Jahňací Štít – Vrchol dovolené, doslova. Nejen že to bylo nejnamáhavější, ale taky nám vyšlo nejlepší počasí. Vstáváme opět kolem třetí, už ani nebrblám (aklimatizace proběhla). Ve čtyři vyjíždíme do Bielej vody. Ani přes tuto ranní hodinu nejsme na parkovišti zdaleka první! Ale 4:30 vycházíme. Tma, zima, není fakt moc vidět, je to skoro na čelovku. Jdeme jak muly na Šalviový prameň – 5:30. Snídaně (chleba se šunkou), rozednívá se. Teplota 6°C. Stoupáme kamenitou cestou – cyklostezka, no potěš řetěz. 4 lidi nás předešli, jdem prostě pomalu, fyzička žádná. U Brnčalky jsme 7:30. Je tu dost lidí co se vyloupli z pelechu na chatě. Litevci v puntíkatých pyžamech si tu dělají sojovou snídani, no sranda. Počasí je ovšem ideál – teplota 15°C, jasno.
Brnčalka, za ní Jastrabia veža
7:45 vycházíme na Jahňací (podle ukazatele 2:30, povídali že mu hráli). Hned první práh kosodrzewinou nám dáva slušně zabrat. začínají se odspoda hrnout lyžiari (pitomci s trekovýma holema, bez lyží). Občas nahlas poznamenám, že na lyže je tady v srpnu málo sněhu. Nechápou nic a dál si myslej, jak jim to pomáhá 🙂 Jen jeden na zpáteční cestě poznamenává, že to odlehčí kolenům. Doufám, že to je ten vůl co tam hodil tak krásný záda, a možná je to i ten co ho dolů vezla horská služba 🙂 Opravdu mu to přeju. Může to být moderní trend jaký chce, ale podle mě je to jen marketingová masáž. Místo aby takový člověk koukal pod nohy a veřil jim, tak se snaží klacíky zapíchnout do šutrů, a ještě doufá, že ho to udrží. Což je samozřejmě naprostá blbost, navíc nemá v rukách potřebnou sílu. Nad prahem odpočíváme u plesa, pozorujeme kamzíky, a horolezce. Někteří normálně přechází turistický chodník (kamzíci, ne horolezci) a koukají na nás ostražitě stejně jako my na ně. Senzace.
Kamzík horský tatranský (Rupicapra rupicapra tatrica)
Po půl hodince zevlu jdeme dál, stále pokračuje ostré stoupání po úbočí Zmrzlé veže. A už je tady zlatý hřeb, reťaze. Velmi náročný úsek, zvlášt s těžkým batohem. Nahoru se vyškrábeme, ale radši si nepředstavuju jak to budem slízat. A taky doufám, že počasí vydrží. Jednou jsme to lezli za deště, a to je teprve lahůdka ten namrzajicí řetěz a klouzající kameny. Do sedla je to kousek, ale odtud je to ještě pořád maso, leze se v puklinách, po prdeli, jak to jde.
Kolový priechod,rybí oko
Jsme na hřebeni (Kolový priechod), na druhou stranu hor už je vidět Kolové sedlo. Dělám pár fotek, užíváme si výhled. Pořád to vypadá že už jsme tam, ale pořád nejsme, pruda. Na samotném vrcholu jsme kolem poledne. Sníme psy (bišonky miňonky), nacházím kešku na typickém keškovitém místě, super zážitek. Fotíme se od kešky v pozadí s Beliankama.
Vrcholová fotka, vzadu Belianské Tatry
12:50 vyrážíme dolů. Mraky lidí se derou nahoru i dolů. Naprostej štrůdl… a s rozinkama. Na Kolovém priechodě špatně odbočujem (značení naprd), nastěstí se vracíme jen asi 50 m. V tomhle terénu je i to až až. A pod sedlem zas ty reťaze. Je na ně fronta asi 20 lidí, musí se pomalu, na každý kus řetězu jeden člověk, jinak je to nebezpečné. Ségře tam zařvaly hodinky (sklíčko na cucky, ručičky stojí). Slízáme suťoviskem dolů, je to nepohodlný.
reťaze, náročný úsek
U ples opět potkáváme kamzíky – na travnatém pahorku je snad třicetihlavé stádo. Vyplašil je ovšem vrtulník. Tady trochu odbočím – dole v Lomnici byl některé dny slyšet pořád vrtulník, a ne jeden. Normálně rachot jak na letišti v Náměšti. Jestli to byly vyhlídkové lety nebo co, to nevím, každopádně sralo mě to neuvěřitelně. A jestli to takhle bude pokračovat, začnu radši jezdit do Alp. Na kamenech u plesa konečně dáváme oběd (vepřová konzerva, chleba, okurka po šerpovi, čaj).
Pohled ze zpáteční cesty, rybí oko. U toho prostředního plesa byl oběd
15:40 scházíme poslední práh k Brnčalce. Tady sebou krásně lisknul ten lyžiar (bylo jen slyšet). 16:30 jsme na chatě, dáváme si v baru čapovanýho Kozla 10° ( po 2€). Sedíme u Zeleného plesa a kocháme se. Na záchodě jsme dočepovali petku vody, prej pitná, a fakt byla. 17:00 odcházíme dolů. po cestě sníme psy (kofila). V lese nás míjí záchranářský jeep. Napřed jede nahoru, pak někoho veze dolů, s majáčkem. 19:00 a jsme u auta. Jedeme do Tatranskej Lomnice na nákup. Večeře 20:00 – houbová polévka, vepřové nudličky s játrovou omáčkou, bramboráčky. Svalovica jak sviň, aby taky ne. Dnes jsme urazili 25.2 km, při převýšení 1200 metrů, 29 000 kroků. Poznatek – brát návleky i v letě, suť je sviňa.
graf teploty a převýšení
trasa podle GPS
Další den jsme jeli do Motorestu Sosna na pohár – odměna za zdolaný štít 🙂 Opět to nestojí za samostatný příspěvek, ale dát to sem musím 🙂
Motorest Sosna
Tatry, panorama od osady Mengusovce
