto.

Jez Přímělkov

Jez Přímělkov

Nedá se nic dělat, hned jsme šlapal dál. Třeba si dám jedno dvě piva v Bransouzích. Na slunci jsem se slušně zapotil. Navíc do toho lítal jakýsi černý blanokřídlý hmyz, kterého jak vyšlo slunce bylo všude plno. Minul jsem mostek přes řeku Brtničku, oblíbené trampské místo. Dolní Smrčné působilo poněkud mrtvě, jen jsem chvíli poseděl a spěchal dál, do Bransouz. Ukazatel totiž vypadal dost hrozivě: Jihlava 20 km, Třebíč 21,5 km. Uf, to bude ještě fuška.

mostek přes řeku Brtničku

Mostek přes řeku Brtničku

Shora Bransouze vypadaly jako malá vesnice, navíc navigace žádnou hospodu nenabízela. Vypadalo to dost beznadějně. Až u koupaliště jsem došel partu cyklistů, které jsem předtím potkal někde u Petrovického mlýna. Z toho že jsem je došel až teď bylo jasné, že se tu nestavili jen „na jedno“. Bufet U koupaliště působil v dnešním dni jako oáza. Cyklisti zrovna odjeli, slečna v okýnku to tím pádem měla načepované rychle, a už jsem ho tam sunul. Za chvíli dojel nějaký tatínek s klukem, a taky si dali pivo a limonádu, a začlo zase kapat. Nad námi velký tmavý mrak. Ale shodli jsme se, že to za chvíli přejde.

Koupaliště Bransouze

Koupaliště Bransouze

Koupaliště bylo vcelku vybavené. V samotném bazénu tedy ještě nebyla voda, ale myslím tím příslušenství. Skluzavka, pískoviště, trampolíny, udírna, dostatek lavic s deštníkem. Dobře zařízené. Dal jsem si ještě jednoho Ježka (za příjemných 22,-), a sledoval co tu vše pro návštěvníky mají. Koukám na ceduli znova – Kozel za 21,-, Plzeň 32,-. Dokoupil jsem pro jistotu jednu limonádu v petce, mají ale jen 0,5 L. Protože přestalo za chvíli pršet, vyrazil jsem dál. Ještě jednou v duchu děkuji za tento bufet, který tu křísí padlé cyklisty a turisty. Cesta do Číchova a dál se mi celkem táhla, navíc to bylo do kopce, a k vidění nic moc.

Řepka a pampelišky

Řepka a pampelišky nad Číchovem

Traverzem sestupuju k Fretychově mlýnu. Jak foukl vítr, z lesů podemnou se uvolňují žlutá oblaka pylu. Dál přes „soukromou lávku“ na chatařský ostroh. Cesta je tu naštěstí dobře značená, takže se nikomu nemotám moc kolem chaty, a hned opouštím osadu. U splavu Kratochvílova mlýna začíná pravá divočina. Je potřeba přejít ke „zbytečnému“ cyklomostu, a to po skalní pěšině nad vodou. Je něco po třetí hodině, a začínám toho mít dost. Musím ale opatrně. Cyklomost dosažen, a dál stoupám pod kopec Hajný. Krabičku u Kratochvílova mlýna jsem ani neměl sílu kontrolovat.

Kratochvílův mlýn

Kratochvílův mlýn

Po 400m stoupání naštěstí cesta odbočuje z asfaltu na polní cestu a dál k chatové osadě. Asfalt už mě vyloženě nebaví. Cesta dál vede místy až nad hladinou, někde je vyspravená prkennými podlážkami. Na louce si na mě dovolují tři psi, naštěstí je paní majitelka na poslední chvíli okřikne. Hop a skok a jsem v Přibyslavicích.

Přibyslavice

Přibyslavice s nepřehlédnutelným kostelem

Opět přejdu most, kus po silnici, a po pár metrech se opět cesta odpojuje po cyklotrase. Je přede mnou třetí dnešní krabička u prastarého stromu. Rychle nalézám podle geodálníce a odpočívám. Mám poslední 3 deci limonády a jednoho psa. Tož sním psa. Vyšlapávám trhák do Petrovic (shoda názvů) a sleduju co to tam ti lidé sbírají. Obloha se temní, ale vypadá to, že mě to mine.

Petrovice

Petrovice

Pokukuju na hřiště, zanedlouho se tu má hrát firemní fotbálek. Otcovská deformace – sleduju jak je vybaveno dětské hřiště. Mladí hasiči trénují požární sport. U další skupinky sběračů nad červeným mlýnem jsem poznal co sbírají – hluchavku. Myslím na hospodu u mlýna v Sokolí, a tajně si přeju aby měla otevřeno. Poslední roky tam ale dělali nějakou rekonstrkci a tak bylo pořád zavřeno. U rozcestí pod besídkou ale visel první leták, lákající na dnešní slavnostní otevření s živou hudbou – v 18:00. Sakra, bylo pět, přece tam nebudu hodinu čekat. Nemusel jsem. Zatímco chystali stoly na večer, dostal sem svého Ježka.

Jezdecká vinárna u Padrtova mlýna

Jezdecká vinárna u Padrtova mlýna – OTEVŘENO!

Ježek tam jen zasyčel, spokojenost. Teď už to dojdu i kdybych se měl plazit. Přepínám navigaci na navigování DOMŮ. Doteď jsem to vždycky nechal navigovat a hlavně měřit jen k nejbližšímu mlýnu nebo vesnici. Těch zbývajících 40 km apod. by mě totiž asi děsilo. Vyšlápnu to nad mlýn z posledních sil, a zase dolů scházím do Řípova. Už je to makačka a záležitost vůle. Zahlédnu tady motorovou koloběžku, no to jsou mi věci, snad už nevidím přeludy. Podél Polanky už jdu co noha nohu mi a sedám si na lavičku. Vymýšlím trasu co nejjednodušší, taky mě napadlo dát poslední pivo v Ježkovně, byl by to takovy ježkovitý pochod. Ale nakonec to vzdávám a jdu nejkratší cestou domů. Je po půl sedmé večer. Navigace se zastavila na 47,2 km. No ty kráso. Puchejř na patě je jen takové malé smítko na tomhle osobáku. Zdrávi došli!