Spojitá červená značka na Moravě měří přes 300 km. Z Radostic vede přes Ivančice, Třebíč, Jihlavu, vrchol Čeřínek, Pelhřimov, Počátky, Telč a končí v Jaroměřicích nad Rokytnou. Nápad projít Část NS Otokara Březiny jsem začal realizovat nedávno. Projít zajímavý úsek z Jihlavy podél řeky až do Třebíče je ale mnohem starší nápad. Jsou zde úseky shodné s cyklotrasou Jihlava-Raabs, ale také zrádné podmáčené louky a pěšinky těsně vedle hladiny řeky. Po cyklotrase je to nějakých 40 km, zato červená turistická značka je podle mapy přes 45 km. A to je výzva. Je to jen o kousek kratší než taková moje tajná meta – padesátka. Praha-Prčice, Náměšť-Čucice, Oslavanská 50, všechny tyhle pochody obsahují 50 km trasu. Ještě nedávno jsem si říkal, jak to ti turisti můžou ujít, a ještě navíc v podstatě v časovém limitu tak, aby stihli dostat v cíli diplom? Moje nejdelší tůry měly vždycky kolem 30km, vzalo to celý den od tmy do tmy, a měl jsem toho pokaždý plný brejle. Ale nedávno jsem to zkusil postupně prodlužovat, a zdá se, že to půjde! Ale vezmu to pěkně od začátku.

Jihlava

V pátek mě jen tak napadlo, že by se dala jít Jihlava, a tak jsem nabalil batoh. Postupně jsem to upřesňoval, a večer už byl plán jasný. V sobotu žena odjede na kurz do Brna, měl jsem tedy mít celý den pro sebe. A ještě mě nabádala, že mám někam vyrazit, tak jsem vyrazil. Počasí mělo být celkem v pohodě, maximálně menší přeháňka. První bus, podle plánu 5:05, jsem nestihl. Žádný zle, řekl jsem si, a ještě si hodinku pospal. V 7:05 už jsem nervózně postával u Atomu, jesti to pojede. Zadařilo se, a po osmé jsem byl v JIhlavě. Po cestě byla celkem šílená objížďka, ty úzké silnice mezi malými vesnicemi nejsou dělané na zájezdový autobus, ale zvládli jsme to překvapivě na čas. Než jsem se zorientoval, už jsem šlapal po Helenínské silnici. Míjím železniční most v Heleníně a zahrádkářskou kolonii. Most má svoji krabičku, praděda jednoho z kačerů ho za války vyhodil do vzduchu i s vlakem plným wermachtu. Je to ale velký kus od trasy a navíc multina, jdu dál.

Most v Heleníně

Pod Henčovem lovím jednu krabičku. Jako na potvoru je nahoře na skále, pohodlně dostupná shora, ale zespoda je to teda mazec. Dal jsem to, ale zpocenej jak dveře vod chlíva. Takhle by to nešlo. Příště jen krabky po ruce. Míjím továrny rozeseté podél řeky. Všechno vypadá docela opuštěně, kromě ČOVky. Taky zkoumám místní cyklo značení, a uznávám, že v tom se snad nevyzná ani prase. V Malém Beranově se kochám obrovským komínem. Je to komín bývalé textilky, a musel být díky havarijnímu stavu koruny zkrácen. Proto ta neobvyklá šířka u paty a malá délka. Udělám tady pár fotek a pokračuju.

Komín textilky v Malém Beranově

Na konci vesnice slyším z jednoho stavení podezřelé pravidelné šplouchání. Jakoby mlýn, a v provozu. To musím prověřit! Podle katastru je to skutečně průmyslový objekt. Kousek za Beranovem, u odbočky na Bradlo, sedám na klády a vytahuju svačinu. Chleba s turistickým salámem, aby to bylo stylové. Sváča v deset mi umožní odložit oběd až na půl třetí, a tím pádem bych skutečně mohl dojít až domů. Že to dojdu jsem moc neveřil celou cestu, ale dalo se vždycky po pár km to vzdát a sednout na vlak. Zatím se ale šlo dobře.

Němá barikáda

Obešel jsem barikádu pana Prokeše, který se svého lesa opravdu nehodlá vzdát. V podstatě ale cyklistům pománá, protože auto se za kameny nedostane, a cyklista to jednoduše objede.Po cestě jsem minul chatovou osadu s jedinou lávkou přes vodu.

Soukromé povodí chatařů

Za Petrovickým mlýnem se nabízí výhled na kostel. Protože je na konci Petrovic, vypadá, jakoby stál sám na pasece a nikde nic kolem. Začíná trochu pršet, ale nic co by nezvládla tenká větrovka. Za chvíli jsem v Lukách nad Jihlavou a přecházím řeku. Začíná pršet víc, schovávám se na deset minut pod železniční mostek. Přešlo to rychle, jdu dál. Za nádražím lovím velmi vtipně provedenou krabičku věnovanou papírně, a v zápětí marně kompaktem fotím veverku. Jak mi na to trochu napršelo, nechtělo to zaostřit. To sou krámy tohleto.

Železniční esíčko u Bítovčic

Cesta odtud pokračuje po asfaltové cyklodálnici. Zatím se ale střídají zpevněné a nezpevněné cesty, tak si celkem nestěžuju. Procházím pod dalším mostkem z roku 1948 a cesta jde stále více do kopce. Úplně nahoře se otevírá nádherné panorama, pohled na Bítovčice.

Bítovčice, s motoráčkem

Scházím do vesnice, pěšinou přes koleje a doprava po silnici, za chvíli jsem u Vilémovského mlýna. Před ním mě zaujala autoopravna, kde dávali dokupy i historické kousky. Ve stodole byl čerstvě nastříkaný autobus RTO, a venku toto:

Bítovčice, nebo už Rozseč?

Šlapu dál, stále po cyklostezce, o půl jedné jsem v Přímělkově. Protože mi hladina pití docela poklesla, zaujal mě poutač na mostě na místní hostinec. Už z dálky jsem se radoval, že si dám jednoho ježka. Hostinský, který zrovna kontroloval udírnu mě ale zchladil jinak než pivem. „Dneska otvíráme ve dvě, ještě je brzo.“ No toto.

Jez Přímělkov

Nedá se nic dělat, hned jsme šlapal dál. Třeba si dám jedno dvě piva v Bransouzích. Na slunci jsem se slušně zapotil. Navíc do toho lítal jakýsi černý blanokřídlý hmyz, kterého jak vyšlo slunce bylo všude plno. Minul jsem mostek přes řeku Brtničku, oblíbené trampské místo. Dolní Smrčné působilo poněkud mrtvě, jen jsem chvíli poseděl a spěchal dál, do Bransouz. Ukazatel totiž vypadal dost hrozivě: Jihlava 20 km, Třebíč 21,5 km. Uf, to bude ještě fuška.

Mostek přes řeku Brtničku

Shora Bransouze vypadaly jako malá vesnice, navíc navigace žádnou hospodu nenabízela. Vypadalo to dost beznadějně. Až u koupaliště jsem došel partu cyklistů, které jsem předtím potkal někde u Petrovického mlýna. Z toho že jsem je došel až teď bylo jasné, že se tu nestavili jen „na jedno“. Bufet U koupaliště působil v dnešním dni jako oáza. Cyklisti zrovna odjeli, slečna v okýnku to tím pádem měla načepované rychle, a už jsem ho tam sunul. Za chvíli dojel nějaký tatínek s klukem, a taky si dali pivo a limonádu, a začlo zase kapat. Nad námi velký tmavý mrak. Ale shodli jsme se, že to za chvíli přejde.

Koupaliště Bransouze

Koupaliště bylo vcelku vybavené. V samotném bazénu tedy ještě nebyla voda, ale myslím tím příslušenství. Skluzavka, pískoviště, trampolíny, udírna, dostatek lavic s deštníkem. Dobře zařízené. Dal jsem si ještě jednoho Ježka (za příjemných 22,-), a sledoval co tu vše pro návštěvníky mají. Koukám na ceduli znova – Kozel za 21,-, Plzeň 32,-. Dokoupil jsem pro jistotu jednu limonádu v petce, mají ale jen 0,5 L. Protože přestalo za chvíli pršet, vyrazil jsem dál. Ještě jednou v duchu děkuji za tento bufet, který tu křísí padlé cyklisty a turisty. Cesta do Číchova a dál se mi celkem táhla, navíc to bylo do kopce, a k vidění nic moc.

Řepka a pampelišky nad Číchovem

Traverzem sestupuju k Fretychově mlýnu. Jak foukl vítr, z lesů podemnou se uvolňují žlutá oblaka pylu. Dál přes „soukromou lávku“ na chatařský ostroh. Cesta je tu naštěstí dobře značená, takže se nikomu nemotám moc kolem chaty, a hned opouštím osadu. U splavu Kratochvílova mlýna začíná pravá divočina. Je potřeba přejít ke „zbytečnému“ cyklomostu, a to po skalní pěšině nad vodou. Je něco po třetí hodině, a začínám toho mít dost. Musím ale opatrně. Cyklomost dosažen, a dál stoupám pod kopec Hajný. Krabičku u Kratochvílova mlýna jsem ani neměl sílu kontrolovat.

Kratochvílův mlýn

Po 400m stoupání naštěstí cesta odbočuje z asfaltu na polní cestu a dál k chatové osadě. Asfalt už mě vyloženě nebaví. Cesta dál vede místy až nad hladinou, někde je vyspravená prkennými podlážkami. Na louce si na mě dovolují tři psi, naštěstí je paní majitelka na poslední chvíli okřikne. Hop a skok a jsem v Přibyslavicích.

Přibyslavice s nepřehlédnutelným kostelem

Opět přejdu most, kus po silnici, a po pár metrech se opět cesta odpojuje po cyklotrase. Je přede mnou třetí dnešní krabička u prastarého stromu. Rychle nalézám podle geodálníce a odpočívám. Mám poslední 3 deci limonády a jednoho psa. Tož sním psa. Vyšlapávám trhák do Petrovic (shoda názvů) a sleduju co to tam ti lidé sbírají. Obloha se temní, ale vypadá to, že mě to mine.

Petrovice

Pokukuju na hřiště, zanedlouho se tu má hrát firemní fotbálek. Otcovská deformace – sleduju jak je vybaveno dětské hřiště. Mladí hasiči trénují požární sport. U další skupinky sběračů nad červeným mlýnem jsem poznal co sbírají – hluchavku. Myslím na hospodu u mlýna v Sokolí, a tajně si přeju aby měla otevřeno. Poslední roky tam ale dělali nějakou rekonstrkci a tak bylo pořád zavřeno. U rozcestí pod besídkou ale visel první leták, lákající na dnešní slavnostní otevření s živou hudbou – v 18:00. Sakra, bylo pět, přece tam nebudu hodinu čekat. Nemusel jsem. Zatímco chystali stoly na večer, dostal sem svého Ježka.

Jezdecká vinárna u Padrtova mlýna – OTEVŘENO!

Ježek tam jen zasyčel, spokojenost. Teď už to dojdu i kdybych se měl plazit. Přepínám navigaci na navigování DOMŮ. Doteď jsem to vždycky nechal navigovat a hlavně měřit jen k nejbližšímu mlýnu nebo vesnici. Těch zbývajících 40 km apod. by mě totiž asi děsilo. Vyšlápnu to nad mlýn z posledních sil, a zase dolů scházím do Řípova. Už je to makačka a záležitost vůle. Zahlédnu tady motorovou koloběžku, no to jsou mi věci, snad už nevidím přeludy. Podél Polanky už jdu co noha nohu mi a sedám si na lavičku. Vymýšlím trasu co nejjednodušší, taky mě napadlo dát poslední pivo v Ježkovně, byl by to takovy ježkovitý pochod. Ale nakonec to vzdávám a jdu nejkratší cestou domů. Je po půl sedmé večer. Navigace se zastavila na 47,2 km. No ty kráso. Puchejř na patě je jen takové malé smítko na tomhle osobáku. Zdrávi došli!