Velký Hornek

V sobotu jsme byli nachystaní na Krumlovskou 36, ale počasí se nevyvedlo, takže jsme ji přeložili na později. V neděli byla v plánu návštěva kamaráda, nejen k vůli jasmínové rýži, ale i dcerce. Tak mě napadlo spojit to s menším výšlapem. že to byla chyba se ukázalo až při cestě domů. 14km, těžký terén,  mákli jsme si pěkně. V  posledním čísle časopisu Naše příroda byl poutavý článek o kopci v Moravském krasu, oplývajícím rozlišnou faunou a flórou. A protože to  je kousek od Brna, dali jsme to zároveň. Vstali jsme sice včas, ale odjezd byl cca 10:15 🙂

Mapka trasy

Mapka trasy

Zaparkovali jsme kousek od hřbitova, protože všechny čtyři (!!!) parkovací místa byly obsazené. Cesta začíná přímo podél hřbitovní zdi. Hned od začátku do konce pěkně rozbahněná. Ale nebylo to ten extrém, že by se to lepilo na boty, tak se šlo dál. V lese to bylo ale ještě horší. Jak tam nesvítilo slunce, a rozjezdily to traktory, cesta katastrofa. Nicméně jsme se doklouzali k první kešce Skalka. Rostly tu i pěkné hřiby. Keška odlovena snadno, obtížnost 2.5 se mi teda vůbec nezdála, spíš 1.5. Chvíli jsme poseděli a sklouzli zbývajících pár metrů k vodě. Vodní nádrž, česky bychom řekli rybník, „Pod Hrádkem“ měla opravdu krásný přepad, tomu jsem neodolal.

přepad vod. n. Pod Hrádkem

přepad vod. n. Pod Hrádkem

Asi po 300 m nás čekala hospůdka – Muchova bouda. Jak jsem koukal po netu, nemá to žádnou souvislost s malířem Alfonzem. Jedná se o pouhou shodu jmen, hospodu dostal jakýsi válečný veterán se stejným jménem. Pivo neměli, tak jsem si dal Starobahno, nejhorší pivo na celé Moravě. Žena si dala čaj, asi podstatně lepší volba. Po krátké pauze jsme pokračovali po překročení Říčky vlevo. Říčka zde prudčeji klesá, jsou na ní krásné kaskády. Toho využívala i skupinka fotografů/filmařů. měli v řece postavené i štafle. Až ke Koupališti byla cesta narušena pouze několika cyklisty. V sezóně to tady musí být jak na Václaváku… Překročili jsme vodu po pěkné lávce, a cesta začala stoupat strmě do kopce. jenže to nebylo všechno. V jednom bodě byla žlutá turistická značka odkloněna z pohodlné široké cesty )asi kvůli spadlým stromům). A to teprve byl krpál. Funěl jsem i já, natož žena. Po zdolání největšího převýšení se cesta stáčela vpravo, aby se opět napojila na původní, ale my to vzali rovně na Hornek, bylo to v té chvíli prostě kratší. Vyhlídka je skutečně pěkná, i když lesy byly naplno zarostlé.

Hornek

Hornek

Výhled z Horneku, vzadu Pálava

Výhled z Horneku, vzadu Pálava

Druhá keška se hledala hůř, ale po pár minutách taky neodolala. Poseděli jsme tu déle, udělali společnou fotku, příjemné místo bez lidí. K vidění tu bylo opravdu nadprůměrně velké množství květin a hmyzu. proto bych tuto lokalitu rád navštívil znova, z kratší strany, ale s delším sklem 🙂 Zpáteční cesta prakticky po rovině, zase ale hodně bahnitá. Poslední úsek dokonce po silnici! Naštěstí jen asi 400 m, takže jsme to zkousli. Alespoň se dalo oklepávat bahno z bot. Doba pokročila, takže jsme se pomocí navigace překodrcali do Bystrce. Na návštěvě káva, pálivé čipsy. Obalení nemluvněte, usazení do kočáru a jde se do místní obory zvané Holedná. Žena skoro celou cestu tam a část zpět tlačila kočár, ale zas nenesla batoh 🙂 Cvaknul jsem jen pár dokumentačních fotek, chce to taky nějaké tele, jsou tu daňci, divočáci (v oplocence), mufloni!

Muflon, obora Holedná

Muflon, obora Holedná

A to je celé. Domů jsme se vrátili v po osmé, hodně unavení. Ještě jsem vařil na druhý den oběd, a než jsem to dodělal, žena už spala…

Novosedly, po dlouhé době poprvé

Na neděli 19.5. bylo delší dobu v Google kalendáři naplánované Pohansko, tedy Obora Soutok (Dyje a Moravy), ale poslední zprávy z regionu bohužel hovořily o přemnožení komárů v této oblasti, takže jsme to odložili na podzim, případně na další rok.

Takže jsme nakonec zvolili jinou lokalitu, kde není tolik mokřin – Novosedly. Je to místo, kam sem jezdíval k babičce na prázdniny, takže na něj mám mnoho vzpomínek. Trasu jsem měl v hlavě přibližnou, a nakonec jsme ji skoro přesně dodrželi.

trasa, 20 km s odbočkami

trasa, 20 km s odbočkami

Auto jsme nechali na vlakovém nádraží. Od nádraží do vesnice bývala holá silnice kde se dalo parkovat kdekoliv. Za ty roky tu ale vyrostlo satelitní městečko plné bungalovů za pět mega. Nádraží samo o sobě mělo vždy své kouzlo, vzadu na nástupišti bývalo jezírko s lekníny, hned vedle byla přilepená hospoda…Ne všechno je teď v takovém stavu jak by si to zasloužilo, ale je to dáno malým cestovním ruchem. Vlak je dnes v podstatě drahá doprava, navíc jezdí občas a ne zrovna přesně a rychle. Lidi volí raději auto.

Dřív tomu tak nebývalo. Na nádraží bylo mnoho stojanů na kola, jeden i zastřežený, ze všech květináčů visely muškáty a člověk si při čekání na vlak mohl dát limonádu, ledňáčka, kochat se lekníny. Chtělo by to paní výpravčí, která by to vzala za své, a mezi odbavováním vlaků se porýpala v zahrádce místo čučení do komplu.

Vlakové nádraží Novosedly

Vlakové nádraží Novosedly

Z nádraží jsme jeli rovnou k našemu bývalému sídlu. Hodně se to tu změnilo, ale zároveň spousta věcí zůstala. Takže veskrze pozitivní očumovačka. Dále nás cesta vedla kolem větrolamu dozadu ke sklepům. Vlak se tu pěkně točí a je tu výhled. Sedával jsem tady a sledoval vlaky, zapisoval kolik mají vagonů a tak podobně. Sklípky taky pořád vypadají skoro stejně, některé si živě pamatuju, jiné jsou snad i stejně rozestavěné.

Typický sklep

Typický sklep

Dojeli jsme až na konec sklepní oblasti k řopíku.

ŘOPík, v pozadí Pálava

ŘOPík, v pozadí Pálava

Směrem dále ve vesnici jsme potkali celkem nový penzion Kristýna přistavěný k vinařství, kde jsme dali oběd. Gordon bleu (snad to žena sepíše), a vzali si letáček s kontaktem pro případnou rezervaci ubytování.  Po obědě, který se celkem protáhl, jsme vyjeli poklidným tempem do Drnholce. Cesta mírně zvlněná, ale po silnici. Provoz ale minimální, snad tři auta. Před Drnholcem doleva, Před řeku Dyji – je zde už hodně široká, však kousek za Drnholcem začíná Mušovská přehrada.Již od mostu nás upoutal pěkný zámek, bohužel jak jsme zjistili na místě je veřejnosti nepřístupný, údajně to soudruzi trošku vybydleli.

Dali jsme si tedy točenou zmrzlinu, za mě lepší průměr, a už jsme hledali odbočku na cyklostezku. Marně. Stezek všude mraky, ale značená jen Moravská vinná. A my chtěli K soutoku, protože ta vinná vedla zase po silnici. Naštěstí jsme měli navigaci, i Nokia se chytala, takže jsme našli celkem snadno správný výjezd z městyse. Hned v lese nás čekala typická lužní mokřada.

mokřady

mokřady

Kupodivu se tu nekonaly žádné velké komáří nálety, kterých jsem se obával. Je tu velmi pěkná cesta, v lese ani nefoukalo, sluníčko nepálilo, rovinka, zkrátka příjemné svezení – nejlepší úsek cesty. Za chvíli jsme ale byli u soutoku, až mě to skoro bylo líto že to je takový kousek. Společná fotka, pomalý průjezd Jevišovkou, no moc jsem si toho už nevybavil. Focení na nádraží. Je tu jen bouda a dlouhá cesta do vesnice. Hned kousek za tratí už bývala čára, ostnaté dráty a pohraničník ve strážní věži.

zastávka vlaku - Jevišovka

zastávka vlaku – Jevišovka

Chvíli jsme poseděli u nově vybudovaného turistického odpočívadla s vyřezávanou čapí rodinkou. Sbíhá se tu několik cyklotras i z Rakouska. Další část cesty vede po bývalé signálce, kudy jezdívali dříve jen pohraničníci. Fouká silný protivítr, cesta není ničím krytá, jedeme prostě hodně pomalu a je to vysilující. Nakonec se ale dostaneme na konec Nového Přerova, následuje nezbytná zajížďka až ke hranicím, kde dřív stály protitankové ježky. Dnes tudy projíždí normálně auta jako by se nechumelilo.

kaplička na hranicích, pohled z rakouské strany do čech

kaplička na hranicích, pohled z rakouské strany do čech

V Novém Přerově jsme neomylně směřovali do nového penzionu Jáňův dvůr, který nám byl doporučen mými rodiči. Prostředí dvora bylo skutečně krásné. Pěkně upravené, přitom žádné moderní kýčoviny. Na jedné straně ubytovací prostory, holičství, vedle hospoda. Vzadu za dvorem měly výběh kozy. V rohu houpačka, pískoviště, dostatek místa na ustájení trubkových ořů i na posezení u piva. Značka Cyklisté vítáni zde je rozhodně oprávněně! Mimochodem čepovaná nefiltrovaná Černá hora byla tak skvělá, že jsem neodolal a dal ještě jednu. Žena popíjela jakousi neperlivou limonádu, také z produkce ČH, a ke druhému kolu si dala buchtu 🙂 Velká spokojenost, rovněž jsme si vzali letáček s informacemi pro případnou rezervaci ubytování. tady by se mi tedy líbilo rozhodně víc než v tom novém europenzionu v Novosedlech.

Jáňův dvůr, rybí oko

Jáňův dvůr, rybí oko

Po příjemném posezení zbývalo jen dojet zpět k autu, s větrem v zádech, po rovině, brnkačka. Vlevo rybníček, vpravo sušička vojtěšky, tak jako kdysi. V Novosedlech jsme ještě zajeli na hrob mého dědy (a taky sousedů Kronichových), a podívat se kolem školy a kostela. Také zde se toho mnoho nezměnilo. Hospoda na radnici pořád funguje atd.

typický pohled, Sýpka v Novosedlech

typický pohled, Sýpka v Novosedlech

No a to je vlastně vše. Domek paní Korciánové u potoka prodělává velkou přestavbu. Před naším bývalým sídlem do oka padne hlavně to, že chybí stará lípa vedle kapličky. Kaplička sama je ale zaliskaná od kolemjedoucích aut úplně stejně jako před třiceti lety 🙂 Následuje návrat domů s jednou větší pauzou. Stihli jsme to tak akorát, v Třebíči zrovna začíná pěkná bouřka (při které udeřilo do komína Jitony). Těšíme se na další víkend, na který je naplánovaná Krumlovská 36.

P.S. Spolupracovníci najdou celou dávku fotek na disku N: jako obvykle…

Vodní nádrž Mohelno – levý břeh

Dlouho je již tomu, co jsem se  jako malý kluk plavil po přehradě na nafukovacím člunu. Tenkrát jsme projeli opravdu všechny zákoutí a zátoky. Po těch letech jsem měl chuť alespoň suchou nohou navštívit některá místa znovu.
Počasí je stále vrtkavé jako v dubnu, ale sobotní dopoledne slibovalo celkem hezkou oblohu… Na rozdíl od meteorologických předpovědí, které jsou letos mimo jak revizor v letadle. Tradiční nákup paštiky a rohlíků, a už se může vyrazit. V plánu byl levý břeh nádrže, tzv. pod jazerem, odkud se právě kdysi pořádaly plavby.

Auto jsme nechali klasicky u labské zmole, pole vypadalo že půjde přejít, takže jsme se nemuseli vracet k jeřábu a pak dlouhou nudnou cestou jít k jazeru, ale vzali jsme to přes zmolu a dál přes pole k posedu.

Trasa, 7km

Trasa, 7km

Po cestě k prvnímu výběžku jsme potkali paní, která sázela stromky v oplocence. Dole na druhém výběžku seděl rybář. Zajímalo by mě, jak je to s tím zákazem lovu ryb na přehradě…

pohled na hráz

pohled na hráz

Na sluníčko jsme si chvilku museli počkat, ale naštěstí se v té oblačnosti našly díry kdy se dalo fotit. Od vody nahoru slušný kopeček, nechápu jak jsme to mohli vytlačit s kolem a naloženým člunem. Nahoře v houbařském trojújelníku už byly vidět babky (tedy ne ty s klestím, jdavše z lesa, ale babky jako houby). Z keškovacích skal byl nádherný pohled, chvíli jsme se tam usadili.

Vyhlídka pod jazerem

Vyhlídka pod jazerem, rybí oko

Další sestup k vodě byl  namířen pod čerpačku, podle předchozí obhlídky z pravého břehu to slibovalo pěkný výhled. A taky že jo. Zapomenutý kout. Bylo vidět jak moc se tu mění výška hladiny. Potkali jsme Dlouhozobky svízelové, jak se jako kolibříci vznášeli a nasávaly nektar, aniž by na květině přistály. Rostla tady i Podmrvka hadcová.

jaderný vodopád a čerpačka

jaderný vodopád a čerpačka

Na zpáteční cestě jsme se chtěli najíst u jazera, bývala tam chajda, posezení, ohniště… tak chajdu jsme našli, značně zpustlou, ale posezení fuč, takže jsme se najedli až na kládách u pole, přešli Labskou zmolu a hurá domů. Zítra nás totiž čeká další výlet, poněkud náročnější!

S Yahymanem na Rokytné

Domluvili jsme se, že je potřeba zrelaxovat chvíli procházkou v lese, fotky nejsou podmínkou. Původně se mělo jít na Rabštějn, ale to se nám nakonec zdálo jako příliš krátka procházka, takže jsme zvolili delší a atraktivnější variantu – projít se kus podél Rokytné.

trasa

absolvovaná trasa, 6 km

Cestou do Rešic jsme nemohli nevyfotit si elektrárnu…

Jaderka zezadu

Jaderka zezadu

Napřed jsme zajeli do Rešic ke kapli. Paní tu zrovna sekaly trávu. Tak jsme si chvilku zablbli a zas jeli dolů k zámku.

socha s vrtulí

socha s vrtulí

Na kraji lesa rostly nějaké ty houby, ale bylo vidět že vyrostly už dříve, hejblaly s tím červi. Fotek jsme nakonec moc neudělali, spíš se povídalo. A chvíli i bloudilo. Žluté značení je opravdu po celé délce Rokytné slabší. Ani počasí nebylo ideální, ale opravdu to nevadilo, procházka účel naprosto splnila. Jo, a zase jsem u Yahymana zapomněl polarizák 🙂

Rokytná pod Rešicemi

Rokytná pod Rešicemi

Zámecký vrch 2013

Na minulém ročníku jsem nebyl, naposled tedy 2011. když mi ségra oznámila, že má lístky, hned mi v hlavě šrotovalo, že by se to mělo využít. Stovka není moc, ale dvě pro dva, no neberte to zadarmo. Vypravili jsme se klasicky, k polednímu. Ale tentokrát to v podstatě i stačilo, hlavní závod byl až v 13:00. takže před tím ještě nezbytná návštěva Jinošovské obory, když je to po ruce.

Jinošovská obora

Jinošovská obora

Kůrová skautská bouda

Kůrová skautská bouda, infrafotografie

Dělal jsem i pokusy s infračervenou fotkou, ale slunce mi ten den nepřálo. Takže aspoň slabší HDR místního sylvánia, jedna IR kůrové skautské chaty a už se přesunujeme do toho rachotu motorů…

na startu

na startu

Po cestě jsme nakukovali do stanů jednotlivých stájí, kde technici, tedy převážně zároveň piloti ladili své stroje. Celou stáj pak tvořila až na výjimky buď rodina nebo parta kamarádů.

vytuněná škodárna

vytuněná škodárna

Závod se jede v mnoha kategoriích, takže jezdí vše od Š100 po formule a tahač.

formule

formule

Minulé ročníky jsem měl ty kategorie a jezdce nastudované, letos se to nedalo. bylo toho po té svatbě a svatební cestě nějak moc. Takže ve stručnosti přidám fotku jednoho BMW na slajkách (smrad po gumách nesmírný) a tradiční kamion. Ten když jede na plnej knedlík do kopce, jde z toho opravdu strach…

bavorák, jak to krásně přetáčí

BMW v driftu

šampion David Vršecký se svým závodním kamionem Buggyra

šampion David Vršecký se svým závodním kamionem Buggyra

Svatební cesta – den 5. – Kuks a Zelená hora

Dnešní den byl v podstatě návratovým, přesto jsme navštívili dvě zajímavé lokality po cestě.  Jak jsme se vraceli ze Dvora Králové, odbočili jsme těsně před Kuksem,a říkali jsme si, že se sem vrátíme při odjezdu. Takže ráno balení, snídaně, a v deset už svištíme po třistasedmičce na Dvůr králové. Kousek za připojením na 37 to je. Sezóna zde taky ještě nezačala naplno, opět nám to vyhovuje, všude jsou videt jen místní lidé, ale hospoda už má třeba otevřeno. Fotím si místní hostinec předělávaný na školu a pak zpět na hostinec.

Hostinec v Kuksu

Hostinec v Kuksu

Přesochané sochy, schodiště, scházíme k řece a k úpatí hospitalu. Na jedné straně údolí jsou situované zábavní budouvy, lázně a další zábavní podniky., na druhé nemocnice, hřbitov…

Schodiště lemované vodními koryty

Schodiště lemované vodními korýtky, poněkud vyschlými

Kuks, hospital

Kuks, hospital. Pohled ze schodiště

Dovnitř jsme se ani nepokoušeli dostat, beztak nebyla sezóna a bylo zavřeno. Zpátky se vracíme zase přes most, ale jinou cestou přes vesnici, míjíme krásne roubenky, nějakou továrnu, kde je ted informačni centrum, zavřené 🙁

Roubenka

Roubenka

V hostinci si dáváme zmrzlinu a poloteplé sprite/multivitamíny v plechovce. Při odchodu méjíme pár chlapů, jak ořezávají břízu – sezona se opravdu teprve chystá. A už si to ženem domů. Velkým obloukem se vyhýbáme Hradci Králove, je to děsný dopravní zmatek. V Chrudimi ovčem taky zácpa.  U pardubic mlsně koukáme na Kunětickou horu, nakonec se k ní přiblížíme alespoň na pár fotek.

Kunětická hora i s moderním podhradím

Kunětická hora i s moderním podhradím

Jedeme dál, cesta se dost vleče a jsme unavení, ten týden nám dal celkem zabrat. Někde za Ždírcem mě napadá, že když nejedem přes Havlbrod ale přes Žďár, že bychom ještě mohli aspoň nakouknout na Zelenou horu. Je to prakticky po cestě, tak tam sjedem. Krátká prohlídka, focení, a jedem domů.

Zelená hora

Zelená hora

No a to je konec naší svatební cesty. Nemyslete si ale, že jsme usnuli na vavřínech, hned další Víkend tu máme Zámecký vrch, fotbal ve Studenci, veget na ranči v Litovanech…všechno dokumentuju! Až to sepíšu, dozvíte se to…

Svatební cesta – den 4. – Adršpašské a Teplické skály

Dnes počasí slibovalo alespoň trochu sluníčka, takže jako poslední celý den byly jako cíl cesty stanoveny Adršpašsko-teplické skály. Počasí se v poledne zlomilo, ale to už je osud. Z české skalice je to nějakých 40 km. Cesta ubíhala celkem v klidu, Náchod už jsme měli projetý, takže i bez navigace levou zadní, na konci města nás teda vedla trochu jinudy než měla, ale na Hronov jsme vyjeli dobře. Sezóna ještě nezačala, ale prakováci už vybírali jako vzteklí. Člověk zatočí doprava a hned po něm chtějí stovku. Příště to vezmem doleva, tam je to jen za 50,-. Přejdeme hlavní silnici a už nás vítá vstup do skal. Po zaplacení vstupného (70,-?) jdeme hned dovnitř. Turistickou známku koupíme až při odchodu.

Vstup do skal

Vstup do skal

Pár metrů za nimi je jezírko Pískovna, jehož název sám napovídá k čemu jáma dříve sloužila.

Pískovna

Pískovna

Po břehu jdeme jen kousek a vracíme se na rozcestí, ještě se sem vrátíme, kousek dál je totiž geocache. A už nás vítají strmé skály tyčící se kolem cesty. Hodně skalních útvarů je pojmenovaných, ale mě to vetšinou nebere, protože abych to v tom viděl musel bych mít o hodně víc promile. Něco ale bylo zřetelné pěkně i za střízliva, třeba Indián, Helma atd.

Skály všude

Skály everywhere

žena měla malinkou mapku s popisem útvarů, takže mi to hlásila a já se to poctivě snažil fotit, no ne vždy nám přálo slunce. Došli jsme až na rozcestí ke zkratce – protékal tu potůček, budoucí Metuje, a bylo tu posezení, nikde nikdo. jen drzé kachny knám přišly žebrat něco k jídlu. Nestyděly se přijít skutečně na metr. Idylka, takže jsme chvíli poseděli.

Kachna žebravá

Kachna žebravá

kousek dál už byla skalní branka, a začalo být pěkně chladno. Takže nasadit mikiny. Místy fakt ležel sníh, ale zdaleka ho nebylo tolik jako v Teplických skalách (viz dále).

Skalní branka

Skalní branka

Průchody jsou místy velmi úzké, stále se držíme Metuje. Potok je velmi oranžový, železitý, a jsou v něm vidět ryby! Jdeme kolem Hromového kamene, který údajně padl na nějaké angličany v 19. stol. kteří „šli pozorovat bouřku do skal“ 🙂 Chytří klucí. Následuje nezbytné focení malého vodopádu, včetně společné fotky.

Malý vodopád

Malý vodopád

Dokončujeme okruh kolem útvarů Milenci, Starosta a starostová, sluníčko už se ale schovalo. Schodů je hodně, cesta místy opravdu úzká a strmá. Po stranách je vidět kolik místy bylo sněhu v Adršpašských.

Skalní schody

Skalní schody

Po cestě zpět zkoušíme i Ozvěnu, no už je asi stará a nefunguje. U pískovny v pohodě odlovíme kešku. Být léto, tak je tu hlava na hlavě a rozhodně by to nešlo. vycházíme ze skal, kupujeme tu turistickou známku a obědváme paštiku a rohlíky na odpočívadle před vchodem. Po posilnění se rozhodujem, jestli zvládneme i Teplické skály. Ženě se moc nechce, přecejen doba pokročila, ale nakonec ji přemluvím, že zkusíme kam dojdem. Po dojezdu na místo a zaparkování,zjišťujem, že sezóna zde ještě nezačala, a vstup je na vlastní nebezpečí. Apoň se nemusí platit vstupné a parkovné. Cesta stoupá zhůru lesem, není to taková procházka po rovině jako v Adršpašských. Na odpočívadle, rozcestí „U Ozvěny“ se žlutou (cesta do Adršpašských) sníme psy. Je tu altánek, pěkne situovaný ve skalách, s výhledem do údolí. Ozvěna opět dost slabá. Míjíme první pojmenovaný sjkalní útvar – Sklad sýrů (nebo čehokoliv), a zastavujem u odbočky na skalní hrad Střmen. ženu nahoru nedostanu, ale já neodolám, a vylezu těch 300 schodů. Spodní patra celkem jdou, schody sou široké a pohodlné, ale nahoře na skále je to mazec. 50 cm úzké schody strmé více jak 45%, no hotový žebříky, a hned několik. U toho zábradlíčko 15 cm vysoké.  Nahoru to ještě jde, dolu to bude horší 🙂 Vyšplhal jsem ale i s báglem, a naskytl se mi překrásný rozhled. Jak ten ježíš v Riu! 360 panorama. Počasí nebylo nic moc, přesto sem aspoň dokumentačně natočil kruhový rozhled a udělal pár fotek. Sem to chce zajít znovu, až bude pěkně!

Pohled ze skalního hradu Střmen na budovu SOU

Pohled ze skalního hradu Střmen na budovu SOU

Celkem znechuceně pokračujeme dál. Teď už permamentně nadávám na počasí, ale šlapu vytrvale. Přicházíme ke vstupní bráně, pamětní deska, že zde byl Goethe nebo kýho šlaka. další kilometr a je zde zděná brána, za tí zbytky bývalé horolezecké chaty. Nádherné místo. na rozcestí nakukujeme napřed vprav proti směru prohlídky. Místy je to skutečně strašidelné, všude metr sněhu, skály pokryté vrstvou ledu. proto je tam ten vstup na vlastní nebezpečí. jak to taje, občas někde spadne kus sněhu…pryč odsud. Nakoukneme i na druhou stranu po směru prohlídky, ale celou trasu už bychom nestihli. Plánujem ale další výlet do těchto míst, za lepšího počasí. Návrat dolu je spíš rychlým ústupem abychom opět stihli večeři 🙂 Počasí se trošku zlepšuje, fotím tedy ještě budovy SOU, která byly vidět ze sklaního hradu a jedeme na základnu.

SOU hotelnictví a společného stravování

SOU hotelnictví a společného stravování

Svatební cesta – den 3. – Náchod, Dobrošov

Na další den opět počasí tak napůl, takže tůra taky taková napůl. Prvním bodem programu byl opět oběd 🙂 My než se vyhrabeme, ale když je ta dovolená… Měl to být oběd ne ledajaký – na doporučení kamaráda jsme zamířili na Jiráskovu chatu (ano, ten Lojza Jirásek). Údajně zde vaří pod dohledem učni, a že to je luxusní, a se štrůdlem a tak. Jo a taky výhled že je tam skvělý. Nokia navigace nás suverénně vedla po červené turistické značce, až do bodu, kde končil asfalt – Amerika. Naštěstí do nás nebušili rozezlení turisté trekovými holemi. Takže zpět do Náchoda, a lépe a radostněji :). Na místě ale přišlo poněkud rozčarování. Chata byla zavřená, údajně to koupil nový majitel. Takže počítám že je i konec s učněma a štrůdlem. Smutně nám to potvrdil i správce na pevnosti Dobrošov.

Jiráskova chata

Jiráskova chata

Bunkr odsud byl na dohled, takže jsme projeli vesnicí na parkoviště pro turisty, kousek pěšky kolem rozbitého bunkru a už jsme u dělostřelecké tvrze Dobrošov. Kupujeme turistickou známku a útlou knížečku. Beru i pár prospektů pro kamarády z betonového lobby.

Cesta k pevnosti

Cesta k pevnosti

Podzemí se nám procházet nechtělo, bo sme měli už hlad jak herci. Pan průvodce nám doporučil dole v Náchodě hotel Bonato (více zde na blogu mé ženy). Já si teda pochutnal, pořádně velkej řízek z krkovičky a šťouchaný brambory, na to Plzeň, co bych za 250,- nechtěl 🙂  Hned po takovým obedě člověk ale nemůže vyrazit na nějakou dlouhou tůru, takže jsme si procházkou došli k jedné kešce.

Lázeňská oblast Běloves

Lázeňská oblast Běloves

Geocache jsme sice nenašli, ale i tak se to bohatě vyplatilo. Mám rád kešky, které člověka zavedou na místa, která nejsou v žádných příručkách a přesto je na nich něco zajímavého. Tato byla ukryta v opuštěném lomu na kámen.

Kačerův lom

Kačerův lom

No a to je pro dnešek vše. Po večeři jsem ještě šel ulovit pár snímků západu slunce nad hladinou Rozkoše.

Rozkoš, Česká skalice

Rozkoš, Česká skalice

Svatební cesta – den 2. – ZOO Dvůr Králové

Na druhý den hlásili celkem zataženo, takže žádná tůra, jde se do ZOO.V pavilonech je celkem jedno jestli venku svítí slunce nebo ne, a venkovních zvířat stejně moc ještě nebude, sezóna pořádne nezačala.

Ráno jsem se byl sám projít až doprostřed nádrže Rozkoš. Je tady vybudována úzká záchytná hráz, po které se dá přejít až skoro na druhou stranu. Je tam teda zákaz vstupu, a zrovna tam operovali chlapi z Povodí Labe, ale člověk s velkým foťákem se nacpe i tam, kde ho normálně vyhoděj nez pardónů. Mě navíc ještě pozdravili 🙂 Konec cesty okupuje obrovská kolonie racků, no určitě bych řekl že jich budou stovky. Byl jsem celkem rád, že to není průchozí, tam by fakt mohlo jít vo život.

Racek Chechtavý, stovky

Racek Chechtavý, stovky exempopelářů

Dvůr Králové byl asi 30km daleko, navíc jsme podle Nokiácké navigace (sic!) jeli po okrskách, takže do ZOO jsme se dostali spíš na oběd. A taky že jo, hned u vchodu byla restaurace, dali jsme si svíčkovou, co už. (Více o těchdle věcech píše žena na svém blogu). Po obědě kupujeme vstupenky (195 Kč za osobu) a hned jdeme dovnitř. Není tu moc lidí, bohužel ani zvířat, ale pavilon ptáků je otevřen, tak jdeme dovnitř. Všude je tropické teplo, ventilátory a topení beží naplno, aby nám ti opeřenci nezmrzli.

Exotika

e-Xotika

Dále jsme navštívili několik dalších otevřených pavilonů, venku byli také sloni, zebry, prostě zvířata, která nevyžadují tropické teploty. Nejvíce legrace bylo ovšem u výběhu pro Surikaty. Všelijak se škádlily, naháněly atd., člověk se na to vydrží dívat hodiny. 🙂

Surikaty

Surikaty

Odtud jsme se také nechali svézt „vláčkem“ až ke lvům. Po cestě byli pěkně vidět např. nosorožci. Celkově se mi ZOO velmi líbilo. Byl jsem zde jako malý kluk a pamatuju si z toho úplný prd, ale dnes mě rozmanitost druhů a rozlehlost areálu velmi potěšila. Žena cosi brblala, že se jí nejvíc líbila Zlínská ZOO… no bodejť, tam jsme byli v sezóně a mají jiné uspořádání, bohužel taky davy řvoucích dětí, paráda…

vopice

vopice

jiná vopice

jiná vopice

krmení slonů

krmení slonů

 

 

Spící hyena

Spící hyena

Ze ZOO jsme jeli rovnou domů, tentokrát ne po okrskách, ale pěkně po silnici 307. A to je celý.

Svatební cesta – den 1. – Ratibořické údolí

Protože ještě stále nemám fotky ze svatby, začnu svatební cestou. Za cíl byla vyhlášena Česká Skalice, neb to není až tak daleko, a v okolí jsou dosažitelné různé zajímavosti. Odpočinek pěstujeme celkem aktivní, takže to nebylo pět dní válení se u televize, ale začali jsme pěkně tůrou. Procházka kolem Barunčiny školy a dalších pamětihodností se celkem protáhla, protože jsme to vzali pěkným obloukem po všech kostelích a památkách.

d1baru

Stará fara

Ale nikam se nespěchá, šak babička je kamenná a nikam neuteče. V údolí se začínalo probouzet jaro, všude rozkvetlé koberce kytiček, ptáci, hmyzáci, no prostě už to žije.

D1_kvet

v lese to kvetlo

Cesta byla skutečně příjemná, za chvíli jsme minuli lovecký zámeček a vystoupali k Ratibořickému zámku. Nezbytné focení a svačina na lavičce nad mrtvým hlodavcem (!) – paštika a rohlíky 🙂 Normálně to nejíme, ale na tůře se to snese.

Ratibořický zámek

Ratibořický zámek

Na rybníčku se zatím prováděla údržba před sezónou, i skleník byl zatím zavřený. Ale to nám nevadí, lepší než kdyby tu byly davy lidí. Jdeme dál, po cestě obdivujeme čápa, jak si vykračuje na lukách. No a odsud už je to jen kousek Rudrově mlýnu. V nedaleké restauračce, prakticky 50 m za stavidlem, dáváme Kofolu a Budvar (pivo neměli).

Rudrův mlýn

Rudrův mlýn

No a každý mlýn potřebuje splav, že, takže Viktorčin splav byla další zastávka. Údajně je splav komplet nový, že ze starého nic nezbylo, nenaděláš nic.

Staré bělidlo

Staré bělidlo

Žena si zahrála na Viktorku a šlo se dál…

Viktorka u splavu

Viktorka u splavu

Dalším bodem programu byl Bílý most. Museli jsme uznat, že nápad natřít mosty různými barvami pro lepší orientaci byl fakt dobrej. Mosty totiž všechny vedou přes Úpu, a takhle se hned přesně ví kterej je kterej. O kus dál pod Rýznburkem byl např. Červený most, ten jsme jen viděli z výšky.

Bílý most

Bílý most

Odsud cesta pokračovala pěkně do kopce, a aby toho nebylo dost, oblast se jmenovala Pohodlí. No to sotva, spíš krpál jako blázen. Navíc začaly děsně kecat ukazatele kilometrů, takže jsme poměrně uondaní a v začínajícím dešti došli na kýžený Rýznburk. Sníme psy, žena píše pohlednice. Přeháňka asi půl hodiny docela promáčela cesty, takže do obce Žernov jdeme raději delší cestou po silnici. V obci mineme tím pádem žlutou, kderá se vrací ke kamenné babičce, ale naštěstí se na ní dostaneme po silnici o kus dál a jsme zas u sousoší.

Babička s vnoučaty a čokly

Babička s vnoučaty a čokly

Celá babička už nám je ale ukradená, máme toho za celý den fakt dost. Na kilometry to není až tak moc, ale přece jen je to celý den na nohou. Takže zpět na zámek, a zde vybíráme podle GPS kratší cestu kolem jezu na Úpě. Jez na Úpě, takový překladatelský oříšek…

Zámek od jezu

Zámek od jezu

Už se začíná šeřit, a my musíme stihnout večeři. Prakticky nemusíme, ale když už je v ceně… Jen letmo míjíme vojenský hřbitov a míříme k autu, ktere jsme nechali zaparkované na vlakovém nádraží, a dom. Teda vlastně na motel.