V pondělí jsem měl jet s kolegou do Kyjova. V neděli odpoledne ale byla akce zrušená. A protože jsem už měl naplánovanou dovolenou, rozhodl jsem se volno využít k výletu. Počasí mělo být na chcípnutí, takže jsem hledal trasu, která bude převážně lesem, a nejlépe kolem vody. Volba padla na dlouhodobě plánovanou Chotěboř a údolí Doubravy. Sbalil jsem jen nalehko, protože první průzkumný výlet nevyžaduje tahat sebou těžkou fototechniku. Cestu jsem jednoznačně volil vlakem, protože to vypadalo docela v pohodě dosažitelné. Navíc jsem objevil nedávnou novinku – Celodenní jízdenku na daný region. Tady se sleva skutečně projevila, protože normálně by cesta tam vyšla na 130,- a zpáteční na zhruba 230 korun.

Regionální jízdenka

Takže jsem vyrazil z Třebíče rychlíkem do Jihlavy. Cesta příjemná, ty rychlíky se daj. První komplikace ale nastala v Jíhlavě. Slavoničák do Havlbrodu měl napřed 10 min, pak 20 min zpoždění. Pak hlásili závadu na lokomotivě a 30 min sekeru. V té chvíli bylo jasné, že přípoj na Chotěboř v Havlbrodu nechytnu. Navíc nás výpravčí honil po peróně jak ovce. Nevím, jestli to bylo víc směšný nebo spíš víc na přesdržku. Každopádně cesta vozem STADLER do Havlbrodu byla velmi pohodlná, klimatizace, a tak. Nádraží Havlbrod se vzpamatovává z bombardování, nebo něco podobného, všechno rozkopáno. Našel jsem si, odkud mi pojede za 1:40 vlak a šel zkoumat nejbližší okolí nádraží. Restaurace Na točně nabízí několik druhů piva Chotěboř a dršťkovka je na stálém jídelním lístku. Za mě tedy palec nahoru. V pekařství opodál jsem ještě natlačil párek v rohlíku a vydal se pro kešku skoro do centra města.

Pozdrav od fíry

Návrat na nádraží 10 min před odjezdem. Následující úsek cesty byl nejhlučnější pasáží. RegioBrus v každé zatáčce předváděl co dovedou tuny železa, když se třou o sebe, a do toho pomlouvaly starý báby celý příbuzenstvo. Brusnou soupravu samozřejmě museli překřičet, takže jsem trpěl a přemýšlel, jestli vystoupit v Chotěboři, nebo jet až do Sobíňova a do Chotěboře se vrátit kolem řeky. Nakonec jsem byl rád, že jsem vystoupil co nejdřív. V Chotěboři na nádraží jsem si chvilku srovnal hukot v hlavě a směr. Za pár minut už jsem si vykračoval po modré značce do polí.

Tolik zelených makovic… jak vojenská přehlídka

Po chvilce mě něco pěkně bodlo nad kotník, řekl bych, že včela nebo vosa. Ty se na nějaký repelent můžou vykašlat. Noha mi pěkně natekla až druhý den. Jak jsem se dozvěděl od kolegy medaře, včely které lítají na mák, jsou hodně agresivní. Za chvíli jsem ale v lese, a nesoustředím se na to tolik, tak se to dá. Přicházím ke kamennému potoku, a musím uznat, že pojmenování je velice výstižné.

Kamenný potok

Nikde ani noha, užívám si ten les! Chápu, že se tady lidem líbí. Pohodlná široká cesta se mírně svažuje, až narazím na křižovatku zelené značky.

Kamenný potok ještě jednou

Přicházím k místu s názvem Točitý vír. Už z dálky je slyšet řev dětí na výletě. Pravá pět, ani nesundavám nohu z plynu, a to jdu silou vůle! V řece pozoruju mužiky z kamenů, vypadají tu poněkud nepatřičně. Cesta je stále rovná, podél potoka, Ale užívám si to. Za chvíli se ale začnou objevovat první převýšení. Voda skáče přes kameny dolů, turisti skáčou po schodech nahoru. Tady jsem rád, že jsem to vzal proti proudu. První pěkný kousek bystřiny to už nevydržím a rozbaluju stativ.

Voda neustále zrychluje po kamenech

Jsou skoro dvě hodiny, dávám oběd na kameni u cesty. Po půl hodině pokračuju a po pár set metrech jsem u kovové lávky – odbočka na Sokolhrad. Má to být vyhlídka, a je tam keška. Ani moc nezastavuju a hrnu se do kopce. Převýšení je asi jen 50 m, ale je to tak strmé (a sypalo by se to), tak tu jsou kovové žebříky a schody. Na prvním odpočívadle potkávám v protisměru důchodce s hůlčičkama. Sakra, když to zvládli tihle, to musím dát v pohodě.

Mužici pod Sokolhradem

Na prvním vyhlídkovém odpočivadle zjišťuju, že vlastně není vidět nic, jen sem tam mezi stromy prosvitne dole říčka. Vydýchávám to, tričko v tom dusnu je jako bych se koupal. Za pět minut pokračuju na skalní ostroh pro tu kešku. Cesta je náročná, ale všude je kovové zábradlí, takže je se čeho držet, jinak by to byl pěkný horolezecký výstup. Na strmé skále je opět vidět jen dolů na řeku a do okolních stromů. Vracím se asi 10 m pro kešku, zapisuju se a vkládám CWG. Celkem povedená a přitom je to tu samej frnďulák, žádné geokačerské předměty.

Lávka přes Doubravu, vzadu schody na vyhlídku Sokolhrad

Cestu dolů už si užívám, s keškama mám dnes splněno, a zatím jsem potkal asi deset lidí. Čekal jsem to mnohem frekventovanější. Asi je to tím pondělím nebo nevím, dyť jsou prázdniny. K hlavnímu lákadlu trasy – dva metry vysokému vodopádu je to asi 200 m, cesta je exponovaná, přesto po cestě udělám ještě jednu zastávku se stativem.

Doubrava, prostě nádhera

U vodopádu opět zastavuju (proto sem tady, že). Míjí mě další partička asi pěti lidi. Je to skutečně zvláštní, že tu je tak vylidněno. Možná je to ale tím, že je to horko. Bohužel člověk by čekal, že v lese u vody bude líp, ale prdlajs. Jsem splavenej jak kůň. Focení je holt náročná činnost. Člověk je furt v pohybu, pak najednou zadržet dech, a už se zase přesunuje kousek jinam, lapaje po dechu.

Nejznámější vodopád na Doubravě

Oproti jiným fotkám, co jsem znal z netu, je uprostřed vodopádu slušnej šutrák. Na kráse mu to ale rozhodně neubírá. Vydržím u něj minimálně půl hodiny. Pak se těžce škrábu traverzem nahoru, cesta dál prostě končí a je potřeba skálu obejít. Za skálou se nabízí pohled na soutěsku. Je to ale v protisvětle a celkem nefotogenické místo. Po pár set metrech se cesta i říčka opět srovná, divočinu tedy máme za sebou.

Železniční most u Bílku

Ještě fotím železniční most u obce Bílek, u samoty cesta překračuje také řeku a za chvíli jsem v civilizaci. Na nádraží zjišťuju, že mám asi hodinu čas. No nic, po cestě jsem minul jeden dům, na kterém byla cedule „pivo, limo“. Zkusil jsem se vrátit, a stálo to za to. U jakési paní na zahradní lavičce jsem vypil dva kozly 11° ze sklepa, a s místním domorodcem prohodil pár slov. Větou „tady na Bílku je prd“ to naprosto vystihl. Vlakem zpět už to nebyl takový horor, rychlík měl v Jihlavě zpoždění jen 25 minut, a to do Třebíče skoro stáhnu. Tož dobrej vejlet, slabejch 10 km, ale stálo to za to.

Trasa z Garmina