Svatební cesta – den 5. – Kuks a Zelená hora

Dnešní den byl v podstatě návratovým, přesto jsme navštívili dvě zajímavé lokality po cestě.  Jak jsme se vraceli ze Dvora Králové, odbočili jsme těsně před Kuksem,a říkali jsme si, že se sem vrátíme při odjezdu. Takže ráno balení, snídaně, a v deset už svištíme po třistasedmičce na Dvůr králové. Kousek za připojením na 37 to je. Sezóna zde taky ještě nezačala naplno, opět nám to vyhovuje, všude jsou videt jen místní lidé, ale hospoda už má třeba otevřeno. Fotím si místní hostinec předělávaný na školu a pak zpět na hostinec.

Hostinec v Kuksu

Hostinec v Kuksu

Přesochané sochy, schodiště, scházíme k řece a k úpatí hospitalu. Na jedné straně údolí jsou situované zábavní budouvy, lázně a další zábavní podniky., na druhé nemocnice, hřbitov…

Schodiště lemované vodními koryty

Schodiště lemované vodními korýtky, poněkud vyschlými

Kuks, hospital

Kuks, hospital. Pohled ze schodiště

Dovnitř jsme se ani nepokoušeli dostat, beztak nebyla sezóna a bylo zavřeno. Zpátky se vracíme zase přes most, ale jinou cestou přes vesnici, míjíme krásne roubenky, nějakou továrnu, kde je ted informačni centrum, zavřené 🙁

Roubenka

Roubenka

V hostinci si dáváme zmrzlinu a poloteplé sprite/multivitamíny v plechovce. Při odchodu méjíme pár chlapů, jak ořezávají břízu – sezona se opravdu teprve chystá. A už si to ženem domů. Velkým obloukem se vyhýbáme Hradci Králove, je to děsný dopravní zmatek. V Chrudimi ovčem taky zácpa.  U pardubic mlsně koukáme na Kunětickou horu, nakonec se k ní přiblížíme alespoň na pár fotek.

Kunětická hora i s moderním podhradím

Kunětická hora i s moderním podhradím

Jedeme dál, cesta se dost vleče a jsme unavení, ten týden nám dal celkem zabrat. Někde za Ždírcem mě napadá, že když nejedem přes Havlbrod ale přes Žďár, že bychom ještě mohli aspoň nakouknout na Zelenou horu. Je to prakticky po cestě, tak tam sjedem. Krátká prohlídka, focení, a jedem domů.

Zelená hora

Zelená hora

No a to je konec naší svatební cesty. Nemyslete si ale, že jsme usnuli na vavřínech, hned další Víkend tu máme Zámecký vrch, fotbal ve Studenci, veget na ranči v Litovanech…všechno dokumentuju! Až to sepíšu, dozvíte se to…

Svatební cesta – den 4. – Adršpašské a Teplické skály

Dnes počasí slibovalo alespoň trochu sluníčka, takže jako poslední celý den byly jako cíl cesty stanoveny Adršpašsko-teplické skály. Počasí se v poledne zlomilo, ale to už je osud. Z české skalice je to nějakých 40 km. Cesta ubíhala celkem v klidu, Náchod už jsme měli projetý, takže i bez navigace levou zadní, na konci města nás teda vedla trochu jinudy než měla, ale na Hronov jsme vyjeli dobře. Sezóna ještě nezačala, ale prakováci už vybírali jako vzteklí. Člověk zatočí doprava a hned po něm chtějí stovku. Příště to vezmem doleva, tam je to jen za 50,-. Přejdeme hlavní silnici a už nás vítá vstup do skal. Po zaplacení vstupného (70,-?) jdeme hned dovnitř. Turistickou známku koupíme až při odchodu.

Vstup do skal

Vstup do skal

Pár metrů za nimi je jezírko Pískovna, jehož název sám napovídá k čemu jáma dříve sloužila.

Pískovna

Pískovna

Po břehu jdeme jen kousek a vracíme se na rozcestí, ještě se sem vrátíme, kousek dál je totiž geocache. A už nás vítají strmé skály tyčící se kolem cesty. Hodně skalních útvarů je pojmenovaných, ale mě to vetšinou nebere, protože abych to v tom viděl musel bych mít o hodně víc promile. Něco ale bylo zřetelné pěkně i za střízliva, třeba Indián, Helma atd.

Skály všude

Skály everywhere

žena měla malinkou mapku s popisem útvarů, takže mi to hlásila a já se to poctivě snažil fotit, no ne vždy nám přálo slunce. Došli jsme až na rozcestí ke zkratce – protékal tu potůček, budoucí Metuje, a bylo tu posezení, nikde nikdo. jen drzé kachny knám přišly žebrat něco k jídlu. Nestyděly se přijít skutečně na metr. Idylka, takže jsme chvíli poseděli.

Kachna žebravá

Kachna žebravá

kousek dál už byla skalní branka, a začalo být pěkně chladno. Takže nasadit mikiny. Místy fakt ležel sníh, ale zdaleka ho nebylo tolik jako v Teplických skalách (viz dále).

Skalní branka

Skalní branka

Průchody jsou místy velmi úzké, stále se držíme Metuje. Potok je velmi oranžový, železitý, a jsou v něm vidět ryby! Jdeme kolem Hromového kamene, který údajně padl na nějaké angličany v 19. stol. kteří „šli pozorovat bouřku do skal“ 🙂 Chytří klucí. Následuje nezbytné focení malého vodopádu, včetně společné fotky.

Malý vodopád

Malý vodopád

Dokončujeme okruh kolem útvarů Milenci, Starosta a starostová, sluníčko už se ale schovalo. Schodů je hodně, cesta místy opravdu úzká a strmá. Po stranách je vidět kolik místy bylo sněhu v Adršpašských.

Skalní schody

Skalní schody

Po cestě zpět zkoušíme i Ozvěnu, no už je asi stará a nefunguje. U pískovny v pohodě odlovíme kešku. Být léto, tak je tu hlava na hlavě a rozhodně by to nešlo. vycházíme ze skal, kupujeme tu turistickou známku a obědváme paštiku a rohlíky na odpočívadle před vchodem. Po posilnění se rozhodujem, jestli zvládneme i Teplické skály. Ženě se moc nechce, přecejen doba pokročila, ale nakonec ji přemluvím, že zkusíme kam dojdem. Po dojezdu na místo a zaparkování,zjišťujem, že sezóna zde ještě nezačala, a vstup je na vlastní nebezpečí. Apoň se nemusí platit vstupné a parkovné. Cesta stoupá zhůru lesem, není to taková procházka po rovině jako v Adršpašských. Na odpočívadle, rozcestí „U Ozvěny“ se žlutou (cesta do Adršpašských) sníme psy. Je tu altánek, pěkne situovaný ve skalách, s výhledem do údolí. Ozvěna opět dost slabá. Míjíme první pojmenovaný sjkalní útvar – Sklad sýrů (nebo čehokoliv), a zastavujem u odbočky na skalní hrad Střmen. ženu nahoru nedostanu, ale já neodolám, a vylezu těch 300 schodů. Spodní patra celkem jdou, schody sou široké a pohodlné, ale nahoře na skále je to mazec. 50 cm úzké schody strmé více jak 45%, no hotový žebříky, a hned několik. U toho zábradlíčko 15 cm vysoké.  Nahoru to ještě jde, dolu to bude horší 🙂 Vyšplhal jsem ale i s báglem, a naskytl se mi překrásný rozhled. Jak ten ježíš v Riu! 360 panorama. Počasí nebylo nic moc, přesto sem aspoň dokumentačně natočil kruhový rozhled a udělal pár fotek. Sem to chce zajít znovu, až bude pěkně!

Pohled ze skalního hradu Střmen na budovu SOU

Pohled ze skalního hradu Střmen na budovu SOU

Celkem znechuceně pokračujeme dál. Teď už permamentně nadávám na počasí, ale šlapu vytrvale. Přicházíme ke vstupní bráně, pamětní deska, že zde byl Goethe nebo kýho šlaka. další kilometr a je zde zděná brána, za tí zbytky bývalé horolezecké chaty. Nádherné místo. na rozcestí nakukujeme napřed vprav proti směru prohlídky. Místy je to skutečně strašidelné, všude metr sněhu, skály pokryté vrstvou ledu. proto je tam ten vstup na vlastní nebezpečí. jak to taje, občas někde spadne kus sněhu…pryč odsud. Nakoukneme i na druhou stranu po směru prohlídky, ale celou trasu už bychom nestihli. Plánujem ale další výlet do těchto míst, za lepšího počasí. Návrat dolu je spíš rychlým ústupem abychom opět stihli večeři 🙂 Počasí se trošku zlepšuje, fotím tedy ještě budovy SOU, která byly vidět ze sklaního hradu a jedeme na základnu.

SOU hotelnictví a společného stravování

SOU hotelnictví a společného stravování

Svatební cesta – den 3. – Náchod, Dobrošov

Na další den opět počasí tak napůl, takže tůra taky taková napůl. Prvním bodem programu byl opět oběd 🙂 My než se vyhrabeme, ale když je ta dovolená… Měl to být oběd ne ledajaký – na doporučení kamaráda jsme zamířili na Jiráskovu chatu (ano, ten Lojza Jirásek). Údajně zde vaří pod dohledem učni, a že to je luxusní, a se štrůdlem a tak. Jo a taky výhled že je tam skvělý. Nokia navigace nás suverénně vedla po červené turistické značce, až do bodu, kde končil asfalt – Amerika. Naštěstí do nás nebušili rozezlení turisté trekovými holemi. Takže zpět do Náchoda, a lépe a radostněji :). Na místě ale přišlo poněkud rozčarování. Chata byla zavřená, údajně to koupil nový majitel. Takže počítám že je i konec s učněma a štrůdlem. Smutně nám to potvrdil i správce na pevnosti Dobrošov.

Jiráskova chata

Jiráskova chata

Bunkr odsud byl na dohled, takže jsme projeli vesnicí na parkoviště pro turisty, kousek pěšky kolem rozbitého bunkru a už jsme u dělostřelecké tvrze Dobrošov. Kupujeme turistickou známku a útlou knížečku. Beru i pár prospektů pro kamarády z betonového lobby.

Cesta k pevnosti

Cesta k pevnosti

Podzemí se nám procházet nechtělo, bo sme měli už hlad jak herci. Pan průvodce nám doporučil dole v Náchodě hotel Bonato (více zde na blogu mé ženy). Já si teda pochutnal, pořádně velkej řízek z krkovičky a šťouchaný brambory, na to Plzeň, co bych za 250,- nechtěl 🙂  Hned po takovým obedě člověk ale nemůže vyrazit na nějakou dlouhou tůru, takže jsme si procházkou došli k jedné kešce.

Lázeňská oblast Běloves

Lázeňská oblast Běloves

Geocache jsme sice nenašli, ale i tak se to bohatě vyplatilo. Mám rád kešky, které člověka zavedou na místa, která nejsou v žádných příručkách a přesto je na nich něco zajímavého. Tato byla ukryta v opuštěném lomu na kámen.

Kačerův lom

Kačerův lom

No a to je pro dnešek vše. Po večeři jsem ještě šel ulovit pár snímků západu slunce nad hladinou Rozkoše.

Rozkoš, Česká skalice

Rozkoš, Česká skalice

Svatební cesta – den 2. – ZOO Dvůr Králové

Na druhý den hlásili celkem zataženo, takže žádná tůra, jde se do ZOO.V pavilonech je celkem jedno jestli venku svítí slunce nebo ne, a venkovních zvířat stejně moc ještě nebude, sezóna pořádne nezačala.

Ráno jsem se byl sám projít až doprostřed nádrže Rozkoš. Je tady vybudována úzká záchytná hráz, po které se dá přejít až skoro na druhou stranu. Je tam teda zákaz vstupu, a zrovna tam operovali chlapi z Povodí Labe, ale člověk s velkým foťákem se nacpe i tam, kde ho normálně vyhoděj nez pardónů. Mě navíc ještě pozdravili 🙂 Konec cesty okupuje obrovská kolonie racků, no určitě bych řekl že jich budou stovky. Byl jsem celkem rád, že to není průchozí, tam by fakt mohlo jít vo život.

Racek Chechtavý, stovky

Racek Chechtavý, stovky exempopelářů

Dvůr Králové byl asi 30km daleko, navíc jsme podle Nokiácké navigace (sic!) jeli po okrskách, takže do ZOO jsme se dostali spíš na oběd. A taky že jo, hned u vchodu byla restaurace, dali jsme si svíčkovou, co už. (Více o těchdle věcech píše žena na svém blogu). Po obědě kupujeme vstupenky (195 Kč za osobu) a hned jdeme dovnitř. Není tu moc lidí, bohužel ani zvířat, ale pavilon ptáků je otevřen, tak jdeme dovnitř. Všude je tropické teplo, ventilátory a topení beží naplno, aby nám ti opeřenci nezmrzli.

Exotika

e-Xotika

Dále jsme navštívili několik dalších otevřených pavilonů, venku byli také sloni, zebry, prostě zvířata, která nevyžadují tropické teploty. Nejvíce legrace bylo ovšem u výběhu pro Surikaty. Všelijak se škádlily, naháněly atd., člověk se na to vydrží dívat hodiny. 🙂

Surikaty

Surikaty

Odtud jsme se také nechali svézt „vláčkem“ až ke lvům. Po cestě byli pěkně vidět např. nosorožci. Celkově se mi ZOO velmi líbilo. Byl jsem zde jako malý kluk a pamatuju si z toho úplný prd, ale dnes mě rozmanitost druhů a rozlehlost areálu velmi potěšila. Žena cosi brblala, že se jí nejvíc líbila Zlínská ZOO… no bodejť, tam jsme byli v sezóně a mají jiné uspořádání, bohužel taky davy řvoucích dětí, paráda…

vopice

vopice

jiná vopice

jiná vopice

krmení slonů

krmení slonů

 

 

Spící hyena

Spící hyena

Ze ZOO jsme jeli rovnou domů, tentokrát ne po okrskách, ale pěkně po silnici 307. A to je celý.

Svatební cesta – den 1. – Ratibořické údolí

Protože ještě stále nemám fotky ze svatby, začnu svatební cestou. Za cíl byla vyhlášena Česká Skalice, neb to není až tak daleko, a v okolí jsou dosažitelné různé zajímavosti. Odpočinek pěstujeme celkem aktivní, takže to nebylo pět dní válení se u televize, ale začali jsme pěkně tůrou. Procházka kolem Barunčiny školy a dalších pamětihodností se celkem protáhla, protože jsme to vzali pěkným obloukem po všech kostelích a památkách.

d1baru

Stará fara

Ale nikam se nespěchá, šak babička je kamenná a nikam neuteče. V údolí se začínalo probouzet jaro, všude rozkvetlé koberce kytiček, ptáci, hmyzáci, no prostě už to žije.

D1_kvet

v lese to kvetlo

Cesta byla skutečně příjemná, za chvíli jsme minuli lovecký zámeček a vystoupali k Ratibořickému zámku. Nezbytné focení a svačina na lavičce nad mrtvým hlodavcem (!) – paštika a rohlíky 🙂 Normálně to nejíme, ale na tůře se to snese.

Ratibořický zámek

Ratibořický zámek

Na rybníčku se zatím prováděla údržba před sezónou, i skleník byl zatím zavřený. Ale to nám nevadí, lepší než kdyby tu byly davy lidí. Jdeme dál, po cestě obdivujeme čápa, jak si vykračuje na lukách. No a odsud už je to jen kousek Rudrově mlýnu. V nedaleké restauračce, prakticky 50 m za stavidlem, dáváme Kofolu a Budvar (pivo neměli).

Rudrův mlýn

Rudrův mlýn

No a každý mlýn potřebuje splav, že, takže Viktorčin splav byla další zastávka. Údajně je splav komplet nový, že ze starého nic nezbylo, nenaděláš nic.

Staré bělidlo

Staré bělidlo

Žena si zahrála na Viktorku a šlo se dál…

Viktorka u splavu

Viktorka u splavu

Dalším bodem programu byl Bílý most. Museli jsme uznat, že nápad natřít mosty různými barvami pro lepší orientaci byl fakt dobrej. Mosty totiž všechny vedou přes Úpu, a takhle se hned přesně ví kterej je kterej. O kus dál pod Rýznburkem byl např. Červený most, ten jsme jen viděli z výšky.

Bílý most

Bílý most

Odsud cesta pokračovala pěkně do kopce, a aby toho nebylo dost, oblast se jmenovala Pohodlí. No to sotva, spíš krpál jako blázen. Navíc začaly děsně kecat ukazatele kilometrů, takže jsme poměrně uondaní a v začínajícím dešti došli na kýžený Rýznburk. Sníme psy, žena píše pohlednice. Přeháňka asi půl hodiny docela promáčela cesty, takže do obce Žernov jdeme raději delší cestou po silnici. V obci mineme tím pádem žlutou, kderá se vrací ke kamenné babičce, ale naštěstí se na ní dostaneme po silnici o kus dál a jsme zas u sousoší.

Babička s vnoučaty a čokly

Babička s vnoučaty a čokly

Celá babička už nám je ale ukradená, máme toho za celý den fakt dost. Na kilometry to není až tak moc, ale přece jen je to celý den na nohou. Takže zpět na zámek, a zde vybíráme podle GPS kratší cestu kolem jezu na Úpě. Jez na Úpě, takový překladatelský oříšek…

Zámek od jezu

Zámek od jezu

Už se začíná šeřit, a my musíme stihnout večeři. Prakticky nemusíme, ale když už je v ceně… Jen letmo míjíme vojenský hřbitov a míříme k autu, ktere jsme nechali zaparkované na vlakovém nádraží, a dom. Teda vlastně na motel.

Pohansko v zimě

Na tuto lokalitu jsem se chystal dlouho. Tedy ne že bych balil 3 týdny batoh. Prostě to bylo v plánu…až někdy. V google kalendáři mají tyhle vejlety připsáno Nemazat, posouvat. Sobota slibovala jakés takés počasí, když se zadaří tak i kus sluníčka, fak jsem to risknul. Ženě jsem navařil oběd, naoplátku mě dovezla na vlak, a už se jelo. Kudy přesně pojedu jsem předem nevěděl, takže sem ani nekupoval zpáteční lístek, no jsou ty vlaky pekně mastný. Šourák do Brna co projíždí jen Střelice Dolní, jinak staví u každýho patníku jel přesně, pohoda. V Brnisku trošku nervozita, EC mělo 15 min zpoždění, a ve stejnou chvíli jel na Břeclav i normální rychlík. Tož čím jet? Volám ženě, ptám se jakehosi průvodčího, nakonec jsem vyčkal ECčka a dobře jsem udělal. Než jsem se uvelebil v kupé už to stavělo v Břeclavě. Zapínám GPS, než se to chytí vydávám se instinktivně vlevo od nádraží, ukázalo se že správně. Po chvíli odbočka ze silnice, jsem tady správně, pod vlakem, a už jsem v oboře Soutok.  Rádoby entí názvy a obrázky na začátku mě moc nezaujaly, těším se na ty osamělé stromy. Pěkný mostek, a už se otevírá velká louka se zámečkem v pozadí. A vychází slunko! No já se snad po****.  Kvapně to beru po silnici k zámečku, zkoumám místní muzeum opevnění, zkrátka řopíček a kus zákopů, fotím co se dá.

Muzeum opevnění

Muzeum opevnění

Obcházím zámeček zadem a už vidím v dáli první opuštěný starý dub solitér. Nádhera, přátelé! Pobíhám kolem jako šílenec, nedbaje sněhu v botách. A támhle další, a další. Je na čase vymyslet trasu. Času cca 4h, no to půjde i 12-15km okruh! Jdu dlouhou rovnou cestou kolem oplocení a fotím si jednotlivé stromy a skupinky. Sem to chce zavítat ještě vícekrát!

Solitérní dub

Solitérní dub

Musím se začít vracet, Slunce padá k obzoru. Takže odbočka na lány. Fotky jsou čímdál vybarvenější a vyvedenější. Míjím lány, slunce už je skoro u obzoru. Narychlo ještě pár snímků meandru potoka a začne úprk na vlak. No jako na potvoru navigace neví o oplocení v oplocení a neustále mě táhne přes zamčenou oplocenku. Celý areál je neuvěřitelná rovina, cyklistický ráj!
Tam jsem prošel jen malý kousek (17km), příště to chce kolmo – žena se už těší, že pojede taky.

MeanMeandry potoka ve večerním slunci

Meandry potoka ve večerním slunci

Zpáteční cestu volím přes Znojmo, chci se alespoň projet přes stanice Novosedly a Jevišovka, kde jsem strávil část dětství. Ale už je tma jak v ranci, no něco málo snad je vidět. Znojmo se mi taky vybavuje z dětství, je to stále stejné. Dnes třetí šourák, tentokrát na Okříšky, děs bjes 🙂 V Okříškách, přejmenovaných interně na Papouškov mě vyzvedává žena autem, a jedeme domů. The end.