Z kapacitních důvodů jsme letos jeli pouze na 5 dnů (Po-Pá), a to navíc ještě ve školním roce. Je to málo, ale alespoň něco. Klid vystrkova, pískovcové skalní města a točená Plzeň za 30 jsou prostě velký tahák.
Náš výhled na Pavličky
Pondělí – velkou část dne jsme strávili cestou a ubytováním. Rakev a příčníky jsme taky nechali až na ráno, ale přesto jsme v deset vyjeli. Cesta poměrně dobrá, jen v Mladé Boleslavi nám to zkomplikovala uzavírka. Odpoledne nic neplánujeme, děti si pohrají na hřišti u penzionu a pravidelně v šest je večeře. Po večeři jsme se rozhodli pro malou procházku aspoň po vesnici. Jediná místní domácí hospůdka byla mimo provoz. Zato jsme se od sousedního „farmáře“ jak se teď moderně říká dozvěděli, že mladé ovečky nedělají „béé“ ale i „méé“.
Bývalá hospůdka
Procházka k hospodě byla málo, tak jsme narychlo vymysleli ještě malý okruh kolem studánky. Cestou míjíme jednu krásnou roubenku za druhou. Studánka je čerpána místní vodárnou a vody bylo málo, takže přepad žádný. Na 2 km procházce už byla na dětech vidět únava.
Ráno 6:30, všude zatím klid. Jen kůň a pes se domlouvají, co budou dnes dělat
Úterý – Čapská palice, skoro již tradiční zahřívací kolečko na místní zvláštní skalní útvar. Po chvíli rokování jsme zvolili opět variantu okruh, ať se nemusíme vracet po stejné trase. Druhá výhoda byla,že stoupání překonáme pozvolna a budeme rychle klesat. Cesta opravdu příjemná, kolem taky byly vidět pěkné skály, ale i maliny jsme si občas zobli. Na rozcestí Pod Čířem sedáme a dáváme si jablíčko a kedlubnu. Odtud se stoupání prudší, a kousek pod Čapem potkáváme našeho známého farmáře, likviduje tu vyvrácené borovice. Je před sezónou, takže jediný koho jsme po cestě potkali.
Čapská palice
U palice opět chvilka odpočinku, ale je nutné neustále odhánět děti od pádu do hlubin, tak to moc neprotahujeme, Cesta dolů je opravdu místy prudká, odrážedlo neseme v ruce a jsme rádi že nemáme kočárek. Minule jsme tu šli za průtrže mračen, tak si cestu ani moc nepamatujeme. Barča chytla první klíště a nechce si ho nechat vytáhnout. Po silnici pod Čapským dolem už se jde pěkně (kilometr domů). Ve studánce stojatá voda, takže taky smůla. Děti dopujeme gumovýma bombonama, aby došly. Po skoro 7,5 km a 250 metrech nastoupaných toho mají celkem dost. (Doplnit fotky z filmu).
Trasa k Čapské palici
Středa – Dnes máme v plánu pokořit zlatý hřeb, skalní město – Cinibulkovou cestou. Ráno mě a Béďu žena doveze do Mšena a s dětmi se pak vydávaní po obědě navštívit Muzeum čtyřlístku do Doks. Na náměstí kupujeme film do Prakticy a vyrážíme po půlené žluté značce v protisměru hodinových ručiček. Kolem Mšenské lípy a dětského hřiště pěkně zasazeného pod skálou se dostáváme z městečka. Kolem skalního výběžku, kde kdysi stával altánek a pod nímž je jeskyně se dostáváme na silnici. Míjíme hospůdku Romanov a po pár desítkách metrů konečně scházíme do lesa plného skal. Občas potkáme jakýsi sloupek, vypadá to jak značkovač orientačního běhu. Prolezovačky, jak zní místní název, jsou super. Kocháme se a nakukujeme všude možně, i když terén je místy náročný.
Prolezovačky včetně značky
Cesta je dobře značená, to musím pochválit. Scházíme obloukem pod skály k jeskyni Obraznice. Za třicetileté války se zde ukrývaly cenné předměty a obrazy z Romanova a na základě toho získala své jméno. Je to malá uměle vysekaná jeskyňka. Fotíme pavouka a jdeme dál.
Pracovní název Sklad LP desek
Dolů a zas nahoru, naštěstí skály jsou všudypřítomné tak nás to baví. A ten klid, nikde nikdo. Ani se nenadějem a jsme na odbočce na vyhlídku, což nesmíme vynechat.
Vyhlídka do krajiny
Za chvíli trasa protíná silnici a stáčí se zpět. Jíme zbytky od snídaně, někdo by řekl že to je oběd. Začíná pršet. Pozdě zjišťuju, že na vyhlídce byla keška, ale vracet se mi nechce. Pokračujeme do části zvané Bludiště. Skutečně to má několik vchodů a východů a je potřeba se držet značek.
V Bludišti
Opět místy exponovaný terén, na závěr dokonce kus řetězů. Opouštíme bludiště a vracíme se podél silnice na posledních pár zajímavých skal, což jsou Obří hlava a žába. Cestou míjíme tzv. Švédský val, kde jsou skutečně vidět pozůstatky zákopu, fotíme se s imitací helmy jak blbí turisti.
Obří hlava a žába
Zpátky do Mšena už je to kousek, vidíme věž radnice. Cestu nám zpříjemňuje alej obnovená v roce 2010. Na začátku městečka ještě jdeme kolem městských lázní a obdivujeme tu nádheru. Došli jsme celkem v pořádku až na občasný déšť. Jen na toho Béďu něco leze. U zlatého lva na náměstí si dáváme polívku, utopence, pivo, čaj. V infocentru nezbytná turistická známka, a za půl hodinky nás ženy vyzvedávají na náměstí a vezou na penzion.
Městské lázně Mšeno, paráda
Naše trasa po Cinibulkově cestě
Čtvrtek – lehce prší a na Béďu leze nachlazení. Zbytek bandy se přesto rozhodne dát Mšenské pokličky. Po cestě dokonce odlovíme kešku u rybníka se stovkou leknínů, takže i v tomto směru mám splněno. Vyskáčeme z auta, a co má ruce nohy je navlečeno do pláštěnek a rozbíhá se do všech směrů. Chvíli trvá to nasměrovat na správné schody k pokličkám.
Schodydydydy (přes 300)
Jde se těžce v tom vlhku a v pláštěnkách, ale nakonec to pokoříme. Kocháme se z lavičky pohledem na pokličky, ale děti opět chodí moc na kraj propasti,a tak tu nejsme dlouho a vracíme se.
Mšenské Pokličky
Odpoledne už jen opíkáme špekáčky nad ohněm a relaxujeme.
Pátek – balení a cesta domů. Na shledanou U Kopyta 2020.