Tatry 2013 – den pátý

Jahňací Štít – Vrchol dovolené, doslova. Nejen že to bylo nejnamáhavější, ale taky nám vyšlo nejlepší počasí. Vstáváme opět kolem třetí, už ani nebrblám (aklimatizace proběhla). Ve čtyři vyjíždíme do Bielej vody. Ani přes tuto ranní hodinu nejsme na parkovišti zdaleka první! Ale 4:30 vycházíme. Tma, zima, není fakt moc vidět, je to skoro na čelovku. Jdeme jak muly na Šalviový prameň – 5:30. Snídaně (chleba se šunkou), rozednívá se. Teplota 6°C. Stoupáme kamenitou cestou – cyklostezka, no potěš řetěz. 4 lidi nás předešli, jdem prostě pomalu, fyzička žádná. U Brnčalky jsme 7:30. Je tu dost lidí co se vyloupli z pelechu na chatě. Litevci v puntíkatých pyžamech si tu dělají sojovou snídani, no sranda. Počasí je ovšem ideál – teplota 15°C, jasno.

Brnčalka, vzadu Jastrabia veža

Brnčalka, za ní Jastrabia veža

7:45 vycházíme na Jahňací (podle ukazatele 2:30, povídali že mu hráli). Hned první práh kosodrzewinou nám dáva slušně zabrat. začínají se odspoda hrnout lyžiari (pitomci s trekovýma holema, bez lyží). Občas nahlas poznamenám, že na lyže je tady v srpnu málo sněhu. Nechápou nic a dál si myslej, jak jim to pomáhá 🙂 Jen jeden na zpáteční cestě poznamenává, že to odlehčí kolenům. Doufám, že to je ten vůl co tam hodil tak krásný záda, a možná je to i ten co ho dolů vezla horská služba 🙂 Opravdu mu to přeju. Může to být moderní trend jaký chce, ale podle mě je to jen marketingová masáž. Místo aby takový člověk koukal pod nohy a veřil jim, tak se snaží klacíky zapíchnout do šutrů, a ještě doufá, že ho to udrží. Což je samozřejmě naprostá blbost, navíc nemá v rukách potřebnou sílu. Nad prahem odpočíváme u plesa, pozorujeme kamzíky, a horolezce. Někteří normálně přechází turistický chodník (kamzíci, ne horolezci) a koukají na nás ostražitě stejně jako my na ně. Senzace.

Kamzík horský tatranský (Rupicapra rupicapra tatrica)

Kamzík horský tatranský (Rupicapra rupicapra tatrica)

Po půl hodince zevlu jdeme dál, stále pokračuje ostré stoupání po úbočí Zmrzlé veže. A už je tady zlatý hřeb, reťaze. Velmi náročný úsek, zvlášt s těžkým batohem. Nahoru se vyškrábeme, ale radši si nepředstavuju jak to budem slízat. A taky doufám, že počasí vydrží. Jednou jsme to lezli za deště, a to je teprve lahůdka ten namrzajicí řetěz a klouzající kameny. Do sedla je to kousek, ale odtud je to ještě pořád maso, leze se v puklinách, po prdeli, jak to jde.

Kolový priechod,rybí oko

Kolový priechod,rybí oko

Jsme na hřebeni (Kolový priechod), na druhou stranu hor už je vidět Kolové sedlo. Dělám pár fotek, užíváme si výhled. Pořád to vypadá že už jsme tam, ale pořád nejsme, pruda. Na samotném vrcholu jsme kolem poledne. Sníme psy (bišonky miňonky), nacházím kešku na typickém keškovitém místě, super zážitek. Fotíme se od kešky v pozadí s Beliankama.

Vrcholová fotka, vzadu Belianské Tatry

Vrcholová fotka, vzadu Belianské Tatry

12:50 vyrážíme dolů. Mraky lidí se derou nahoru i dolů. Naprostej štrůdl… a s rozinkama. Na Kolovém priechodě špatně odbočujem (značení naprd), nastěstí se vracíme jen asi 50 m. V tomhle terénu je i to až až. A pod sedlem zas ty reťaze. Je na ně fronta asi 20 lidí, musí se pomalu, na každý kus řetězu jeden člověk, jinak je to nebezpečné. Ségře tam zařvaly hodinky (sklíčko na cucky, ručičky stojí). Slízáme suťoviskem dolů, je to nepohodlný.

reťaze, náročný úsek

reťaze, náročný úsek

U ples opět potkáváme kamzíky – na travnatém pahorku je snad třicetihlavé stádo. Vyplašil je ovšem vrtulník. Tady trochu odbočím – dole v Lomnici byl některé dny slyšet pořád vrtulník, a ne jeden. Normálně rachot jak na letišti v Náměšti. Jestli to byly vyhlídkové lety nebo co, to nevím, každopádně sralo mě to neuvěřitelně. A jestli to takhle bude pokračovat, začnu radši jezdit do Alp.  Na kamenech u plesa konečně dáváme oběd (vepřová konzerva, chleba, okurka po šerpovi, čaj).

Pohled ze zpáteční cesty, rybí oko

Pohled ze zpáteční cesty, rybí oko. U toho prostředního plesa byl oběd

15:40 scházíme poslední práh k Brnčalce. Tady sebou krásně lisknul ten lyžiar (bylo jen slyšet). 16:30 jsme na chatě, dáváme si v baru čapovanýho Kozla 10° ( po 2€). Sedíme u Zeleného plesa a kocháme se. Na záchodě jsme dočepovali petku vody, prej pitná, a fakt byla. 17:00 odcházíme dolů. po cestě sníme psy (kofila). V lese nás míjí záchranářský jeep. Napřed jede nahoru, pak někoho veze dolů, s majáčkem. 19:00 a jsme u auta. Jedeme do Tatranskej Lomnice na nákup. Večeře 20:00 – houbová polévka, vepřové nudličky s játrovou omáčkou, bramboráčky.  Svalovica jak sviň, aby taky ne. Dnes jsme urazili 25.2 km, při převýšení 1200 metrů, 29 000 kroků. Poznatek – brát návleky i v letě, suť je sviňa.

graf teploty a převýšení

graf teploty a převýšení

trasa podle GPS

trasa podle GPS

Další den jsme jeli do Motorestu Sosna na pohár – odměna za zdolaný štít 🙂 Opět to nestojí za samostatný příspěvek, ale dát to sem musím 🙂

Motorest Sosna

Motorest Sosna

Tatry, panorama od osady Mengusovce

Tatry, panorama od osady Mengusovce

 

Tatry 2013 – den čtvrtý

Čtvrtek. Vstáváme kolem třetí ráno. Zbytek výpravy jde na snídani – párečky, syr, marmeláda, rožky. Šerpa nesnídá, blije jak amina. Přebalujeme teda batohy ze tří na dva. To je fakt nosič k nezaplacení, a jak má natrénováno 🙂 Škoda že zůstává blb doma.

4:30 vyrážíme autem na Tri studničky. Na místě jsme v 5:20, je to teda děsně daleko. A to buďme rádi, že takhle brzo ráno je provoz na silnici prakticky nula. Zastavujeme na parkovišti, kolemjdoucí fousatý děda o berlích nás zdraví. A žene se do budky – je to parkovák 🙂 Platíme 4.70€ za celodenní. Vyrážíme, je slušná zima, po překonání prvního mírného kopečku (Velká Pálenica) klesneme opět do doliny. Teplota klesá na 6°C, nasazujem rukavice. Kus cesty jdeme po silnici – cyklostezce. Nikde ani živáčka. Bodejť, co by tady kdo hledal v šest ráno. Na konci cyklostezky je odbočka na Kmeťov vodopád. Je to označené jako 3 min cesty. Dávám tomu pět, jinak se vracím na plánovanou trasu. Naštěstí po třech minutách jsme skutečně u vodopádu.

Kmeťov vodopád

Kmeťov vodopád

Cesta dál stále moc nestoupá, zato je to dálka tou Koprovou dolinou, než dojdeme k dalšímu ukazateli. Odtud to konečne prudčeji stoupá (práh), v dálce vidíme další velký vodopád vytékající právě z Temnosmrečinských ples. Vyběhneme to jako srnečci, já z posledních sil, zpocenej jak dveře vod chlíva. U plesa jak člověk sedne tak děsná zima, do toho dost fučí vítr. Dáváme kalvádos, děláme společnou fotku. Hledám kešku, ale dutin pod kamenem je tu hrozně moc, takže bezúspěšně.

Nižné temnosmrečinské pleso

Nižné Temnosmrečinské pleso

Asi po třičtvrtě hodině jdeme najít zrušenou cestu na Vyšné Temnosmrečinské pleso. Vracíme se kus zpět, v mapách je asi záměrně chyba. Nakonec ale nalézáme neznatelnou cestu skrz kosodřeviny. Jdeme dlouho kolem celeho plesa. Ani mužiky tu nenechali, takže nám cesta k Vyšnému trvá přes hodinu. Je tu ještě větší zima, oblíkáme všechno co je v batohu. Jíme – chleba, bůčková paštika,  šunka. Při obedě sledujeme stádo sedmi kamzíků jdoucích po úbočí Koprovského štítu, pohoda. Na Chalubinského vratech vidíme asi 5 lidi. Dojít se na něj v současnosti dá jen z polské strany. Od našeho plesa je cesta zrušená, a ani se nedivím, je to děsně příkrý suťovisko. Oběd zabral dalších asi 40 min, a vracíme se.

Pohled od Vyšného Temnosmrečinského plesa

Pohled od Vyšného Temnosmrečinského plesa

Je zataženo, počasí na hraně, ale neprší, takže si není na co stěžovat. Minule jak nás chytly kroupy při sestupu z Východnej Vysokej to byl jinší mazec 🙂 Cesta dolu na Nižné šla podstatně lépe. Hledáme znova kešku a ségra nalézá! Je špatně zameřená, o 10m mimo. Domů je to ještě hrozně daleko a už toho mám plný brejle. Na odpočívadle dávame psa („sníme psy“) a čaj. Cyklisti i přes zákaz a konec cyklostezky dojeli až k mostku, někteří tu mají pod lopuchy schované kola. No tak chlapci takhle ne, příště až budem dělat Hladký štít, vytahám vám ventilky to se budete divit aj ušima! Pod Zverincem dojídáme zásoby, je půl páté a zbývá překročit posledních 150 m (jo, zas ta Velká Pálenica) na Tri studničky. 18:05 jsme u auta. Ten poslední úsek je fakt pruda.

Zastavujeme v Tatranskej Lomnici a v cukrárně si dáváme kafe. Doma jsme 19:30, v osum má být večeře. Šerpa vypadá líp a je nějakej hovornej. Bodejť by ne, oproti nám nemá v nohách 29 km, 650 výškových metrů,  28 900 kroků.

graf teploty a převýšení

graf teploty (modrá) a převýšení (zelená)

Mapa trasy podle GPS

Mapa prošlé trasy podle GPS

Pátý den ráno jedeme do Polska pro sýry. Nemá to cenu popisovat na samostatný příspěvek, takže jen přidávám fotku ze zatáčky od Glodovky.

Vysoké Tatry od Glodovky

Vysoké Tatry od Glodovky

Tatry 2013 – den třetí

Třetí výšlap má být takové male otestování šerpy. Jak se ukázalo den poté, byl to neschopák co jeden den vyběhne na kopec, a druhej den blije.

Ale teď už k vlasnímu výletu. Vstáváme 4:10, vaří se čaj do termosky, 4:30 snídaně – šunka, sýr, máslo, rajče, paprika, rožky, vánočka, čaj. Balíme batohy a jedeme autem do Tatranské javoriny. 5:50 vycházíme na tůru. Je zataženo a chladno. GPS zápínám pozdě, tak nemám celý záznam, ale nevadí. Voda je tu pěkná, sem si musím udělat ještě výlet čistě kvůli fotkám. Šerpa v teniskách valí jak bežec, takže dělám rychle dvě fotky ze stativu, který si nesu sám. Šerpa má totiž nejmenší batoh z celé výpravy a nese si pro sebe 3l vody, takže stativ už nemá kam dát! To bylo keců jak to všechno ponese a bude nás zezadu jistit. Hovno.

Javorinka

Javorinka

Vidět je pekně, i když vrcholy jsou v mracích. Stoupání je pozvolné, cesta dobrá, takže 8:30 jsme na Kopském sedle. Teplota 10°C, fouká, ale taky nikde ani noha, máme celý hory pro sebe. V sedle společná fotka.

Kopské sedlo

Kopské sedlo

Šerpa snědl jeden chleba se šunkou, a šli jsme zase dál. Scházíme asi 150 výškových metrů na Veľke Biele pleso (1610m). Poznamenávám, že pořád jsme ještě výš, než je zaprděná Sněžka. Lovíme pohodovou kešku a obědvám i já (chleba se šunkou). Šerpa vylovil z batohu kilovou okurku, zlomil ji napůl, a sežral. Kolem prošli jen dva lidi se psem, a taky po cestě nikoho nepotkali. Pohoda jak to mám rád. Je kolem 9:15, koukáme dalekohledem na Svišťovku (vede tudy magistrála na Brnčalku). Je tam v traverzech štrůdl lidí, nebrat. Navíc šerpa má ty svoje tenisky. Rozhodujeme se podle ukazatele kam to vezmeme – Šalviový prameň (sem se později dostaneme) nebo Chata Plesnivec. Chata zní rozhodne líp (čapované pivko?) takže vybíráme delší cestu.

Velké Biele pleso

Veľké Biele pleso

Dolů jdeme stejně rychle. Šerpovi škobrtají a kloužou ty tenisky. Já si to užívám. Ne nadarmo se zlom pod plesem jmenuje Jeruzalém. Všude to krásně kvete. Slyšíme cinkání, jako kdyby tam byla zaběhlá ovce nebo pes. Později při cestě na Jahňací mě dojde, že to asi byl horolezec. Na chatě lidí jak psů, lahvový pivo 🙁 Dáváme si loka kalvádosu z vlastních zásob a přes ty davy se prodíráme dolu do pidlivizace. Na chatu dojde skutečně většina lidí – strašná promenáda, celý školní autobusy a do toho maminy s kočárkama. Jdeme rychle už ať to máme za sebou. Tyhle spodní úseky jsou odpoledne prostě náročný psychicky. Slezli jsme do Tatranské kotliny. Dojídáme co nám zbylo. Šerpa má z rajčat kečup. Bus nám jede asi za 15 min. platíme 0.70 € za lístek a ve 13:00 jsme zpět ve Ždiaru. Odpoledne stíháme ještě zajet na pohár a nákupy (+ suvenýry)  do Tatranské Lomnice.

Přechod hřebene přes Kopské sedlo, mapa z GPS

Přechod hřebene přes Kopské sedlo, mapa z GPS

graf teploty a převýšení

graf teploty a převýšení

Urazili jsme cca 21 km, převýšení 750 m. Šerpovi krokoměr ukázal 29 700.

Tatry 2013 – den druhý

Protože mám konečně po ruce zápisník z cest, můžu tak sepsat další den našeho putování.

Vstáváme 4:15 (je tohle dovolená?), snídaně 5:00 (rožky, šunka, syr). 5:45 vyrážíme na Štrbské. Vyšné hágy (po cestě) – zjišťujeme električku, a ta jezdí každou hodinu až do osmé, pohoda. 6:50 vycházíme ze Štrbského na Popraské, v půlce hledáme marně kešku. Letos na Triganu nebyly ani houby. 8:45 jsme na Popradském. Dělám pár fotek od plesa, protože počasí se začíná zlepšovat.

Popradské pleso

Popradské pleso

Stoupáníčko je to slušné, celá stěna traverzem. Popradské se pěkně vzdaluje…

stoupáme

stoupáme

V 10:30 jsme na sedle pod Ostrvou. Plantážníci lezou na Ostrvu, kam se nesmí, dost mě to sejří. A navíc to sou češi. Člověk se fakt musí za sebe stydět že je čech. Zkoušíme udělat společnou fotku, ale jak jsou mraky vždycky na záběr zaleze slunko –  je to boj s přírodou 🙂 Dáváme lok kalvádosu, Milu, čaj. Až ve 12:30 odcházíme po magistrále na Batizovské pleso. Cesta se vine po úbočí a je to nekonečný. Těsně před plesem vidíme 4 kamzíky jak prchají do skal.

Batizovské pleso, panorama

Batizovské pleso, panorama

U plesa hledáme flíček v závětří na oběd. Klobásky – dost paprikové, po těch bude žízeň! Slunko pálí (na grafu to je vidět), mažem se krémem na opalování. Původní plán sejít na Hágy necháváme plavat. Čas máme dobrý, takže pokračujem po magistrále směrem na Sliezsky dom. Dojdeme na rozcestí – buď na Sliezsky, nebo dolů do Polianky. Máme toho celkem už dost, takže jdeme dolů. Jak se pak ukázalo, tak to bylo časově akorát.

rozcestí

rozcestí

Dole jsme v 18:00, kupujeme za 1.5€ lístek na električku, 18:18 jedem na Štrbské k autu. Dávám paralen, slunko je sviňa. Na Štrbském kupujem mlíko a jedem domů. Parkovné 5.50€. Doma jsme přesne ve 20:00. Na večeři gulášovka, maso s rýží. Přežraní a znavení jdem spát.

Ostrva, graf převýšení a teploty

Ostrva, graf převýšení a teploty

Ostrva, mapa podle GPS

Ostrva, mapa podle GPS

O půlnoci nám dojel šerpa. Urazili jsme cca 22 km při převýšení 650 m. Krokoměr ukázal cca 28 400. Zde zápisky končí.

Tatry 2013 – den první

Letos se opět poštěstilo zajet do Tater. Jako vždy se slibuje, že se pokusíme jet každý rok, což se ale časem jeví méně a méně reálně. Letos to ale vyšlo. A rovnou na 10 dní. Jezdíme pořád na to samé ověřené místo, jednak kvůli stravě domácí, druhak pro to, že i pro dva lidi je k dispozici celé patro domu.

Při letošní návštěvě bylo nejtepleji za posledních bratru 20 let, ne li kdy vůbec. První „tůra“ dá-li se to tak nazvat se tradičně dělá menší, s malým převýšením, aby se vyzkousela výstroj a fyzická zdatnost. Takže klasicky Filipský vrch, Magura (300 nastoupáno), a zpět. Letos jsme to nevzali Bachledovou dolinou, ale naopak na Strednicu a zpět Monkovou dolinou.

Havran a Ždiarská Vidla

Havran a Ždiarská Vidla

Cesta po hřebeni na Strednicu byla skoro stejně zablácená jako vždy, ale dalo se to projít bez větších problémů.

Ždiar

Ždiar od Strednice

Na Strednici se zrovna chystaly Goralské slavnosti, nebylo o co stát, gril, skákací hrad, podium… To není to, proč jsme v horách… Rychle jsme vypadli dolů do lesů. V Monkovce neúspěšné hledání krabky, ale bylo tam dost mudlů. Oběd u potoka. Poslední kus cesty jsme dost trpěli, a to bylo dnes jen nějakých 16km 🙂

Pro úplnost ještě graf převýšení a teploty. Konečně se totiž dostal Garmin Tempe senzor i k nám do prodeje.

Teplota a převýšení

Teplota a převýšení

Trasa Magura podle GPS

Trasa „Magura“ podle GPS

 

Svatební cesta – den 5. – Kuks a Zelená hora

Dnešní den byl v podstatě návratovým, přesto jsme navštívili dvě zajímavé lokality po cestě.  Jak jsme se vraceli ze Dvora Králové, odbočili jsme těsně před Kuksem,a říkali jsme si, že se sem vrátíme při odjezdu. Takže ráno balení, snídaně, a v deset už svištíme po třistasedmičce na Dvůr králové. Kousek za připojením na 37 to je. Sezóna zde taky ještě nezačala naplno, opět nám to vyhovuje, všude jsou videt jen místní lidé, ale hospoda už má třeba otevřeno. Fotím si místní hostinec předělávaný na školu a pak zpět na hostinec.

Hostinec v Kuksu

Hostinec v Kuksu

Přesochané sochy, schodiště, scházíme k řece a k úpatí hospitalu. Na jedné straně údolí jsou situované zábavní budouvy, lázně a další zábavní podniky., na druhé nemocnice, hřbitov…

Schodiště lemované vodními koryty

Schodiště lemované vodními korýtky, poněkud vyschlými

Kuks, hospital

Kuks, hospital. Pohled ze schodiště

Dovnitř jsme se ani nepokoušeli dostat, beztak nebyla sezóna a bylo zavřeno. Zpátky se vracíme zase přes most, ale jinou cestou přes vesnici, míjíme krásne roubenky, nějakou továrnu, kde je ted informačni centrum, zavřené 🙁

Roubenka

Roubenka

V hostinci si dáváme zmrzlinu a poloteplé sprite/multivitamíny v plechovce. Při odchodu méjíme pár chlapů, jak ořezávají břízu – sezona se opravdu teprve chystá. A už si to ženem domů. Velkým obloukem se vyhýbáme Hradci Králove, je to děsný dopravní zmatek. V Chrudimi ovčem taky zácpa.  U pardubic mlsně koukáme na Kunětickou horu, nakonec se k ní přiblížíme alespoň na pár fotek.

Kunětická hora i s moderním podhradím

Kunětická hora i s moderním podhradím

Jedeme dál, cesta se dost vleče a jsme unavení, ten týden nám dal celkem zabrat. Někde za Ždírcem mě napadá, že když nejedem přes Havlbrod ale přes Žďár, že bychom ještě mohli aspoň nakouknout na Zelenou horu. Je to prakticky po cestě, tak tam sjedem. Krátká prohlídka, focení, a jedem domů.

Zelená hora

Zelená hora

No a to je konec naší svatební cesty. Nemyslete si ale, že jsme usnuli na vavřínech, hned další Víkend tu máme Zámecký vrch, fotbal ve Studenci, veget na ranči v Litovanech…všechno dokumentuju! Až to sepíšu, dozvíte se to…

Svatební cesta – den 4. – Adršpašské a Teplické skály

Dnes počasí slibovalo alespoň trochu sluníčka, takže jako poslední celý den byly jako cíl cesty stanoveny Adršpašsko-teplické skály. Počasí se v poledne zlomilo, ale to už je osud. Z české skalice je to nějakých 40 km. Cesta ubíhala celkem v klidu, Náchod už jsme měli projetý, takže i bez navigace levou zadní, na konci města nás teda vedla trochu jinudy než měla, ale na Hronov jsme vyjeli dobře. Sezóna ještě nezačala, ale prakováci už vybírali jako vzteklí. Člověk zatočí doprava a hned po něm chtějí stovku. Příště to vezmem doleva, tam je to jen za 50,-. Přejdeme hlavní silnici a už nás vítá vstup do skal. Po zaplacení vstupného (70,-?) jdeme hned dovnitř. Turistickou známku koupíme až při odchodu.

Vstup do skal

Vstup do skal

Pár metrů za nimi je jezírko Pískovna, jehož název sám napovídá k čemu jáma dříve sloužila.

Pískovna

Pískovna

Po břehu jdeme jen kousek a vracíme se na rozcestí, ještě se sem vrátíme, kousek dál je totiž geocache. A už nás vítají strmé skály tyčící se kolem cesty. Hodně skalních útvarů je pojmenovaných, ale mě to vetšinou nebere, protože abych to v tom viděl musel bych mít o hodně víc promile. Něco ale bylo zřetelné pěkně i za střízliva, třeba Indián, Helma atd.

Skály všude

Skály everywhere

žena měla malinkou mapku s popisem útvarů, takže mi to hlásila a já se to poctivě snažil fotit, no ne vždy nám přálo slunce. Došli jsme až na rozcestí ke zkratce – protékal tu potůček, budoucí Metuje, a bylo tu posezení, nikde nikdo. jen drzé kachny knám přišly žebrat něco k jídlu. Nestyděly se přijít skutečně na metr. Idylka, takže jsme chvíli poseděli.

Kachna žebravá

Kachna žebravá

kousek dál už byla skalní branka, a začalo být pěkně chladno. Takže nasadit mikiny. Místy fakt ležel sníh, ale zdaleka ho nebylo tolik jako v Teplických skalách (viz dále).

Skalní branka

Skalní branka

Průchody jsou místy velmi úzké, stále se držíme Metuje. Potok je velmi oranžový, železitý, a jsou v něm vidět ryby! Jdeme kolem Hromového kamene, který údajně padl na nějaké angličany v 19. stol. kteří „šli pozorovat bouřku do skal“ 🙂 Chytří klucí. Následuje nezbytné focení malého vodopádu, včetně společné fotky.

Malý vodopád

Malý vodopád

Dokončujeme okruh kolem útvarů Milenci, Starosta a starostová, sluníčko už se ale schovalo. Schodů je hodně, cesta místy opravdu úzká a strmá. Po stranách je vidět kolik místy bylo sněhu v Adršpašských.

Skalní schody

Skalní schody

Po cestě zpět zkoušíme i Ozvěnu, no už je asi stará a nefunguje. U pískovny v pohodě odlovíme kešku. Být léto, tak je tu hlava na hlavě a rozhodně by to nešlo. vycházíme ze skal, kupujeme tu turistickou známku a obědváme paštiku a rohlíky na odpočívadle před vchodem. Po posilnění se rozhodujem, jestli zvládneme i Teplické skály. Ženě se moc nechce, přecejen doba pokročila, ale nakonec ji přemluvím, že zkusíme kam dojdem. Po dojezdu na místo a zaparkování,zjišťujem, že sezóna zde ještě nezačala, a vstup je na vlastní nebezpečí. Apoň se nemusí platit vstupné a parkovné. Cesta stoupá zhůru lesem, není to taková procházka po rovině jako v Adršpašských. Na odpočívadle, rozcestí „U Ozvěny“ se žlutou (cesta do Adršpašských) sníme psy. Je tu altánek, pěkne situovaný ve skalách, s výhledem do údolí. Ozvěna opět dost slabá. Míjíme první pojmenovaný sjkalní útvar – Sklad sýrů (nebo čehokoliv), a zastavujem u odbočky na skalní hrad Střmen. ženu nahoru nedostanu, ale já neodolám, a vylezu těch 300 schodů. Spodní patra celkem jdou, schody sou široké a pohodlné, ale nahoře na skále je to mazec. 50 cm úzké schody strmé více jak 45%, no hotový žebříky, a hned několik. U toho zábradlíčko 15 cm vysoké.  Nahoru to ještě jde, dolu to bude horší 🙂 Vyšplhal jsem ale i s báglem, a naskytl se mi překrásný rozhled. Jak ten ježíš v Riu! 360 panorama. Počasí nebylo nic moc, přesto sem aspoň dokumentačně natočil kruhový rozhled a udělal pár fotek. Sem to chce zajít znovu, až bude pěkně!

Pohled ze skalního hradu Střmen na budovu SOU

Pohled ze skalního hradu Střmen na budovu SOU

Celkem znechuceně pokračujeme dál. Teď už permamentně nadávám na počasí, ale šlapu vytrvale. Přicházíme ke vstupní bráně, pamětní deska, že zde byl Goethe nebo kýho šlaka. další kilometr a je zde zděná brána, za tí zbytky bývalé horolezecké chaty. Nádherné místo. na rozcestí nakukujeme napřed vprav proti směru prohlídky. Místy je to skutečně strašidelné, všude metr sněhu, skály pokryté vrstvou ledu. proto je tam ten vstup na vlastní nebezpečí. jak to taje, občas někde spadne kus sněhu…pryč odsud. Nakoukneme i na druhou stranu po směru prohlídky, ale celou trasu už bychom nestihli. Plánujem ale další výlet do těchto míst, za lepšího počasí. Návrat dolu je spíš rychlým ústupem abychom opět stihli večeři 🙂 Počasí se trošku zlepšuje, fotím tedy ještě budovy SOU, která byly vidět ze sklaního hradu a jedeme na základnu.

SOU hotelnictví a společného stravování

SOU hotelnictví a společného stravování

Svatební cesta – den 3. – Náchod, Dobrošov

Na další den opět počasí tak napůl, takže tůra taky taková napůl. Prvním bodem programu byl opět oběd 🙂 My než se vyhrabeme, ale když je ta dovolená… Měl to být oběd ne ledajaký – na doporučení kamaráda jsme zamířili na Jiráskovu chatu (ano, ten Lojza Jirásek). Údajně zde vaří pod dohledem učni, a že to je luxusní, a se štrůdlem a tak. Jo a taky výhled že je tam skvělý. Nokia navigace nás suverénně vedla po červené turistické značce, až do bodu, kde končil asfalt – Amerika. Naštěstí do nás nebušili rozezlení turisté trekovými holemi. Takže zpět do Náchoda, a lépe a radostněji :). Na místě ale přišlo poněkud rozčarování. Chata byla zavřená, údajně to koupil nový majitel. Takže počítám že je i konec s učněma a štrůdlem. Smutně nám to potvrdil i správce na pevnosti Dobrošov.

Jiráskova chata

Jiráskova chata

Bunkr odsud byl na dohled, takže jsme projeli vesnicí na parkoviště pro turisty, kousek pěšky kolem rozbitého bunkru a už jsme u dělostřelecké tvrze Dobrošov. Kupujeme turistickou známku a útlou knížečku. Beru i pár prospektů pro kamarády z betonového lobby.

Cesta k pevnosti

Cesta k pevnosti

Podzemí se nám procházet nechtělo, bo sme měli už hlad jak herci. Pan průvodce nám doporučil dole v Náchodě hotel Bonato (více zde na blogu mé ženy). Já si teda pochutnal, pořádně velkej řízek z krkovičky a šťouchaný brambory, na to Plzeň, co bych za 250,- nechtěl 🙂  Hned po takovým obedě člověk ale nemůže vyrazit na nějakou dlouhou tůru, takže jsme si procházkou došli k jedné kešce.

Lázeňská oblast Běloves

Lázeňská oblast Běloves

Geocache jsme sice nenašli, ale i tak se to bohatě vyplatilo. Mám rád kešky, které člověka zavedou na místa, která nejsou v žádných příručkách a přesto je na nich něco zajímavého. Tato byla ukryta v opuštěném lomu na kámen.

Kačerův lom

Kačerův lom

No a to je pro dnešek vše. Po večeři jsem ještě šel ulovit pár snímků západu slunce nad hladinou Rozkoše.

Rozkoš, Česká skalice

Rozkoš, Česká skalice

Svatební cesta – den 2. – ZOO Dvůr Králové

Na druhý den hlásili celkem zataženo, takže žádná tůra, jde se do ZOO.V pavilonech je celkem jedno jestli venku svítí slunce nebo ne, a venkovních zvířat stejně moc ještě nebude, sezóna pořádne nezačala.

Ráno jsem se byl sám projít až doprostřed nádrže Rozkoš. Je tady vybudována úzká záchytná hráz, po které se dá přejít až skoro na druhou stranu. Je tam teda zákaz vstupu, a zrovna tam operovali chlapi z Povodí Labe, ale člověk s velkým foťákem se nacpe i tam, kde ho normálně vyhoděj nez pardónů. Mě navíc ještě pozdravili 🙂 Konec cesty okupuje obrovská kolonie racků, no určitě bych řekl že jich budou stovky. Byl jsem celkem rád, že to není průchozí, tam by fakt mohlo jít vo život.

Racek Chechtavý, stovky

Racek Chechtavý, stovky exempopelářů

Dvůr Králové byl asi 30km daleko, navíc jsme podle Nokiácké navigace (sic!) jeli po okrskách, takže do ZOO jsme se dostali spíš na oběd. A taky že jo, hned u vchodu byla restaurace, dali jsme si svíčkovou, co už. (Více o těchdle věcech píše žena na svém blogu). Po obědě kupujeme vstupenky (195 Kč za osobu) a hned jdeme dovnitř. Není tu moc lidí, bohužel ani zvířat, ale pavilon ptáků je otevřen, tak jdeme dovnitř. Všude je tropické teplo, ventilátory a topení beží naplno, aby nám ti opeřenci nezmrzli.

Exotika

e-Xotika

Dále jsme navštívili několik dalších otevřených pavilonů, venku byli také sloni, zebry, prostě zvířata, která nevyžadují tropické teploty. Nejvíce legrace bylo ovšem u výběhu pro Surikaty. Všelijak se škádlily, naháněly atd., člověk se na to vydrží dívat hodiny. 🙂

Surikaty

Surikaty

Odtud jsme se také nechali svézt „vláčkem“ až ke lvům. Po cestě byli pěkně vidět např. nosorožci. Celkově se mi ZOO velmi líbilo. Byl jsem zde jako malý kluk a pamatuju si z toho úplný prd, ale dnes mě rozmanitost druhů a rozlehlost areálu velmi potěšila. Žena cosi brblala, že se jí nejvíc líbila Zlínská ZOO… no bodejť, tam jsme byli v sezóně a mají jiné uspořádání, bohužel taky davy řvoucích dětí, paráda…

vopice

vopice

jiná vopice

jiná vopice

krmení slonů

krmení slonů

 

 

Spící hyena

Spící hyena

Ze ZOO jsme jeli rovnou domů, tentokrát ne po okrskách, ale pěkně po silnici 307. A to je celý.

Svatební cesta – den 1. – Ratibořické údolí

Protože ještě stále nemám fotky ze svatby, začnu svatební cestou. Za cíl byla vyhlášena Česká Skalice, neb to není až tak daleko, a v okolí jsou dosažitelné různé zajímavosti. Odpočinek pěstujeme celkem aktivní, takže to nebylo pět dní válení se u televize, ale začali jsme pěkně tůrou. Procházka kolem Barunčiny školy a dalších pamětihodností se celkem protáhla, protože jsme to vzali pěkným obloukem po všech kostelích a památkách.

d1baru

Stará fara

Ale nikam se nespěchá, šak babička je kamenná a nikam neuteče. V údolí se začínalo probouzet jaro, všude rozkvetlé koberce kytiček, ptáci, hmyzáci, no prostě už to žije.

D1_kvet

v lese to kvetlo

Cesta byla skutečně příjemná, za chvíli jsme minuli lovecký zámeček a vystoupali k Ratibořickému zámku. Nezbytné focení a svačina na lavičce nad mrtvým hlodavcem (!) – paštika a rohlíky 🙂 Normálně to nejíme, ale na tůře se to snese.

Ratibořický zámek

Ratibořický zámek

Na rybníčku se zatím prováděla údržba před sezónou, i skleník byl zatím zavřený. Ale to nám nevadí, lepší než kdyby tu byly davy lidí. Jdeme dál, po cestě obdivujeme čápa, jak si vykračuje na lukách. No a odsud už je to jen kousek Rudrově mlýnu. V nedaleké restauračce, prakticky 50 m za stavidlem, dáváme Kofolu a Budvar (pivo neměli).

Rudrův mlýn

Rudrův mlýn

No a každý mlýn potřebuje splav, že, takže Viktorčin splav byla další zastávka. Údajně je splav komplet nový, že ze starého nic nezbylo, nenaděláš nic.

Staré bělidlo

Staré bělidlo

Žena si zahrála na Viktorku a šlo se dál…

Viktorka u splavu

Viktorka u splavu

Dalším bodem programu byl Bílý most. Museli jsme uznat, že nápad natřít mosty různými barvami pro lepší orientaci byl fakt dobrej. Mosty totiž všechny vedou přes Úpu, a takhle se hned přesně ví kterej je kterej. O kus dál pod Rýznburkem byl např. Červený most, ten jsme jen viděli z výšky.

Bílý most

Bílý most

Odsud cesta pokračovala pěkně do kopce, a aby toho nebylo dost, oblast se jmenovala Pohodlí. No to sotva, spíš krpál jako blázen. Navíc začaly děsně kecat ukazatele kilometrů, takže jsme poměrně uondaní a v začínajícím dešti došli na kýžený Rýznburk. Sníme psy, žena píše pohlednice. Přeháňka asi půl hodiny docela promáčela cesty, takže do obce Žernov jdeme raději delší cestou po silnici. V obci mineme tím pádem žlutou, kderá se vrací ke kamenné babičce, ale naštěstí se na ní dostaneme po silnici o kus dál a jsme zas u sousoší.

Babička s vnoučaty a čokly

Babička s vnoučaty a čokly

Celá babička už nám je ale ukradená, máme toho za celý den fakt dost. Na kilometry to není až tak moc, ale přece jen je to celý den na nohou. Takže zpět na zámek, a zde vybíráme podle GPS kratší cestu kolem jezu na Úpě. Jez na Úpě, takový překladatelský oříšek…

Zámek od jezu

Zámek od jezu

Už se začíná šeřit, a my musíme stihnout večeři. Prakticky nemusíme, ale když už je v ceně… Jen letmo míjíme vojenský hřbitov a míříme k autu, ktere jsme nechali zaparkované na vlakovém nádraží, a dom. Teda vlastně na motel.