Pálava s Yahymanem

Asi 3 týdny dopředu jsme na 22.- 23. listopad směřovali dvoudenní pokus o dobytí Pálavy. Počasí tomu vůbec nenahrávalo, do poslední chvíle to bylo nejisté, přesto jsme vyrazili. Fotky nefotky, hlavně že je dovolená! Plán počítal s ubytováním na blind v Pavlově, což je ideální startovní pozice. První dva penziony nám po telefonickém dotazu odmítli, že mají plno. No jistě, spíš se jim mimo sezónu kvůli pár stovkám nechce ani topit. Třetí penzion naštěstí v pohodě – penzion U Floriána. 350 peněz za noc vč. všech poplatků. Za půl hodiny už jsme byli na pokoji. Ještě doma jsme plánovali jak za svítání lezeme nahoru, aby jsme chytli dobré ranní světlo. Ale na místě se to zdálo jako naprostá pitomost, protože byla obloha jak mlíko. Takže jsme si v klidu v Jednotě nakoupili, nabalili batohy a vyrazili. Celé dvoudenní putování jsme celkově pojali spíš jako geocaching, než cokoliv jiného. Fotek jsme pár udělali, ale je to spíš dokumentační odpad. Jako nejlepší keška se ukázala být Tour de Pálava, protože nás protáhla po všech zajímavostech a konec je v Mikulově. Nic lepšího tady snad ani nelze vymyslet. První den jsme tedy obešli Děvín a kochali se výhledy. Při pěkném počasí to musí být žrádlo!

Pohled na Pavlov z Děvíček

Pohled na Pavlov z Děvíček

Cesta na keškou nás zavedla i k vysílači, kam bychom jinak asi nešli. Na odpočivadle u Strážce jsme došli školní výlet, naštěstí spěchali do Mikulova na hrad. Vydatný oběd padnul v přístřešku v Soutěsce u pramene. Začalo potřetí pršet, když jsme chvíli bloudili než jsme našli zelenou značku, ale za chvíli jsme byli pod soutěskou, a obdivovali skály nad námi. Pod Dívčí hrad to bylo po vrstevnici, takže to byla prakticky chvilka. Na zpáteční cestě jsme trošku zaimprovizovali, s tím, že dojdeme do Dolních Věstonic, a odtud to dojedem busem nebo dojdem. Času bylo totiž ještě dost. V Dolních Věstonicích jsme zapadli do hospody na klobásu a pivo (Yahyman čaj). Posilněni jsme začali hledat nějaké vinařství, protože jsem měl za úkol nějaké víno z Pálavy dovézt, a ani Yahyman nechtěl rozhodně odjet s prázdnou. Na konci vesnice nám padla do oka Vinárna a restaurace pana Langra. Dáváme dvojku Sauvignonu, který mě chutná velice, a kupuju litr. Yahyman evidentně nebyl úplně spokojen, a šel vedle do vinárny na degustaci. Vrátil se asi za hodinu a očička mu svítila 🙂 Nesl tři lahve, z toho jeden pozdní sběr. Bylo na čase vyrazit k domovu. Podle informací se dala cesta do Pavlova projít, ač tam byl zákaz vstupu. Dělníci nás naštěstí nasměrovali na cestu kolem vody kempem, takže jsme asi za hodinu byli doma. Na pokoji pak proběhlo sušení, ale hlavně padla jedna lahev výborného Rulandského šedého. Našlapali jsme ten den skoro 16 km. Při 600 m výškových to byl skvělý výkon, uvážíme-li, jaké bylo počasí.

Trasa prvního dne

Trasa prvního dne

Druhý den jsme opět pojali volně. Zaplatili jsme za ubytování, nakoupili opět v Jednotě a popojeli do Horních Věstonic. Keška nás totiž naladila tak, že jsme ji chtěli skutečně dorazit, pokud to počasí a nohy dovolí.

Panák v Horních Věstonicích

Panák v Horních Věstonicích

Vyšlápli jsme obtížný spodní úsek (spousta bahna) a prozkoumali lezeckou stěnu u Špuntu – skálu pod Martinkou. Další, velmi pěkný úsek na rozcestí u Perné bohužel pršelo, výhledy dolů to ale slibovalo úžasné. To musíme ještě někdy dát za lepšího počasí! V Perné skoro dobíháme schovat se na zastávku, déšť už je skoro hodinu a vydatný. Po půl hodině sušení a nějakém tom loku jabkovice se rozhodujem pokračovat, přece nejsme másla. Na Sirotčí hrad to beru skoro během a nechávám Yahymana kus za sebou. Nahoře se ale potkáme, a hledáme další indicii kešky, a taky jednu tradičku. Pořád ještě můžeme, a tak zavelíme „Vzhůru na Stolovou horu“. Bohužel, čas se nachýlil, a chtělo to oběd. Nahoře se ale ukázalo, že Stolová hora, navzdory svému názvu, není na stolování vhodná! Dost foukalo a nikde ani pařez, na který by se dalo sednout. Jdeme dál a asi 20 min se dohadujeme, kolik je nahoře vysílačů. Je to totiž další indicie. A velice sporná.

Po cestě ze Stolové hory

Po cestě ze Stolové hory

Pod Stolovou horou dostihl Yahymana pracovní mobil. Vyřídil to ale rychle a já mezitím nalézám další indicii. Pokračujeme dál, přece tu někde musí být něco k sezení. No nebylo. Následuje mizerný úsek po silnici, ale je to jen kilometr a zvládáme to i psychicky. Odbočujeme na Turold. Další indicie, ale pořád nikde místo k sezení. Dáváme si aspoň tyčinku. Naštěstí při procházení informací o kešce Yahyman našel, že na dalším zastavení máme určit počet lavic. Ha! Lavice, to je to, co teď už fakt potřebujeme. Jsou dvě hodiny a od rána jsme měli jen tu tyčinku, která žaludek spíš podráždila.

Mikulov od Turoldu

Mikulov od Turoldu

K lavicím je to asi 750 metrů, to dáme! A skutečně, u vstupu do jeskyně pod Turoldem nás vítá útulný přístřešek. Venku tedy kvapně natlačíme skoro celej bochník chleba a dvě velký konzervy. Uff. A teď si dáme ve stánku čaj. Chlápek má příjemně vytopeno a sleduje v televizi nějakou horolezeckou soutěž. Nakonec jsme se dali do řeči, byly z toho dva čaje s rumem a nákup malého suvenýru pro ženu. Za tu hodinu v boudě jsme taky pěkně doschli, což nás naladilo na to, že to skutečně dorazíme. Scházíme do Mikulova, po cestě jsme tedy bohužel nenašli ani ty dvě tradičky. Jednu hlídal bezdomovec a obrovský zmoklý kámen. Za sucha T4.5, po dešti to nešlo ani smykem. Místo druhé kešky jsme našli kasu a kasírtašku. No nazdar, a jsou na tom teď i naše otisky 🙁 No co se dá dělat. Dojdeme pod Svatý kopeček, a při té příležitosti dáváme i tuhle multinu, s přehledem zkušeným okem. Tour de Pálava se ukazuje i jako pěkná finální pixla, hodnotíme ji oba velice, žádný trapný máslo bez tužky. Plechová vojenská pixla, uvnitř lahev Pálavy, hustý prostě.

Mikulov

Mikulov

Našli jsme si autobusové spojení do Horních Věstonic, a protože bylo dost času, došli jsme ještě o zastávku dál, přece nebudeme čtvrt hodiny sedět a čekat na autobus. Po dvaceti minutách jízdy zastavuje autobus asi 30 m od auta. Vypadalo to, jako bychom to měli dokonale naplánované už z domu 🙂 Nasedáme, píšeme SMS ženám, že jako vyrážíme, a jede se. Na zpáteční cestě už je tma, někde za Vlasaticema vidíme blikat spoustu světel. Sklizeň řepy v plném proudu. Zastavujeme a děláme pár snímků na dlouhý čas. Lepší než nic.

Sklizeň řepy

Sklizeň řepy

Doma jsem koukl do GPS, a vida 17,4 km při 750 výškových. Druhý den tedy byl vydatnější. Celkově tedy dovolenou hodnotím půl napůl. Viděli jsme toho spoustu, ale fotek málo.

Trasa druhého dne

Trasa druhého dne

Nedělní Březinova trojka – 25km v mlze

V neděli jsem si chtěl prošlápnout jednu třetinu Stezky O. Březiny. Počasí tomu ale nepřálo, šel jsem celou cestu prakticky v mlze. Žena mě dovezla do Želetavy, a vyrazil jsem po červené, po silnici. To moc nemám rád, ale byl to jen kousek. Cesta za Bítovánkama vypadala lépe, a začalo mě to bavit. Pak jsem ale došel k místu, kde jsem měl přes pole odbočit k lesu. Na poli byly půlmetrové koleje od traktoru plné vody, napříč přes bývalou cestu. Ba ani náznak nějaké cesty! Ach jo, chudák Březina, pomyslel jsem si, a vydal se to obejít po hlavním tahu – E59. Byl docela velký provoz, na to, že byla neděle ráno. Ale po 400m už se dalo zabočit do lesa a byl klid. Cesta příjemně ubíhala, a protože nebylo co fotit, tak jsem se nezdržoval 🙂 Někde za osadou Horky se mi ale zalíbily dva stromy, červený a zelený, Zkusil jsem to vyfotit…no světlo žádné, takhle to dopadlo.

Červená versus zelená

Červená versus zelená

Naštvaně jsem pokračoval dál. Následující rybník s krásným názvem Žabinec, sliboval alespoň kus naděje na další fotku. Bohužel taky nic moc.

Rybník Žabinec

Rybník Žabinec

Cesta se prodrala z lesa a vedla na jeho okraji. Podle mě nejhezčí úsek této části stezky. Narazil jsem tu na nějaké zvláštní duby, které měly čepičky žaludů jakoby z copánků, prostě vlasatej žalud! Plod samotný jsem ale nenašel ani po půlhodině hledání, zvířata to mají dokonale vyluxované. No budu to muset probádat. Napojil jsem se na silnici, a kolem rybníka Utopenec (ano, došlo zde k tragédii) přicházím do Lesonic.

Rybník Utopenec

Rybník Utopenec

Zámek nic moc, navíc kvůli drátům a cedulím nejde udělat pořádná kompozice, kašlu na to. Škrábu se na Holý kopec, potkávám jednoho houbaře. Cesta dolů ovšem vede místy cestou zarostlou vysokou trávou, musím dvakrát obcházet, abych nebyl do pasu mokrej jak Rákosníček. Bohužel míjím díky tomu kešku, škoda. Ovšem až jsem vyšel z lesa, byla cesta ještě horší! Rozježděné traktorem, podmáčené. Opět jsem si vzpomněl na Březinu, chudák. Rybník Oklika musím obejít oklikou, rázem chápu proč se mu tak říká. Na hrázi se pár rybářů snaží něco chytit. Procházím Vícenice. Vesnice s takovým názvem je i u Náměště. Fotím alespoň řádek oleandrů, opět bez světla.

Vícenice

Vícenice

Za vesnicí vede krásná cesta podél trati do Bohušic, bohužel opět rozježděná. Za pěkného počasí to ale může být opět jeden z krásných úseků. V Jaroměřicích stíhám ještě na zámku koupit turistickou známku. Ve Viole dávám jako obvykle jedno Starobrno, než dojede žena s autem, a jede se domů. Počasí jedno blbý! 25 km v mlze.

Stezka O. Březiny, třetí část trasy

Stezka O. Březiny, třetí část trasy

Sobotní babí léto

V sobotu dopoledne se začaly mraky trhat a občas vylezlo sluníčko. To jsem musel využít, a vyrazil jsem na naučnou stezku Bažantnice. Slibovalo to pěknou kešku, a není to daleko. Dokonce jsem se kousek popovezl autobusem, abych stíhal. Bohužel přestup v Týně se mi moc nepoved, a běhal jsem za busem jak hadr na holi, až jsem to nakonec vzdal a šel dál pěšky. Naučná stezka opravdu stojí za to, je zde popsáno několik druhů neobvyklých stromů a taky třeba obří budka pro sovy, tzv. Sovník.

Bažantnice, naučná stezka

Bažantnice, naučná stezka

Okruh jsem si skutečně užil, což bylo korunováno krásnou pixlou. Tak tohle se vyloženě povedlo. Dokonce jsem stihl i být na dvanáctou doma.

Cestou zpět

Cestou zpět

Trasa Bažantnice

Trasa Bažantnice

Celkem 8 km, ale zase to bylo za dvě hodiny, takže spokojenost.

Později odpoledne (než jsem uvařil oběd atd.) jsme jeli do Litovan. To už byla obloha skoro vymetená a teplota na tričko. Vzal jsem to na Hrotovice, až ke Stinskému rybníku. Na hladině sice byly labutě, ale držely se pěkně vzadu. Rohlík nemaje, fotil jsem tedy spíš les. Přelézt výpusť na hráz jsem si v tom bahně ani netroufal.

Podzimní les

Podzimní les

Zpátky jsem to vzal podle GPS, cestou necestou až k poli. Ozimé obilí zde vytvářelo krásný kontrast k modré podvečerní obloze.

Ozimy

Ozimy

Zpátky jsme jeli přes Mohelno, a západ slunce kouzlil s barvama jak pominutej. Nedalo mi to a cvaknul jsem ten kýč aspoň z okýnka auta 🙂

Sobotní západ slunce

Sobotní západ slunce

Domů jsme dojeli samozřejmě až za tmy, no měl jsem toho dost. A co teprve to naše mimino. Až v neděli večer jsem se díval kolik jsem vlastně nacoural, bylo to přesně 10km.

Trasa

Trasa

Za celý den tedy 18 km…slušnej oddíl. A to mě v neděli čekalo 22 km. Pokračování příště.

 

Z Račerovic přes Dubinu

V útery bylo odpoledne celkem hezky, udělal jsem si menší výšlap z Račerovic domů. Žena mě dovezla do Račerovic autem, a já se chtěl vrátit po žluté turistické značce domů.

Zapadající slunce ve smrkovém lese

Zapadající slunce ve smrkovém lese

Nedařilo se mi ale najít nějaký neobvyklejší snímek, tak jsem z cesty brzo sešel k polím směrem na Okřešice.

Na škrkách

Na škrkách

Pořád to nějak nebylo ono a slunce už zapadalo. Klasicky jsem totiž vyrazil pozdě. U potoka jsem se připojil na zelenou značku a přes Dubiny a Zarážku šel svižně zpátky. Světlo už ale nebylo, tak jsem cvakl aspon jeden západ slunce.

Západ s letadlem

Západ s letadlem

Trasa

Trasa

Celkem to dalo 9km. Docela slabý začátek, ale to se zlepší.