Když byl ten prodloužený víkend, bylo potřeba udělat aspoň jeden pěkný výlet. Stržený mozol na ruce není na kolo nic moc, takže jsem se rozhod pro pěší trasu. No a protože v plánu nebylo nic kloudného, využil jsem již dříve naplánovanou trasu Litovany – Grešlové Mýto. Původní plán počítal s tím, že vyjdu z Litovan a v Grešlovém Mýtě sednu na vlak a dojedu do Třebíče. Jenže odpoledne se měly opékat špekáčky, a o ty se přece nenechám připravit! Vzal jsem to tedy obráceně, a nechal se autem vysadit v Grešlovém mýtě. Už ten název. Kdysi se tu asi platilo mýto jedna grešle za použití barokního mostu. Je tu pěkná restaurace, aspoň podle vzhledu zvenku. Je to ale jen výchozí bod, takže si to hned mažu po polní cestě k lesu. Rybník Mírovec obcházím bohužel ze špatné strany, přes les není vidět. Tak příště alternativní trasa. Za rybníkem přecházím Jevišovku a koukám po nějaké kešce. Nejbližší klasika je Boskovštejn. Tam stejně jdu, takže jsem klidný a pokračuju dál po žluté značce. Před Boskovštejnem objevuju první ceduli asi naučné stezky „Po stopách prapředků“. Koukám na to jako blázen. Dál se o nich ještě zmíním.
tvrz Boskovštejn
U tvrze odlovuji bezproblémovou kešku a dělám pár fotek z různých úhlu. Škoda že nešla udělat nějaká se zrcadlením ve vedlejším rybníku. To bych musel na druhou stranu rybníka do lesa, ale nebyl čas na hrdinství. Musel jsem dojít včas na ty špekáčky 🙂 Další fotka co by se měla udělat příště. Za Boskovštejnem cesta naštěstí zas vede hned mimo asfalt. Je tu ale vysoká tráva, jde se špatně. Míjím svah s osvětlením a boudou, všechno je ale v dezolátním stavu, opuštěné. Doma na netu jsem našel, že zde kdysi býval lyžařský areál. Asi po kilometru konečně končí cesta trávou a jsem v lese. A není to obyčejný les, je to Černý les. Nepůsobí ale nikterak strašidelně, naopak, a taky je tu příjemný chládek. Na rozcestí žlutou značku protíná „cyklotrasa“, prostě asfaltka akorát tak široká na tahač se dřevem. Přecházím Jevišovku po ní, chci se napojit na modrou, abych mohl přehradu fotit se sluncem v zádech. U mostku je taky bouda na měření stavu vody, které je poměrně málo.
most přes Jevišovku
Po krátkém stoupání odbočuju na modrou značku. Míjím tak Hlubovský rybník. Snad jsem o moc nepřišel. Po dalším kilometru se ukazuje, že modrá značka je značně obtížná cesta. Pěšina není zaseknutá do svahu, vyvrací to kotníky, často potřeba přelézt kládu nebo balvany, taky brod. Dole se občas mihne mezi listím chata. Potkávám uondanou partu lidí, a ptají se mě, jaký je dál terén. Na skalce pod elektrickým vedením pro chatovou oblast se usazuju na oběd. Májka a dva rohlíky. Je to fakt nouzová strava, samozvaná královna paštik. Po svačině hned pokračuju, a za chvíli už je vidět vodní hladina přehrady.
Jevišovická přehrada
Je to taková zmenšená dalešická přehrada, ráz je opravdu stejný. Míjí mě loďka s rekreujícím se párečkem. Před hrází procházím kempem, jinudy to ani nejde. Kešku u hráze nenalézám, doma zjišťuju na netu že už je zrušená. Ale to už je hráz na dohled.
Hráz Jevišovické přehrady
Je to zlatý hřeb vejletu, tak se dlouze kochám. Jsou to bójky ohraničující jak blízko ke hrázi můžou loďky zajet. A loděk je tu opravdu spousta. Jen nevidím žádné šlapadla nebo tak, ale sezóna ještě nezačala. Po hrázi lze přejít na vlastní nebezpečí. Je tu pamětní deska, kde se dočtu, že hráz byla postavena už v devatenáctém století. Dnes je to funkční technická památka.
Jevišovická přehrada – koruna hráze
Modrá značka pokračuje dál, ale přejít to a osahat si ty kameny je povinnost. Stejně ji dál nepotřebuju, vezmu to po polních cestách podle navigace. Dole na hlavní silnici se pokouším fotit Jevišovický zámek, ale je to moc zespodu, špatná pozice. Přecházím znova řeku a sápu se do prudkého svahu úzkými uličkami ve Střelicích. Jak jsem čím dál výš, je vidět že tady je naopak krásná pozice na fotku zámku. Vyškrábat se do kopce za fotkou se prostě vyplatí, to platilo a bude platit.
Zámek Jevišovice
Cesta končí u obrovské hromady hnoje. Obcházím ji velkým obloukem, a za hnojem objevuju další informační sloupek „Po stopách prapředků“! To už mi teda hlava nebere. Neexiistuje možnost jak se sem normálně dostat, jen kolem toho hnoje. A na sloupku navíc stojí: „Dále za sucha přes pole“. Svatá prostato, tomu říkám stezka za peníze z EU. Jdu asi kilometr obilím, a doufám, že se to za mnou zase zvedne. A dole skutečně byla další cedule. Už mi to nedalo a vyfotil jsem si ji.
Po stopách prapředků
Není divu, že jsou cedule jak nové. Nikdo se k nim totiž nedostane, ani ti vandalové. Možná to byl ale záměr, nerad bych někomu křivdil. A to už jsem u Němčického dvora. Kousek odtud je další keška. Pěkně ukrytá v kopřivách. Aspoň nebudu mít revma, říkám si, když svrbícíma rukama fotím rybníček u dvora. Dvůr teď slouží jako penzion.
Němčický dvůr a soukromý rybník
Na příjezdové cestě kolem mě velkou rychlostí projede bryčka s koňmi, a dědci na ní se chechtaj 🙂 . Cesta dál pokračuje 5 km po silnici do kopce přes ves Slatina, nic zajímavého ani příjemného. Jsem rád když zas zapadnu do lesa za statkem Na dvorku. Kolem Újezdského mlýna a už jsem v Litovanech. Celkem jsem našlapal 21 km. Špekáčky od párkaře na Brněnce nezklamaly!
Odkaz na trasu v Dobrodružství Garmin:
http://adventures.garmin.com/cs-CZ/by/chainus/greslove-myto-litovany/
