Letos se poštěstilo a šéf nám uspořádal vánoční besídku. Loni tuším nebyla, takže to hodne lidí uvítalo. Nám se akorát nehodilo do krámu datum, protože jsme s Jelenem plánovali soukr. besídku pro zvané z Technické přípravy na Lihovaru v Rouchovanech. Jelen byl ale po operaci kotníku, prostě jsme soukromou odpískali a těšili se do Senorad. Menší část z nás, kteří mají rádi výlety, se tedy těšila hlavně na cestu z práce pěšky, kolem řeky, s placatkou v kapse. Vždycky to stálo za to, a ani tentokrát to myslím nikoho nezklamalo. Karel nemohl najít placatku, tak vzal rovnou pulčák slivovice, se slovy „Přece neponesu litr“. Cesta pěkne ubíhala, za chvíli jsme byli na Rabštejně, kam jsme tedy odbočili jen tři. Ostatní asi zmohl kopeček od potoka, nebo nevím. Než jsme se probojovali k přehradě, potkali jsme spoustu stromů přes cestu, které jsme museli obcházet. Nedávná ledovka toho polámala opravdu hodně.

Nejvíc to odnesly břízy a borovice

Za chvíli jsme ale byli na hrázi Mohelenské přehrady. Soutež v hodu sněhovou koulí měla jen dva startující, přičemz si ještě pomohli malým podvodem, tedy kamenem. Vyhrál opět Mates. Klouzáním vpřed jsme se dostali až k Bobešově chatě, kolem Ovčího skoku ke splavu, a dále ke mlýnu. Zde na nás letos nečekala žádná záludnost v podobě plata kořalek, takže jsme to zvládali s přehledem. Kousek za mlýnem jsme narazili na srnku. Já a Hrábě jsme šli k mostu polní cestou. Přece nejsme na výletě proto, aby jsme chodili po silnici. Na polní cestě koukám… „hele to není kámen, to je spící srnka“. Pomalu jsme se přibližovali zezadu. Ale banda shora od silnice na nás volala, že ta už to nerozchodí. Asi ji sem odhodilo auto.

Sražená srnka, jakoby spala

Za mostem u chaty tradičně proběhl autobus, před Havránkem obět přelézáme popadané stromy. Tentokrát to k zemi nevzalo žádnou chatku. Za splavem na louce děláme rojnici, většina už má z placatek hodně upito. Škrábeme se do kopce na Baby a tady dáváme malou pauzu. Kdo může tak fotí, počasí se totiž docela zlepšilo.

Na Babách

Po chvíli vyrážíme dál, a tlupa se začíná trhat. Někteří chtějí ještě stihnout vyhlídku na Velké skále. Mě, jakožto místního, to moc neláká, znám to tam, spíš už dostávám hlad. Když jdeme já, Brkel a Mates přes Kozének, počasí už je vyloženě fotogenické, zlatá hodinka.

Pohled na elektrárnu z Kozénku

Za Kozénkem nás dojde druhá skupina, a kloužeme se směrem k Senoradům. Cesta jsou vlastně dva potoky, kde každý hledá menší zlo. Brkel dopil slivovici a bruslí v tom bahně jak Holiday On Ice. Ve vesnici čistíme boty o trávu a obrubníky, ale málo platné, stejně jsme přišli jako prasata. Ale stálo to za to! Dóbro dóšli těch 13km.

Cesta? KDE?