Z Elektrárny do Senorad na besídku

Letos se poštěstilo a šéf nám uspořádal vánoční besídku. Loni tuším nebyla, takže to hodne lidí uvítalo. Nám se akorát nehodilo do krámu datum, protože jsme s Jelenem plánovali soukr. besídku pro zvané z Technické přípravy na Lihovaru v Rouchovanech. Jelen byl ale po operaci kotníku, prostě jsme soukromou odpískali a těšili se do Senorad. Menší část z nás, kteří mají rádi výlety, se tedy těšila hlavně na cestu z práce pěšky, kolem řeky, s placatkou v kapse. Vždycky to stálo za to, a ani tentokrát to myslím nikoho nezklamalo. Karel nemohl najít placatku, tak vzal rovnou pulčák slivovice, se slovy „Přece neponesu litr“. Cesta pěkne ubíhala, za chvíli jsme byli na Rabštejně, kam jsme tedy odbočili jen tři. Ostatní asi zmohl kopeček od potoka, nebo nevím. Než jsme se probojovali k přehradě, potkali jsme spoustu stromů přes cestu, které jsme museli obcházet. Nedávná ledovka toho polámala opravdu hodně.

Nejvíc to odnesly břízy

Nejvíc to odnesly břízy a borovice

Za chvíli jsme ale byli na hrázi Mohelenské přehrady. Soutež v hodu sněhovou koulí měla jen dva startující, přičemz si ještě pomohli malým podvodem, tedy kamenem. Vyhrál opět Mates. Klouzáním vpřed jsme se dostali až k Bobešově chatě, kolem Ovčího skoku ke splavu, a dále ke mlýnu. Zde na nás letos nečekala žádná záludnost v podobě plata kořalek, takže jsme to zvládali s přehledem. Kousek za mlýnem jsme narazili na srnku. Já a Hrábě jsme šli k mostu polní cestou. Přece nejsme na výletě proto, aby jsme chodili po silnici. Na polní cestě koukám… „hele to není kámen, to je spící srnka“. Pomalu jsme se přibližovali zezadu. Ale banda shora od silnice na nás volala, že ta už to nerozchodí. Asi ji sem odhodilo auto.

Sražená srnka, jakoby spala

Sražená srnka, jakoby spala

Za mostem u chaty tradičně proběhl autobus, před Havránkem obět přelézáme popadané stromy. Tentokrát to k zemi nevzalo žádnou chatku. Za splavem na louce děláme rojnici, většina už má z placatek hodně upito. Škrábeme se do kopce na Baby a tady dáváme malou pauzu. Kdo může tak fotí, počasí se totiž docela zlepšilo.

Na Babách

Na Babách

Po chvíli vyrážíme dál, a tlupa se začíná trhat. Někteří chtějí ještě stihnout vyhlídku na Velké skále. Mě, jakožto místního, to moc neláká, znám to tam, spíš už dostávám hlad. Když jdeme já, Brkel a Mates přes Kozének, počasí už je vyloženě fotogenické, zlatá hodinka.

Pohled na elektrárnu z Kozénku

Pohled na elektrárnu z Kozénku

Za Kozénkem nás dojde druhá skupina, a kloužeme se směrem k Senoradům. Cesta jsou vlastně dva potoky, kde každý hledá menší zlo. Brkel dopil slivovici a bruslí v tom bahně jak Holiday On Ice. Ve vesnici čistíme boty o trávu a obrubníky, ale málo platné, stejně jsme přišli jako prasata. Ale stálo to za to! Dóbro dóšli těch 13km.

Cesta? KDE?

Cesta? KDE?

Váté písky – Lídlenka

Zase jsem se nechal nachytat a koupil si Lídlenku na podzim. Nikdy víc! Čtyři soboty, které slibují hnusné počasí. Příští rok jedině květen, pokud bude. Poslední sobotu jsem jet nemoh, to se chystám na Prasepárty, pokud se zadaří. Co sem měl dělat? Nechal jsem se sežrat, jak praví klasik. Prostě jsem vyrazil. Bude to obhlídka terénu, na focení pouze mobil. Ráno jsem se dobalil, normální turistický batoh, místa spousta. Litr čaje, teplé ponožky, paštika a domácí chleba, nožík. Vytisknout lístek s QR kódem a občanku. Dvě kila na drobnosti (kafe z automatu a tak). 7.23 jede rychlík do Brna, pohoda, žádný stress. I když lidí je hodně, šotoušů jen pár. Ve vlaku problém se čtečkou QR, ale bylo to rukama, rukama průvodčího. V Brně jsem měl asi 40 minut čas, tak jsem odlovil jednu kešku poblíž nádru, s dohledem městské policie. Do Břeclavi jedou dva vlaky pár minut po sobě. Už jsem se málem nechal nachytat minule. Já ale chci jet v EC, takže si kupuju loupáček a kroužím po nádraží. A už to příjíždí, modrej drak EC 73 Smetana. Usazuju se pěkně u okna. Za chvíli tu je sympatická průvodčí, za sekundu načte QT a říká „V pořádku, děkuji“. Tady asi jsou zvyklí na doma tištěné lístky. Vlak jede tichoučko, jen klimoška šustí, za chvíli jedem 160 km/h. Pod sedadlo zapojím nabíječku a doláduju mobil na 100%. Dneska bude mít co dělat. Za půl hodinky je člověk pohodlně na hranicích. Prostě paráda. Přestup do lokálky po chvilce okukování rakouského vlaku.

Wiesel

Wiesel

Za dvacet minut jedem, vláček se za tu dobu celkem naplní. Za městem se z lokálky vyklube dobře splašenej motorák, jedem 135 km/h podle navigace. Zřejmě slušnej oddíl. Za chvíli jsme na místě, Bzenec-kolonie. Vystoupím tedy, s partou skautů. Několikrát jsem je v lese pak potkal, no pili mě krev. Chytnul sem se modré značky, abych došel na trasu naučné stezky.

Pásový dopravník pod železniční tratí

Pásový dopravník pod železniční tratí

Kolem areálu KM Beta jsem došel až na první zastavení. Zde je i pomník zakladatele místního borového lesa J. F. Bechtela. Protože bylo prakticky poledne, naobjedval jsem se, když už tady je to sezení. Po cestě třeba nebude (a fakt nebylo). Zpátky k písku jsem se vracel jinou cestou, a vyhlížel nějaké další zastavení naučné stezky. Ovšem nikde nic. Došel jsem až k Žilkovu dubu, kde jsem neodlovil kešku, protože zrovna v tu chvíli došli i uřvaní skautíci. Naučné stezky už jsem měl dost, za dubem mělo být čtvrté zastavení, ale fakt sem nic nepotkal. Rozhodl jsem se vzít to přímo k železnici a dál pokračovat podle ní. Z okna vlaku jsem před tím viděl, že to po obou stranách jde. Zhruba v prostředku přírodní památky je pěkná Earth cache, doporučuju. Zjistil jsem si potřebné údaje a šel se kouknout na okraj pískovny.

Pískovna

Pískovna

Dál jsem pokračoval víceméně stále po pravé straně. Chvílema to vypadalo, že se ukáže sluníčko, ale nakonec z toho nic nebylo. Od osady Soboňky, kde jsem nakoukl na rybník (všude zákazy vstupu), jsem to vzal po zelené až do Rohatce. Tady asi hodinové čekání na vlak, už bylo docela chladno a stmívalo se. Vlak od Přerova měl zpoždění, ale nevadilo to, protože v Břeclavi bylo 40 minut času. I se zpožděním jsem stihnul gulášovou polívku s rohlíkem. Hupky dupky na EC do Brna, a odsud šourákem domů. Až doma jsem spojil v Garminovi trasy, no hodilo to 20 km pěšky, to sem ani nečekal.

Prošlá trasa

Prošlá trasa

33 km okolo Třebíče

V sobotu 1. listopadu mělo být pěkně, takže jsem se vypravil na Pekelňák podívat se na tu rozhlednu. Na rozhlednu přece jdete, když je pěkně, že. Nechtěl bych být meteorolog, protože ty slova, co jsem ráno na jejich adresu spustil, to neumí ani Zeman. Prostě mlha jak mlíko, a vydržela celý den. Jak jsem tak šlapal do kopce, plánoval jsem tedy, že půjdu co to půjde, i když nebudou žádné fotky. Prostě jen tak na vzdálenost, abych protáhl nohy, a otestoval co snese ta levá po zlomenině. Kus od lesa jsem potkal skupinku, asi dvě rodiny, sunuly se taky na rozhlednu. A v lese další a další lidi. Nahlas jsem si říkal co ti lidi blbnou v takový mlze jít na rozhlednu. Ale asi to měli taky naplánovaný na pěknej den, a mělo být pěkně, tak šli 🙂

Výhled z rozhledny

Výhled z rozhledny

Rozhledna vypadá teda podivně. Židovská tematika no budiž, ale vnitřní schodiště a hlavně zábradlí nepůsobí dojmem stability ani náhodou. Samotnou kapitolou je turistický přístřešek, který má stěny z laťek. Padesát na padesát díra-dřevo. Takže tam fouká jen o polovinu míň než venku. Skvělej nápad pane architekt. Na tohle jste pět let studoval? Asi v Plzni počítám. Scházím z kopce na křižovatku, a našel jsem AA baterku. Původně jsem myslel že tam někdo jen vyhazuje odpadky, doma se ale ukázalo že je jak nová. Beru to vlevo na Kracovice, že to nějak vezmu přes borovinu. Houby, u Borovinského rybníka to prostě nešlo projít, aniž bych neměl bahno až za ušima. Musel jsem se vrátit do Kracovic, a vzít to po silnici do Starče. Nohy ještě nebolely že bych musel domů, tak jsem šel dál, na Červenou hospodu. Tady se mi nechtělo jít po tom hlavním tahu, takže do Řípova trochu vracečka, a pak po červené do Sokolí. Keška s výhledem byla daleko v poli, nešel jsem pro ni. Kus po silnici a po žluté pěkně do Račerovic. Pořád tu jsou ty dva pokroucené sucháče. Potřebují ale východ nebo západ slunce, nefotil jsem tedy. Z Račerovic do kopce, opět jsem se dal špatnou odbočkou, ale vracel jsem se jen kousek. Dál na Dubiny a přes Zarážku už jsem šlapal jak robot. Celkem to hodilo 33km. Noha se zdá v pořádku, bolely obě tak asi stejně 🙂

Trasa pochodu

Trasa pochodu

Pálava s Yahymanem

Asi 3 týdny dopředu jsme na 22.- 23. listopad směřovali dvoudenní pokus o dobytí Pálavy. Počasí tomu vůbec nenahrávalo, do poslední chvíle to bylo nejisté, přesto jsme vyrazili. Fotky nefotky, hlavně že je dovolená! Plán počítal s ubytováním na blind v Pavlově, což je ideální startovní pozice. První dva penziony nám po telefonickém dotazu odmítli, že mají plno. No jistě, spíš se jim mimo sezónu kvůli pár stovkám nechce ani topit. Třetí penzion naštěstí v pohodě – penzion U Floriána. 350 peněz za noc vč. všech poplatků. Za půl hodiny už jsme byli na pokoji. Ještě doma jsme plánovali jak za svítání lezeme nahoru, aby jsme chytli dobré ranní světlo. Ale na místě se to zdálo jako naprostá pitomost, protože byla obloha jak mlíko. Takže jsme si v klidu v Jednotě nakoupili, nabalili batohy a vyrazili. Celé dvoudenní putování jsme celkově pojali spíš jako geocaching, než cokoliv jiného. Fotek jsme pár udělali, ale je to spíš dokumentační odpad. Jako nejlepší keška se ukázala být Tour de Pálava, protože nás protáhla po všech zajímavostech a konec je v Mikulově. Nic lepšího tady snad ani nelze vymyslet. První den jsme tedy obešli Děvín a kochali se výhledy. Při pěkném počasí to musí být žrádlo!

Pohled na Pavlov z Děvíček

Pohled na Pavlov z Děvíček

Cesta na keškou nás zavedla i k vysílači, kam bychom jinak asi nešli. Na odpočivadle u Strážce jsme došli školní výlet, naštěstí spěchali do Mikulova na hrad. Vydatný oběd padnul v přístřešku v Soutěsce u pramene. Začalo potřetí pršet, když jsme chvíli bloudili než jsme našli zelenou značku, ale za chvíli jsme byli pod soutěskou, a obdivovali skály nad námi. Pod Dívčí hrad to bylo po vrstevnici, takže to byla prakticky chvilka. Na zpáteční cestě jsme trošku zaimprovizovali, s tím, že dojdeme do Dolních Věstonic, a odtud to dojedem busem nebo dojdem. Času bylo totiž ještě dost. V Dolních Věstonicích jsme zapadli do hospody na klobásu a pivo (Yahyman čaj). Posilněni jsme začali hledat nějaké vinařství, protože jsem měl za úkol nějaké víno z Pálavy dovézt, a ani Yahyman nechtěl rozhodně odjet s prázdnou. Na konci vesnice nám padla do oka Vinárna a restaurace pana Langra. Dáváme dvojku Sauvignonu, který mě chutná velice, a kupuju litr. Yahyman evidentně nebyl úplně spokojen, a šel vedle do vinárny na degustaci. Vrátil se asi za hodinu a očička mu svítila 🙂 Nesl tři lahve, z toho jeden pozdní sběr. Bylo na čase vyrazit k domovu. Podle informací se dala cesta do Pavlova projít, ač tam byl zákaz vstupu. Dělníci nás naštěstí nasměrovali na cestu kolem vody kempem, takže jsme asi za hodinu byli doma. Na pokoji pak proběhlo sušení, ale hlavně padla jedna lahev výborného Rulandského šedého. Našlapali jsme ten den skoro 16 km. Při 600 m výškových to byl skvělý výkon, uvážíme-li, jaké bylo počasí.

Trasa prvního dne

Trasa prvního dne

Druhý den jsme opět pojali volně. Zaplatili jsme za ubytování, nakoupili opět v Jednotě a popojeli do Horních Věstonic. Keška nás totiž naladila tak, že jsme ji chtěli skutečně dorazit, pokud to počasí a nohy dovolí.

Panák v Horních Věstonicích

Panák v Horních Věstonicích

Vyšlápli jsme obtížný spodní úsek (spousta bahna) a prozkoumali lezeckou stěnu u Špuntu – skálu pod Martinkou. Další, velmi pěkný úsek na rozcestí u Perné bohužel pršelo, výhledy dolů to ale slibovalo úžasné. To musíme ještě někdy dát za lepšího počasí! V Perné skoro dobíháme schovat se na zastávku, déšť už je skoro hodinu a vydatný. Po půl hodině sušení a nějakém tom loku jabkovice se rozhodujem pokračovat, přece nejsme másla. Na Sirotčí hrad to beru skoro během a nechávám Yahymana kus za sebou. Nahoře se ale potkáme, a hledáme další indicii kešky, a taky jednu tradičku. Pořád ještě můžeme, a tak zavelíme „Vzhůru na Stolovou horu“. Bohužel, čas se nachýlil, a chtělo to oběd. Nahoře se ale ukázalo, že Stolová hora, navzdory svému názvu, není na stolování vhodná! Dost foukalo a nikde ani pařez, na který by se dalo sednout. Jdeme dál a asi 20 min se dohadujeme, kolik je nahoře vysílačů. Je to totiž další indicie. A velice sporná.

Po cestě ze Stolové hory

Po cestě ze Stolové hory

Pod Stolovou horou dostihl Yahymana pracovní mobil. Vyřídil to ale rychle a já mezitím nalézám další indicii. Pokračujeme dál, přece tu někde musí být něco k sezení. No nebylo. Následuje mizerný úsek po silnici, ale je to jen kilometr a zvládáme to i psychicky. Odbočujeme na Turold. Další indicie, ale pořád nikde místo k sezení. Dáváme si aspoň tyčinku. Naštěstí při procházení informací o kešce Yahyman našel, že na dalším zastavení máme určit počet lavic. Ha! Lavice, to je to, co teď už fakt potřebujeme. Jsou dvě hodiny a od rána jsme měli jen tu tyčinku, která žaludek spíš podráždila.

Mikulov od Turoldu

Mikulov od Turoldu

K lavicím je to asi 750 metrů, to dáme! A skutečně, u vstupu do jeskyně pod Turoldem nás vítá útulný přístřešek. Venku tedy kvapně natlačíme skoro celej bochník chleba a dvě velký konzervy. Uff. A teď si dáme ve stánku čaj. Chlápek má příjemně vytopeno a sleduje v televizi nějakou horolezeckou soutěž. Nakonec jsme se dali do řeči, byly z toho dva čaje s rumem a nákup malého suvenýru pro ženu. Za tu hodinu v boudě jsme taky pěkně doschli, což nás naladilo na to, že to skutečně dorazíme. Scházíme do Mikulova, po cestě jsme tedy bohužel nenašli ani ty dvě tradičky. Jednu hlídal bezdomovec a obrovský zmoklý kámen. Za sucha T4.5, po dešti to nešlo ani smykem. Místo druhé kešky jsme našli kasu a kasírtašku. No nazdar, a jsou na tom teď i naše otisky 🙁 No co se dá dělat. Dojdeme pod Svatý kopeček, a při té příležitosti dáváme i tuhle multinu, s přehledem zkušeným okem. Tour de Pálava se ukazuje i jako pěkná finální pixla, hodnotíme ji oba velice, žádný trapný máslo bez tužky. Plechová vojenská pixla, uvnitř lahev Pálavy, hustý prostě.

Mikulov

Mikulov

Našli jsme si autobusové spojení do Horních Věstonic, a protože bylo dost času, došli jsme ještě o zastávku dál, přece nebudeme čtvrt hodiny sedět a čekat na autobus. Po dvaceti minutách jízdy zastavuje autobus asi 30 m od auta. Vypadalo to, jako bychom to měli dokonale naplánované už z domu 🙂 Nasedáme, píšeme SMS ženám, že jako vyrážíme, a jede se. Na zpáteční cestě už je tma, někde za Vlasaticema vidíme blikat spoustu světel. Sklizeň řepy v plném proudu. Zastavujeme a děláme pár snímků na dlouhý čas. Lepší než nic.

Sklizeň řepy

Sklizeň řepy

Doma jsem koukl do GPS, a vida 17,4 km při 750 výškových. Druhý den tedy byl vydatnější. Celkově tedy dovolenou hodnotím půl napůl. Viděli jsme toho spoustu, ale fotek málo.

Trasa druhého dne

Trasa druhého dne

Nedělní Březinova trojka – 25km v mlze

V neděli jsem si chtěl prošlápnout jednu třetinu Stezky O. Březiny. Počasí tomu ale nepřálo, šel jsem celou cestu prakticky v mlze. Žena mě dovezla do Želetavy, a vyrazil jsem po červené, po silnici. To moc nemám rád, ale byl to jen kousek. Cesta za Bítovánkama vypadala lépe, a začalo mě to bavit. Pak jsem ale došel k místu, kde jsem měl přes pole odbočit k lesu. Na poli byly půlmetrové koleje od traktoru plné vody, napříč přes bývalou cestu. Ba ani náznak nějaké cesty! Ach jo, chudák Březina, pomyslel jsem si, a vydal se to obejít po hlavním tahu – E59. Byl docela velký provoz, na to, že byla neděle ráno. Ale po 400m už se dalo zabočit do lesa a byl klid. Cesta příjemně ubíhala, a protože nebylo co fotit, tak jsem se nezdržoval 🙂 Někde za osadou Horky se mi ale zalíbily dva stromy, červený a zelený, Zkusil jsem to vyfotit…no světlo žádné, takhle to dopadlo.

Červená versus zelená

Červená versus zelená

Naštvaně jsem pokračoval dál. Následující rybník s krásným názvem Žabinec, sliboval alespoň kus naděje na další fotku. Bohužel taky nic moc.

Rybník Žabinec

Rybník Žabinec

Cesta se prodrala z lesa a vedla na jeho okraji. Podle mě nejhezčí úsek této části stezky. Narazil jsem tu na nějaké zvláštní duby, které měly čepičky žaludů jakoby z copánků, prostě vlasatej žalud! Plod samotný jsem ale nenašel ani po půlhodině hledání, zvířata to mají dokonale vyluxované. No budu to muset probádat. Napojil jsem se na silnici, a kolem rybníka Utopenec (ano, došlo zde k tragédii) přicházím do Lesonic.

Rybník Utopenec

Rybník Utopenec

Zámek nic moc, navíc kvůli drátům a cedulím nejde udělat pořádná kompozice, kašlu na to. Škrábu se na Holý kopec, potkávám jednoho houbaře. Cesta dolů ovšem vede místy cestou zarostlou vysokou trávou, musím dvakrát obcházet, abych nebyl do pasu mokrej jak Rákosníček. Bohužel míjím díky tomu kešku, škoda. Ovšem až jsem vyšel z lesa, byla cesta ještě horší! Rozježděné traktorem, podmáčené. Opět jsem si vzpomněl na Březinu, chudák. Rybník Oklika musím obejít oklikou, rázem chápu proč se mu tak říká. Na hrázi se pár rybářů snaží něco chytit. Procházím Vícenice. Vesnice s takovým názvem je i u Náměště. Fotím alespoň řádek oleandrů, opět bez světla.

Vícenice

Vícenice

Za vesnicí vede krásná cesta podél trati do Bohušic, bohužel opět rozježděná. Za pěkného počasí to ale může být opět jeden z krásných úseků. V Jaroměřicích stíhám ještě na zámku koupit turistickou známku. Ve Viole dávám jako obvykle jedno Starobrno, než dojede žena s autem, a jede se domů. Počasí jedno blbý! 25 km v mlze.

Stezka O. Březiny, třetí část trasy

Stezka O. Březiny, třetí část trasy

Sobotní babí léto

V sobotu dopoledne se začaly mraky trhat a občas vylezlo sluníčko. To jsem musel využít, a vyrazil jsem na naučnou stezku Bažantnice. Slibovalo to pěknou kešku, a není to daleko. Dokonce jsem se kousek popovezl autobusem, abych stíhal. Bohužel přestup v Týně se mi moc nepoved, a běhal jsem za busem jak hadr na holi, až jsem to nakonec vzdal a šel dál pěšky. Naučná stezka opravdu stojí za to, je zde popsáno několik druhů neobvyklých stromů a taky třeba obří budka pro sovy, tzv. Sovník.

Bažantnice, naučná stezka

Bažantnice, naučná stezka

Okruh jsem si skutečně užil, což bylo korunováno krásnou pixlou. Tak tohle se vyloženě povedlo. Dokonce jsem stihl i být na dvanáctou doma.

Cestou zpět

Cestou zpět

Trasa Bažantnice

Trasa Bažantnice

Celkem 8 km, ale zase to bylo za dvě hodiny, takže spokojenost.

Později odpoledne (než jsem uvařil oběd atd.) jsme jeli do Litovan. To už byla obloha skoro vymetená a teplota na tričko. Vzal jsem to na Hrotovice, až ke Stinskému rybníku. Na hladině sice byly labutě, ale držely se pěkně vzadu. Rohlík nemaje, fotil jsem tedy spíš les. Přelézt výpusť na hráz jsem si v tom bahně ani netroufal.

Podzimní les

Podzimní les

Zpátky jsem to vzal podle GPS, cestou necestou až k poli. Ozimé obilí zde vytvářelo krásný kontrast k modré podvečerní obloze.

Ozimy

Ozimy

Zpátky jsme jeli přes Mohelno, a západ slunce kouzlil s barvama jak pominutej. Nedalo mi to a cvaknul jsem ten kýč aspoň z okýnka auta 🙂

Sobotní západ slunce

Sobotní západ slunce

Domů jsme dojeli samozřejmě až za tmy, no měl jsem toho dost. A co teprve to naše mimino. Až v neděli večer jsem se díval kolik jsem vlastně nacoural, bylo to přesně 10km.

Trasa

Trasa

Za celý den tedy 18 km…slušnej oddíl. A to mě v neděli čekalo 22 km. Pokračování příště.

 

Z Račerovic přes Dubinu

V útery bylo odpoledne celkem hezky, udělal jsem si menší výšlap z Račerovic domů. Žena mě dovezla do Račerovic autem, a já se chtěl vrátit po žluté turistické značce domů.

Zapadající slunce ve smrkovém lese

Zapadající slunce ve smrkovém lese

Nedařilo se mi ale najít nějaký neobvyklejší snímek, tak jsem z cesty brzo sešel k polím směrem na Okřešice.

Na škrkách

Na škrkách

Pořád to nějak nebylo ono a slunce už zapadalo. Klasicky jsem totiž vyrazil pozdě. U potoka jsem se připojil na zelenou značku a přes Dubiny a Zarážku šel svižně zpátky. Světlo už ale nebylo, tak jsem cvakl aspon jeden západ slunce.

Západ s letadlem

Západ s letadlem

Trasa

Trasa

Celkem to dalo 9km. Docela slabý začátek, ale to se zlepší.

Graselova stezka u Nových Syrovic

V sobotu jsme se dopoledne zúčastnili oslav 60 let MHD v Třebíči a odpoledne Cyklopekla za Lagunou. Obojí povedené akce, akorát bikeři dost zmokli. My jsme naklusali na Lagunu na pizzu a pivo.

Škoda RTO na náměstí

Škoda RTO na náměstí

Ale proč to píšu. Prostě to byl celý den mezi lidmi, takže v neděli jsme chtěli někam do klidných lesů kde potkáme maximálně náhodného houbaře. Večerní výběr u lahve vína padl na Graselovu stezku u Nových Syrovic. Je to asi 30 km daleko, a na zpáteční cestě můžeme v Morbudkách koupit slané rohlíky u Vonky. Asi v deset jsme se vyhrabali, včetně velkého kočárku. Stezka slibovala i jedno pěkné Wherigo, které jsem večer naládoval do Oregona a dál to moc neřešil. Na místě se mi to ovšem vymstilo, žena mě sjela že to nemám nachystaný a tak. Taky se nám podařilo zastavit na jiném parkovišti než jsme měli. No co, aspoň si prohlídnu zámek. A zase problém, ženě se tam nechtělo. No začátek vejletu napytel.

Kostel Sv.Cyrila a Metoděje

Kostel Sv.Cyrila a Metoděje, pohled ze zámeckého parku

Nakonec jsme ale vyrazili správným směrem. Cesta ze začátku probíhala dost vepři, ale jak jsme se dostali k hájovně, tedy tomu správnému výchozímu bodu, už to bylo v pohodě. Nakrmit Filípka a vyrazili jsme dál. V lese se nachází kostel ze tří oddělených částí, neboť Graselovi zde nedovolili postavit kostel celý. Rozdělil jej tedy na tři symbolické stavby. První zastávka byla u Sibyly.

Sibyla

Sibyla

Kolem byla bohužel slušná bažina, takže se to nedalo ani moc fotit. Za chvíli jsme jeli dál.

Graselova stezka

Graselova stezka na podzim

Na křižovatce žena uviděla obrovskou houbu. Nebyla to houba, ale jakási křtitelnice. Nezjistili jsme, jestli to patří k tomu kostelu, nebo je to nějaký umělecký záměr. Každopádně od cesty to skutečně vypadalo jako přerostlá holubinka. Světlo nebylo žádné, ani jsem to nefotil. Cestou jsem koukal po houbách, ale buď ta nic nebylo, nebo to bylo vysbírané. Prošli jsme kolem PR Habrová seč, jedné obří borovice státem chráněné až k druhému objektu – špici.

Špice

Špice

Špice má představovat věž kostela. Chce to asi pohnojit a zalívat, třeba skutečně vyroste 🙂 U špice se bohužel člověk musí otočit čelem vzad a vrátit se k holubince. Wherigo nás tam taky táhlo, takže po chvíli dezorientace jsme se skutečně otočili. Asi 500m od holubinky byl další objekt – Lusthaus.

Lusthaus

Lusthaus

Protože začalo jemně pršet, ocenili jsme že to je otevřená stavba. Rovnou jsme poobědvali, už taky byla jedna hodina (myslím). Z domu nachystaný domácí chleby se šunkou, rajčátka nakrájený a posolený na místě. Přece jen to byl nedělní oběd, tak ať to má trochu úroveň. V další části Wherigo hry jsme se dostali až k rybníku Dědek. Asi hodinu jsme hledali Babku. Tu jsme nakonec našli, ale heslo nám nevydala, takže jsme museli hru ukončit. Už bylo dost hodin tak jsme se vrátili na naučnou stezku a poctivě to došli tak jak je okruh naplánovaný. Kratší by to sice bylo po asfaltu, ale nelitoval jsem.

Graselova stezka, cesta podél lesa

Graselova stezka, cesta podél lesa

Cesta podél lesa byla příjemná, i když trochu foukalo. Natrhal jsem si i pár jablek. V Syrovicích jsme ještě váhali, jestli se nestavit v místní restauraci na polívku. Vidina slaných rohlíků přímo z pekárny ale nakonec zvítězila. A taky že stály za to!

Mapka stezky

Mapka stezky

Dovolená v kempu

Letos jsme se na doporučení kolegy rozhodli strávit týden v jihočeském kempu u Dráchova. Protože ještě nechodím na 100% (noha pořád bolí), výlety byly úměrně kratší. Přesto jsme za ten týden stihli slušné množství atrakcí.

Kemp U sloupu, Dráchov

Kemp U sloupu, Dráchov

Kemp mohu rozhodně doporučit, je tam relativně klid, rodinky, slušné zázemí. Je to jeden z mála nových kempů, všude jinde kempy spíš rušej. Skoro každý večer byla grilovačka, užil jsem si to.

Borkovická Blata

Rašeliniště, kde se už rašelina netěží, ale nechává se to zarůst. Příjemný okruh rezervací, asi 5.5 km. Počasí nebylo ideální, přesto jsem z toho byl nadšen. I keška se zadařila. Potkali jsme jen pár lidí, takže pohoda, klídeček.

PR Borkovická blata

PR Borkovická blata

Třeboň

Dopajdal jsem steží ke Schwarzenberské hrobce, ale byla to pěkná procházka. Z náměstí, po hrázi rybníka Svět, kolem pivovaru Regent. Lidí jak sraček, i cyklistů, a do toho vláček. Podruhý to teda nemusím.

Třeboň, náměstí

Třeboň, náměstí

Schwarzenberská hrobka

Schwarzenberská hrobka

Bechyně

Do Bechyně jsem se chtěl podívat už dlouho, nejen kvůli mostu, ale taky proto, že tu otec byl na vojně. Výhled z věže nádherný, rozhodně doporučuju. Tady jsme v podstatě jen obešli náměstí a klášterní park (noha bolela jak čert).

Bechyně, pohled z věže

Bechyně, pohled z věže

Stádlecký most

Technická památka, sjeli jsme sem z Bechyně. Bohužel kus před mostem objíždka po příšerné cestě. Most jsme neriskovali přejíždět (do 1.5t), takže jsme si ji dali dvakrát. Turistická známka v psychiatrické léčebně byla třešnička na dortu.

Stádlecký řetězový most

Stádlecký řetězový most

Zpátky jsme to vzali přes Tábor, taky spíš kvůli nákupu. Ale i tak jsme se dostali díky turistické známce na náměstí a k pomníku Jana Žižky.

Tábor

Tábor

Soběslav

Překvapivě pěkné náměstí, informační centrum, kde mají dokonce i známky na pohledy! Tady jsme taky jen obešli náměstí, a do města jsem jezdili spíše za nákupem (Tesco, Lidl, Penny, lekárna)

Soběslav

Soběslav

Červená lhota

Zde jem byl opět příjemně překvapen. Čekal jsem davy turistů, ale bylo to naprosto v pohodě. Rybníček se nedá objet s kočárkem, takže jsme se museli vrátit. Po svačině jsme ještě dali kešku a kapličku co je vlastně kostelíček. No a to je celý. Vydatnej týden.

Zámek Červená lhota

Zámek Červená lhota

 

 

Jevišovice – Mikulovice

Jevišovice se mi od minule zdály prozkoumané nedostatečně, narychlo jsem tedy na tento víkend naplánoval trasu začínající právě zde. Nechal jsem se autem vyložit právě u silnice, kde jsem minule odbočoval. Tentokrát jsem to vzal po žluté po zámeckých schodech nahoru.

Starý zámek Mikulovice

Starý zámek Jevišovice

Chtěl jsem založit Geospy objekt, tak jsem potřeboval udělat několik fotek i zblízka. Na to, že je tu keška, jsem přišel až doma. To ale vůbec nevadí, ještě se sem podívám! Pokračoval jsem po žluté přes město. Tradiční problém městského značení byl i zde, prostě nedostatečné. Pro tyhle situace naštěstí nosím turistickou GPS, a za chvíli se nacházím na malebném Náměstíčku.

Náměstíčko

Náměstíčko

Spíše letmo fotím i interiér kostela a vcházím do zámeckého parku.

kostel sv. Josefa

kostel sv. Josefa

 

Je to hotová džungle, ale líbí mi to. Uprostřed je řada soch. Nový zámek údajně není ničím zajímavý. V současnosti je z něj domov pro seniory. Na stará kolena zámecký pán, to nezní špatně.

Nový zámek Jevišovice

Nový zámek Jevišovice

Žlutá dál pokračuje kus po silnici, pak mezi poli k lesu, a 5km lesem rovně, což je děsná nuda, ale aspoň to slunce tolik nesmaží. U Venclova mlýna mě napadá jakýsi hmyzák, mám několik krvavých kousanců vč. jednoho na spánku a pěkně to oteklo. Příště by to teda bez repelentu nešlo. Opouštím žlutou značku a přes zavěšenou lávku přecházím řeku, a dávám svačinu (zas ta Májka).

Lávka u osady Lapikus

Lávka u osady Lapikus

Lesní cesta několikrát překračuje potok. Jsou zde pro pěší vždy dva svázané sloupy přes potok, ale je tak sucho, že to vždycky přeskakuju po kamenech. A to už jsem pod Lapikusem: Nahoru na zříceninu je to krásný trhák, asi 80 m. Nahoře fotím, ale není tu moc možnost odstupu. Nacházím jedinou kešku dnešní výpravy, ale díky za ni. Scházím dolů a objevuji další obrovskou stěnu zříceniny. To tedy musel být hrad.

Lapikus

Lapikus

Je to ovšem pro fotku dost zarostlé, asi by to chtělo spíš v zimě, to by ta stěna pěkně vylezla. Kolem je množství cestiček, hotové bludiště. Po chvíli ale konečně narážím na zelenou značku a informační tabuli. Podle ní se zde vyskytuje Roháč obecný. Koukal jsem po něm celou cestu, ale nebyl vidět, a to bych řekl, že je jeho doba. Cesta lesem je pohodová, ale jak dojdu na kraj lesa, a značka vede mezi lesem plným kopřiv a polem řepky, pěkně sakruju. KČT, achich achich, to to nešlo vést trasu jinudy? Asi po 400 m je naštěstí konec utrpení a přícházím do vsi Plaveč. Hned mě zaujala umělá vodní plocha s neuvěřitelným množstvím žab (Skokan zelený).

Vlhké louky – krajinotvorná nádrž

Vlhké louky – krajinotvorná nádrž

Na náměstí obdivuju zámeckou rotundu. Na zámku je překvapivě opět domov pro seniory. Z mostu fotím zámecké stavení, dovnitř jsem se neodvážil.

Plaveč - románská rotunda

Plaveč – románská rotunda

Plaveč - podzámčí

Plaveč – podzámčí

Přejdu most a dávám se doprava, po uměle zvýšeném břehu, který vzadu přechází v hráz. Jsem u začátku vodní nádrže Výrovice. Cestu jsem měl naplánovanou se dvěma konci, a to buď kolem nádrže až po Tvořihráz, a nebo se odpojit a jít na sever do Mikulovic. Nakonec zvítězila druhá varianta, byla o kousek kratší.

čerpací stanice Výrovice

čerpací stanice Výrovice

Opouštím zelenou značku. Cesta vede stále do kopce, procházím mezi rozlehlými sady. Těsně před cílem odbočuji k Mikulovickému jezeru. Je zde podle mapy i rozhledna. Až jsem přišel blíž, málem jsem se potrhal smíchy. Tomu říkám rozhledna, za peníze EU.

Vyhlídková věž Mikulovické jezírko

Vyhlídková věž Mikulovické jezírko

Z „věže“ je vidět maximálně na druhý konec jezírka, a to ještě nesmí mít stromy listí. Pro děcka na pískoviště by to byla jistě dobrá věž.

Mikulovické jezírko

Mikulovické jezírko

V Mikulovicích u kostela strkám hlavu pod hydrant, paráda! Sem na škvarek a tohle je skutečné osvěžení. Žena mě nakládá do auta a jedeme přes Jaroměřice domů. Až na tu část lesem „furt rovně“ to byl velice pěkný výlet. GPS ukazuje 23 km našlapáno.

Kostel sv. Petra a Pavla v Mikulovicích

Kostel sv. Petra a Pavla v Mikulovicích

Odkaz na trasu v Dobrodružství Garmin:

http://adventures.garmin.com/cs-CZ/by/chainus/jevisovice-mikulovice/