Kokořínsko 2018 – opět U Kopyta

Publikováno 04.07.2018 | Autor: Chain

Z kapacitních důvodů jsme letos jeli pouze na 5 dnů (Po-Pá), a to navíc ještě ve školním roce. Je to málo, ale alespoň něco. Klid vystrkova, pískovcové skalní města a točená Plzeň za 30 jsou prostě velký tahák.

Náš výhled na Pavličky

Pondělí – velkou část dne jsme strávili cestou a ubytováním. Rakev a příčníky jsme taky nechali až na ráno, ale přesto jsme v deset vyjeli. Cesta poměrně dobrá, jen v Mladé Boleslavi nám to zkomplikovala uzavírka. Odpoledne nic neplánujeme, děti si pohrají na hřišti u penzionu a pravidelně v šest je večeře. Po večeři jsme se rozhodli pro malou procházku aspoň po vesnici. Jediná místní domácí hospůdka byla mimo provoz. Zato jsme se od sousedního „farmáře“ jak se teď moderně říká dozvěděli, že mladé ovečky nedělají „béé“ ale i „méé“.

Bývalá hospůdka

Procházka k hospodě byla málo, tak jsme narychlo vymysleli ještě malý okruh kolem studánky. Cestou míjíme jednu krásnou roubenku za druhou. Studánka je čerpána místní vodárnou a vody bylo málo, takže přepad žádný. Na 2 km procházce už byla na dětech vidět únava.

Ráno 6:30, klid, jen kůň a pes se domlouvají co budou dnes dělat

Ráno 6:30, všude zatím klid. Jen kůň a pes se domlouvají, co budou dnes dělat

Úterý – Čapská palice, skoro již tradiční zahřívací kolečko na místní zvláštní skalní útvar. Po chvíli rokování jsme zvolili opět variantu okruh, ať se nemusíme vracet po stejné trase. Druhá výhoda byla,že stoupání překonáme pozvolna a budeme rychle klesat. Cesta opravdu příjemná, kolem taky byly vidět pěkné skály, ale i maliny jsme si občas zobli. Na rozcestí Pod Čířem sedáme a dáváme si jablíčko a kedlubnu. Odtud se stoupání prudší, a kousek pod Čapem potkáváme našeho známého farmáře, likviduje tu vyvrácené borovice. Je před sezónou, takže jediný koho jsme po cestě potkali.

Čapská palice

U palice opět chvilka odpočinku, ale je nutné neustále odhánět děti od pádu do hlubin, tak to moc neprotahujeme, Cesta dolů je opravdu místy prudká, odrážedlo neseme v ruce a jsme rádi že nemáme kočárek. Minule jsme tu šli za průtrže mračen, tak si cestu ani moc nepamatujeme. Barča chytla první klíště a nechce si ho nechat vytáhnout. Po silnici pod Čapským dolem už se jde pěkně (kilometr domů). Ve studánce stojatá voda, takže taky smůla. Děti dopujeme gumovýma bombonama, aby došly. Po skoro 7,5 km a 250 metrech nastoupaných toho mají celkem dost. (Doplnit fotky z filmu).

Trasa k Čapské palici

Středa – Dnes máme v plánu pokořit zlatý hřeb, skalní město – Cinibulkovou cestou. Ráno mě a Béďu žena doveze do Mšena a s dětmi se pak vydávaní po obědě navštívit Muzeum čtyřlístku do Doks. Na náměstí kupujeme film do Prakticy a vyrážíme po půlené žluté značce v protisměru hodinových ručiček. Kolem Mšenské lípy a dětského hřiště pěkně zasazeného pod skálou se dostáváme z městečka. Kolem skalního výběžku, kde kdysi stával altánek a pod nímž je jeskyně se dostáváme na silnici. Míjíme hospůdku Romanov a po pár desítkách metrů konečně scházíme do lesa plného skal. Občas potkáme jakýsi sloupek, vypadá to jak značkovač orientačního běhu. Prolezovačky, jak zní místní název, jsou super. Kocháme se a nakukujeme všude možně, i když terén je místy náročný.

Prolezovačky včetně značky

Cesta je dobře značená, to musím pochválit. Scházíme obloukem pod skály k jeskyni Obraznice. Za třicetileté války se zde ukrývaly cenné předměty a obrazy z Romanova a na základě toho získala své jméno. Je to malá uměle vysekaná jeskyňka. Fotíme pavouka a jdeme dál.

Pracovní název Sklad LP desek

Dolů a zas nahoru, naštěstí skály jsou všudypřítomné tak nás to baví. A ten klid, nikde nikdo. Ani se nenadějem a jsme na odbočce na vyhlídku, což nesmíme vynechat.

Vyhlídka do krajiny

Za chvíli trasa protíná silnici a stáčí se zpět. Jíme zbytky od snídaně, někdo by řekl že to je oběd. Začíná pršet. Pozdě zjišťuju, že na vyhlídce byla keška, ale vracet se mi nechce. Pokračujeme do části zvané Bludiště. Skutečně to má několik vchodů a východů a je potřeba se držet značek.

V Bludišti

Opět místy exponovaný terén, na závěr dokonce kus řetězů. Opouštíme bludiště a vracíme se podél silnice na posledních pár zajímavých skal, což jsou Obří hlava a žába. Cestou míjíme tzv. Švédský val, kde jsou skutečně vidět pozůstatky zákopu, fotíme se s imitací helmy jak blbí turisti.

Obří hlava a žába

Zpátky do Mšena už je to kousek, vidíme věž radnice. Cestu nám zpříjemňuje alej obnovená v roce 2010. Na začátku městečka ještě jdeme kolem městských lázní a obdivujeme tu nádheru. Došli jsme celkem v pořádku až na občasný déšť. Jen na toho Béďu něco leze. U zlatého lva na náměstí si dáváme polívku, utopence, pivo, čaj. V infocentru nezbytná turistická známka, a za půl hodinky nás ženy vyzvedávají na náměstí a vezou na penzion.

Městské lázně Mšeno, paráda

Naše trasa po Cinibulkově cestě

Čtvrtek – lehce prší a na Béďu leze nachlazení. Zbytek bandy se přesto rozhodne dát Mšenské pokličky. Po cestě dokonce odlovíme kešku u rybníka se stovkou leknínů, takže i v tomto směru mám splněno. Vyskáčeme z auta, a co má ruce nohy je navlečeno do pláštěnek a rozbíhá se do všech směrů. Chvíli trvá to nasměrovat na správné schody k pokličkám.

Schodydydydy (přes 300)

Jde se těžce v tom vlhku a v pláštěnkách, ale nakonec to pokoříme. Kocháme se z lavičky pohledem na pokličky, ale děti opět chodí moc na kraj propasti,a tak tu nejsme dlouho a vracíme se.

Mšenské Pokličky

Odpoledne už jen opíkáme špekáčky nad ohněm a relaxujeme.

Pátek – balení a cesta domů. Na shledanou U Kopyta 2020.

Vína krajem s Yahymanem – 3. den

Publikováno 23.03.2017 | Autor: Chain

Odpovědět

Před odjezdem vybíháme k vysílači za vinohradem (a hřbitovem). Penzion by se totiž měl jmenovat „U Hřbitova“ ale „U Vinice“ zní asi líp 🙂 U vysírače je nám to málo a tak to ještě prodlužujeme na Liščí vrch. Nic moc tu zatím neroste, jen jakési zemní včelky už se probudily. No a máme přes 3 km v nohách.

Na střeše Pálavy / Pálava na střeše ?

Protože máme sbaleno, nasedáme do auta a popojíždíme do vinařské obce Zaječí. Kocháme se průjezdem kolem Vinařství u kapličky, posléze nalézáme informační centrum provozované firmou Nosreti. Nakupujeme nějaké víno a turistické známky. Na dotaz kde tady zaparkovat prej můžeme v areálu, no vida. Líná huba holé neštěstí. Vyrážíme prudce do kopečka k lanovému centru a mezi vinohradem na vyhlídkové místo, fotíme opět Vinařství u kapličky, je to totiž hacienda jako kráva.

Vinařství U Kapličky

Scházíme blíž, koukáme jak to vážou. Doslova pár metrů za vinařstvím je rozhledna Dalibor, pár schodů (30) a jsme nahoře, dost teda fouká. Jakýsi páreček, který jistě dojel až k vinařství autem, to nedává ani na rozhlednu a fotí se dole.

Rozhledna Dalibor

Pokračovat dál po asfaltu se nám rozhodně nechce, proto se z rozhledny díváme kudy to vzít lépe. Nacházíme pěknou cestu mezi vinohrádky a ani to není o moc delší. Obdivujeme různé odrůdy, stáří a řezy, Yahyman dokumentačně všechno fotí mobilem. Přecházíme silnici vedoucí k vinařství a pomalu stoupáme na druhý vrchol dnešního dne – Přítluckou horu. Míjíme opět velmi staré vinohrady střídající se s úplně mladými, jeden tu dokonce vzniká přímo před našima očima. Keška je u branky před rozhlednou, snadno nalézáme a logujeme. V tom se sem cpe motorkář a hned do branky a ještě u toho telefonuje. Dojede nahoru a fotí se s mašinou. Jen počkej holomku, proč myslíš, že tu je ta branka, co? Zlomyslně mu zavírám branku, která se pří odchodu otevírá k sobě 🙂 Tohle si couvneš. A taky jo, při výstupu na rozhlednu pozorujeme, jak s tím bojuje.

Zaječí z rozhledny Maják

Na lavicích u rozhledny dáváme oběd. Oceňuju termosku HUSKY, čaj je ještě tak horký že se musí srkat. Yahyman konečně přetrhl i druhou tkaničku na botě a hra je si na pavoučka.Zkoumáme, rozhlednu, ale nikde tu nepíšou výšku, asi nepodstatný údaj. Odhadujeme to podle GPS na 20 m. Jmenuje se sice Maják, ale nic na ní nesvítí. Tak asi je to podle nedalekého vysílače. K němu posléze taky zamíříme, je tam další keš. Opouštíme původní plánovaný okruh podle mapky z infocentra, protože je ještě spousta času, a scházíme z Přítlucké hory mezi vinicemi směrem na Rakvice. Obdivujeme letitý zavlažovací systém se zásobní nádrží těsně pod kopcem. Vinařství Vajbar tu má informační cedule, kde se ale člověk nic moc nedozví, ani přes QR kód. Yahyman objevuje v mapě ještě jedno vyhlídkové místo nedaleko, jdeme tam. Obloha už se zatáhla, na focení to už moc není. Výhled tam stejně moc není jak je to zarostlé křovím, přesto vidíme kousek obce Přítluky, podle které se kopec jmenuje. Vysílač opodál je dávno opuštěný, anténa žádná. Asi ho dávno nahrazuje ten úplně nahoře na „hoře“.

Hlava révy, Yahyman k určení velikosti

Vracíme se zpět na námi vytyčenou trasu, která už se stáčí zpět na Zaječí. Míjí nás kočár tažený koněm – komentovaná vyjížďka po vinohradech. Kousek dál potkáváme zúžený traktor (aby se vešel do vinice) s jakýmsí rotavátorem kombinovaným se štěpkovačem. Ostříhané větvičky révy seká na malé kousky a rovnou to trochu zapracovává do země. V kešce na rozhraní vinohradů nacházíme vespod mrtvou myš, síla. Do Zaječí už je to kousek, čeká nás poslední plánovaná zastávka u kapličky. Sluníčko naposled vysvitlo a tak se tu celkem dlouho rozvalujeme, svačíme, fotíme.

Kaple sv. Floriána

Nasedáme do auta a začíná pršet. Tak takhle načasovat to dopředu, to snad ani nejde. Jedeme ještě do Mikulova do Tesca nakoupit něco našim drahým polovičkám a dětem z výletu. Jak se setmí, potkáváme dvakrát několik žab jak se snaží přeskákat silnici. Konec.

Třetí den to dalo 12 km

Malé shrnutí celého výletu. Podařilo se dodržet trojúhelník Sedlec – Valtice – Zaječí, užili jsme si to, nikde ani noha, počasí poměrně slušné. nachodili jsme za ty tři dny 44 km, což na tu jarní fyzičku taky není málo.

Na závěr bych si dovolil citovat z netu. „Vápencová návrší Skalky, Paví kopec a Liščí vrch jsou jedinečnou ukázkou jihomoravských stepí Panonie – teplomilných květnatých trávníků se sucho a teplomilnou květenou a zvířenou.“ No prosím! O P A K O V A T !

Vína krajem s Yahymanem – 2. den

Publikováno 22.03.2017 | Autor: Chain

Ráno děláme malý nákup v místním Coopu (čti kupu). Jedeme do Valtic a zastavujeme kousek před zámkem. Jeden radler po ránu uprostřed Valtic, no snad to nebylo moc provokativní. Navštěvujeme Íčko – turistické známky to je moje, a vracíme se s lupem do auta.

Zámek Valtice, fotil Yahyman

Pak už konečně vyrážíme uličkami mezi vinice a dál do kopce na kolonádu Reistna. Nikde ani živáčka -je před sezonou, jen místní vinař přivazuje víno. Ani ne za hodinu jsme na kolonádě. Fotku nám ale kazí auto zaparkované pár metrů před stavbou. Ukázalo se, ale že to jsou asi místní správci, neboť natírali před sezonou dveře barvou.

Reistna

Posvačili jsme nějakou tu zeleninu, odlovili kešku a pánové po půl hodině nakonec odjeli. Chvíli jsme blbli s foťákama a filtrama, nakonec jsme spáchali společnou fotku, aby byla aspoň jedna, když už se nesu se stativem.

Povinná společná z vejletu

Pokračujeme na Barfuss, neboli stezku bosou nohou, kde je možné vyzkoušet si chodit po různém povrchu, jako jsou kamení, šišky, písek atd. První zastávka je necelý kilometr od Reistny, stále nikde nikdo, a tak nesměle zkoušíme naboso první zastavení, kamínky a písek. Teda nebejt Yahymana, tak bych se tak nehecnul, ale vyzouvám se taky. Není úplně teplo, kamínky jsou ostrá zkušenost, navíc mě berou křeče z té kosy. Ale na písku je to lahoda, písek je už trochu vyhřátý od sluníčka, a tak cestičku dávám několikrát tam a zpět.

Barfuss

Uděláme dokumentační fotku a pokračujeme k dalšímu zastavení, kterým je jakási brána čtyř ročních období, kolem které je asi třicet cedulí s různými druhy stromů. Nad bránou jsou obří dřevěná lehátka, a tak se tu vyvalujeme a slastně přivíráme oči proti sluníčku.

Sluneční lázeň

Yahyman navrhoval dát tady oběd, ale mě se zdá brzo a tak pokračujeme. Až později zjistíme, že jsme udělali chybu. Nad vinicí nacházíme krásný žlutý květ (zjistit druh) a tak se tam válíme v prachu a fotíme detail.

Jarní kvítek

Po chvilce argumentací s hlídačem vinice sestupujeme správnou cestou dolů na další zastávku stezky bosou nohou. Je zde obří skluzavka a schody vyplněné šiškami. Za námi jde ale už nějaká skupinka s dětmi a tak se nezouváme, ale pokračujeme.

Dlouhá skluzavka

Yahyman aspoň cvičně poslal po skluzavce tatranku, dostala slušnou rychlost. Když si tam představím sebe, 95 kg živé váhy, to bych na konci snad udělal kráter. Další zastávkou je domeček udělaný z vinného sudu, fotíme dokumentačně a hned zase pokračujeme. Na následující zastávce je rakouské infocentrum, ale je mimo sezonu, nebylo v provozu. Yahyman obdivuje domek ve tvaru hrnku, je zde cestička bahnem a mezi oblázky, taky tekoucí voda na umytí nohou a stánek s občerstvením a turistickými známkami. Rakouskou ještě nemám žádnou, ale musím si nechat zajít chuť, prostě je před sezonou.

Tomu říkám hrnek

Odpojujeme se od Barfussu a směřujeme na nejbližší vesnici – Schrattenberg. Je zde na mapě vyznačen jakýsi okruh 6,5 km mezi vinicemi a v předvečer jsme si řekli, že ho zkusíme. Poměrně rychle se orientujeme v městečku, i když nám vítr rve papírovou mapu z ruky. Na konci vesnice se k nám připojuje poměrně velký pes. A nic nedbá, že ho odháníme, zkoušíme různé povely, i německy, nic platno, jde s námi. Kus za vesnicí vytahujeme oběd, už máme fakt hlad. Pes se mi na něj sápe, musel jsem vyšplhat na ráz březového dřeva, kam nemohl. Smutně jím ve stoje v metru a půl, Yahyman líčí katastrofické scénáře, co s tím psem budeme dělat ve Valticích, jak budeme volat městskou policii. Okruh se bohužel ukázal spíš jako pěkná cykloštráde, byl to totiž samý asfalt, mez poli. Jedinou zajímavostí je po cestě Hubertova kaple, ke které se psem odbočujeme. Ten neúnavně běhá kolem, ale vždycky si hlídá, jestli jdeme.

Se psem

Občas si odběhne něco vyhrabat na poli. Okruh se stáčí zpět a my hledáme zkratku do Valtic, protože doba poměrně pokročila. V zámeckém parku dáváme jednu povinnou kešku, a pes se jako zázrakem odpojuje a jde otravovat jiné lidi. UF! Procházíme zámkem po dřevěné dlažbě, krásně to voní. Yahyman mi líčí, jak a kde tu kdysi byl ubytován na nějakém kurzu. Sedáme do auta, a protože toho ještě nemáme dost, jedem opět na rakouskou stranu do vzdálenějšího městečka „Herrnbaumgarten“ pro pár keší. Jak tak jezdíme asfaltem mezi poli, vidíme turistické značení „Ehret den Sock‘“. Asi třetí keška je vyloženě libová, vypadá to jako vinice, ale rostou tu pracovní ponožky. Celá recese má dokonce dvě pěší trasy, vybudované ve spolupráci s místním muzeem nesmyslů – Nonseum.

Fuskohrady

Další keš u rybníka silně připomíná tu u mostu – nápověda mezi kameny, kde kamenná hráz tvoří polygon asi 150 x 10 metrů je fakt na přesdržku. Spravujeme si chuť poslední keškou u křížku, je docela rozmoklá ale aspoň jsme ji lehce a v klidu našli. Jedeme se západem slunce na ubikaci, jinou trasou, zato je tam větší provoz (přes Mikulov). Jdeme opět na večeři do Panské sýpky, zase si dávám výpečky, guláš s bramboráčky jakou druhou hotovku na menu neriskuju. Na pokoji pak lahev růžového Chateau Valtice, docela ušlo. V pokoji u země Garmin Tempe ukazuje 16 stupňů. Večer ještě zkoušíme fotit startrails, ale je hrozná kosa a nejsme vybaveni, takže to spíš teoreticky vyzkoušíme. Jdeme spát před půlnocí docela utahaní.

Druhý den 16 km

Vína krajem s Yahymanem – 1. den

Publikováno 21.03.2017 | Autor: Chain

Odpovědět

Na podzim roku 2014 jsme byli s Yahymanem na Pálavě, a řekli jsme si, že to příští rok zopakujeme. Nakonec z toho bylo dva a půl roku, ale o to větší radost jsem právě měl, že se to podařilo realizovat. Tentokrát jsme měli volno tři dny, a myslím, že jsme je využili naprosto bezezbytku. Plán byl opět jet někam k Pálavě, ale moc jsme to neřešili. Teprve pár dní před odjezdem bylo jasné, že se to podaří, tak jsem narychlo nachystal pár výletních cílů do tabulky spolu s několika penziony, kde by se dalo ubytovat. Ubytování jsme domluvili až po cestě autem, naštěstí nám klapnul hned první penzion, a to v obci Sedlec (u Mikulova). Ubytovat se je možné většinou až od 15:00, i když tady by to asi nebyl problém už v poledne. Počítali jsme ale s tím, že přijedeme na místo, obhlídneme okolí , dáme nějakou místní kešku a až teprve pak se ubytujeme. Zaparkovali jsme tedy u první rezervace v dosahu – Slanisko u Nesytu.

Slanisko u Nesytu

Všechno tu ještě prožívalo období vegetativního klidu, jen chodníček prostředkem rezervace vypadal, že byl položen letos. Pozn.: Další možná návštěva srpen-září, doba květu Hvězdice slanisté. Další nejbližší keška byl asi 1 km vzdálený Paví kopec věnovaný stejnojmenné přírodní památce. Vzali jsme to trochu oklikou přes Ovčárnu, ale ve výsledku to vůbec nevadilo, nebylo to tak daleko. Kopec má u paty svoji vlastní informační tabuli, kde jsme si přečetli, že tu jsou ještěrky, Koniklece, Otakárci atd. Kopec působil jako stepní ostrůvek mezi poli a řekl bych, že jsem tu zahlédl i Mahalebku.

Pohled z pavího kopce na flekaté pole, vlevo vzadu Sedlec

Z vrcholu byl pěkný pohled na Sedlec a rybník Nesyt. Keška byla kousek stranou v závětří, tak jak se mi to líbí. Při sestupu jsme fotili zajímavý úkaz, totiž strakaté pole. Tmavá ornice se místy střídala se suchou světlejší pískovitou půdou a vytvářela tak dojem slunce prosvítajícího mezi mraky. Aspoň si myslím, že to byl ten důvod. Při sestupu jsme u cestičky našli ještě malé, zavité květy Koniklece, čekající na sluníčko. Tak přece tu jsou.

Koniklece v předjaří

Vyloženě nám to zvedlo náladu. Pokračujeme po polní cestě, obdivujeme srnky, kocháme se a užíváme si ten klid, nikde prostě nikdo. Najednou cesta končí plotem. Obcházíme pastvinu, přes další pastvinu, až na přírodní památku Skalky u Sedlece. Fotíme se na Earthku u brány před chatkou,a taky skalku poblíž.

Já na vejletě, fotil Yahyman

Scházíme dolů a na křižovatce hledáme nejkratší cestu k cihlovému mostu, což je místní památka ze 17. stol. Most je v dost špatném stavu, asi jak kačeři hledají „snadnou keš pod cihlou“. My jsme prostě ani po 45 minutách nenašli a odcházíme z kyselým xichtem. nacházíme pouze Ohnivec rakouský, a to i na české straně 🙂

Cihlový most na Inselu

Naopak nedaleko stojící zámeček má kešku krásně viditelnou. Dost ale spěcháme, je to škoda, ten rybník stál za větší průzkum. Zpátky po cyklotrase vedle trati. Jede souprava tažená modrou „žehličkou“. Ubytováváme se, jsme první letošní hosté. Penzion je promrzlý a provlhlý, přímotopy jedou naplno. Vybalujeme jen nezbytnosti jako nabíječky atd., a odcházíme na večeři do v podstatě jediné místní restaurace – Panská sýpka.

Fotil Yahyman, a pak že to neumí

Na menu jsou samé filírované a nadívané zlomyslnosti, dávám si výpečky. Hodnotím rozhodně jako 5/5 – dostatek i prorostlého masa, výborné zelí, bramborové knedlíky správná struktura a celé je to korunováno posypáním osmaženou cibulkou. Padnou na to 4 piva jako nic (teda Starobrno medium no). V noci docela hic, měli jsme špatně nastavený termostat na přímotopu, ale aspoň se to vyhřálo.

Celkem jsme nachodili první den 11 km

Expedice Křemešník 2016

Publikováno 15.07.2016 | Autor: Chain

Odpovědět

Letos jsme byli nějací zlenivělí, taky v pokročilém těhotenství, prostě nechtělo se nám jet na dovolenou přes celou republiku. Zelenou tedy dostal hostinec s ubytováním, který vede údajný tchánův bratranec ze třetího kolene. Ceny mírné, výborná domácí kuchyně a hospoda v objektu. Na zahradě houpačky, pískoviště a velká trampolína, takže i děti si užijou. Snad jen ty Krušovice na čepu to trochu kazí. Nechápu logiku dovážet europatok přes půl republiky, když 10 km vedle v Pelhřimově vaří výbornýho Poutníka, ale co už.

Hostinec U Zmátlů

Den 1. Zatopený lom (GPX 03-ČRC-16)

První den jsme dorazili na místo až odpoledne, takže to bylo jen na vybalení a krátkou procházku. Vyrazili jsme s Beďou k lesu na nejbližší kešku u zatopeného kamenolomu. Po chvíli okounění na břehu nalezena keška i nějaké houby. Doma jsme ale museli konstatovat, že 3 hříbečky na 3 klíšťata je dost mizerný poměr, a že v lese je poměrně sucho. Situace přesně v duchu slavného novinového titulku „Masáci zachraňují houbaře„. Tady musím zmínit, jak jsem si kdysi po přečtení palcového titulku představoval, jak čtyři masáci nesou z lesa na nosítkách houbaře se zlomenou nohou :-). Navigace ukázala, že jsme ušli směšných 3,7 km. Večer vybaluju fotovýbavu. Tentokrát toho nevezu zdaleka tolik, ale mám sebou hlavně kinofilmovou zrcadlovku, kterou chci na dovče protáhnout. Založím tedy barevný Kodak, pár let prošlý. Je v pohodě jen má menší citlivost, s čímž se počítá.

Den 2. Pelhřimov, Křemešník (GPX 04-ČRC-16)

Snídaně za zahradě (Kodak Gold)

Snídaně v osm na zahradě (jako pak i každý další den), kupujeme i noviny, jakože budem sušit ty houby. Dopoledne jsme se rozjeli na výlet do Pelhřimova. Na náměstí je slušná cukrárna, a žena moje si tu dává jahody se šlehačkou, děti zmrzlinu. Mužská část expedice se vydává na průzkum pivovaru a přilehlé Děkanské zahrady. V podnikové prodejničce kupujem každý dva lahváče, aby se neřeklo.

Kostel sv. Kříže

Pak se všichni přesunujem do té zahrady, je tu fakt pěkně, pro děti hřiště, pro rodiče lavičky ve stínu, klid. Zezadu na veterině jsou přistavěný voliéry s papouchama, kocháme se. Já si pak dávám dvě točený desítky v hospodě U Vlasáků (výborný pivo), a zjištuju, že tu i vaří menu. Takže se sem jdeme naobědvat všichni. Menu už není, vybíráme z jídeláku. Béďa si dává jazyk například, já krkovičku se zelím. Na náměstí v Íčku kupuju Turistickou známku a plni dojmů se vracíme na ubikace.

Odpoledne pak vyrazíme na nedaleký vrchol Křemešník. Ženy s dětmi autem, my s Béďou pěšky (+“mimiko Baboka“ v nosítku). Cesta není tak náročná, jak to žena popisovala. Nahoře lovím první kešku a scházíme dolů k radioaktivnímu pramenu. Je však sucho, sotva to kape. Tady se potkáváme s polovičkama a dál pokračujem velmi pomalým tempem podle rychlosti nejmladšího účastníka, tedy Fildy, po úbočí kopce. U studánky další keš. Fotíme si polorozpadlé stromy doslova obsypané chorošovitými houbami do výšky několika metrů. Já zcela pochopitelně na film, takže až za delší dobu uvidím, co z toho vyleze.

Vyšlo to docela pěkně (Kodak Gold)

Den 3. Vláčkem do Horní Cerekve (GPX 05-ČRC-16)

Dopoledne si opět dávám keškovací procházku kolem Křemešníku až ke studánkám a Ivaniným rybníkům. Pěkná příroda, ale je tu všude dost lidí. Na Sluneční pasece dokonce dětský tábor ala indiání. Řvali obstojně, běloši v okolí se jistě třásli po celém těle. Houbařím, no jeden modrák, ale po nasušení bude aspoň hrstička pod maso. Na vrcholu dávám poslední dvě keše a mám okolí vyčištěné. Následuje rodinný program. Protože náš Filip ještě nejel vlakem, vybral jsem nenáročný dvacetiminutový úsek z Dobré vody do Horní Cerekve jako testovací, kdyby se mu to moc nelíbilo napoprvé. Po poměrně špatných silničkách jsme se přibližili do Dobré vody u Pelhřimova, zanechavše auta poněkud daleko od nádraží. Vláček jel docela přesně, Filda dostal zvláštní dětskou jízdenku. Z nádraží je to v Horní Cerekvi do centra pěkný kus, takže u zámku už byli všichni ušlí, a jak viděli ceduli Restaurace – Zmrzlina, zámek je nezajímal. Já jsem si šel odlovit povinnou kešku s pohlednicovým výhledem na zámek a doběhl je až už seděli na zahrádce.

Horní Cerekev

V restauraci nastalo bohužel peklo. Obsluha pomalá, nakládaný hermelín už měli jenom jeden, no seděli jsme tam asi hodinu a nic moc se nedělo. Čas odchodu se blížil, a my stále neměli nic na stole kromě pití. V posledních minutách jsem sežral svého utopence (náhradu za hermelín) bez příboru. Beďa kvapně mazal tatarák na topinky a Anče mu to brala pod rukama. Katastrofa, ale vyrazili jsme na vlak docela přesně. Filip se nechal přemluvit, že ho vezmu na koně, takže jsme zpáteční cestu urazili něpoměrně rychleji. No co, lepší 10 minut čekat než přijít o minutu pozdě. Vázát se na vlak se neukázalo správné, ale bohužel byl zrovna svátek, a spojů velmi málo. Je potřeba si z toho vzít ponaučení (hlavně já).

Den 4. ZOO Jihlava

Vyrazili jsme před obědem, po tradiční snídani v trávě. Oběd značky TESCO (čtvrtka gril. kuřete apod.). K ZOO jsme popojeli trolejbusem, ale o zastávku dál, než se mělo, takže se pěšky vracíme. Filípek už se nechá nést na koníčka v pohodě, takže to ani netrvá. Zato já toho mám poměrně dost. Kupujeme lístky, dospělí kilo, malý děti jsou zdarma, dobrý. Nastává placatění se mezi výběhy, cesta to není dlouhá, ale trvá 🙂 Něco málo fotím na digi, neobvyklou kombinací s Nikkorem 70-210/4. ZOO se mi velice líbilo, je to všechno pěkně pohromadě. Ale lidí tu bylo na můj vkus moc, hlava na hlavě, všude fronty i na záchod.

Japonský jeřáb se staženým okýnkem

Den 5. Sedlická přehrada, Klášter Želiv (GPX 07-ČRC-16)

Dopoledne jsem si stihnul dát malou procházku k místní přírodní památce Čermákovy louky (3 km celkem). Jdu po hrázi, kde se stala legendární příhoda s klíčkama od auta hozenýma do rybníka. U cedule čtu, že by tu měl růst Hadí mord rakouský, a skutečně jej za chvíli nalézám. Vracím se před polednem.

PP Čermákovy louky

Pátý den byl dále ve znamení okružní jízdy autem. Jedeme přes Pelhřimov pochopitelně. Na náměstí opět zastavujeme v cukrárně, kousek za rohem je kebab, tak i obědváme. I výstup na věž se podařilo stihnout.

Oblíbená cukrárna a Horní brána, Pelhřimov

Po malém nákupu v supermarketu jedeme na Sedlickou přehradu, zajímavý a starý architektonický kousek. Cestou jsme si museli projet Kojčice u Pejhřimova, odkud pochází Plha. Na samotné přehradě nebylo až tak moc k vidění, tedy šli jsme jen po hrázi (já i k vodě). Hladina byla dost zelená, ale nějaké loďky se tu plácaly.

Hráz Sedlické přehrady

To Želiv byl daleko zajímavější. Rozsáhlý areál s podnikovou prodejničkou, hospodou, pivovarem. Kupuju Turistickou známku a dáváme si piva/limču v klášterní restauraci. Pivo poměrně zajímavá dvanáctka Haštal, rozhodně dobře pitelné v tom horku. Zkoumáme klášterní zahradu a Žižkův dub. Fotíme společnou fotku na pohlednici z dovolené.

Klášterní kostel Narození P. Marie, vlevo vstup do klášterní restaurace

Den 6. Nový Rychnov (GPX 08-ČRC-16)

Beďa je zmoženej ze slunce, ostatní se jen tak poflakují. Mě to nedá, a vyrazím aspoň na malý okruh do Nového Rychnova. Cestou koukám po houbách, ale je to jak říkali chlapi v hospodě, samej hořčák a klíště, jinak nic. Zámek v Rychnově katastrofa, ani jsem nefotil. Celkem jsem ušel 7,8 km a měl toho dost. Na druhý den ráno jsme to všechno sbalili do aut a po snídani frčeli domů. The end.

Kokořínsko – 2. část

Publikováno 26.08.2015 | Autor: Chain

Odpovědět

Pátý den (čtvrtek 20. 8.)

Dělený den. Chlapi dopoledne hlídají ratolesti, ženy vyrazily na hrad Houska. Dovezli nám oběd z restaurace „Tam vedle“, protože to umí zabalit i sebou. Béďa si dal burger a hrany jako já včera, a taky byl spokojen. Já měl řízek, slušná velikost, ale brambor málo na takovou porci masa. Odpoledne se role vymění, ratolesti hlídají ženy. Chlapi vyráží do obce Vidim, na místní cestu po polorozpadlých lávkách. Náhodou jsem na to narazil v souvislosti s geocachingem, a i kolegu to zaujalo, takže jsme to prostě museli vidět. Než jsme ale dojeli do Vidimi, potkali jsme jednu zavřenou přístupovou cestu a tři semafory na objížďce, maso. Parkujeme na náměstíčku tak malém, že by se na něm mohl skutečně Spejbl vidět zezadu při jízdě na kole. A to jsem původně chtěl vzít celou rodinu, že tu hodinku dvě počkají na náměstí, dají si zmrzlinu a tak. Prd! Nic tam není. Z průvodce máme naštěstí nafocený přesný popis, jak lávky nalézt, jinak to hledáme ještě dneska. Po chvilce bloudění (chybělo jedno vodítko) ale nalézáme začátek stezky po lávkách a už obdivujeme místní balvany, a hlavně ty díry mezi nimi do dvacetimetrové hloubky.

Vidim lávky

Některé lávky jsou vyloženě na spadnutí a prohýbají se, jiné vypadají bytelně. Zábradlí ale dávno není ani na jedné z nich. Fotíme zajímavé úseky a přecházíme lávky vždy plynule a hlavně po jednom. Na konci asi třiceti lávek sejdeme na malou vyhlídku, ze které se bohužel nedá dojít až dolů na žlutou. Máme totiž v plánu odlovit místní skvělou kešku Ledová jeskyně. Po chvíli beznaděje, že se budem muset vrátit do vesnice a vzít to po turistické značce ale nalézáme další a další tesané schody, až jsme najednou u vstupu do jeskyně. Nemůže být pochyb, je to ono!

Ledová jeskyně – vstup

GPS hlásí ztrátu signálu. Jdeme stále dál a hlouběji. Škvíra nad hlavou se čím dál víc uzavírá, až je najednou tma jak v noci. Vytahuju čelovku a kolega mobil, ještě nám chybí pár metrů. Nalézáme krabku, pavouky, hovnivály, krev na lokti. Zapsat se a zas ven. Ještě pár fotek! Úžasný zážitek, právě pro tyto chvíle mám geocaching rád. Sejdeme pohodlně na žlutou TZ a po cestě ještě zahlédneme jedno malé skalní město vysoko ve svahu. Vyškrábeme se po modré k autu, přece jen je to asi 100 m převýšení. Na konci vesnice ještě obdivujeme zajímavou stavbu, fotíme.

Vidim vodojem

Jak jsem později zjistil, jedná se o historický vodojem. Po cestě zpět koukáme ve vesnici Tupadly na rozhlednu vysoko nad obcí. Zastavujeme tedy u místní hospody, stejně máme žízeň jako trám, že se jako podíváme do mapy, jestli se na tu rozhlednu dá. Zjišťujeme, že nedá, soukromý majetek. Aspoň si ale dáváme výbornou malinovku (já dvě), a dokonce pokukujeme po kančí panence na švestkové omáčce. Zastavila nás naštěstí cena (190,-) a taky pomyšlení na přežírací večeři na penzionu, která se už blížila. Vařené hovězí, rajská, knedlíky, mňam!

Šestý den (pátek 21. 8.)

Dnes mám tak trochu svátek. Jednak vyrazím zcela sám, a pak je tu to skalní město, že. Sám jdu hlavně proto, že podle plánu je to 19 km náročnějším terénem. Skutečnost je vždy však daleko horší, a i tady se to potvrdilo. Navigace ukázala 23,3 km, nastoupáno 700 m. Kolega má dnes služební cestu do Děčína, ženy tam vezmou děti do ZOO a taky se zabaví. Před desátou jsem se nechal dovézt do vesničky Ráj, zmiňované dříve. Plánovaná trasa byla kombinací skalního města, vyhlídkového vrcholu a zříceniny, čímž zabiju několik plánovaných výletních cílů zároveň. Vyrazil jsem po žluté celkem nudnou cestou do kopce, potkal asi pět lidí, z toho dva houbaře. Podle mě našli houby. Po chvilce jsem tam kopl plechovkové pivo, aby se mi šlo veseleji, a slabou hodinku už jsem byl u prvního vrcholu a kešky (Zbrázděný vrch). Odlov v pohodě, potkávám dalšího osamoceného turistu supícího do kopce proti mě. Scházím z prudšího kopce a po pár minutách už jsem ve skalním městě.

Zárodek pokličky?

Mají to tu (jako všude) různě pojmenované, já jsem však na to nikdy nebyl. Prostě tohle je skála, a tohle taky skála. Jestli tomu chce někdo říkat Upír, Markýz, Baron, tak ať, ale mě do toho netahejte.

Markýz, nebo upír…není to jedno?

Užívám si tu samotu a skály. Před jeskyní potkávám první pár, který tu nocoval. Moc košer to není, ale tiše jim závidím. Fotím, co se dá, ale je to boj, skála tmavá, obloha přesvícená, všude zavazí borovice.

Skalní město

Asi po půl kilometru potkávám dva chlapíky, taky jdou na těžko s karimatkama, jistě tu spali. Užívám si tu pohodu, už jsem se bál, že tu budou davy lidí a svinčík. Zatím je tu pár skalních a relativně čisto. Každá sranda ale jednou skončí, a tak kolem půl jedné opouštím skalní město u rozcestníku Pod Kostelečky.

Konec skalního města

Už mám v nohách 8 km a pomalu je čas oběda, ale říkám si, že počkám s obědem aspoň až na Nedvězí. Zajdu si zcela zbytečně až do Střezivojic, na konci lesa chybí ukazatel. Fotím ale kuriózní chalupu s veřejným telefonem a odklízím velké kusy bahna z vozovky. Projíždějící cyklisti mi děkují. Tak přece jsem si nezašel zbytečně.

O2 jako doma

Vracím se po modré, cestou mezi poli stále do kopce až narazím na přístřešek, vysypávám binec z bot. Potkávám tři cyklisty. Provoz je dnes opravdu minimální. Před vesnicí Nedvězí míjím Řípskou vyhlídku, ale alespoň jsem se pokochal trsy nějaké mateřídoušky na skále. Studuju následující kešku, ale moc z toho nejsem moudrej. Doporučujou to jít vrchol-pramen-krabka. Vydrápu se na vrchol, ještě štěstí že jsme se sem netáhli s kočárkem, je to opět kus těžšího terénu.

Rozhled první třídy

Na vrchu neuvěřitelný rozhled. Viditelnost není ale nic moc, přesto vidím Říp, Vlhošť, Bezděz. Za lepší viditelnosti lze odsud přehlédnout třetinu Čech. Prostě žrádlo, kochám se snad půl hodiny, fototechnika, co mám sebou, to dobře nezachytí.

Pohled z Nedvězí

Slízám dál po červené k pramenu. Výborná studená voda s hrnkem, paráda. Dál už to ovšem paráda není. Kopřivy mi nevadí, ostružiny taky dám, ale na místě samém prostě nahovno. Nápověda „pod listím“ je na pořádnou ránu po tlamě. Prostě to po hodině hledání vzdávám. Sápu se opět kopřivama na cestu. Vytřepávám ponožky, tentokrát je to opravdu pracné. Tohle svařit tak mám čaj „Dvanáct druhů bylin“. Jak vlezu do lesa, vidím krásný kámen, jako dělaný na odpočinek, tož dávám konečně oběd. Však jsou taky tři hodiny a mám v nohách 15 km. Po krátkém odpočinku scházím do krátkého údolí s menším skalním městem. Zase šlapu do kopce, cesta po Panenském hřebenu je ale pozvolná až na rozcestí Rač. Po 400 m jsem na Račské vyhlídce, paráda. Strmá skála dolů, v podstatě nad převisem, stojím totiž na zárodku pokličky.

Račská vyhlídka

Dole se rozprostírá údolí Liběchovky, občas vykukují nějaké skály. Žena mi zrovna volá, že nestíhají. Já taky nestíhám, jsou čtyři hodiny, to už jsem chtěl být pomalu doma. Posílám jí Messengerem fotku skály, na které stojím, a ať nespěchá J. Z vyhlídky je to jen kousek sestupu a jsem na Pustém hradě. Po cestě potkávám poslední tři lidi dneška, Je to kačer se dvěma dcerami. Dáváme se do řeči, prej tu T4 na Pustým dám, že tam je průrva. Po příchodu na místo zjišťuju, že to nedám, chtělo by to bez batohu a rukavice. Ten pískovec totiž pěkně řeže do rukou. Obejdu si obě velké skály alespoň na úpatí, a hledám, kudy bych slezl. Ve všech mapách je chyba, takže se docela vztekám a slízám rozsedlinou, boty plný jehličí, o jeden práh dolů. Tam teprve nalézám značenou cestu.

Pustý hrad, tudy jsem to slezl

Až doma na počítači, jsem zjistil, že jsem se měl kus vrátit. Ale odbočka je zakreslená jen ve webové verzi mapy.cz. Tištěná turistická mapa nic, ta má špatně i barvu. TOPO Czech 2015 má správně barvu, ale odbočka tam není. Smartmapy taky nic. Offline Mapy.cz je nějaká zjednodušená, prostě to tam taky není. No nadával jsem celou dobu sestupu až k Bukoveckému mlýnu. Červenou jsem opět nenašel, vzal jsem to tedy kus po silnici. Přes Zakšín (Je zde historická stáj, dokonce tu chovají daňky), a dál přes Údolí Květnice. Jsou to ale samé pastviny, a slibované skály jsou schované v lesích kolem. Ale už je to jen kousek na penzion.

Poslední podvečer U Kopyta

Kolegu jsem zastihl v hospodě, taky si hned jedno točím. Velmi pěkný výlet, počasí ideální, málo lidí, krásná příroda. Určitě stojí za to se sem vracet. Večeře pečené kuře a brambory. Navečer balíme asi na 50%, zbytek doděláme ráno a asi v deset odjíždíme, stavujeme se totiž v Praze u babičky na oběd. Cesta po staré docela pohoda, až mě to překvapilo. Benešov, Vlašim, Pelhřimov, 243 km.

Kokořínsko – 1. část

Publikováno 25.08.2015 | Autor: Chain

Odpovědět

První den (neděle 16. 8.)

Prvním dnem byla vlastně sobota, ale protože jsme se stihli akorát ubytovat a rozkoukat, tak ho nepočítám. Na večeři byly boloňské špagety. Pivo si tady člověk točí sám, Plzeň za třicet, velká spokojenost.

Místní roubenky

V neděli dopoledne jsme zajeli auty do Dubé a něco málo nakoupili. Ano je to ta Dubá, odkud pocházel Jan Roháč, pravděpodobně. Na náměstí na MěÚ jsem pochopitelně koupil turistickou známku s vyobrazením Sušárny chmele. Na tu jsme se hned vypravili podívat, protože to bylo kousek. Je to v podstatě zřícenina, ale něco málo se je tu už opraveno. Jedna propadlá věž je prozatímně překryta plechem, druhá s výraznou kupolí naštěstí drží. Nakukujeme okny dovnitř, jsou tam jen holé stěny a pár lavic. Taky seschlý chmel, umělecky rozvěšený po trámech. Údajně v Dubé bylo šest takových sušáren.

Sušárna chmele Dubá

Vracíme se do Pavliček a vymýšlíme odpolední program. Na oběd bylo rozhodnuto zajít do místní hospůdky, kterážto je v provozu jen od pátku do neděle, takže máme v podstatě jedinou možnost ji vyzkoušet. Na oběd byla čočková polévka (vynikající) a knedle s borůvkama (tzv. blbouni). K tomu točená malinovka, jiná než dělá ZON.

Borůvkové knedlíky v místním provedení

Po nasycení jsme se rozhodli podniknout malý výlet na nejbližší přírodní zajímavost – Čapskou palici. Jeli jsme s kočárkem, podle paní domácí to jde. Namítal jsem, že u konce jsou žebříky, ale jak se ukázalo, nebyly tam (jsou na zelené trase). První půlka cesty byla celkem v pohodě, i studánku jsme našli (zmiňována v průvodci) a využili.

U studánky

Jakmile se ale odbočilo do lesa, začala divočina. Cesta prudce stoupala, všude samý kořen, kluk naštěstí chtěl jít pěšky, takže jsem s kočárem bojoval naprázdno. U skalního hradu Čap jsem snadno našel kešku a po krátké zastávce jsme pokračovali dále až na vrchol. Poslední úsek byl vyloženě maso, došli jsme pěkně propocení.

Čapská palice

Výhled to byl ale parádní, udělali jsme pár fotek a začali scházet dolů. Začalo ale pršet, a liják se po chvíli rozjel naplno. Hotová průtrž mračen. Lesní cestička se pochopitelně změnila v potok, takže za 10 minut už bylo úplně jedno kdo má jaké vybavení, všichni byli totálně durch, a to včetně kluka v kočárku. Však taky pěkně vyváděl. Cesta domů nám trvala půl hodiny, během které klesla teplota ze 30°C na 20°C. Po příchodu domů pochopitelně přestalo pršet. Sušili jsme se dva dny, peněženek, mobilů, foťáků, no prostě parádní zážitek, děkuji, nechci. V Penzionu máme na večeři kuře na paprice, tedy přesněji řečeno čtvrtka kuřete s omáčkou a rýží. Velká přežranost, taky plotek na lístku už čítá devět piv.

Druhý den (pondělí 17. 8.)

Kolem poledne zjišťuju, že jsem v tom slejváku někde vytrousil větrovku. Tak znova na Čap! A tentokrát s deštníkem v ruce. Nemusel jsem až nahoru, našel sem ji zmuchlanou a plnou jehličí asi v půlce lesní cesty. Vysprchoval jsem se v ní, vypadala celkem použitelně. Ve zbytcích suchého oblečení jsme se poté vydali do České lípy. Vyrazili jsme ve dvě, což bylo už dost pozdě. Béďa našel Klášterní restauraci vhodnou na oběd, a jak sem byl zpočátku skeptický, tak musím uznat, že jídlo bylo skvělé. Chlapi si dali vepřovou panenku, paráda. Ženský nějaký těstoviny. Anča dostala dětskou porci – dva řízky a brambory (tomu říkám dětská porce), ale spráskla to všechno. Domácí limonáda. Řádně nabucnutí jsme na poslední chvílí vyrazili do soukromého akvária. Já samozřejmě přes náměstí a infocentrum, turistická známka je potřeba.

TZ 636 Česká lípa

Chvíli jsme to hledali, nakonec nás navedl až plakátek na původním místě. Akvárium přesunuto do OD Banco! Tak zase zpět, parkovali jsme totiž pár metrů od něj J. Nakonec jsme to ale našli, však taky už bylo 16:15 a provoz byl do pěti. Stovka vstupné dospělý, no budiž, z něčeho žít musí. Výklad i ryby pěkné, jen ty děti to trochu sabotovaly. Nebýt v takovém presu, dalo by se tady určitě dvě hodiny vydržet a koukat na tu podvodní nádheru. Mapu pochodu ani nepřikládám, a Českou lípu najdete snadno. Večer hledám kšiltovku, volám dokonce do Klášterní restaurace, ale tam není. Našel jsem ji, blbec, pod batohem. Na večeři svíčková s osmi, všechny knedlíky sní jen někteří z nás (třeba já).

Třetí den (úterý 18. 8.)

Zde se hodí zmínit, že snídaně byly v ceně ubytování, každý den stejné, ale aspoň si našel každý to své. Šunka, sýr, máslo, domácí vejce natvrdo, marmeláda, paštička, a k tomu ošatka rohlíků. Těch jsme si po prvním dnu pár přiobjednali, kluk je totiž špičkovej (má rád špičky na rohlíku). Celý den slušně prší, takže se nikam nejde. Herna přes celé podkroví je velkou výhodou penzionu U Kopyta. Na oběd jednoduchá grilovačka – klobásky, ale hlavně goudou plněné Jalapeňos a zlatý hřeb stravování – Pimiente de Padron na olivovém oleji, sypané mořskou solí jako tapas.

Grilovaly se nejen klobásky

Paráda prostě. Sedíme tři hodiny u grilu a cpeme se. A večer se zase cpeme – palačinky, jsou pěkně tlustý, na ně domácí marmeláda. Dal jsem čtyři a odpadl.

Čtvrtý den (středa 19. 8.)

Chystáme se na Kokořín. Je to taková meta, když už jsme na Kokořínsku, taky romantika a tak. Vyráží se opět až se děti vyspí, čili odpoledne. Oběd v restauraci „Tam vedle“ v Dubé. Dávám si menu – burger a hrany. Obojí skvělé. A k tomu opět domácí limonáda, asi krajový zvyk. Cesta ke hradu tankodrom, ale našli jsme to, po cestě pěkný výhled na hrad, řek bych hezčí než od hradu samotného. Taky jeden tunýlek. Pán na parkovišti nám vysvětlil že na téhle trati se jezdívalo Rallye Škoda, no nedivím se. Před třetí jsme na parkovišti. Polovinu těch zákrut jsme museli vyšlapat s kočárem zpátky. Po schodech to bylo sice kratší, ale to bych s kočárem nedal. Vstup do hradu tedy nic jednoduchého, opět kořenová terapie. Na nádvoří se fotíme a zkoušíme uklidnit děti.

Kokořín

Prohlídku jsme vzdali, jednak to nejde s kočárem, a pak by z toho děti stejně moc neměly. Na kase jsem jen koupil turistickou známku. Stačilo nám projít se kus po cimbuří. Nebejt tady takových lidí, asi by to byla romantika. Asi za hodinu vyrážíme na další přírodní zajímavost – pokličky. Je to skalní útvar, kde spodní vrstva zvětrala rychleji než horní. My jedeme na ty Jestřebické, i když až později jsem zjistil, že ty Mšenské jsou hezčí. Auta parkujeme ve vesničce Vojtěchov. Trasa je asi 1km dlouhá, za chvíli jsme u turistického přístřešku. Potkáváme policejní auto a říkáme si, že snad nedostaneme botičku. Spíš ale myslím, že kontrolovali, jestli nejezdí někdo až k pokličkám do lesa. Posledních 100 m je jen pro odvážné, mokrá kořenová stezka skalní průrvou, nic pro kočárek. Vrcholu ale dosáhneme snadno, horší to bude dolů, pomyslím si. Pokličky nalézáme snadno, no není to žádnej Grand Canyon, ale jsme spokojení. Fotím jednu s Garminem pro Earth cache.

Jestřebická poklička

Zkoumáme různé další pohledy a výhledy a za čtvrt hodiny jdeme zpět. Cestou zpět projíždíme vesnicí Ráj, a mě už se v hlavě rýsuje trasa hlavního pěšího pochodu celé dovolené. Na večeři vepřové rizoto, porce normální, všichni spokojení. Ale došlo pivo! Naštěstí má paní domácí další sud připraven, pomáhám ho narazit a za chvíli už to zase teče.

Po stopách Posázavského pacifiku

Publikováno 07.08.2015 | Autor: Chain

Odpovědět

Volná sobota, to se musí využít. Prvotní plán kóta Míchova hora ztroskotává na mé neochotě vstávat v sobotu 4:30. Musím dát něco v lidštější hodinu. Dlouho prolézám mapy, až mě nakonec padne do oka úsek Havlbrod – Žďár n. Sáz. Pro rejpaly – vím, že Posázavský pacifik se tomu správně říká snad jen mezi stanicemi Světlá-Čerčany, ale tohle je logické pokračování tratě, a taky vede kolem Sázavy 🙂 Trať zde je sice dávno zmodernizovaná, přesto zkusím prozkoumat právě pozůstatky parní jednokolejky. Podle série kešek po cestě je zde původní trasa patrná, takže vyrážím. Opět kupuju celodenní lístek na celou Vysošinu. U kasy mě paní zarazila. Prej „Jedete na ten festival?“ Panebože jen to ne! Už dávno nejsem festivalovej. Čekaje na vlak jsem v mobilu našel, že ve stejný den se koná Sázavafest 2015. No to mi chybělo! A navíc se rojej turisti v Sobíňově. Rychlík do Jihlavy bez zpoždění, v Jihlavě též pohoda, ale Havlbrod opět vypadal jako uprchlický tábor. Spousta lidí s batohama a kolama, nevědíc z které koleje to jede. Do toho postává několik dělníků vtipálků v zářivých vestách s vysílačkou, udílejíc cestujícím protichůdné informace. Prostě mazec. Na druhém nástupišti fakt nic dlouho nepojede…

Nádraží Havlbrod, nástupiště I a 1/2

Nakonec ale nalézám na poslední chvíli správnou kolej a vzápětí přijíždí elektrická lokomotiva v barvách ČEZu s rychlíkem. Zbývá jedna zastávka a jsem v Přibyslavi. Tady se taky celkem buduje.

Nádraží Přibyslav

Rychle se zorientuju a šlapu do centra. Po cestě potkávám bronzovýho Žižku a K. H. Borovskýho hlavu v nadživotní velikosti. Nevím jestli si tohle úplně zasloužil chudák. V Centru města první keška u zámku. Shodou okolností je to i hasičské muzeum. Prohlídka už začala, ale paní se ještě vrátila a prodala mi turistickou známku. S prohlídkou jsem ani nepočítal a hned šel dál. Ještě je toho přede mnou hodně.

Hasičské muzeum, ve dvoře

K dominantě Přibyslavi – místní věži je to jen kousek. Další keška. Nahoru se mi opět nechce, i když vstupné je jen 30 ká. Nechápu, jak by se tam mohl člověk rozhlédnout, jedině snad úplně shora přes sklo?

Gotická věž Přibyslav

Pokračuju na náměstí a napojuju se na červenou turistickou značkou. Ještě než opustím náměstí, kupuju na rohu zmrzlinu. Řadovkou ven z města je to 300 m, a už jsem v lesíku. U nejbližšího rybníku keška odolala, holt ne vždy je posvícení. K rybníčku vede březová alej, ale polední slunce neposkytuje dobré světlo na fotku. Ani ta Sázava tu není vidět, a tak ujdu další 2 km úplně mechanicky. Zajímavé to začne být až u bývalého železničního mostu. Keška v pohodě nalezena, a cesta dál pokračuje podél bývalé trati. Je krásně vidět zářez do svahu, vyrovnané podloží, dokonce i hrubý štěrk, který byl mezi pražci. Svršek trati je však dávno snesen.

Zářez do svahu, se srnkou

Historie zdejší železnice je krásně popsána právě v sérii keší věnujících se této tématice. Trať vyjede ze svahu a protíná Borovský potok. Bývalý železniční most je dnes silniční, a bývalý silniční – kamenný je místní technická památka (včetně kešky samozřejmě).

Kamenný most přes Borovský potok, vzadu bývalý železniční most

Bývalá trať se zde stáčí do velkého oblouku a u řeky opět končí zrušeným mostem. Díky tomu, že vlak jede do kopečků velmi pozvolna a oblouky má právě ne příliš ostré, je to ideální cyklotrasa. A to už jsem na zastávce Stříbrné hory. Hned u sestupu na peron mě vítá zajímavá cedule.

Výluka koleje, starší cedule fakt nebyla

Na zastávce jsem se dočet, že jedna kolej je skutečně v opravě a cestující si mají přejít na druhou stranu. Taky mě tu zaujala bouda telefonní ústředny. Taková, ale tříčlánková bývala i v Mohelně kousek za domem, a když se rušila, zbyla z toho hromada relátek a kabelů. To byly žně.

Telefonní ústředna

Ve Stříbrných horách sledování bývalé vlakové trasy končí a původně jsem měl v plánu tady nastoupit na vlak a jet domů. Nechtělo se mi ale čekat hodinu na vlak, tak jsem vyrazil dál, s tím že to třeba dojdu až do Havlbrodu, když bude třeba. Prošel jsem vesnicku Simtany, a na nádraží v Pohledu mě zaujala dieselová lokomotiva řady 740, tzv. Kocour.

Kocour v Pohledu, Pohled na Kocoura, no prostě 740.657-2

V Pohledu u zámku (mimochodem moc pěkném, ale chtělo by to opravit) je k vidění Olšiakova socha, mýtický Gryf. Na náměstíčku zrovna probíhala svatba. Rychle jsem to proběhl, maje v paměti dvě nedávné svatby co jsem fotil, a tak trochu politoval upoceného fotografa. Za pohledem jsem odlovil poslední kešku ze série a vydal se polní cestou na Termesivy. V obci značení mizerné. Dříve vedla cesta přes soukromý pozemek, dnes je tam brána a než sem našel jak to obejít chvíli to trvalo. Chtěl sem ještě stihnout vyfotit výjezd vlaku z tunelu u Havlbrodu, takže mě to zdržení štvalo, ale jak se ukázalo na místě, tak jednoduché to nebude, a o nic jsem nepřišel. Díky tomuto tunelu může vlak od Prahy vjet do stanice z obou směrů, a nemusí se tedy přepřahat lokomotiva. Docela vychytávka. Za podchodem ovšem chybí lávka přes řeku, takže po červené jsem nedošel, a vzal to podle navigace prostě nejkratší cestou na nádraží. Tož pěkných 24 km.

Trasa z Garmina

Chotěboř – Doubrava

Publikováno 25.07.2015 | Autor: Chain

V pondělí jsem měl jet s kolegou do Kyjova. V neděli odpoledne ale byla akce zrušená. A protože jsem už měl naplánovanou dovolenou, rozhodl jsem se volno využít k výletu. Počasí mělo být na chcípnutí, takže jsem hledal trasu, která bude převážně lesem, a nejlépe kolem vody. Volba padla na dlouhodobě plánovanou Chotěboř a údolí Doubravy. Sbalil jsem jen nalehko, protože první průzkumný výlet nevyžaduje tahat sebou těžkou fototechniku. Cestu jsem jednoznačně volil vlakem, protože to vypadalo docela v pohodě dosažitelné. Navíc jsem objevil nedávnou novinku – Celodenní jízdenku na daný region. Tady se sleva skutečně projevila, protože normálně by cesta tam vyšla na 130,- a zpáteční na zhruba 230 korun.

Regionální jízdenka

Takže jsem vyrazil z Třebíče rychlíkem do Jihlavy. Cesta příjemná, ty rychlíky se daj. První komplikace ale nastala v Jíhlavě. Slavoničák do Havlbrodu měl napřed 10 min, pak 20 min zpoždění. Pak hlásili závadu na lokomotivě a 30 min sekeru. V té chvíli bylo jasné, že přípoj na Chotěboř v Havlbrodu nechytnu. Navíc nás výpravčí honil po peróně jak ovce. Nevím, jestli to bylo víc směšný nebo spíš víc na přesdržku. Každopádně cesta vozem STADLER do Havlbrodu byla velmi pohodlná, klimatizace, a tak. Nádraží Havlbrod se vzpamatovává z bombardování, nebo něco podobného, všechno rozkopáno. Našel jsem si, odkud mi pojede za 1:40 vlak a šel zkoumat nejbližší okolí nádraží. Restaurace Na točně nabízí několik druhů piva Chotěboř a dršťkovka je na stálém jídelním lístku. Za mě tedy palec nahoru. V pekařství opodál jsem ještě natlačil párek v rohlíku a vydal se pro kešku skoro do centra města.

Pozdrav od fíry

Návrat na nádraží 10 min před odjezdem. Následující úsek cesty byl nejhlučnější pasáží. RegioBrus v každé zatáčce předváděl co dovedou tuny železa, když se třou o sebe, a do toho pomlouvaly starý báby celý příbuzenstvo. Brusnou soupravu samozřejmě museli překřičet, takže jsem trpěl a přemýšlel, jestli vystoupit v Chotěboři, nebo jet až do Sobíňova a do Chotěboře se vrátit kolem řeky. Nakonec jsem byl rád, že jsem vystoupil co nejdřív. V Chotěboři na nádraží jsem si chvilku srovnal hukot v hlavě a směr. Za pár minut už jsem si vykračoval po modré značce do polí.

Tolik zelených makovic… jak vojenská přehlídka

Po chvilce mě něco pěkně bodlo nad kotník, řekl bych, že včela nebo vosa. Ty se na nějaký repelent můžou vykašlat. Noha mi pěkně natekla až druhý den. Jak jsem se dozvěděl od kolegy medaře, včely které lítají na mák, jsou hodně agresivní. Za chvíli jsem ale v lese, a nesoustředím se na to tolik, tak se to dá. Přicházím ke kamennému potoku, a musím uznat, že pojmenování je velice výstižné.

Kamenný potok

Nikde ani noha, užívám si ten les! Chápu, že se tady lidem líbí. Pohodlná široká cesta se mírně svažuje, až narazím na křižovatku zelené značky.

Kamenný potok ještě jednou

Přicházím k místu s názvem Točitý vír. Už z dálky je slyšet řev dětí na výletě. Pravá pět, ani nesundavám nohu z plynu, a to jdu silou vůle! V řece pozoruju mužiky z kamenů, vypadají tu poněkud nepatřičně. Cesta je stále rovná, podél potoka, Ale užívám si to. Za chvíli se ale začnou objevovat první převýšení. Voda skáče přes kameny dolů, turisti skáčou po schodech nahoru. Tady jsem rád, že jsem to vzal proti proudu. První pěkný kousek bystřiny to už nevydržím a rozbaluju stativ.

Voda neustále zrychluje po kamenech

Jsou skoro dvě hodiny, dávám oběd na kameni u cesty. Po půl hodině pokračuju a po pár set metrech jsem u kovové lávky – odbočka na Sokolhrad. Má to být vyhlídka, a je tam keška. Ani moc nezastavuju a hrnu se do kopce. Převýšení je asi jen 50 m, ale je to tak strmé (a sypalo by se to), tak tu jsou kovové žebříky a schody. Na prvním odpočívadle potkávám v protisměru důchodce s hůlčičkama. Sakra, když to zvládli tihle, to musím dát v pohodě.

Mužici pod Sokolhradem

Na prvním vyhlídkovém odpočivadle zjišťuju, že vlastně není vidět nic, jen sem tam mezi stromy prosvitne dole říčka. Vydýchávám to, tričko v tom dusnu je jako bych se koupal. Za pět minut pokračuju na skalní ostroh pro tu kešku. Cesta je náročná, ale všude je kovové zábradlí, takže je se čeho držet, jinak by to byl pěkný horolezecký výstup. Na strmé skále je opět vidět jen dolů na řeku a do okolních stromů. Vracím se asi 10 m pro kešku, zapisuju se a vkládám CWG. Celkem povedená a přitom je to tu samej frnďulák, žádné geokačerské předměty.

Lávka, vzadu schody na vyhlídku Sokolhrad

Lávka přes Doubravu, vzadu schody na vyhlídku Sokolhrad

Cestu dolů už si užívám, s keškama mám dnes splněno, a zatím jsem potkal asi deset lidí. Čekal jsem to mnohem frekventovanější. Asi je to tím pondělím nebo nevím, dyť jsou prázdniny. K hlavnímu lákadlu trasy – dva metry vysokému vodopádu je to asi 200 m, cesta je exponovaná, přesto po cestě udělám ještě jednu zastávku se stativem.

Doubrava, prostě nádhera

U vodopádu opět zastavuju (proto sem tady, že). Míjí mě další partička asi pěti lidi. Je to skutečně zvláštní, že tu je tak vylidněno. Možná je to ale tím, že je to horko. Bohužel člověk by čekal, že v lese u vody bude líp, ale prdlajs. Jsem splavenej jak kůň. Focení je holt náročná činnost. Člověk je furt v pohybu, pak najednou zadržet dech, a už se zase přesunuje kousek jinam, lapaje po dechu.

Nejznámější vodopád na Doubravě

Oproti jiným fotkám, co jsem znal z netu, je uprostřed vodopádu slušnej šutrák. Na kráse mu to ale rozhodně neubírá. Vydržím u něj minimálně půl hodiny. Pak se těžce škrábu traverzem nahoru, cesta dál prostě končí a je potřeba skálu obejít. Za skálou se nabízí pohled na soutěsku. Je to ale v protisvětle a celkem nefotogenické místo. Po pár set metrech se cesta i říčka opět srovná, divočinu tedy máme za sebou.

Železniční most u Bílku

Ještě fotím železniční most u obce Bílek, u samoty cesta překračuje také řeku a za chvíli jsem v civilizaci. Na nádraží zjišťuju, že mám asi hodinu čas. No nic, po cestě jsem minul jeden dům, na kterém byla cedule „pivo, limo“. Zkusil jsem se vrátit, a stálo to za to. U jakési paní na zahradní lavičce jsem vypil dva kozly 11° ze sklepa, a s místním domorodcem prohodil pár slov. Větou „tady na Bílku je prd“ to naprosto vystihl. Vlakem zpět už to nebyl takový horor, rychlík měl v Jihlavě zpoždění jen 25 minut, a to do Třebíče skoro stáhnu. Tož dobrej vejlet, slabejch 10 km, ale stálo to za to.

Trasa z Garmina

Váté písky – Lídlenka

Publikováno 25.11.2014 | Autor: Chain

Odpovědět

Zase jsem se nechal nachytat a koupil si Lídlenku na podzim. Nikdy víc! Čtyři soboty, které slibují hnusné počasí. Příští rok jedině květen, pokud bude. Poslední sobotu jsem jet nemoh, to se chystám na Prasepárty, pokud se zadaří. Co sem měl dělat? Nechal jsem se sežrat, jak praví klasik. Prostě jsem vyrazil. Bude to obhlídka terénu, na focení pouze mobil. Ráno jsem se dobalil, normální turistický batoh, místa spousta. Litr čaje, teplé ponožky, paštika a domácí chleba, nožík. Vytisknout lístek s QR kódem a občanku. Dvě kila na drobnosti (kafe z automatu a tak). 7.23 jede rychlík do Brna, pohoda, žádný stress. I když lidí je hodně, šotoušů jen pár. Ve vlaku problém se čtečkou QR, ale bylo to rukama, rukama průvodčího. V Brně jsem měl asi 40 minut čas, tak jsem odlovil jednu kešku poblíž nádru, s dohledem městské policie. Do Břeclavi jedou dva vlaky pár minut po sobě. Už jsem se málem nechal nachytat minule. Já ale chci jet v EC, takže si kupuju loupáček a kroužím po nádraží. A už to příjíždí, modrej drak EC 73 Smetana. Usazuju se pěkně u okna. Za chvíli tu je sympatická průvodčí, za sekundu načte QT a říká „V pořádku, děkuji“. Tady asi jsou zvyklí na doma tištěné lístky. Vlak jede tichoučko, jen klimoška šustí, za chvíli jedem 160 km/h. Pod sedadlo zapojím nabíječku a doláduju mobil na 100%. Dneska bude mít co dělat. Za půl hodinky je člověk pohodlně na hranicích. Prostě paráda. Přestup do lokálky po chvilce okukování rakouského vlaku.

Wiesel

Za dvacet minut jedem, vláček se za tu dobu celkem naplní. Za městem se z lokálky vyklube dobře splašenej motorák, jedem 135 km/h podle navigace. Zřejmě slušnej oddíl. Za chvíli jsme na místě, Bzenec-kolonie. Vystoupím tedy, s partou skautů. Několikrát jsem je v lese pak potkal, no pili mě krev. Chytnul sem se modré značky, abych došel na trasu naučné stezky.

Pásový dopravník pod železniční tratí

Kolem areálu KM Beta jsem došel až na první zastavení. Zde je i pomník zakladatele místního borového lesa J. F. Bechtela. Protože bylo prakticky poledne, naobjedval jsem se, když už tady je to sezení. Po cestě třeba nebude (a fakt nebylo). Zpátky k písku jsem se vracel jinou cestou, a vyhlížel nějaké další zastavení naučné stezky. Ovšem nikde nic. Došel jsem až k Žilkovu dubu, kde jsem neodlovil kešku, protože zrovna v tu chvíli došli i uřvaní skautíci. Naučné stezky už jsem měl dost, za dubem mělo být čtvrté zastavení, ale fakt sem nic nepotkal. Rozhodl jsem se vzít to přímo k železnici a dál pokračovat podle ní. Z okna vlaku jsem před tím viděl, že to po obou stranách jde. Zhruba v prostředku přírodní památky je pěkná Earth cache, doporučuju. Zjistil jsem si potřebné údaje a šel se kouknout na okraj pískovny.

Pískovna

Dál jsem pokračoval víceméně stále po pravé straně. Chvílema to vypadalo, že se ukáže sluníčko, ale nakonec z toho nic nebylo. Od osady Soboňky, kde jsem nakoukl na rybník (všude zákazy vstupu), jsem to vzal po zelené až do Rohatce. Tady asi hodinové čekání na vlak, už bylo docela chladno a stmívalo se. Vlak od Přerova měl zpoždění, ale nevadilo to, protože v Břeclavi bylo 40 minut času. I se zpožděním jsem stihnul gulášovou polívku s rohlíkem. Hupky dupky na EC do Brna, a odsud šourákem domů. Až doma jsem spojil v Garminovi trasy, no hodilo to 20 km pěšky, to sem ani nečekal.

Prošlá trasa

Chain bloguje

Co neuteče, to umlátí závěrkou

Archiv rubriky: Daleko

Kokořínsko 2018 – opět U Kopyta

Vína krajem s Yahymanem – 3. den

Vína krajem s Yahymanem – 2. den

Vína krajem s Yahymanem – 1. den

Expedice Křemešník 2016

Kokořínsko – 2. část

Kokořínsko – 1. část

Po stopách Posázavského pacifiku

Chotěboř – Doubrava

Váté písky – Lídlenka