Expedice Křemešník 2016

Publikováno 15.07.2016 | Autor: Chain

Letos jsme byli nějací zlenivělí, taky v pokročilém těhotenství, prostě nechtělo se nám jet na dovolenou přes celou republiku. Zelenou tedy dostal hostinec s ubytováním, který vede údajný tchánův bratranec ze třetího kolene. Ceny mírné, výborná domácí kuchyně a hospoda v objektu. Na zahradě houpačky, pískoviště a velká trampolína, takže i děti si užijou. Snad jen ty Krušovice na čepu to trochu kazí. Nechápu logiku dovážet europatok přes půl republiky, když 10 km vedle v Pelhřimově vaří výbornýho Poutníka, ale co už.

Hostinec U Zmátlů

Den 1. Zatopený lom (GPX 03-ČRC-16)

První den jsme dorazili na místo až odpoledne, takže to bylo jen na vybalení a krátkou procházku. Vyrazili jsme s Beďou k lesu na nejbližší kešku u zatopeného kamenolomu. Po chvíli okounění na břehu nalezena keška i nějaké houby. Doma jsme ale museli konstatovat, že 3 hříbečky na 3 klíšťata je dost mizerný poměr, a že v lese je poměrně sucho. Situace přesně v duchu slavného novinového titulku „Masáci zachraňují houbaře„. Tady musím zmínit, jak jsem si kdysi po přečtení palcového titulku představoval, jak čtyři masáci nesou z lesa na nosítkách houbaře se zlomenou nohou :-). Navigace ukázala, že jsme ušli směšných 3,7 km. Večer vybaluju fotovýbavu. Tentokrát toho nevezu zdaleka tolik, ale mám sebou hlavně kinofilmovou zrcadlovku, kterou chci na dovče protáhnout. Založím tedy barevný Kodak, pár let prošlý. Je v pohodě jen má menší citlivost, s čímž se počítá.

Den 2. Pelhřimov, Křemešník (GPX 04-ČRC-16)

Snídaně za zahradě (Kodak Gold)

Snídaně v osm na zahradě (jako pak i každý další den), kupujeme i noviny, jakože budem sušit ty houby. Dopoledne jsme se rozjeli na výlet do Pelhřimova. Na náměstí je slušná cukrárna, a žena moje si tu dává jahody se šlehačkou, děti zmrzlinu. Mužská část expedice se vydává na průzkum pivovaru a přilehlé Děkanské zahrady. V podnikové prodejničce kupujem každý dva lahváče, aby se neřeklo.

Kostel sv. Kříže

Pak se všichni přesunujem do té zahrady, je tu fakt pěkně, pro děti hřiště, pro rodiče lavičky ve stínu, klid. Zezadu na veterině jsou přistavěný voliéry s papouchama, kocháme se. Já si pak dávám dvě točený desítky v hospodě U Vlasáků (výborný pivo), a zjištuju, že tu i vaří menu. Takže se sem jdeme naobědvat všichni. Menu už není, vybíráme z jídeláku. Béďa si dává jazyk například, já krkovičku se zelím. Na náměstí v Íčku kupuju Turistickou známku a plni dojmů se vracíme na ubikace.

Odpoledne pak vyrazíme na nedaleký vrchol Křemešník. Ženy s dětmi autem, my s Béďou pěšky (+“mimiko Baboka“ v nosítku). Cesta není tak náročná, jak to žena popisovala. Nahoře lovím první kešku a scházíme dolů k radioaktivnímu pramenu. Je však sucho, sotva to kape. Tady se potkáváme s polovičkama a dál pokračujem velmi pomalým tempem podle rychlosti nejmladšího účastníka, tedy Fildy, po úbočí kopce. U studánky další keš. Fotíme si polorozpadlé stromy doslova obsypané chorošovitými houbami do výšky několika metrů. Já zcela pochopitelně na film, takže až za delší dobu uvidím, co z toho vyleze.

Vyšlo to docela pěkně (Kodak Gold)

Den 3. Vláčkem do Horní Cerekve (GPX 05-ČRC-16)

Dopoledne si opět dávám keškovací procházku kolem Křemešníku až ke studánkám a Ivaniným rybníkům. Pěkná příroda, ale je tu všude dost lidí. Na Sluneční pasece dokonce dětský tábor ala indiání. Řvali obstojně, běloši v okolí se jistě třásli po celém těle. Houbařím, no jeden modrák, ale po nasušení bude aspoň hrstička pod maso. Na vrcholu dávám poslední dvě keše a mám okolí vyčištěné. Následuje rodinný program. Protože náš Filip ještě nejel vlakem, vybral jsem nenáročný dvacetiminutový úsek z Dobré vody do Horní Cerekve jako testovací, kdyby se mu to moc nelíbilo napoprvé. Po poměrně špatných silničkách jsme se přibližili do Dobré vody u Pelhřimova, zanechavše auta poněkud daleko od nádraží. Vláček jel docela přesně, Filda dostal zvláštní dětskou jízdenku. Z nádraží je to v Horní Cerekvi do centra pěkný kus, takže u zámku už byli všichni ušlí, a jak viděli ceduli Restaurace – Zmrzlina, zámek je nezajímal. Já jsem si šel odlovit povinnou kešku s pohlednicovým výhledem na zámek a doběhl je až už seděli na zahrádce.

Horní Cerekev

V restauraci nastalo bohužel peklo. Obsluha pomalá, nakládaný hermelín už měli jenom jeden, no seděli jsme tam asi hodinu a nic moc se nedělo. Čas odchodu se blížil, a my stále neměli nic na stole kromě pití. V posledních minutách jsem sežral svého utopence (náhradu za hermelín) bez příboru. Beďa kvapně mazal tatarák na topinky a Anče mu to brala pod rukama. Katastrofa, ale vyrazili jsme na vlak docela přesně. Filip se nechal přemluvit, že ho vezmu na koně, takže jsme zpáteční cestu urazili něpoměrně rychleji. No co, lepší 10 minut čekat než přijít o minutu pozdě. Vázát se na vlak se neukázalo správné, ale bohužel byl zrovna svátek, a spojů velmi málo. Je potřeba si z toho vzít ponaučení (hlavně já).

Den 4. ZOO Jihlava

Vyrazili jsme před obědem, po tradiční snídani v trávě. Oběd značky TESCO (čtvrtka gril. kuřete apod.). K ZOO jsme popojeli trolejbusem, ale o zastávku dál, než se mělo, takže se pěšky vracíme. Filípek už se nechá nést na koníčka v pohodě, takže to ani netrvá. Zato já toho mám poměrně dost. Kupujeme lístky, dospělí kilo, malý děti jsou zdarma, dobrý. Nastává placatění se mezi výběhy, cesta to není dlouhá, ale trvá 🙂 Něco málo fotím na digi, neobvyklou kombinací s Nikkorem 70-210/4. ZOO se mi velice líbilo, je to všechno pěkně pohromadě. Ale lidí tu bylo na můj vkus moc, hlava na hlavě, všude fronty i na záchod.

Japonský jeřáb se staženým okýnkem

Den 5. Sedlická přehrada, Klášter Želiv (GPX 07-ČRC-16)

Dopoledne jsem si stihnul dát malou procházku k místní přírodní památce Čermákovy louky (3 km celkem). Jdu po hrázi, kde se stala legendární příhoda s klíčkama od auta hozenýma do rybníka. U cedule čtu, že by tu měl růst Hadí mord rakouský, a skutečně jej za chvíli nalézám. Vracím se před polednem.

PP Čermákovy louky

Pátý den byl dále ve znamení okružní jízdy autem. Jedeme přes Pelhřimov pochopitelně. Na náměstí opět zastavujeme v cukrárně, kousek za rohem je kebab, tak i obědváme. I výstup na věž se podařilo stihnout.

Oblíbená cukrárna a Horní brána, Pelhřimov

Po malém nákupu v supermarketu jedeme na Sedlickou přehradu, zajímavý a starý architektonický kousek. Cestou jsme si museli projet Kojčice u Pejhřimova, odkud pochází Plha. Na samotné přehradě nebylo až tak moc k vidění, tedy šli jsme jen po hrázi (já i k vodě). Hladina byla dost zelená, ale nějaké loďky se tu plácaly.

Hráz Sedlické přehrady

To Želiv byl daleko zajímavější. Rozsáhlý areál s podnikovou prodejničkou, hospodou, pivovarem. Kupuju Turistickou známku a dáváme si piva/limču v klášterní restauraci. Pivo poměrně zajímavá dvanáctka Haštal, rozhodně dobře pitelné v tom horku. Zkoumáme klášterní zahradu a Žižkův dub. Fotíme společnou fotku na pohlednici z dovolené.

Klášterní kostel Narození P. Marie, vlevo vstup do klášterní restaurace

Den 6. Nový Rychnov (GPX 08-ČRC-16)

Beďa je zmoženej ze slunce, ostatní se jen tak poflakují. Mě to nedá, a vyrazím aspoň na malý okruh do Nového Rychnova. Cestou koukám po houbách, ale je to jak říkali chlapi v hospodě, samej hořčák a klíště, jinak nic. Zámek v Rychnově katastrofa, ani jsem nefotil. Celkem jsem ušel 7,8 km a měl toho dost. Na druhý den ráno jsme to všechno sbalili do aut a po snídani frčeli domů. The end.

Závěr roku 2015

Publikováno 28.12.2015 | Autor: Chain

Odpovědět

Asi už to nestihnu dopsat podrobně, tak alespoň heslovitě, abych uzavřel rok.

13.9. Rudíkov – Třebíč

Po keškách, vlakem do Rudíkova, přes pastviny u Horních Vilémovic, velký javor, Okřešice – 26 km

Jeden z rybníků na Oslavičce

28.9. Brtnice – Okříšky

Lesní studánky, rybníky, Bílá skála, Střeliště (tentorkát se dalo projít přes pole),
šaškárna s WIGO na Jalovci, v Okříškách speciální pivo – 22 km

Pastviny za Radonínem

10.10. Pocoucov – Třebíč

Jen pro podzimní fotku, která nakonec nebyla – 12km

17.10. Pocoucov-Budikovice

Šoulačka po okolních pahorcích zakončená jitrnicí v hospodě u Lenina (Budíkovice) a domů – 19 km

Pocoucov

V listopadu jsem díky pracovnímu vytížení opravdu nestihl nic 🙁

19.12. Náměšť kolečko

Vlakem do Námeště, nahoru na zámek, zase dolu až k Vlasákovi, po lávce na druhou stranu, čertův můstek, a přes vícenický žleb zpět. U Cafoura pár piv. Fotil jsem hlavně na kinofilm, snad tam něco bude.

Oslavka v „zimě“

24.12. Běh terryho Jelena, IV ročník

Podařená akce, i když bylo jen 5 běžců. Myslím, že panáků měl pak každý taky pět.

Čtyři běží, jeden to musí ještě stíhat fotit

Třeba se koncem roku podaří ještě nějaká pořádná procházka, uvidíme.

Po stopách Posázavského pacifiku

Publikováno 07.08.2015 | Autor: Chain

Odpovědět

Volná sobota, to se musí využít. Prvotní plán kóta Míchova hora ztroskotává na mé neochotě vstávat v sobotu 4:30. Musím dát něco v lidštější hodinu. Dlouho prolézám mapy, až mě nakonec padne do oka úsek Havlbrod – Žďár n. Sáz. Pro rejpaly – vím, že Posázavský pacifik se tomu správně říká snad jen mezi stanicemi Světlá-Čerčany, ale tohle je logické pokračování tratě, a taky vede kolem Sázavy 🙂 Trať zde je sice dávno zmodernizovaná, přesto zkusím prozkoumat právě pozůstatky parní jednokolejky. Podle série kešek po cestě je zde původní trasa patrná, takže vyrážím. Opět kupuju celodenní lístek na celou Vysošinu. U kasy mě paní zarazila. Prej „Jedete na ten festival?“ Panebože jen to ne! Už dávno nejsem festivalovej. Čekaje na vlak jsem v mobilu našel, že ve stejný den se koná Sázavafest 2015. No to mi chybělo! A navíc se rojej turisti v Sobíňově. Rychlík do Jihlavy bez zpoždění, v Jihlavě též pohoda, ale Havlbrod opět vypadal jako uprchlický tábor. Spousta lidí s batohama a kolama, nevědíc z které koleje to jede. Do toho postává několik dělníků vtipálků v zářivých vestách s vysílačkou, udílejíc cestujícím protichůdné informace. Prostě mazec. Na druhém nástupišti fakt nic dlouho nepojede…

Nádraží Havlbrod, nástupiště I a 1/2

Nakonec ale nalézám na poslední chvíli správnou kolej a vzápětí přijíždí elektrická lokomotiva v barvách ČEZu s rychlíkem. Zbývá jedna zastávka a jsem v Přibyslavi. Tady se taky celkem buduje.

Nádraží Přibyslav

Rychle se zorientuju a šlapu do centra. Po cestě potkávám bronzovýho Žižku a K. H. Borovskýho hlavu v nadživotní velikosti. Nevím jestli si tohle úplně zasloužil chudák. V Centru města první keška u zámku. Shodou okolností je to i hasičské muzeum. Prohlídka už začala, ale paní se ještě vrátila a prodala mi turistickou známku. S prohlídkou jsem ani nepočítal a hned šel dál. Ještě je toho přede mnou hodně.

Hasičské muzeum, ve dvoře

K dominantě Přibyslavi – místní věži je to jen kousek. Další keška. Nahoru se mi opět nechce, i když vstupné je jen 30 ká. Nechápu, jak by se tam mohl člověk rozhlédnout, jedině snad úplně shora přes sklo?

Gotická věž Přibyslav

Pokračuju na náměstí a napojuju se na červenou turistickou značkou. Ještě než opustím náměstí, kupuju na rohu zmrzlinu. Řadovkou ven z města je to 300 m, a už jsem v lesíku. U nejbližšího rybníku keška odolala, holt ne vždy je posvícení. K rybníčku vede březová alej, ale polední slunce neposkytuje dobré světlo na fotku. Ani ta Sázava tu není vidět, a tak ujdu další 2 km úplně mechanicky. Zajímavé to začne být až u bývalého železničního mostu. Keška v pohodě nalezena, a cesta dál pokračuje podél bývalé trati. Je krásně vidět zářez do svahu, vyrovnané podloží, dokonce i hrubý štěrk, který byl mezi pražci. Svršek trati je však dávno snesen.

Zářez do svahu, se srnkou

Historie zdejší železnice je krásně popsána právě v sérii keší věnujících se této tématice. Trať vyjede ze svahu a protíná Borovský potok. Bývalý železniční most je dnes silniční, a bývalý silniční – kamenný je místní technická památka (včetně kešky samozřejmě).

Kamenný most přes Borovský potok, vzadu bývalý železniční most

Bývalá trať se zde stáčí do velkého oblouku a u řeky opět končí zrušeným mostem. Díky tomu, že vlak jede do kopečků velmi pozvolna a oblouky má právě ne příliš ostré, je to ideální cyklotrasa. A to už jsem na zastávce Stříbrné hory. Hned u sestupu na peron mě vítá zajímavá cedule.

Výluka koleje, starší cedule fakt nebyla

Na zastávce jsem se dočet, že jedna kolej je skutečně v opravě a cestující si mají přejít na druhou stranu. Taky mě tu zaujala bouda telefonní ústředny. Taková, ale tříčlánková bývala i v Mohelně kousek za domem, a když se rušila, zbyla z toho hromada relátek a kabelů. To byly žně.

Telefonní ústředna

Ve Stříbrných horách sledování bývalé vlakové trasy končí a původně jsem měl v plánu tady nastoupit na vlak a jet domů. Nechtělo se mi ale čekat hodinu na vlak, tak jsem vyrazil dál, s tím že to třeba dojdu až do Havlbrodu, když bude třeba. Prošel jsem vesnicku Simtany, a na nádraží v Pohledu mě zaujala dieselová lokomotiva řady 740, tzv. Kocour.

Kocour v Pohledu, Pohled na Kocoura, no prostě 740.657-2

V Pohledu u zámku (mimochodem moc pěkném, ale chtělo by to opravit) je k vidění Olšiakova socha, mýtický Gryf. Na náměstíčku zrovna probíhala svatba. Rychle jsem to proběhl, maje v paměti dvě nedávné svatby co jsem fotil, a tak trochu politoval upoceného fotografa. Za pohledem jsem odlovil poslední kešku ze série a vydal se polní cestou na Termesivy. V obci značení mizerné. Dříve vedla cesta přes soukromý pozemek, dnes je tam brána a než sem našel jak to obejít chvíli to trvalo. Chtěl sem ještě stihnout vyfotit výjezd vlaku z tunelu u Havlbrodu, takže mě to zdržení štvalo, ale jak se ukázalo na místě, tak jednoduché to nebude, a o nic jsem nepřišel. Díky tomuto tunelu může vlak od Prahy vjet do stanice z obou směrů, a nemusí se tedy přepřahat lokomotiva. Docela vychytávka. Za podchodem ovšem chybí lávka přes řeku, takže po červené jsem nedošel, a vzal to podle navigace prostě nejkratší cestou na nádraží. Tož pěkných 24 km.

Trasa z Garmina

Chotěboř – Doubrava

Publikováno 25.07.2015 | Autor: Chain

V pondělí jsem měl jet s kolegou do Kyjova. V neděli odpoledne ale byla akce zrušená. A protože jsem už měl naplánovanou dovolenou, rozhodl jsem se volno využít k výletu. Počasí mělo být na chcípnutí, takže jsem hledal trasu, která bude převážně lesem, a nejlépe kolem vody. Volba padla na dlouhodobě plánovanou Chotěboř a údolí Doubravy. Sbalil jsem jen nalehko, protože první průzkumný výlet nevyžaduje tahat sebou těžkou fototechniku. Cestu jsem jednoznačně volil vlakem, protože to vypadalo docela v pohodě dosažitelné. Navíc jsem objevil nedávnou novinku – Celodenní jízdenku na daný region. Tady se sleva skutečně projevila, protože normálně by cesta tam vyšla na 130,- a zpáteční na zhruba 230 korun.

Regionální jízdenka

Takže jsem vyrazil z Třebíče rychlíkem do Jihlavy. Cesta příjemná, ty rychlíky se daj. První komplikace ale nastala v Jíhlavě. Slavoničák do Havlbrodu měl napřed 10 min, pak 20 min zpoždění. Pak hlásili závadu na lokomotivě a 30 min sekeru. V té chvíli bylo jasné, že přípoj na Chotěboř v Havlbrodu nechytnu. Navíc nás výpravčí honil po peróně jak ovce. Nevím, jestli to bylo víc směšný nebo spíš víc na přesdržku. Každopádně cesta vozem STADLER do Havlbrodu byla velmi pohodlná, klimatizace, a tak. Nádraží Havlbrod se vzpamatovává z bombardování, nebo něco podobného, všechno rozkopáno. Našel jsem si, odkud mi pojede za 1:40 vlak a šel zkoumat nejbližší okolí nádraží. Restaurace Na točně nabízí několik druhů piva Chotěboř a dršťkovka je na stálém jídelním lístku. Za mě tedy palec nahoru. V pekařství opodál jsem ještě natlačil párek v rohlíku a vydal se pro kešku skoro do centra města.

Pozdrav od fíry

Návrat na nádraží 10 min před odjezdem. Následující úsek cesty byl nejhlučnější pasáží. RegioBrus v každé zatáčce předváděl co dovedou tuny železa, když se třou o sebe, a do toho pomlouvaly starý báby celý příbuzenstvo. Brusnou soupravu samozřejmě museli překřičet, takže jsem trpěl a přemýšlel, jestli vystoupit v Chotěboři, nebo jet až do Sobíňova a do Chotěboře se vrátit kolem řeky. Nakonec jsem byl rád, že jsem vystoupil co nejdřív. V Chotěboři na nádraží jsem si chvilku srovnal hukot v hlavě a směr. Za pár minut už jsem si vykračoval po modré značce do polí.

Tolik zelených makovic… jak vojenská přehlídka

Po chvilce mě něco pěkně bodlo nad kotník, řekl bych, že včela nebo vosa. Ty se na nějaký repelent můžou vykašlat. Noha mi pěkně natekla až druhý den. Jak jsem se dozvěděl od kolegy medaře, včely které lítají na mák, jsou hodně agresivní. Za chvíli jsem ale v lese, a nesoustředím se na to tolik, tak se to dá. Přicházím ke kamennému potoku, a musím uznat, že pojmenování je velice výstižné.

Kamenný potok

Nikde ani noha, užívám si ten les! Chápu, že se tady lidem líbí. Pohodlná široká cesta se mírně svažuje, až narazím na křižovatku zelené značky.

Kamenný potok ještě jednou

Přicházím k místu s názvem Točitý vír. Už z dálky je slyšet řev dětí na výletě. Pravá pět, ani nesundavám nohu z plynu, a to jdu silou vůle! V řece pozoruju mužiky z kamenů, vypadají tu poněkud nepatřičně. Cesta je stále rovná, podél potoka, Ale užívám si to. Za chvíli se ale začnou objevovat první převýšení. Voda skáče přes kameny dolů, turisti skáčou po schodech nahoru. Tady jsem rád, že jsem to vzal proti proudu. První pěkný kousek bystřiny to už nevydržím a rozbaluju stativ.

Voda neustále zrychluje po kamenech

Jsou skoro dvě hodiny, dávám oběd na kameni u cesty. Po půl hodině pokračuju a po pár set metrech jsem u kovové lávky – odbočka na Sokolhrad. Má to být vyhlídka, a je tam keška. Ani moc nezastavuju a hrnu se do kopce. Převýšení je asi jen 50 m, ale je to tak strmé (a sypalo by se to), tak tu jsou kovové žebříky a schody. Na prvním odpočívadle potkávám v protisměru důchodce s hůlčičkama. Sakra, když to zvládli tihle, to musím dát v pohodě.

Mužici pod Sokolhradem

Na prvním vyhlídkovém odpočivadle zjišťuju, že vlastně není vidět nic, jen sem tam mezi stromy prosvitne dole říčka. Vydýchávám to, tričko v tom dusnu je jako bych se koupal. Za pět minut pokračuju na skalní ostroh pro tu kešku. Cesta je náročná, ale všude je kovové zábradlí, takže je se čeho držet, jinak by to byl pěkný horolezecký výstup. Na strmé skále je opět vidět jen dolů na řeku a do okolních stromů. Vracím se asi 10 m pro kešku, zapisuju se a vkládám CWG. Celkem povedená a přitom je to tu samej frnďulák, žádné geokačerské předměty.

Lávka, vzadu schody na vyhlídku Sokolhrad

Lávka přes Doubravu, vzadu schody na vyhlídku Sokolhrad

Cestu dolů už si užívám, s keškama mám dnes splněno, a zatím jsem potkal asi deset lidí. Čekal jsem to mnohem frekventovanější. Asi je to tím pondělím nebo nevím, dyť jsou prázdniny. K hlavnímu lákadlu trasy – dva metry vysokému vodopádu je to asi 200 m, cesta je exponovaná, přesto po cestě udělám ještě jednu zastávku se stativem.

Doubrava, prostě nádhera

U vodopádu opět zastavuju (proto sem tady, že). Míjí mě další partička asi pěti lidi. Je to skutečně zvláštní, že tu je tak vylidněno. Možná je to ale tím, že je to horko. Bohužel člověk by čekal, že v lese u vody bude líp, ale prdlajs. Jsem splavenej jak kůň. Focení je holt náročná činnost. Člověk je furt v pohybu, pak najednou zadržet dech, a už se zase přesunuje kousek jinam, lapaje po dechu.

Nejznámější vodopád na Doubravě

Oproti jiným fotkám, co jsem znal z netu, je uprostřed vodopádu slušnej šutrák. Na kráse mu to ale rozhodně neubírá. Vydržím u něj minimálně půl hodiny. Pak se těžce škrábu traverzem nahoru, cesta dál prostě končí a je potřeba skálu obejít. Za skálou se nabízí pohled na soutěsku. Je to ale v protisvětle a celkem nefotogenické místo. Po pár set metrech se cesta i říčka opět srovná, divočinu tedy máme za sebou.

Železniční most u Bílku

Ještě fotím železniční most u obce Bílek, u samoty cesta překračuje také řeku a za chvíli jsem v civilizaci. Na nádraží zjišťuju, že mám asi hodinu čas. No nic, po cestě jsem minul jeden dům, na kterém byla cedule „pivo, limo“. Zkusil jsem se vrátit, a stálo to za to. U jakési paní na zahradní lavičce jsem vypil dva kozly 11° ze sklepa, a s místním domorodcem prohodil pár slov. Větou „tady na Bílku je prd“ to naprosto vystihl. Vlakem zpět už to nebyl takový horor, rychlík měl v Jihlavě zpoždění jen 25 minut, a to do Třebíče skoro stáhnu. Tož dobrej vejlet, slabejch 10 km, ale stálo to za to.

Trasa z Garmina

Velké Meziříčí – Studenec žst.

Publikováno 22.03.2015 | Autor: Chain

Odpovědět

Předpověď počasí na sobotu byla během týdne mizerná. Mělo pršet. Přes týden jsem po práci stihl pár koleček na kole, takže mám letos najeto 106 km. Není to nic moc, ale kus tréninku na Oslavanskou padesátku to je. V pátek ale bylo celkem jasno, že v sobotu bude jasno 😀 Měl jsem toho ale za celý týden dost, i pracovně, tak se mi v sobotu ráno moc nechtělo. Ani plán jsem neměl žádný. Naštěstí mám v šuplíku (tedy Dropboxu) pěknou řádku naplánovaných výletů, které jen čekají na vylosování. Vyrazit v devět? Toho ale moc člověk už nestihne. Proto jsem zvolil celkem nedaleké Velké Meziříčí a z něj trasu po naučné stezce Nesměřské a Balinské údolí. Západní část jsem již jednou celou prošel, los tedy padl na část východní. Slibovala výhledy do krajiny směrem na severovýchod.

Plánovaná trasa, NS zcela vpravo

Autobus Student Agency mě vyplivl u Penny ve Velmezu, kde jsem doplnil zásoby (pivo a tatranku). Hned pak jsem pátral po žluté značce. Nikde nic, takže jsem to vzal podle navigace z města, a pak jsem měl odbočit na Petráveč! V tom spěchu jsem totiž neměl ani vytištěnou mapku, ani žádný „blbý“ telefon, kde bych se do ní podíval. Zastavil jsem se akorát u splavu na konci města.

Splav, skutečný splav, žádný jez

Potom jsem rychle vydupal k vesnici Petráveč. Malá odbočka za geokrabičkou, kde jsem vypil zmiňované pivo. Ten kopec, a hlavně ranní běh na autobus mě pěkně vyšťavil. Na začátku obce nacházím konečně první informační ceduli naučné stezky. Procházel jsem vesnicí, kde právě probíhá budování kanalizace, když mě zaujala kaplička.

Interiér kaple, Petráveč

Udělal jsem pár snímků a chystal se k odchodu, když v tom z okna vykoukla babka „čtyři zuby“ a dala se se mnou do hovoru. Ptala se, jestli jsem přišel žlebem, že to tam bývalo krásný, malíři tam prej chodívali malovat .Ale teď je to tam asi zarostlý. Zdrbli jsme všechno. Od historie obce po moje putování krajem, komunisty, vesnický satelit, solární elektrárny, no proste všechno. Asi mě brala jako krajánka, co putuje krajem a s kterým se dá popovídat. Dokonce znala Hadcovou step v Mohelně. Dostal jsem na cestu buchtu a šlapal jsem dál.

Kaple Petráveč, dřív pod ní tekl potůček

Jak jsem opustil civilizaci, smál jsem se na celé kolo, dnešek bude parádní! Kousek dál, mezi poli, narazil jsem na rybníček. Byl patrně nedávno rekultivován, ale přesto se na hrázi zachovaly žluté kvítky podbělu. Měl jsem z toho ještě větší radost, a udělal pár fotek.

Podběl lékařský na hrázi rybnika

Procházel jsem mezi poli, kolem vrchu Klenůvka (vysílač), až jsem narazil na další ceduli naučné stezky. Zmiňovala kameny s miskami, a skutečně jsem jednu misku objevil. Miskové kameny jsou na Vysočině docela vzácnost. Fotit to ale nešlo, tak jsem to prásknul aspoň jako celek.

Miskové kameny poblíž Dolních Heřmanic

Dál stezka pokračovala kolem Sadového potoku až k Oslavce. Zvažoval jsem variantu až do Náměšťě, už mi tam zbývalo jen 15km. Nakonec jsem se ale rozhodl pro nádraží ve Studenci. Čepovaná Plzeň prostě vyhrála. Jak jsem se rozhodnul, dal jsem si oběd na schodech jedné chaty (tradiční Favorit). Měl jsem před sebou cca 10 km. V obci Oslava jsem to do Kamenné málem vzal po silnici. Naštěstí jsem se po 200 m vrátil, přece tu nejsem pro to, abych chodil po silnici!

Jez u Perochtova mlýna

Šel jsem dál po žluté až k Holomkovu mlýnu, a nahoru jsem vystoupal korytem potoka Kameňáku. Parádní úsek za každého počasí!

Ohnivec rakouský, niva potoku Kameňák

Za obcí Kamenná jsem si všiml nové zvoničky. Říkal jsem si, že to tu minule nebylo. Je to spíš velký obelisk a na něm zvonek s provázkem. Čtu cedulku – Kameňáci 2014. No proto.

Chov daňků v Kamenné

Na půli cesty do Pyšela jsem klasicky zakufroval. Slibuju si, že to příště vezmu tudy, kudy mě to logicky táhne. Je to podle mapy o kus delší, ale co, nemusím pořád chodit po značených cestách. Procházím Pyšel a u OÚ vyhazuju odpadky od oběda. Nahoře u kapličky měním CWG, po posledním hrnku čaje pokračuju dál.

Kaple Sv. Marie, Pyšel

Na nádraží do Studence zbývají asi 3 km. V lese se držím žluté (pro kolo nesjízdná, proto jsem tento kus neznal). Stezka je dokonce značena značkami Sokola. Po chvíli jsem u přejezdu, beru to rovnou na nádraží. Zjišťuju odjezd – mám přes půl hodiny čas. Paráda.

Nádraží Studenec v podvečer

U Marušky je zrovna soukromá akce, ale pivo mi natočí. Nemáme ani jeden drobný, tak to mám za 30. Pak jsem ale koupil lístek, který byl za 28, tak jsem tam ty 2 Kč donesl. Cesta zpátky utekla rychle, ve Vladislavi se přidalo spousta piclých čundráků. Doma navigace ukazovala 24,5 km. Dóbro došli!

Z Brtnice do Okříšek přes skiareál Jalovec

Publikováno 22.12.2014 | Autor: Chain

Už byl zas delší dobu klid nohám, ani počasí výletům moc nepřálo. V pátek ale bylo dopoledne hezky, a Alladin sliboval ještě lepší počasí na sobotu. A tentokrát se kupodivu trefil. Dlouho jsem nevěděl, kam vyrazit, protože to chtělo něco kratšího, tak 10-15 km. V poledne se to mělo stejně pokazit. Večer padla volba na Brtnici, taky proto, že tam jede z Třebíče parádní autobusový spoj. Teda jede to Třebíč-Praha, a jede mi to skoro od domu. Jenže na to blbec vždycky zapomenu, a ženu se schvácenej na autobusák do města. Příště! Tím během jsem dostal pěknou žízeň, takže v Brtnici hned kupuju Poděsbradku, protože půllitr čaje v termosce by mi určtě nestačil. Sluníčko se právě vyhouplo na obzor, a já se zpocenej vyhoupnul nad Brtnici. Sto výškových na prvním kilometru je pěknej nástup, skoro jako v Tatrách. Na obloze se mi hned dělají i první mráčky, a nezůstanou nevyužity!

Bezejmenný rybník mezi kopci Strážka a Malín

Na rozcestí Černé lesy to beru doprava a pochvaluju si zpevněnou cestu. Polňačky, které jsem minul, smrdí totiž bahnem po kolena, ne-li za ušima. Svatá Trojice má smůlu, že je hluboko uprostřed lesů. Tady světlo nikdy nebude na pořádnou fotku, leda by se to fest vykácelo. Fotím až za rozcestím zelené značky protisvětlo, které z podrostu vyhnalo poslední chuchvalce studené mlhy.

Ranní opar v závěru podzimu

Na kraji lesa před Radonínem je malebný rybníček. Fotím si částečně zarostlou hladinu s odrazem modré oblohy, když mě za rybníkem upoutaly včelí úly. Teď tam jistě už včely nejsou, zkusím to vyfotit! No to sem si dal. Automatika neposlouchala, asi se to nechtělo chytit na objekt ve stínu. Proklel sem celej Nikon včetně českého servisu a udělal pár fotek na manuální ostření a clonu.

Rybníček u Radonína

F jako Fčela

V Radoníně pěkný kostelík, ale nebylo odkud to vzít. Tu kabel, tu kabel !!! Za vesnicí si opět pochvaluju vyasfaltovanou cestu, když tu koukám, že modrá jde přes pole k lesu. Ajajaj, no zkusíme to. Ušel jsem asi 50 m, po kotníky v bahně, no nedal jsem to. Pohled do mapy jasně ukázal, že asfaltovaná cesta jde taky kolem zříceniny Střeliště, jen je to o pár set metrů delší.

Břízka těsně před odbočkou modré do bahna

Střeliště se ukázalo jako pěkná lokalita na sabat nebo čundr, ale nic k focení. Ohniště, dvě lavice, kolem brázda připomínající vodní příkop, toť vše. Mít psy, tak bych je tady snědl. Zkontroloval jsem sucho v botách, bylo to v pohodě. Kombinace neprodejných rádoby membránových Nike a reklamních trekových ponožek za 49,- je skutečně ultimátní. Fakt sem stál před chvílí po kotníky v naplaveném bahně, a v botě mám sucho. U rybníčku Vápenice se cesta trochu zhoršila. Čert ví, jestli to dřív skutečně byl malý lom na vápenec, nebo je to náhoda. Každopádně na břehu rybníka mě zaujal zvláštní kříž, s lebkou se skříženými hnáty a kovaným hadem. To jsem skutečně ještě neviděl. Dumám, jestli to má co do činění s otravou nebo s uštknutím.

Velmi zvláštní kříž

Za usedlostí jsem nejprve šel kousek vpravo, ale nakonec přece jen zvítězila zvědavost, vrátil jsem se a šel vlevo na Jalovec. Už zbýval jen kousek. U odbočky turistické značky z asfaltu byla regulérní plavecká základna, koupaliště, šest drah pro sportovní plavání, vše v ruinách.

Zpustlý plavecký areál

Na Jalovci 5 metrů sněhu! No abych nekecal, 5 x 10 m 😀 Děla nachystaný, ale nikde ani živáčka. Naobědval jsem se na lavičce před restaurací, prošel celý areál, něco málo nafotil. Našel jsem dokonce i Jalovec, který měl plody. Teď to můžu to odfajfknout, že jsem tu byl. Ale „Když to srovnám s tím výletem na Kokořín…“

Jalovec

Protože do Číchova to bylo slabé 3 km, ale bylo teprve podledne, rozhodl jsem se to trošku prodloužit. Zpátky k usedlosti/hájovně (jo, tady uměj žít, za Lesy ČR), a dál na Okříšky. V poledne se ovšem přesně podle předpovědi zatáhla obloha. V Okříškách mám asi 40 minut čas, než mi jede vlak, píšu kolegovi o souřadnice nedaleké kešky. Nalézám v pohodě, a hned tu máme vlak, ohlášený špatným titulkem – sranda největší, celej perón se chechtá. Vlak je příjemně vytopen. Jo, dobrejch 20 km!

Prošlá trasa

Váté písky – Lídlenka

Publikováno 25.11.2014 | Autor: Chain

Odpovědět

Zase jsem se nechal nachytat a koupil si Lídlenku na podzim. Nikdy víc! Čtyři soboty, které slibují hnusné počasí. Příští rok jedině květen, pokud bude. Poslední sobotu jsem jet nemoh, to se chystám na Prasepárty, pokud se zadaří. Co sem měl dělat? Nechal jsem se sežrat, jak praví klasik. Prostě jsem vyrazil. Bude to obhlídka terénu, na focení pouze mobil. Ráno jsem se dobalil, normální turistický batoh, místa spousta. Litr čaje, teplé ponožky, paštika a domácí chleba, nožík. Vytisknout lístek s QR kódem a občanku. Dvě kila na drobnosti (kafe z automatu a tak). 7.23 jede rychlík do Brna, pohoda, žádný stress. I když lidí je hodně, šotoušů jen pár. Ve vlaku problém se čtečkou QR, ale bylo to rukama, rukama průvodčího. V Brně jsem měl asi 40 minut čas, tak jsem odlovil jednu kešku poblíž nádru, s dohledem městské policie. Do Břeclavi jedou dva vlaky pár minut po sobě. Už jsem se málem nechal nachytat minule. Já ale chci jet v EC, takže si kupuju loupáček a kroužím po nádraží. A už to příjíždí, modrej drak EC 73 Smetana. Usazuju se pěkně u okna. Za chvíli tu je sympatická průvodčí, za sekundu načte QT a říká „V pořádku, děkuji“. Tady asi jsou zvyklí na doma tištěné lístky. Vlak jede tichoučko, jen klimoška šustí, za chvíli jedem 160 km/h. Pod sedadlo zapojím nabíječku a doláduju mobil na 100%. Dneska bude mít co dělat. Za půl hodinky je člověk pohodlně na hranicích. Prostě paráda. Přestup do lokálky po chvilce okukování rakouského vlaku.

Wiesel

Za dvacet minut jedem, vláček se za tu dobu celkem naplní. Za městem se z lokálky vyklube dobře splašenej motorák, jedem 135 km/h podle navigace. Zřejmě slušnej oddíl. Za chvíli jsme na místě, Bzenec-kolonie. Vystoupím tedy, s partou skautů. Několikrát jsem je v lese pak potkal, no pili mě krev. Chytnul sem se modré značky, abych došel na trasu naučné stezky.

Pásový dopravník pod železniční tratí

Kolem areálu KM Beta jsem došel až na první zastavení. Zde je i pomník zakladatele místního borového lesa J. F. Bechtela. Protože bylo prakticky poledne, naobjedval jsem se, když už tady je to sezení. Po cestě třeba nebude (a fakt nebylo). Zpátky k písku jsem se vracel jinou cestou, a vyhlížel nějaké další zastavení naučné stezky. Ovšem nikde nic. Došel jsem až k Žilkovu dubu, kde jsem neodlovil kešku, protože zrovna v tu chvíli došli i uřvaní skautíci. Naučné stezky už jsem měl dost, za dubem mělo být čtvrté zastavení, ale fakt sem nic nepotkal. Rozhodl jsem se vzít to přímo k železnici a dál pokračovat podle ní. Z okna vlaku jsem před tím viděl, že to po obou stranách jde. Zhruba v prostředku přírodní památky je pěkná Earth cache, doporučuju. Zjistil jsem si potřebné údaje a šel se kouknout na okraj pískovny.

Pískovna

Dál jsem pokračoval víceméně stále po pravé straně. Chvílema to vypadalo, že se ukáže sluníčko, ale nakonec z toho nic nebylo. Od osady Soboňky, kde jsem nakoukl na rybník (všude zákazy vstupu), jsem to vzal po zelené až do Rohatce. Tady asi hodinové čekání na vlak, už bylo docela chladno a stmívalo se. Vlak od Přerova měl zpoždění, ale nevadilo to, protože v Břeclavi bylo 40 minut času. I se zpožděním jsem stihnul gulášovou polívku s rohlíkem. Hupky dupky na EC do Brna, a odsud šourákem domů. Až doma jsem spojil v Garminovi trasy, no hodilo to 20 km pěšky, to sem ani nečekal.

Prošlá trasa

Naučná stezka Balinské údolí

Publikováno 30.03.2014 | Autor: Chain

Původní plán o víkendu obejít Rokytnou, odlovit kešky apod. z Litovan padl už v polovině týdně. Nějakej Starkl. Takže jsem chystal v pátek večer trasu kolem Oslavky ještě severněji než minule. Jenže – v ten samý den tam měli kousek odtud naplánovaný organizovaný pochod turisti z KČT Třebíč (čti: ukecaný báby a dva dědci se psem). Nedalo se nic dělat, musel jsem jinam. Volba narychlo ráno padla na Balinské údolí. Neměl sem nic nachystanýho, ani papírovou mapu. Vyrazil jsem úprkem, abych stihl vlak. Na nádraží kupodivu nebyla taková spousta lidí jako minule, rozhodně míň čundráků. Lístek jsem si koupil až do Velmezu, z blbosti. Naštěstí ne zpáteční. Přestup ve Studenci v pohodě. Už z vlaku jsem u Pozďatína zahlíd bažanta a a pak i pár zajíců na poli, což mi hned zlepšilo náladu.

Babočka Osiková, foceno před Dolním mlýnem

Vystoupil jsem v polích, název zastávky Oslavice, síla. Kus jsem to vzal po státní silnici, která křižovala cestu z vesnice k lesu. No byl tam asi 6 m rozdíl ve výšce, ale slezl jsem to. Jak to ta navigace může toto routovat jako trasu to nechápu. Kus sem šel zas špatným směrem, ale pole bylo poměrně suché, když jsem to střihl na tu správnou cestu. Pak už to bylo až dolů k řece v pohodě. Přechod řeky zaujme kombinací mostu a brodu. Při nízkém stavu vody (počítám že větší část roku) lze přejít suchou nohou, protože se řeka vejde do zabetonované roury.

Pohled z mostu

Kousek za brodem, u lesa stojí kříž a odpočívadlo. Měla tam být i keška. Geopařez jsem našel, krabku ne. Bohužel podle výpisu na netu jsem zjistil že už je archivovaná. Škoda. Dneska žádná další nebyla v plánu. To je ta špatná příprava 🙂 Ostroh se dá přejít po modré, ale jsem tu kvůli řece, takže jdu delší cestou. Tam, kde cesta vede moc daleko od řeky se vždycky zajdu aspoň podívat blíž.

Balinka

Místy je skutečně nádherné balvanité řečiště. Kolem vody rostou vrby a olše, krása. Asi po dvou kilometrech se připojuje zpět modrá turistická značka. Je odsud skoro na dohled mlejn. Dolní mlýn, a zrovna tady probíhá zabíjačka. Dva kotle venku, z komínků se kouři, kolem pobíhá pár lidí, děti, a taky řezník v zástěře. Vůně se line po údolí 🙂 Nemám ale odvahu se tam moc motat, dělám fotku až z dálky.

Dolní mlýn

Obcí projdu rychle, sice je na co koukat, mají tu zajímavý jez, ale přece jsem radši v přírodě. A víte jaký je rozdíl mezi jezem a splavem? Schválně to zkuste někomu jednoduše vysvětlit 🙂 Asi kilometr za obcí je další informační tabule, popisující vydru a bobra. Bobr jo? tak se na něj jdem podívat blíž k vodě. A fakt, čerstvý okus, kam se podívám. No tak to je paráda, už i sem se vrátil bobr. Obdivuju ještě kus proti proudu jeho dílo zblízka. Chci vyfotit jednu zátoku, tak si čupnu, a v tom frrr, zpod břehu vystartoval Ledňáček. Je nezaměnitelný prostě, jedinečný. Svítívá modrá, podpořená sluníčkem. Sejdu se podívat blíž, a vystartoval odněkud z větvičky nad vodou další. No pánové, mám další místo na focení. Je to tedy trochu z ruky, ale snad to půjde.

Bobří práce na Balince

V Uhřínově je slabší značení naučné stezky, jen bílé čtverce, které zapomněli doplnit. Vlevo jsem kdysi jel na kole zpátky na Třebíč, takže to beru vpravo po silnici do kopce. Stezka se naštěstí brzy odpojuje ze silnice a pokračuje podél řeky. Pod Šeborovem stojí uprostřed pastviny doslova zapíchnutá ~~Tatrovka~~ Vejtřaska. Zajímavý objekt.

Pastvina pod Šeborovem

Na konci vesnice se cesta opět stáčí do údolí, kolem karosárny až k trempským chatám. Jasně.

Typická trempská chata, pro pana Smejkala

Kousek za chatou, po překročení Balinky se cesta zase zvedá, následuje informační cedule „Pastviny a louky“. A skutečně, cesta vede uprostřed louky, značená na dřevěných sloupcích, jinak by člověk nevěděl kudy. Až je na dohled vesnice, dívám se na hodinky, je půl jedný. Dávám tedy oběd – na skruži uprostřed louky, no budiž. Opět Favorit, ale s rohlíkem. Koukám kolem sebe, od lesa na ně koukají srnky. Ale jo, tady se to dá 🙂 Za půl hodiny pokračuju v cestě. Hrbov projdu celkem rychle. Pěkný kostel tu mají, ale pozici na fotku nemůžu najít, všude něco překáží. Až na kopci za vsí objevuji pěknou kapli.

Kaple Hrbov

Zase jdu kus špatnou cestou, protože značení tu pokulhává. A zrovna na rozcestí, sakra. Cesta pozvolna sestupuje dolů zpět do Balinského údolí. Kolem soustavy rybníků Lalůvka. Rybníky jsou bohužel vypuštěné, takže je to nevábný pohled, a navíc to pěkně smrdí. Pokud je tam ale voda, dovedu si představit, proč tomu tady říkají Amerika. U výpusti posledního rybníku stojí v bahně čáp. Fotit se ale nenechá. Jen vytáhnu nástroj, hned odlétá na druhou stranu. Rybníky s otevřenou výpustí bohužel vypouští i jemné tmavé blatíčko. Celý Lavičský potok až do Balinky halí bahno, se kterým bojují i kachny. Vyfotit se mi je podařilo proto, že se prostě nedokázaly v té vodě rychleji pohybovat, natož vzlétnout.

Lavičský potok na jaře, humus

A to už jsem ve městě. Rychle přejít silnici a napojit se na modrou. Do Oslavice je to ještě kus, ale časově to vychází krásně. Zastavuji se už jen u Tajemného Jezírka. Je tak tajemné až není vidět. U cedule zrovna parkuje traktůrek s dětmi, takže ji nečtu. Potkávám pár jezdců na koních a už jsem opět u kříže, od kterého jsem dopoledne vyrazil. Do Oslavice tentokrát dojdu bez problémů. Mám asi 50 minut čas než pojede vlak. Bohužel jediná hospůdka U Beranů má otevřeno až v pět. Smůla. Ve vlaku prodává jízdenky strojvedoucí, který si za jízdy taky odskakuje na dvou nádražích si přepnout návěstidlo. To je síla. Ve Studenci taky není čas na pivo, jen 8 minut čas na přestup. Kupuju aspoň křupky na doma. Žízeň zaženou až dvě Plzeňský u Harlekýna (samý bublinky, ale co). Výlet se myslím opět vydařil líp, než jsem čekal (a než to vypadalo ráno :)). 22 km jsem našlapal, fotky udělal…Taky bych měl poděkovat mojí ženě, že mě takhle na vejlet pusti.

Odkaz na trasu na Dobrodružství Garmin:

http://adventures.garmin.com/cs-CZ/by/chainus/naucna-stezka-balinske-udoli/

Budišov – Náměšť nad Oslavou

Publikováno 23.03.2014 | Autor: Chain

Odpovědět

Sobotní počasí slibovalo konečně slunečný den. Zlí jazykové předpovídali víkend jako posledně, ale moc jsem jim nevěřil. V sobotu ráno jsem tedy podle dostupnosti vlakem vymyslel trasu z Budišova přes obec Kamenná, kolem řeky do Náměště nad Oslavou. Vyhrabal sem se v osum z domu, a už v MHD mi bylo jasné, že tento víkend vytáhne lidi ven. V autobuse bylo asi pět trempů, a další přistupovali. Na vlakovém nádraží pak byl šrumec jak na Václaváku. Bohužel spoustu těch lidí tvořily důchodkyně z KČT. Ach já blbec, a já jednu dobu uvažoval že vstupim! Sypu si popel na hlavu za tuto kacířskou myšlenku!!!

Většina čundráků vystoupila ve Vladislavi, důchodkyně se mě držely až do Budišova. Bože ty baby fakt chodí jen aby si mohly pokecat. Naštěstí jsem byl po ránu čerstvoučkej a vystřelil jsem skoro během k lesu po modré značce. Než se báby spočítaly už jsem je měl z dohledu. Uf! V lese bylo příjemně, na mikinu, sluníčko se do toho pěkně opíralo a slibovalo skutečně teplý den. Za křížkem (neviděl jsem ho) jsem si odlovil si kešku u kolomazného kamene, aspoň jsem konečně viděl jak to vypadá. No, představoval jsem si ho trochu větší. Ale možná to byl menší kousek, měl asi metr v průměru.

Kolomazný kámen

Hned za lesem jsem vyplašil tři zajíce, kteří se jen tak povalovali ve stínu. Opodál na mě na poli koukaly srnky. No nádhera. V Kamenné jsem vytáhl papírovou mapu, abych se napojil na žlutou značku a pokochal se pěknou kapličkou.

Kamenná, kaple na návsi

Za vesnicí se cesta svažovala kolem dolu na kámen. Kolem potoka byly až k řece vidět obrovské kameny. Vesnice má svůj název rozhodně právem. Ovšem opravdová krása se ukázala až u řeky. Jo, tohle je ta moje Oslavka.

Balvany pod splavem

Snobský, dříve Holomkův mlýn, no to sedí

Kousek dál byla lávka přes řeku, ale zdánlivě to nikam nevedlo. Jak se později ukázalo, mohl sem přes ní jít, a bylo by to daleko lepší. Po žluté jsem došel až pod Tasov k Panskému mlýnu. A tady to začalo být zajímavé. Modrá vedla fyzicky nahoru do Tasova po silnici. V papírové mapě ale vedla kolem dalšího mlýna na Vaneč. GPS neukazovala pro změnu žádnou značku, ale bylo to průchozí. Přišel sem po zamalovaných značkách k Holomkovic mlýnu. Dvoje mříže, výstrahy, kamery. No nazdar. jak já se do té Vanče dostanu? Zkusil jsem to dál po proudu těsně kolem řeky, ale to mě dovedlo jen zpátky ke zmiňované lávce. Už jsem to chtěl vzdát. Ale tatínek od rodinky, která se tu placatila s kočárkem a dvěma dětmi, mi poradil, že mlýn je na ostrohu a dá se obejít.

Splav Holomkova mlýna

Hurá! Několikrát jsem mu v duchu poděkoval, skutečně se podařilo to krátkým trhákem obejít. Po cestě byla vidět zřícenina hradu Dub. Tak panáček si oplotil kulturní památku, no to mě brali všichni čerti! Bývala tam i keška. Tady máte tu vaši demokracii, v plné kráse. Kousek dál jsem narazil na neuvěřitelně naleštěnou stovku škodovku. Pán opodál sázel stromky.

Škoda 100

Odpustil jsem mu i to že vjel do zákazu. Ale třeba to byl polesný, kdo ví. Dál následoval opravdu krásný kus řeky, až na občasnou třípatrovou chatu z Ytongu, se satelitem na smrku. Nikdo mě nepřesvědčí, že to je trempská chata, resp. vývoj trempingu, a že je to v pořádku. Došel jsem až ke splavu od Dobrovolného mlýnu a tak se mi tu zalíbilo, že jsem vytáhl svačinu a naládoval se.

Oběd u splavu

Přitom jsem se kochal na splav. A taky na chataře, který se na druhém břehu lopotil s kolečkem a hráběma. Pak se zkušeně zul a slezl se ke splavu opláchnout. Dojed sem svého Favorita s chlebem a vyrazil přes malou skalku dál. Už před příchodem do vesničky Vaneč byl slyšet neobvyklý křik ptáků. Říkám si, kurnik, tady má někdo na zahradě soukromou ZOO, a taky že jo. Ptačí ZOO, no páni! Minul jsem „Osadu“ Studánky, zase samá chata a soukromý pozemek. Ach jo. Ale řeka je tu pěkná, nedivím se jim, že se tu usadili, pacholíci. A po chvíli už jsem u Naloučanského mlýnu. Ten vypadá tak nějak obydleně normálně.

Naloučanský mlýn z louky

Cesta překračuje náhon a vede středem louky. Nechce se mi to obcházet obloukem, navíc jsem tady přece kvůli řece, že. Jdu tedy podél řeky, a najednou vidím známý okus na padlém stromě. Bobr! Tak vida, i na Oslavce nějaký ten bobr bude.

bobří okus, tohle není sekerkou

Dál už mě zaujala jen červená skála před Naloučanama. A už jsem se blížil do hustší civilizace. V Naloučanech jsem přešel most jakoby na Ocmanice, a značka vedla kus přes louku a pak do lesa do kopce, k známým rybníčkům pod Rathanský dílec. Několikrát jsem tady byl fotit makro. Po silnici do Náměště to už byl vyloženě vopruz. V pizzerii jsem si dal jedno pivo na spláchnutí prachu, nebylo teda nic moc. A pak rychlíkem do Třebíče. Celkem jsem podle GPS našlapal 24 km, pěkný!

Mochna jarní

Trasa v Dobrodružství Garmin:

http://adventures.garmin.com/cs-CZ/by/chainus/budisov-namest-nad-oslavou/

Lídlenka

Publikováno 24.11.2013 | Autor: Chain

Odpovědět

Akce řetězce Lidl, kdy za 199,- korun prodává kupon na celosíťovou jízdenku Českých drah se poprvé objevila někdy v roce 2009. Původně to byl celkem složitá pocedura – v pracovní den, s inkartou, podpisem a fotkou a já už nevím čím, se člověk tak nějak dostal k tomu výletu za slušný peníz. Dnes to ČD i Lidl už mají celkem odladěné, takže stačí koupit kupon a ten u pokladny na nádraží vyměníte za jízdenku.

Lídlenka , povšimněte si ceny

No a protože já jsem výletům nakloněn, tentokrát jsem to využil. Počasí ani jeden nabízený víkend nevyšlo, tak jsem prostě jel ten poslední termín, co už, aby to nepropadlo. Někdo je schopen za těch 24h nalítat přes 1800 km, ale to já nemám zapotřebí. Jako cíl cesty jsem zvolil Jižní Čechy, protože to tam nemám moc prozkoumané.
Z několika variant zbyly České Budějovice, protože tam bych chtěl žít každý, no a odtud není daleko do Písku. Celkově ve vlaku člověk nestráví mládí, takže se dá stihnout procházka po městě a pohodlně se vrátit navečer.

Angličanovi jsem na nádraží vysvětlil jak odjede na Brno, vlezl do šouráku od Studence a už jsem si to mazal na Jihlavu. Lokálka byla příšerně hlučná a přetopená, takže jsem to riskl a nechal si snídani do rychlíku. Na lídlenku bývají tyhle vlaky dost plné (přitáhne to až 15 000 cestujících navíc). Naštěstí to bylo naprosto v pohodě, a už v Kostelci jsem rozbalil chleba a paštiku a nafutroval se. Rychlík Hejrman překvapivě nikde necoural, a cesta do Budějovic byla tak velmi pohodlná a rychlá. Ani jsem se nenadál a zhruba v deset jsem byl na místě. Z nádraží jsem se nechal vést davem, který se valil hlavní třídou, až jsem došel na hlavní náměstí (pozn. Přemysla otakara II.). Celé jsem si ho obešel pěkně v podloubí a na druhé straně našel tzv. Íčko – informační turistické centrum. Tady jsem koupil pohlednici, turistickou známku a keramickýho švejka na lednici – kýč jak bič, ale nic lepšího nebylo.

České Budějovice, černá vež

Ve vedlejším knihkupectví jsem ale narazil za výlohou na několikastránkového průvodce historickým centrem – to bylo přesně to co jsem potřeboval. Mapka a tři komentované trasy. Na náměstí sice jezdí vláček, ale tou rychlostí bych to nikdy celé neprojel. Navíc průvodce stál stejně – padesátikačku.

Obešel jsem si tedy první doporučený okruh kolem Černé veže a kostela, na druhé straně bloku byla zajímavá Kaple Smrtelných úzkostí Páně. Většina atrakcí (Černá věž) měla už po sezóně a byly zavřené. Dveře kaple ale byly pootevřené, tak jsem tam nakoukl. Moc se mi to líbilo, nechal sem tedy i drobáky na světlo a udělal konečně aspoň nějakou fotku.

Vnitřek kaple Smrtelných úzkostí Páně

Druhý okruh byl podstatně delší, kolem Malše a přes Zlatý most a Železný most tam a zpět. V celou hodinu začala hrát zvonkohra. Čas se nachýlil, třetí okruh si nechám na příště. 12.30 mi jel vlak na Písek, takže jsem po cestě zpět hlavní třídou zvládl už jen pozřít cosi jako hamburger a napodobeninu kafe. Na oběd bylo přece jen ještě brzo. Vlak mi přijel na první nástupiště, a odjel z druhého! Podle místního eisenboňáka prej normální. V Režicích komplikovanější předsedání ze šouráku na šourák (pokaždé jiný typ, tyhle lokálky), ale vyšlo to.

A už si tu šupajdím přes Putim na Písek. Písek mazec, lipová alej je tam kde má být, ale před ní je Tesco, Kaufland, Lídl a Opi, pardon Obi. Pro pěší je to tu překážková dráha než se dostane z vlaku. U prvního ukazatele jsem prozkoumal vyhlídkové okruhy, ale bylo to všechno dosta daleko (nejkratší byla cesta k velkému mostu 1.5 km). Vzal jsem to tedy na Velké náměstí, v ičku zas koupil turistické známky (tři, sladovna a výročí písku jako bonus).

Písecká sladovna

Obešel jsem si náměstí a zase se vrátil ke konzumnímu komplexu. Nakonec nedošlo z časových důvodu ani na slibovaný oběd a pivo. Hlad musela zahnat bageta a minerálka z Tesca. Zpáteční vlak jezdí bez průvodčího, lídlenku jsem ale neoznačoval, nevěda jak. V Protivíně pohodový přestup na rychlík Rožmberk, který jede až domů do Třebíče. Cesta náročná, ale výlet celkově skvělý. Celkem asi 470 km za 199,- no neberte to.

Chain bloguje

Co neuteče, to umlátí závěrkou

Archiv rubriky: Vlakem

Expedice Křemešník 2016

Závěr roku 2015

Po stopách Posázavského pacifiku

Chotěboř – Doubrava

Velké Meziříčí – Studenec žst.

Z Brtnice do Okříšek přes skiareál Jalovec

Váté písky – Lídlenka

Naučná stezka Balinské údolí

Budišov – Náměšť nad Oslavou

Lídlenka