Dalešice – Třebíč, cestou necestou

Publikováno 13.04.2015 | Autor: Chain

Počasí se umoudřilo, ve čtvrtek odpoledne bylo doslova slunečno, a tak jsem doufal, že to vydrží i v pátek, a já vezmu roha z práce dřív. Nakonec jsem nevyrazil nejdřív, ale stihnul jsem to celkově v pohodě. Autobus řídil Mluvka, který na můj dotaz „Stavíte i v Dalešicích?“ obrátil oči v sloup, což asi znamenalo „Ježíšmarjá proč se ptáš na takovou samozřejmost“. Prostě Mluvka. Vystoupil jsem správně, a hned jsem se vydal do vesnice, směrem k pivovaru. Čápi byli na hnízdě, v pořádku, říkal jsem si. Nedávno tu dokončili slavnou cyklostezku Odnikud nikam, a chtěl jsem ji vidět. Má to být součást cyklostezky Třebíč-Dukovany, ale tak jak to teď je, je to skutečně jen utrácení dotací z EU. Pro cyklisty to nemá efekt žádný. Traktoristi to ale určitě uvítali, místo děravé polňačky mají asfalt až k polím 🙂

Traktoristo sesedni z traktoru! Nebo že by to byly blátěné stopy po cyklistech?

Asfalt vede až k rybníku, kde teď na jaře bylo živo. Vrby jívy hučely jak agregáty, to včely dělnice pilně se snažily všecičko posbírat. Už z dálky jsem vyplašil pár Lysek od břehu, a taky jednu labuť. Potápka Roháč se ani neobtěžovala přiblížit ke hrázi. Zato statný žabák dlouhými tempy připlul až k rákosí a poulil na mě oči.

Vrba jíva na hrázi rybníku Bezděkov

Dál mě čekal neveselý úsek do Valče, po silnici 351, Silnici smrti. Už moc nechybí, a bude na každém kilometru křížek u cesty. Zatím je poměr zhruba 23/30. Nalevo se navízela polní cesta k potoku, kde ale končila. Risknul jsem to a přešel pole obilí k lesu (lokalita Konín), kde měla být cesta k Valči. Chvíli jsem ji teda hledal, na Garminu byla asi o 30 m vedle. A hned jsem si vykračoval lesem, pak mezi poli, kolem čističky až na kraj Valče. Valeč jsem proběhl, Jen u kostela a na hřbitově jsem se zastavil. Cesta na Dolní Vilémovice po silnici neutíkala. Naštěstí tudy jelo velmi málo aut, převážná většina spediční vozy UPS, DPD a PPL, WTF? V Dolních Vilémovicích jsem měl políčeno na kešku věnovanou Janu Kubišovi (atentát na Heydricha), který se zde narodil. Jednou jsem tu projížděl na kole, blesklo mi hlavou. Na obecním úřadě nalezena pamětní deska, ale že se tu narodil tam nějak zapomněli napsat. Nevadí, díky popisu keše snadno nalézám jeho rodný dům.

Rodný dům npor. Jana Kubiše, je to ten vlevo

Vzorně opraven, a v okně byla cedulka, že kdo chce prohlídku, klíče naproti v č.p.17. Což jsem nevyužil, no snad někdy příště až bude víc času. Dále mě cesta zavedla za D. Vilémovice k rybníkům Panenka a Tatarák. (Standa medař znal chlapa, co ty rybníky v okolí stavěl, taková interní pozn.) Panenka malebná, ale protože stromy mají jen nalité pupeny, nefotil jsem. Zato Tatarák. Napřed to vypadalo, že to nepůjde obejít po břehu, ale na místě se naštěstí našla pěšinka. Tatarák má na břehu pár chat, nóbl výpusť s vlastním vodopádem (když je dost vody) a tak nějak celkově je to idylický rybníček na trávení letních víkendů.

Rybník Tatarák

Pokud jsem chtěl pokračovat dál, musel jsem se vrátit do vesnice. Škoda toho vodopádu, bylo na něj sucho. Ale na výpusti z rybníka to svižně poteče jen po prudkém dešti. Následoval další únavný kus cesty po silnici směrem na Klučov. Jedinou zábavou mi bylo pozorování zajíců, kteří dováděli v poli. Hodili se všelijak do kruhu, až jeden z té čtveřice to vzal pryč, přes silnici. Ostatní jen koukali, co se to děje, ale nenásledovali ho. V Klučově jsem chvilku poseděl na autobusové zastávce, na tom jarním slunci jsem byl pěkně propečenej, a s kůrčičkou. Před vrcholem jsem to vzal doleva na PP klučovský kopec, chtěl jsem vědět, jak je na tom koniklec tady. A skutečně jsem pár květů našel. Nebylo jich moc, a některé ještě zavřené.

Koniklec luční, PP klučovský kopec

Koniklec luční je, na rozdíl od svého známého brášky Koniklece velkokvětého, menší, užší a hlavně tmavší. Na vysočině je také mnohem méně zastoupen. Dál jsem se chtěl napojit na žlutou turistickou značku a sejít k rybníku Hodinovec. Jenže jsem z dálky uviděl, že Standa medař je na pozici, tak jsem na něj zahalekal. Jeho odpověď „Nazdar, dáš si pivo“ nezůstala bez odezvy. Poseděli jsme ve stínu chaty, poklábosili o životě na takové chatě, a vyrazil jsem dál. Po tom pivu jsem ale měl nohy těžké, na Hodinovec jsem se vyprd a vzal to přímo po žluté domů. Však už taky docházely baterky (mě i navigaci). Dnes 28 km, hezky pěkně!

V neděli jsem si udělal jen 45 km vyjížďku na kole, a protože to nestojí za samotný článek, zmíním to zde. Hlavně kvůli dvěma věcem. Ponorka a Koniklec velkokvětý pro srovnání. V neděli jsme ještě zvládli výlet na Mařenku, s kočárkem, ale to je už jiná story.

Koniklec velkokvětý, lokalita Kobylinec u Trnavy

First Czech Submarine, ve skutečnosti vodojem, ale krásnej! Lokalita Rudíkov

Velké Meziříčí – Studenec žst.

Publikováno 22.03.2015 | Autor: Chain

Odpovědět

Předpověď počasí na sobotu byla během týdne mizerná. Mělo pršet. Přes týden jsem po práci stihl pár koleček na kole, takže mám letos najeto 106 km. Není to nic moc, ale kus tréninku na Oslavanskou padesátku to je. V pátek ale bylo celkem jasno, že v sobotu bude jasno 😀 Měl jsem toho ale za celý týden dost, i pracovně, tak se mi v sobotu ráno moc nechtělo. Ani plán jsem neměl žádný. Naštěstí mám v šuplíku (tedy Dropboxu) pěknou řádku naplánovaných výletů, které jen čekají na vylosování. Vyrazit v devět? Toho ale moc člověk už nestihne. Proto jsem zvolil celkem nedaleké Velké Meziříčí a z něj trasu po naučné stezce Nesměřské a Balinské údolí. Západní část jsem již jednou celou prošel, los tedy padl na část východní. Slibovala výhledy do krajiny směrem na severovýchod.

Plánovaná trasa, NS zcela vpravo

Autobus Student Agency mě vyplivl u Penny ve Velmezu, kde jsem doplnil zásoby (pivo a tatranku). Hned pak jsem pátral po žluté značce. Nikde nic, takže jsem to vzal podle navigace z města, a pak jsem měl odbočit na Petráveč! V tom spěchu jsem totiž neměl ani vytištěnou mapku, ani žádný „blbý“ telefon, kde bych se do ní podíval. Zastavil jsem se akorát u splavu na konci města.

Splav, skutečný splav, žádný jez

Potom jsem rychle vydupal k vesnici Petráveč. Malá odbočka za geokrabičkou, kde jsem vypil zmiňované pivo. Ten kopec, a hlavně ranní běh na autobus mě pěkně vyšťavil. Na začátku obce nacházím konečně první informační ceduli naučné stezky. Procházel jsem vesnicí, kde právě probíhá budování kanalizace, když mě zaujala kaplička.

Interiér kaple, Petráveč

Udělal jsem pár snímků a chystal se k odchodu, když v tom z okna vykoukla babka „čtyři zuby“ a dala se se mnou do hovoru. Ptala se, jestli jsem přišel žlebem, že to tam bývalo krásný, malíři tam prej chodívali malovat .Ale teď je to tam asi zarostlý. Zdrbli jsme všechno. Od historie obce po moje putování krajem, komunisty, vesnický satelit, solární elektrárny, no proste všechno. Asi mě brala jako krajánka, co putuje krajem a s kterým se dá popovídat. Dokonce znala Hadcovou step v Mohelně. Dostal jsem na cestu buchtu a šlapal jsem dál.

Kaple Petráveč, dřív pod ní tekl potůček

Jak jsem opustil civilizaci, smál jsem se na celé kolo, dnešek bude parádní! Kousek dál, mezi poli, narazil jsem na rybníček. Byl patrně nedávno rekultivován, ale přesto se na hrázi zachovaly žluté kvítky podbělu. Měl jsem z toho ještě větší radost, a udělal pár fotek.

Podběl lékařský na hrázi rybnika

Procházel jsem mezi poli, kolem vrchu Klenůvka (vysílač), až jsem narazil na další ceduli naučné stezky. Zmiňovala kameny s miskami, a skutečně jsem jednu misku objevil. Miskové kameny jsou na Vysočině docela vzácnost. Fotit to ale nešlo, tak jsem to prásknul aspoň jako celek.

Miskové kameny poblíž Dolních Heřmanic

Dál stezka pokračovala kolem Sadového potoku až k Oslavce. Zvažoval jsem variantu až do Náměšťě, už mi tam zbývalo jen 15km. Nakonec jsem se ale rozhodl pro nádraží ve Studenci. Čepovaná Plzeň prostě vyhrála. Jak jsem se rozhodnul, dal jsem si oběd na schodech jedné chaty (tradiční Favorit). Měl jsem před sebou cca 10 km. V obci Oslava jsem to do Kamenné málem vzal po silnici. Naštěstí jsem se po 200 m vrátil, přece tu nejsem pro to, abych chodil po silnici!

Jez u Perochtova mlýna

Šel jsem dál po žluté až k Holomkovu mlýnu, a nahoru jsem vystoupal korytem potoka Kameňáku. Parádní úsek za každého počasí!

Ohnivec rakouský, niva potoku Kameňák

Za obcí Kamenná jsem si všiml nové zvoničky. Říkal jsem si, že to tu minule nebylo. Je to spíš velký obelisk a na něm zvonek s provázkem. Čtu cedulku – Kameňáci 2014. No proto.

Chov daňků v Kamenné

Na půli cesty do Pyšela jsem klasicky zakufroval. Slibuju si, že to příště vezmu tudy, kudy mě to logicky táhne. Je to podle mapy o kus delší, ale co, nemusím pořád chodit po značených cestách. Procházím Pyšel a u OÚ vyhazuju odpadky od oběda. Nahoře u kapličky měním CWG, po posledním hrnku čaje pokračuju dál.

Kaple Sv. Marie, Pyšel

Na nádraží do Studence zbývají asi 3 km. V lese se držím žluté (pro kolo nesjízdná, proto jsem tento kus neznal). Stezka je dokonce značena značkami Sokola. Po chvíli jsem u přejezdu, beru to rovnou na nádraží. Zjišťuju odjezd – mám přes půl hodiny čas. Paráda.

Nádraží Studenec v podvečer

U Marušky je zrovna soukromá akce, ale pivo mi natočí. Nemáme ani jeden drobný, tak to mám za 30. Pak jsem ale koupil lístek, který byl za 28, tak jsem tam ty 2 Kč donesl. Cesta zpátky utekla rychle, ve Vladislavi se přidalo spousta piclých čundráků. Doma navigace ukazovala 24,5 km. Dóbro došli!

Mrazivá procházka přes Sokolí

Publikováno 08.02.2015 | Autor: Chain

Odpovědět

Vejšlap po pár keškách po okolí jsem v sobotu vůbec neměl v plánu. Venku bylo -4 a úplně jsem cejtil, jak krk ještě potřebuje teplo, abych znova nenachladl. Žena odjela s klukem na chalupu a já jsem chtěl zůstat doma s čajem a tak. Nakonec jsem to ale doma nevydržel a kolem poledne se autobusem poposunul na okraj Třebíče směrem na Račerovice. Vzal jsem to pěšky k bažantnici, tam si obešel půl naučného okruhu až k rybníčku a zkoumal podle mapy jak dál. Naštěstí to přes pole bylo kousek na cestu, která vedla k další výpadovce na Přibyslavice. Pole bylo vcelku zmrzlé, jen občas byla voda.

Namrzlá polní cesta

Polní cesty jsem se ale držel jen chvíli. Díky zamrzlým kalužinám se po ní šlo hůř, než po poli vedle. A protože jsem to chtěl vzít přes Sokolí, zkrátil jsem si to zas přes pole až skoro k cestě ze Sokolí, která vede kolem lokality „Na Hlíně“.

Retro

Vydupal jsem to od silnice až nad Sokolí, odlovil u lesa kešku a užíval si výhled. Tyhle krabičky mám rád. Člověka to vytáhne do míst, kam by se mu jinak nechtělo, nebo by ho ani nenapadlo tam jít.

Sokolí, panorama

Pak jsem zase sešel ten kopec přes Sokolí k řece, a kolem hřbitova, až k Padrtovu mlýnu – další krabička. Tady mě musel hodit nápovědu přítel na telefonu, kterému tímto děkuji. Mlýn samý jsem nefotil, to by vyžadovalo přípravu, a hlavně více času. (A v té zimě jsem se ani nepodíval, jestli už funguje místní restaurace.) Od mlýna vede hrbolatá, ale romantická cesta lesem nad Palečkův mlýn. Od křižovatky už je vidět Majestátní dub, píšu ho schválně s velkým písmenem. Za prvé je to opravdu obr, za druhé se tak jmenuje jeho krabička. Kolega Kapsa jej chce přihlásit jako státem chráněný strom, a to rozhodně schvaluji. Po nálezu piksly jsem si ho musel vyfotit, i když světlo nebylo kdovíjaké, a vlastně ani barvy, prostě únor bez sněhu.

Majestátní dub

Únor bílý, pole sílí. Máš ho vidět, a řepce je to stejně jedno. Prošel jsem Řípov, krátká zastávka u Lázní Polanka. Dýchla na mě skutečná plovárna. Musím si o tom něco zjistit. Krabičku jsem nedal, moc namrzlý svah. Ani u Baziliky se nezadařilo. Ale stejně se šeřilo a byla mi zima, tak jsem spíš spěchal domů.

Sv. Martine, kde máš ten sníh, ty hade!

Z navigace vypadlo, že jsem našlapal 17 km. To jsem ani nečekal. Dobrá procházka.

Z Brtnice do Okříšek přes skiareál Jalovec

Publikováno 22.12.2014 | Autor: Chain

Už byl zas delší dobu klid nohám, ani počasí výletům moc nepřálo. V pátek ale bylo dopoledne hezky, a Alladin sliboval ještě lepší počasí na sobotu. A tentokrát se kupodivu trefil. Dlouho jsem nevěděl, kam vyrazit, protože to chtělo něco kratšího, tak 10-15 km. V poledne se to mělo stejně pokazit. Večer padla volba na Brtnici, taky proto, že tam jede z Třebíče parádní autobusový spoj. Teda jede to Třebíč-Praha, a jede mi to skoro od domu. Jenže na to blbec vždycky zapomenu, a ženu se schvácenej na autobusák do města. Příště! Tím během jsem dostal pěknou žízeň, takže v Brtnici hned kupuju Poděsbradku, protože půllitr čaje v termosce by mi určtě nestačil. Sluníčko se právě vyhouplo na obzor, a já se zpocenej vyhoupnul nad Brtnici. Sto výškových na prvním kilometru je pěknej nástup, skoro jako v Tatrách. Na obloze se mi hned dělají i první mráčky, a nezůstanou nevyužity!

Bezejmenný rybník mezi kopci Strážka a Malín

Na rozcestí Černé lesy to beru doprava a pochvaluju si zpevněnou cestu. Polňačky, které jsem minul, smrdí totiž bahnem po kolena, ne-li za ušima. Svatá Trojice má smůlu, že je hluboko uprostřed lesů. Tady světlo nikdy nebude na pořádnou fotku, leda by se to fest vykácelo. Fotím až za rozcestím zelené značky protisvětlo, které z podrostu vyhnalo poslední chuchvalce studené mlhy.

Ranní opar v závěru podzimu

Na kraji lesa před Radonínem je malebný rybníček. Fotím si částečně zarostlou hladinu s odrazem modré oblohy, když mě za rybníkem upoutaly včelí úly. Teď tam jistě už včely nejsou, zkusím to vyfotit! No to sem si dal. Automatika neposlouchala, asi se to nechtělo chytit na objekt ve stínu. Proklel sem celej Nikon včetně českého servisu a udělal pár fotek na manuální ostření a clonu.

Rybníček u Radonína

F jako Fčela

V Radoníně pěkný kostelík, ale nebylo odkud to vzít. Tu kabel, tu kabel !!! Za vesnicí si opět pochvaluju vyasfaltovanou cestu, když tu koukám, že modrá jde přes pole k lesu. Ajajaj, no zkusíme to. Ušel jsem asi 50 m, po kotníky v bahně, no nedal jsem to. Pohled do mapy jasně ukázal, že asfaltovaná cesta jde taky kolem zříceniny Střeliště, jen je to o pár set metrů delší.

Břízka těsně před odbočkou modré do bahna

Střeliště se ukázalo jako pěkná lokalita na sabat nebo čundr, ale nic k focení. Ohniště, dvě lavice, kolem brázda připomínající vodní příkop, toť vše. Mít psy, tak bych je tady snědl. Zkontroloval jsem sucho v botách, bylo to v pohodě. Kombinace neprodejných rádoby membránových Nike a reklamních trekových ponožek za 49,- je skutečně ultimátní. Fakt sem stál před chvílí po kotníky v naplaveném bahně, a v botě mám sucho. U rybníčku Vápenice se cesta trochu zhoršila. Čert ví, jestli to dřív skutečně byl malý lom na vápenec, nebo je to náhoda. Každopádně na břehu rybníka mě zaujal zvláštní kříž, s lebkou se skříženými hnáty a kovaným hadem. To jsem skutečně ještě neviděl. Dumám, jestli to má co do činění s otravou nebo s uštknutím.

Velmi zvláštní kříž

Za usedlostí jsem nejprve šel kousek vpravo, ale nakonec přece jen zvítězila zvědavost, vrátil jsem se a šel vlevo na Jalovec. Už zbýval jen kousek. U odbočky turistické značky z asfaltu byla regulérní plavecká základna, koupaliště, šest drah pro sportovní plavání, vše v ruinách.

Zpustlý plavecký areál

Na Jalovci 5 metrů sněhu! No abych nekecal, 5 x 10 m 😀 Děla nachystaný, ale nikde ani živáčka. Naobědval jsem se na lavičce před restaurací, prošel celý areál, něco málo nafotil. Našel jsem dokonce i Jalovec, který měl plody. Teď to můžu to odfajfknout, že jsem tu byl. Ale „Když to srovnám s tím výletem na Kokořín…“

Jalovec

Protože do Číchova to bylo slabé 3 km, ale bylo teprve podledne, rozhodl jsem se to trošku prodloužit. Zpátky k usedlosti/hájovně (jo, tady uměj žít, za Lesy ČR), a dál na Okříšky. V poledne se ovšem přesně podle předpovědi zatáhla obloha. V Okříškách mám asi 40 minut čas, než mi jede vlak, píšu kolegovi o souřadnice nedaleké kešky. Nalézám v pohodě, a hned tu máme vlak, ohlášený špatným titulkem – sranda největší, celej perón se chechtá. Vlak je příjemně vytopen. Jo, dobrejch 20 km!

Prošlá trasa

Z Elektrárny do Senorad na besídku

Publikováno 15.12.2014 | Autor: Chain

Odpovědět

Letos se poštěstilo a šéf nám uspořádal vánoční besídku. Loni tuším nebyla, takže to hodne lidí uvítalo. Nám se akorát nehodilo do krámu datum, protože jsme s Jelenem plánovali soukr. besídku pro zvané z Technické přípravy na Lihovaru v Rouchovanech. Jelen byl ale po operaci kotníku, prostě jsme soukromou odpískali a těšili se do Senorad. Menší část z nás, kteří mají rádi výlety, se tedy těšila hlavně na cestu z práce pěšky, kolem řeky, s placatkou v kapse. Vždycky to stálo za to, a ani tentokrát to myslím nikoho nezklamalo. Karel nemohl najít placatku, tak vzal rovnou pulčák slivovice, se slovy „Přece neponesu litr“. Cesta pěkne ubíhala, za chvíli jsme byli na Rabštejně, kam jsme tedy odbočili jen tři. Ostatní asi zmohl kopeček od potoka, nebo nevím. Než jsme se probojovali k přehradě, potkali jsme spoustu stromů přes cestu, které jsme museli obcházet. Nedávná ledovka toho polámala opravdu hodně.

Nejvíc to odnesly břízy a borovice

Za chvíli jsme ale byli na hrázi Mohelenské přehrady. Soutež v hodu sněhovou koulí měla jen dva startující, přičemz si ještě pomohli malým podvodem, tedy kamenem. Vyhrál opět Mates. Klouzáním vpřed jsme se dostali až k Bobešově chatě, kolem Ovčího skoku ke splavu, a dále ke mlýnu. Zde na nás letos nečekala žádná záludnost v podobě plata kořalek, takže jsme to zvládali s přehledem. Kousek za mlýnem jsme narazili na srnku. Já a Hrábě jsme šli k mostu polní cestou. Přece nejsme na výletě proto, aby jsme chodili po silnici. Na polní cestě koukám… „hele to není kámen, to je spící srnka“. Pomalu jsme se přibližovali zezadu. Ale banda shora od silnice na nás volala, že ta už to nerozchodí. Asi ji sem odhodilo auto.

Sražená srnka, jakoby spala

Za mostem u chaty tradičně proběhl autobus, před Havránkem obět přelézáme popadané stromy. Tentokrát to k zemi nevzalo žádnou chatku. Za splavem na louce děláme rojnici, většina už má z placatek hodně upito. Škrábeme se do kopce na Baby a tady dáváme malou pauzu. Kdo může tak fotí, počasí se totiž docela zlepšilo.

Na Babách

Po chvíli vyrážíme dál, a tlupa se začíná trhat. Někteří chtějí ještě stihnout vyhlídku na Velké skále. Mě, jakožto místního, to moc neláká, znám to tam, spíš už dostávám hlad. Když jdeme já, Brkel a Mates přes Kozének, počasí už je vyloženě fotogenické, zlatá hodinka.

Pohled na elektrárnu z Kozénku

Za Kozénkem nás dojde druhá skupina, a kloužeme se směrem k Senoradům. Cesta jsou vlastně dva potoky, kde každý hledá menší zlo. Brkel dopil slivovici a bruslí v tom bahně jak Holiday On Ice. Ve vesnici čistíme boty o trávu a obrubníky, ale málo platné, stejně jsme přišli jako prasata. Ale stálo to za to! Dóbro dóšli těch 13km.

Cesta? KDE?

33 km okolo Třebíče

Publikováno 24.11.2014 | Autor: Chain

Odpovědět

V sobotu 1. listopadu mělo být pěkně, takže jsem se vypravil na Pekelňák podívat se na tu rozhlednu. Na rozhlednu přece jdete, když je pěkně, že. Nechtěl bych být meteorolog, protože ty slova, co jsem ráno na jejich adresu spustil, to neumí ani Zeman. Prostě mlha jak mlíko, a vydržela celý den. Jak jsem tak šlapal do kopce, plánoval jsem tedy, že půjdu co to půjde, i když nebudou žádné fotky. Prostě jen tak na vzdálenost, abych protáhl nohy, a otestoval co snese ta levá po zlomenině. Kus od lesa jsem potkal skupinku, asi dvě rodiny, sunuly se taky na rozhlednu. A v lese další a další lidi. Nahlas jsem si říkal co ti lidi blbnou v takový mlze jít na rozhlednu. Ale asi to měli taky naplánovaný na pěknej den, a mělo být pěkně, tak šli 🙂

Výhled z rozhledny

Rozhledna vypadá teda podivně. Židovská tematika no budiž, ale vnitřní schodiště a hlavně zábradlí nepůsobí dojmem stability ani náhodou. Samotnou kapitolou je turistický přístřešek, který má stěny z laťek. Padesát na padesát díra-dřevo. Takže tam fouká jen o polovinu míň než venku. Skvělej nápad pane architekt. Na tohle jste pět let studoval? Asi v Plzni počítám. Scházím z kopce na křižovatku, a našel jsem AA baterku. Původně jsem myslel že tam někdo jen vyhazuje odpadky, doma se ale ukázalo že je jak nová. Beru to vlevo na Kracovice, že to nějak vezmu přes borovinu. Houby, u Borovinského rybníka to prostě nešlo projít, aniž bych neměl bahno až za ušima. Musel jsem se vrátit do Kracovic, a vzít to po silnici do Starče. Nohy ještě nebolely že bych musel domů, tak jsem šel dál, na Červenou hospodu. Tady se mi nechtělo jít po tom hlavním tahu, takže do Řípova trochu vracečka, a pak po červené do Sokolí. Keška s výhledem byla daleko v poli, nešel jsem pro ni. Kus po silnici a po žluté pěkně do Račerovic. Pořád tu jsou ty dva pokroucené sucháče. Potřebují ale východ nebo západ slunce, nefotil jsem tedy. Z Račerovic do kopce, opět jsem se dal špatnou odbočkou, ale vracel jsem se jen kousek. Dál na Dubiny a přes Zarážku už jsem šlapal jak robot. Celkem to hodilo 33km. Noha se zdá v pořádku, bolely obě tak asi stejně 🙂

Trasa pochodu

Pálava s Yahymanem

Publikováno 25.10.2014 | Autor: Chain

Odpovědět

Asi 3 týdny dopředu jsme na 22.- 23. listopad směřovali dvoudenní pokus o dobytí Pálavy. Počasí tomu vůbec nenahrávalo, do poslední chvíle to bylo nejisté, přesto jsme vyrazili. Fotky nefotky, hlavně že je dovolená! Plán počítal s ubytováním na blind v Pavlově, což je ideální startovní pozice. První dva penziony nám po telefonickém dotazu odmítli, že mají plno. No jistě, spíš se jim mimo sezónu kvůli pár stovkám nechce ani topit. Třetí penzion naštěstí v pohodě – penzion U Floriána. 350 peněz za noc vč. všech poplatků. Za půl hodiny už jsme byli na pokoji. Ještě doma jsme plánovali jak za svítání lezeme nahoru, aby jsme chytli dobré ranní světlo. Ale na místě se to zdálo jako naprostá pitomost, protože byla obloha jak mlíko. Takže jsme si v klidu v Jednotě nakoupili, nabalili batohy a vyrazili. Celé dvoudenní putování jsme celkově pojali spíš jako geocaching, než cokoliv jiného. Fotek jsme pár udělali, ale je to spíš dokumentační odpad. Jako nejlepší keška se ukázala být Tour de Pálava, protože nás protáhla po všech zajímavostech a konec je v Mikulově. Nic lepšího tady snad ani nelze vymyslet. První den jsme tedy obešli Děvín a kochali se výhledy. Při pěkném počasí to musí být žrádlo!

Pohled na Pavlov z Děvíček

Cesta na keškou nás zavedla i k vysílači, kam bychom jinak asi nešli. Na odpočivadle u Strážce jsme došli školní výlet, naštěstí spěchali do Mikulova na hrad. Vydatný oběd padnul v přístřešku v Soutěsce u pramene. Začalo potřetí pršet, když jsme chvíli bloudili než jsme našli zelenou značku, ale za chvíli jsme byli pod soutěskou, a obdivovali skály nad námi. Pod Dívčí hrad to bylo po vrstevnici, takže to byla prakticky chvilka. Na zpáteční cestě jsme trošku zaimprovizovali, s tím, že dojdeme do Dolních Věstonic, a odtud to dojedem busem nebo dojdem. Času bylo totiž ještě dost. V Dolních Věstonicích jsme zapadli do hospody na klobásu a pivo (Yahyman čaj). Posilněni jsme začali hledat nějaké vinařství, protože jsem měl za úkol nějaké víno z Pálavy dovézt, a ani Yahyman nechtěl rozhodně odjet s prázdnou. Na konci vesnice nám padla do oka Vinárna a restaurace pana Langra. Dáváme dvojku Sauvignonu, který mě chutná velice, a kupuju litr. Yahyman evidentně nebyl úplně spokojen, a šel vedle do vinárny na degustaci. Vrátil se asi za hodinu a očička mu svítila 🙂 Nesl tři lahve, z toho jeden pozdní sběr. Bylo na čase vyrazit k domovu. Podle informací se dala cesta do Pavlova projít, ač tam byl zákaz vstupu. Dělníci nás naštěstí nasměrovali na cestu kolem vody kempem, takže jsme asi za hodinu byli doma. Na pokoji pak proběhlo sušení, ale hlavně padla jedna lahev výborného Rulandského šedého. Našlapali jsme ten den skoro 16 km. Při 600 m výškových to byl skvělý výkon, uvážíme-li, jaké bylo počasí.

Trasa prvního dne

Druhý den jsme opět pojali volně. Zaplatili jsme za ubytování, nakoupili opět v Jednotě a popojeli do Horních Věstonic. Keška nás totiž naladila tak, že jsme ji chtěli skutečně dorazit, pokud to počasí a nohy dovolí.

Panák v Horních Věstonicích

Vyšlápli jsme obtížný spodní úsek (spousta bahna) a prozkoumali lezeckou stěnu u Špuntu – skálu pod Martinkou. Další, velmi pěkný úsek na rozcestí u Perné bohužel pršelo, výhledy dolů to ale slibovalo úžasné. To musíme ještě někdy dát za lepšího počasí! V Perné skoro dobíháme schovat se na zastávku, déšť už je skoro hodinu a vydatný. Po půl hodině sušení a nějakém tom loku jabkovice se rozhodujem pokračovat, přece nejsme másla. Na Sirotčí hrad to beru skoro během a nechávám Yahymana kus za sebou. Nahoře se ale potkáme, a hledáme další indicii kešky, a taky jednu tradičku. Pořád ještě můžeme, a tak zavelíme „Vzhůru na Stolovou horu“. Bohužel, čas se nachýlil, a chtělo to oběd. Nahoře se ale ukázalo, že Stolová hora, navzdory svému názvu, není na stolování vhodná! Dost foukalo a nikde ani pařez, na který by se dalo sednout. Jdeme dál a asi 20 min se dohadujeme, kolik je nahoře vysílačů. Je to totiž další indicie. A velice sporná.

Po cestě ze Stolové hory

Pod Stolovou horou dostihl Yahymana pracovní mobil. Vyřídil to ale rychle a já mezitím nalézám další indicii. Pokračujeme dál, přece tu někde musí být něco k sezení. No nebylo. Následuje mizerný úsek po silnici, ale je to jen kilometr a zvládáme to i psychicky. Odbočujeme na Turold. Další indicie, ale pořád nikde místo k sezení. Dáváme si aspoň tyčinku. Naštěstí při procházení informací o kešce Yahyman našel, že na dalším zastavení máme určit počet lavic. Ha! Lavice, to je to, co teď už fakt potřebujeme. Jsou dvě hodiny a od rána jsme měli jen tu tyčinku, která žaludek spíš podráždila.

Mikulov od Turoldu

K lavicím je to asi 750 metrů, to dáme! A skutečně, u vstupu do jeskyně pod Turoldem nás vítá útulný přístřešek. Venku tedy kvapně natlačíme skoro celej bochník chleba a dvě velký konzervy. Uff. A teď si dáme ve stánku čaj. Chlápek má příjemně vytopeno a sleduje v televizi nějakou horolezeckou soutěž. Nakonec jsme se dali do řeči, byly z toho dva čaje s rumem a nákup malého suvenýru pro ženu. Za tu hodinu v boudě jsme taky pěkně doschli, což nás naladilo na to, že to skutečně dorazíme. Scházíme do Mikulova, po cestě jsme tedy bohužel nenašli ani ty dvě tradičky. Jednu hlídal bezdomovec a obrovský zmoklý kámen. Za sucha T4.5, po dešti to nešlo ani smykem. Místo druhé kešky jsme našli kasu a kasírtašku. No nazdar, a jsou na tom teď i naše otisky 🙁 No co se dá dělat. Dojdeme pod Svatý kopeček, a při té příležitosti dáváme i tuhle multinu, s přehledem zkušeným okem. Tour de Pálava se ukazuje i jako pěkná finální pixla, hodnotíme ji oba velice, žádný trapný máslo bez tužky. Plechová vojenská pixla, uvnitř lahev Pálavy, hustý prostě.

Mikulov

Našli jsme si autobusové spojení do Horních Věstonic, a protože bylo dost času, došli jsme ještě o zastávku dál, přece nebudeme čtvrt hodiny sedět a čekat na autobus. Po dvaceti minutách jízdy zastavuje autobus asi 30 m od auta. Vypadalo to, jako bychom to měli dokonale naplánované už z domu 🙂 Nasedáme, píšeme SMS ženám, že jako vyrážíme, a jede se. Na zpáteční cestě už je tma, někde za Vlasaticema vidíme blikat spoustu světel. Sklizeň řepy v plném proudu. Zastavujeme a děláme pár snímků na dlouhý čas. Lepší než nic.

Sklizeň řepy

Doma jsem koukl do GPS, a vida 17,4 km při 750 výškových. Druhý den tedy byl vydatnější. Celkově tedy dovolenou hodnotím půl napůl. Viděli jsme toho spoustu, ale fotek málo.

Trasa druhého dne

Nedělní Březinova trojka – 25km v mlze

Publikováno 24.10.2014 | Autor: Chain

V neděli jsem si chtěl prošlápnout jednu třetinu Stezky O. Březiny. Počasí tomu ale nepřálo, šel jsem celou cestu prakticky v mlze. Žena mě dovezla do Želetavy, a vyrazil jsem po červené, po silnici. To moc nemám rád, ale byl to jen kousek. Cesta za Bítovánkama vypadala lépe, a začalo mě to bavit. Pak jsem ale došel k místu, kde jsem měl přes pole odbočit k lesu. Na poli byly půlmetrové koleje od traktoru plné vody, napříč přes bývalou cestu. Ba ani náznak nějaké cesty! Ach jo, chudák Březina, pomyslel jsem si, a vydal se to obejít po hlavním tahu – E59. Byl docela velký provoz, na to, že byla neděle ráno. Ale po 400m už se dalo zabočit do lesa a byl klid. Cesta příjemně ubíhala, a protože nebylo co fotit, tak jsem se nezdržoval 🙂 Někde za osadou Horky se mi ale zalíbily dva stromy, červený a zelený, Zkusil jsem to vyfotit…no světlo žádné, takhle to dopadlo.

Červená versus zelená

Naštvaně jsem pokračoval dál. Následující rybník s krásným názvem Žabinec, sliboval alespoň kus naděje na další fotku. Bohužel taky nic moc.

Rybník Žabinec

Cesta se prodrala z lesa a vedla na jeho okraji. Podle mě nejhezčí úsek této části stezky. Narazil jsem tu na nějaké zvláštní duby, které měly čepičky žaludů jakoby z copánků, prostě vlasatej žalud! Plod samotný jsem ale nenašel ani po půlhodině hledání, zvířata to mají dokonale vyluxované. No budu to muset probádat. Napojil jsem se na silnici, a kolem rybníka Utopenec (ano, došlo zde k tragédii) přicházím do Lesonic.

Rybník Utopenec

Zámek nic moc, navíc kvůli drátům a cedulím nejde udělat pořádná kompozice, kašlu na to. Škrábu se na Holý kopec, potkávám jednoho houbaře. Cesta dolů ovšem vede místy cestou zarostlou vysokou trávou, musím dvakrát obcházet, abych nebyl do pasu mokrej jak Rákosníček. Bohužel míjím díky tomu kešku, škoda. Ovšem až jsem vyšel z lesa, byla cesta ještě horší! Rozježděné traktorem, podmáčené. Opět jsem si vzpomněl na Březinu, chudák. Rybník Oklika musím obejít oklikou, rázem chápu proč se mu tak říká. Na hrázi se pár rybářů snaží něco chytit. Procházím Vícenice. Vesnice s takovým názvem je i u Náměště. Fotím alespoň řádek oleandrů, opět bez světla.

Vícenice

Za vesnicí vede krásná cesta podél trati do Bohušic, bohužel opět rozježděná. Za pěkného počasí to ale může být opět jeden z krásných úseků. V Jaroměřicích stíhám ještě na zámku koupit turistickou známku. Ve Viole dávám jako obvykle jedno Starobrno, než dojede žena s autem, a jede se domů. Počasí jedno blbý! 25 km v mlze.

Stezka O. Březiny, třetí část trasy

Sobotní babí léto

Publikováno 21.10.2014 | Autor: Chain

Odpovědět

V sobotu dopoledne se začaly mraky trhat a občas vylezlo sluníčko. To jsem musel využít, a vyrazil jsem na naučnou stezku Bažantnice. Slibovalo to pěknou kešku, a není to daleko. Dokonce jsem se kousek popovezl autobusem, abych stíhal. Bohužel přestup v Týně se mi moc nepoved, a běhal jsem za busem jak hadr na holi, až jsem to nakonec vzdal a šel dál pěšky. Naučná stezka opravdu stojí za to, je zde popsáno několik druhů neobvyklých stromů a taky třeba obří budka pro sovy, tzv. Sovník.

Bažantnice, naučná stezka

Okruh jsem si skutečně užil, což bylo korunováno krásnou pixlou. Tak tohle se vyloženě povedlo. Dokonce jsem stihl i být na dvanáctou doma.

Cestou zpět

Trasa Bažantnice

Celkem 8 km, ale zase to bylo za dvě hodiny, takže spokojenost.

Později odpoledne (než jsem uvařil oběd atd.) jsme jeli do Litovan. To už byla obloha skoro vymetená a teplota na tričko. Vzal jsem to na Hrotovice, až ke Stinskému rybníku. Na hladině sice byly labutě, ale držely se pěkně vzadu. Rohlík nemaje, fotil jsem tedy spíš les. Přelézt výpusť na hráz jsem si v tom bahně ani netroufal.

Podzimní les

Zpátky jsem to vzal podle GPS, cestou necestou až k poli. Ozimé obilí zde vytvářelo krásný kontrast k modré podvečerní obloze.

Ozimy

Zpátky jsme jeli přes Mohelno, a západ slunce kouzlil s barvama jak pominutej. Nedalo mi to a cvaknul jsem ten kýč aspoň z okýnka auta 🙂

Sobotní západ slunce

Domů jsme dojeli samozřejmě až za tmy, no měl jsem toho dost. A co teprve to naše mimino. Až v neděli večer jsem se díval kolik jsem vlastně nacoural, bylo to přesně 10km.

Trasa

Za celý den tedy 18 km…slušnej oddíl. A to mě v neděli čekalo 22 km. Pokračování příště.

Z Račerovic přes Dubinu

Publikováno 20.10.2014 | Autor: Chain

Odpovědět

V útery bylo odpoledne celkem hezky, udělal jsem si menší výšlap z Račerovic domů. Žena mě dovezla do Račerovic autem, a já se chtěl vrátit po žluté turistické značce domů.

Zapadající slunce ve smrkovém lese

Nedařilo se mi ale najít nějaký neobvyklejší snímek, tak jsem z cesty brzo sešel k polím směrem na Okřešice.

Na škrkách

Pořád to nějak nebylo ono a slunce už zapadalo. Klasicky jsem totiž vyrazil pozdě. U potoka jsem se připojil na zelenou značku a přes Dubiny a Zarážku šel svižně zpátky. Světlo už ale nebylo, tak jsem cvakl aspon jeden západ slunce.

Západ s letadlem

Trasa

Celkem to dalo 9km. Docela slabý začátek, ale to se zlepší.

Chain bloguje

Co neuteče, to umlátí závěrkou

Archiv rubriky: Pěšky

Dalešice – Třebíč, cestou necestou

Velké Meziříčí – Studenec žst.

Mrazivá procházka přes Sokolí

Z Brtnice do Okříšek přes skiareál Jalovec

Z Elektrárny do Senorad na besídku

33 km okolo Třebíče

Pálava s Yahymanem

Nedělní Březinova trojka – 25km v mlze

Sobotní babí léto

Z Račerovic přes Dubinu